Duben 2011

Teď tu pár dní nebudu!!

26. dubna 2011 v 11:00
Sry lidi ale jedu na ŠVP takže tu pár dní nebudu ale přednastavim datum vydání povídek které budu mít už napsané tak o nic nepřídete. Jituí

Přednáška (SasuNaru)

24. dubna 2011 v 23:03 | May Darrellová |  FF-jednorázovky

(Ze Sasukeho pohledu)
,,Naruto?" zvednul jsem se z postele. Moje černé vlasy trčely do všech stran, na mé tváři se ještě teď objevoval spokojený výraz z předešlé noci. Obléknul jsem si jen boxerky a odhodil jsem peřinu, poté jsem vstal z postele.
,,Naruto?" ozval se znovu můj hlas pokojem. Zpozorněl jsem, když jsem uslyšel silné dávivé zvuky. ,,Naruto?!" vystartoval jsem z pokoje rovnou do koupelny, odkaď se zvuky ozývaly. Přiběhl jsem do koupelny a můj pohled ihned spočinul na třesoucím se blonďáku. ,,Panebože!" zavyl jsem. Sesunul jsem se k Narutovému tělu, natáhl jsem ruku a v dlani jsem sevřel prameny jeho vlasů, které mu lezly do tváře.
Když ze sebe Naruto všechno dostal, tak se mi svalil do náruče. Přitiskl se mi k tělu a já jsem mu jemně přejížděl po zádech. ,,Snědl jsi něco špatného?" nadhodil jsem.
On se na mě jen pousmál. ,,Spíš mi nedělá dobře příliš velké množství tvého semene," díval jsem se do jeho uličnického obličeje.
,Prej - moje semeno!´ odfrkl jsem si. Tohle je celý Naruto, ze všeho si musí dělat srandu. Dal jsem mu jemný pohlavek, avšak se můj obličej ani tak neuvolnil. Měl jsem o něj strach. Už víc jak měsíc tráví čas nad záchodovou mísou. Jeho změny nálad mi už lezou krkem, ale držím se. Copak Uchihu dokáže vynervovat nějaký blonďatý pako? Ne! Nedokáže! A to ani nemluvím
o jeho chutích. Ramen smíchaný se zmrzlinou, špenátová zmrzlina, kterou objevil při našem posledním nákupu. Dělalo se mi z toho zle, ale co jsem mohl dělat? Vždy jsem raději odvrátil pohled a ignoroval jsem ho. Pokud na to má chuť, tak ať si dá, potom to ale dopadá tahle. Každé ráno zvrací v koupelně.
,,Myslím, že si dám jen černý čaj s rohlíkem," zvednul se a já s ním. Společně jsme vyšli z koupelny rovnou do ložnice, kde jsme se oblékli do uniforem a přešli jsme do kuchyně.
Naruto přešel rovnou ke kuchyňské lince, kde začal připravovat jídlo a… Znechuceně jsem odvrátil pohled. ,,Neříkal jsi, že si dáš jen čaj s rohlíkem?" snažil jsem se nedívat, jak si zabaluje kousky masa do palačinky. Poté na to dal kousky ananasu a už se tím ládoval.
,,Nedivím se, že ti je blbě, když se láduješ tímhle!" nakrčil jsem nos nad tou ohavnou vůní. Naruto se na mě jen zazubil, usrkl ze svého hrnku, kde měl džus (ano, to je ten jeho čaj) a pokrčil rameny: ,,Nevím, prostě mám na to chuť. Nebuď takový, Sasuke. A… nechceš taky?" nabídnul mi ten jeho hnus. Raději jsem se zvednul od stolu a přešel jsem si balit věci do školy.

,,Žáci, posaďte se. Dnešní hodinu strávíme trochu jinak. Zavítal k nám Itachi Uchiha, který se zabývá studiem o mužské těhotenství a nejen to. Prosím, přivítejme ho mezi námi, Itachi, prosím," zvýšil se Kakashiho hlas.
Znuděně jsem seděl v lavici. Hlavu jsem si opíral o ruku a koukal jsem dopředu. Zase nějaký Kakashiho nápad. Minule tu byl chlápek přes aerodynamiku a teď zase můj bratříček s tím svým výzkumem. Bože! To zase bude hodina, přitáhl jsem si Naruta k sobě a společně jsme koukali na příchod mého bratra.
Itachi vplul do třídy, s jeho příchodem přišel i obrovský potlesk - zejména od dívčího osazenstva. Přešel ke katedře a odložil si nějaké papíry, poté si stoupnul vedle Kakashiho. Itachi měl na sobě černé sako, rudě červenou košili a kolem krku černou kravatu. Černé plátěné kalhoty. Jeho dlouhé černé vlasy byly svázaný do culíku černou stužkou.
,,Jsem moc rád, že vás mohu poznat, přátelé," usmál se na nás, přejížděl po jednotlivých osobách pohledem až se zastavil na mě a Narutovi.
,,Dnešní hodinu strávíme takto; budete rozdělení do skupinek, nejlépe po pěti a každá skupinka napíše "jak se pozná gay či lesba."
Všimnul jsem si, jak Kiba zvednul ruku, jeho triumfální výraz mi ihned napověděl, že to nebude kdejaký proslov.
,,Ano," vyvolal ho Kakashi.
,,Chtěl jsem něco říct k tomu, jak se pozná gay," uchechtl se. Sakura, která seděla vedle něho se zasmála také, avšak se její pohled zabodl do toho mého. Měřil jsem si ji vražedným pohledem. Ale ona to zřejmě nepochopila, jelikož na mě svůdně (?) zamrkala a oblízla si horní ret. Můj žaludek na tohle ihned reagoval, obrátil se mi vzhůru a teď místo Naruta jsem chtěl zvracet já.
,,Tak povídej, Kibo," usmál se znovu Itachi.
Naruto se v mém náručí napjal. Taktéž jako já věděl, kam tím Kiba míří. A byl z toho nervózní, nerad slýchával nějaké narážky na naši orientaci a já jsem se mu ani nedivil.
,,Víte, pane Uchiho,
jak se pozná gay? Jednoduše!" zasmál se znovu, ,,Podívejte se na ty dva vzadu. Uzumaki s Uchihou jsou tím případem!"
V místnosti nastalo ticho. Viděl jsem, jak se Gaara vymrštil ze židle a chtěl Kibovi jednu ubalit, ale Neji ho chytil. Avšak i on si to neodpustil: ,,Jsi hajzl, Inuzuko!" vyprskl naštvaně Neji.
Sakura se pousmála. ,,Myslím, Neji, že je stokrát lepší než ty! Alespoň se nekamarádí s buznama jako je Uzumaki!"
Ten Ten, která seděla před Sakurou se otočila, napřáhla se a jednu jí ubalila. ,,Jsi opravdu tak zabedněná, Haruno?! Naruto je úplně normální člověk a Sasuke taky!"
Jasně jsem viděl a věděl, že proti mně nic Sakura nemá, spíše naopak. To vše jen Naruto. A ten blonďák, co seděl vedle mě to věděl také.
(Z Narutového pohledu)

Moje duše se rvala na dva kusy. Musel jsem si dlaní sevřít oblečení v místech, kde mám moje srdce. Bolestí jsem přivřel oči. Nikdy bych nevěřil tomu, že mě dokáže tohle tolik zranit, ale pravda už taková byla. Opravdu jsem citlivý člověk. A Sasuke to věděl také. Zatím, co jsem se jím nechal objímat, tak jsem pozoroval tu hádku v místnosti. Ten Ten se výhružně tyčila nad Sakurou, Neji držel zuřícího Gaaru, Shikamaru uklidňoval Temari, aby se na Sakuru a na Kibu nevrhla. Všichni u nás ve třídě naši orientaci přijali dobře až na pár výjimek - Sakuru, která neustále balila Sasukeho a otravovala ho jejími řečmi a Kibu, kterému to, nevím proč,
vadilo.
,,Okamžitě toho nechte!" rozezněl se rozčílený hlas místností. Mírně jsem se přikrčil nad tónem hlasu našeho mistra Kakashiho. Sasuke mě objal ještě pevněji, a tak jsem se alespoň částečně cítil v bezpečí.
,,Naruto?" zaklepala mi na rameno Ino. Otočil jsem hlavu vzad, abych na blonďatou dívku viděl. Smutně jsem se pousmál. ,,Potřebuješ něco?"
,,Jen -" chytla mě za paži, Sasuke se na ni též podíval, ale při jejím dotyku mírně nakrčil nos. Zazubil jsem se na něj a přejel jsem mu dlaní po stehně. ,,To je dobrý," šeptl jsem mu tiše. Sasuke se odvrátil a poslouchal, co bude Kakashi povídat, já jsem se znovu otočil k Ině.
,,O-omlouvám se, Sasuke to někdy přehání," usmál jsem se na dívku. Ino kývla hlavou, až se její blonďaté lokny svezli do jejího obličeje. ,,To chápu, Naruto a… chtěla jsem ti jen říct, aby si na Kibu a Sakuru kašlal. Neumí pochopit, že jste normální a zřejmě jim vadí, že jste stále mezi svými. I když se máte rádi, tak se s vámi baví celá škola a to oni asi neumí překousnout," mrkla na mě Ino.
Periferním viděním jsem uviděl, jak se Sasukeho tvář rozjasnila. Na jeho tvrdé tváři se objevil sotva hmatatelný úsměv, ale byl tam! Poznal jsem to! A taky jsem věděl, co si teď myslí.
,Ino je s námi, je naše přítelkyně!´ usmál jsem se na ni. ,,Já vím, Ino. My je ignorujeme," nahnul jsem se k ní, ,,ale děkuji za podporu," usmál jsem se na ni ještě jednou a s tím jsem se otočil zpět ke třídě.

,,Takže, budete rozděleni do skupinek, jak to tak vidím, tak to bude po pěti."
,,Naruto, Sasuke, vy tam zůstaňte, k vám půjde Sakura a Ino a… Kiba," díval se do seznamu žáků Kakashi. S děsem jsem se podíval na Sasukeho, který už se napínal. Byl nervózní, to jsem vycítil hned. A já jsem na tom nebyl o nic líp. S děsem jsem se díval na přicházejícího Kibu a Sakuru, usedli naproti nám. Dělila nás jen jedna lavice, který stála mezi námi. Po chvilce přišla i Ino, v ruce držela blok, tužku a gumu. Usedla na stranu - vedle mě.
,,Takže, pro začátek, doufám, že budete hodní a nebudete se tu hádat," probodl Itachi Kibu pohledem. Kiba se jen svezl po židli, ležérně se na ní rozvalil, nohy si natáhl až k těm mým. Škubl jsem sebou, avšak stále jsem na něj zíral neschopen slova.
,,Nebojte se, doktore!" uchechtl se Kiba. Itachi přikývl. ,,Takže, vytáhněte si bloky a tužky, chci, abyste mi napsali znaky, jak poznáte gaye a … žádná konkrétní jména tam nechci ani vidět," probodával Kibu pohledem. Ten na to nic neříkal, jen si něco mumlal pod imaginárními vousy.
Ino vytáhla blok, tužku a začala bez nás. Po chvilce jsem se k ní naklonil a pomáhal jsem ji s doplňováním. Sasuke se zatím věnoval vražděním Kiby pohledem a Sakura zase na Sasukeho házela zamilované pohledy. Idylka.
Když už měli všichni dopsáno, tak jsme odložily propisky a jali se to zkontrolovat. Nejvíc toho měl Shikamaru, Temari, Gaara a Neji s Leem.
,,Dobře," tleskl si pro sebe Itachi. ,,První část máme za sebou. Teď přejdeme trošku k zásadní věci a možná i trošku zajímavější," vytáhl ze slohy papíry a přišpendlil je na nástěnku.
Na první obrázku se vyjímali dva muži při sexuálním styku. Itachi se mírně zarděl. ,,Dobře, tak tedy… Nikdy jsem nedělal prezentaci před tolika lidmi, většinou ti, kteří dělají výzkumy, jsou uzavření v laboratořích s dvěma až třemi lidmi navíc, takže… první obrázek. Můžete mi říct, co vidíte?" pohlédnul do třídy. Když se nikdo nehlásil, tak si vyvolal zrovna mistra Kakashiho. ,,Pane učiteli, jen to zkuste," nabídl ho Itachi.
Kakashi si utřel pot z čela, silně zadýchal a poté ze sebe vyhrkl: ,,Styk dvou mužů!"
,,A jaký styk?" usmál se doktor.
,,Pohlavní," zamumlal kdosi v první lavici. Itachi se usmál. ,,Ano. V dnešní hodině se budeme zabývat mužským těhotenstvím," sedl si na židli.
,,Už v minulých letech se vědci zabývali otázkou - Proč je jen žena těhotná? Proč nemůže být i muž? V té době ještě neměli pomocné nástroje, jejich věda nebyla vyvinuta jako teď, takže neměli tolik možností jako teď. V roce 1898 se jistý Marlow Kylles, pocházející z Velké Británie, touto otázkou zabýval též. Došel ale jen tam, že muž, může být opravdu těhotný. Stává se to jen velmi zřídka. Roku 1899 Marlow našel jistý pár dvou mužů. Byli to Robennersovi a byli to oba gayové, což v té době bylo nepřípustné -"
,,Jo, slyšíš, Uchiho," uchechtl se posměšně Kiba. Itachi, který zrovna držel v dlani křídu se napřáhl a hodil jí po Inuzukovi. Chlapec to dostal přímo do hlavy. Tiše zaúpěl a chytil se za hlavu.
,,Co jestli jsem slyšel?" zašeptal posměšně Sasuke, ,,tvoje ubožácké skuhrání? Ano, slyšel," probodl Kibu vražedně. Měl jsem strach, že se po něm vrhne, a tak jsem ho raději chytil za ruku. ,,Nech toho, Sasuke."
Nakonec toho opravdu nechal, a tak Itachi mohl pokračovat.
,,Marlow po týdnu, co se jich vyptávat na jejich život, zjistil že ten mladší - John - je těhotný. Jeho tvrzení se potvrdilo, a tak jim nabídl, aby se oba přestěhovali k němu domů. Přijali to, a tak se Marlow mohl zabývat dále mužským těhotenstvím. Jenže… měsíc po tom byl zabit, jeho syn Jiraiya Marlow po něm jeho výzkum přebral, a tak výzkum pokračoval. Jiraiya zjistil, že muž může otěhotnět, ale jen jestli to příroda chce a taky pokud je na to onen muž stavěný."
,,Stavěný?" nechápal Lee.
,,Ano, myslím tím, pokud je na to stavěný jako - ehm - žensky. Jak jsem řekl, je to možné, ale stalo se to všehovšudy jen dvakrát. Pár Robennersových a pár Hennriyových."
,,Ale jak, jak?" vzplál Lee vlnou vzrušení.
,,No… je to lehké, když muž -"
,,Vojede druhého muže!" zasmál se Kiba. Itachi se napřímil, natáhl se po houbě k mazání tabule a hodil ji vší silou po Kibovi. Hnědovlasému chlapci, s trojúhelníky na tvářích, se rozplácla na hlavě jako křída. Hoch se naštvaně hladil po hlavě. ,,Au, to nemuselo bejt," uraženě se otočil k oknu. A my jsme měli od něho alespoň pokoj.
,,První věc je za námi a pokud nás Inuzuka nebude dále přerušovat, tak bych chtěl přejít k další části," provrtal chlapce pohledem.
Když si Kiba odfrkl a dále se díval z okna ven, tak Itachi pokračoval: ,,Mužské těhotenství, jak nejlépe poznáme, že muž čeká dítě? Nu, je to jednouché. Je to stejné jako u ženy, akorát je muž daleko více citlivější. Každý den - alespoň dvakrát, či třikrát zvrací. Chutě," poškrábal se černovlasý doktor na hlavě, ,,jsou různé. Ale u mužů je to trošku jinačí. Kombinují různá jídla, že normálnímu člověku je z toho na zvracení a potom je tu náladovost. Jako ženy, tak i muži - ale jen někteří - trpí silnou náladovostí. V jednu chvíli se tváří šťastně a v té druhé -"
Znuděně jsem poslouchal Itachiho - ehm - doktorovy kecy. Nechápu, proč tohle máme vědět. Já osobně si myslím, že je to blbost. Těhotná může být jen žena! No ne? Vždyť… aby byl muž těhotný je proti přírodě!
,,Naruto?" promluvil na mě můj černovlasý přítel.
,,Ano?" otočil jsem se na něj s úsměvem.
,,Myslím, že už vím, co ti je, i když se ti to bude zdát přitroublé a absurdní!" uchechtl se Sasuke.
Povytáhl jsem obočí. Vždy, když se tahle tvářil, tak jsem to odnášel já! Co si zase teď vymyslel?!
,,Zřejmě jsi těhotný!"

Od té doby šlo všechno tak, jak jsem nechtěl. Od té doby, co mi Sasuke řekl svoji domněnku, tak jsem výskal radostí jako pominutý. Ale… Sasuke mi v okamžiku stačil zkazit tu krásnou chvilku. Prý: ,,Pokud nepůjdeme k doktorovy a ten nám to nepotvrdí, tak se neraduj!"
No… byl jsem nervózní a celou cestu jsem si okusoval nehty, ale moje prosby byly vyslyšeny a já jsem byl opravdu těhotný. Opravdu ve mně vyrůstal nový život, nové mládě. Moje a Sasukeho dítě.
Od doktorovy prohlídky jsme nadále chodili do školy, i když mi to Sasuke zakazoval, tak i tak jsem si dělal svoje. Prostě jsem ho neposlouchal.

,,Naruto?" zavolal na mě Sasuke.
,,Ano?" vykoukl jsem za dvířky mé školní skříňky.
,,Pokud se necítíš zrovna nejlépe, tak tam nemusíme chodit?" zavřel skříňku a moji také. V ruce jsem svíral všechny ty učebnice a sešity.
,,N-ne, to je dobré, jsem v pohodě," zakroutil jsem hlavou, ,,a beztak! Pokud se na té písemce neukážu, tak mě Kakashi zabije."
Sasuke se ke mně přitočil a foukl mi do ouška až se mi pramínek vlasů nadzvedl. ,,To bych mu nikdy nedovolil," šeptal mi do ouška sladce. Otřepal jsem se. Vždy, když mě začal tahle svádět, tak jsem byl jako na trní. Nikdy jsem nevěděl, co od něj mám čekat.
,,Sasuke," zaskuhral jsem a raději jsem zrychlil krok.
,,Doopravdy tam chodit nemusíme. Můžeme se věnovat příjemnějším věcem," chytil mě za pas a vlepil mi na tvář polibek. Začervenal jsem a podíval jsem se po ostatních. Sasuke si mého pohledu všiml, a tak se uraženě odtáhl. ,,Neříkej, že se za mě stydíš!"
,,Ne, to ne, ale opravdu se mi zrovna teď nechce potkat Kibu a nebo Sakuru," zaplul jsem do třídy. Položil jsem si učebnice a sešity do lavice a opatrně jsem se posadil na židli. Instinktivně jsem si začal hladit bříško.
Po chvíli přišel mistr Kakahi, rozdal nám každému papír s úkoly a už jsme začali pracovat. Natáhl jsem se po propisce, ale najednou se mi ten můj tvoreček ve mně pohnul a to dost silně. Ještě nikdy tahle s sebou neházel. Oddýchal jsem prvotní šok a začal jsem psát test. Psal jsem jedno slovo za druhým, jednu větu za druhou. Podíval jsem se na předposlední otázku: Kvadratická funkce (popis, příklad). Oddechl jsem si, další otázka, kterou vím. Přiložil jsem konec propisky k papíru a začal jsem psát, ale v tu chvíli jsem ucítil silné křeče, snažil jsem se to znovu rozdýchat, ale tentokrát to už nepomáhalo. Sasuke se na mě zděšeně otočil. ,,Naruto? Co ti je?!"
,,D-dítě," zablekotal jsem zděšeně, ,,chce v-ven!" chytil jsem silně Sasukeho paži až sykl. Díval se na mě nechápavě. ,,Ven?!"
,,Čemu sakra nerozumíš! Ven je VEN!" zakřičel jsem na něj hystericky. Začal jsem se potit, cítil jsem, jak se mé srdce zrychlilo. Dítě ve mně stále kopalo a já totálně nevěděl, co mám dělat. Sasuke po chvilce procitl a chytil mě za pas, podepřel mě a společně jsme vyšli ke Kakashimu.
,,Potřebujeme hned do nemocnice!" zakřičel na Kakashiho Sasuke. Musel jsem se pousmát. Kdyby mi teď nebylo tak blbě, tak bych se přímo rozesmál. Kakashiho výraz se nedal s ničím srovnávat.
,,Odvezete nás?"

Poté si pamatuji vše jako kdyby to byl jen zrychlený film. Kakashi nám opravdu pomohl, odvezl nás… do města.
,,Sakra, dělejte něco!" přeskočil Sasukemu hlas. Stále se díval ze mě na Kakashiho a cestu před námi.
,,A co mohu asi dělat? Je to tu zacpaný!" zvýšil Kakashi hlas taky. I přes mé bolesti jsem jasně viděl, jak je Sasuke nervózní, snad ještě víc než já. Kdybych měl teď tady kameru, tak bych si to rozhodně nahrál. Kakashi zase silně svíral volant a jeho oči byly zřejmě přilepený až na čelním skle. Probodával zácpu aut pohledem, snad si myslel, že se ho leknou a auta se sami od sebe rozestoupí.
,,Kruci!" zaklel Sasuke.
Přerývavě jsem se nadechl. ,,Neklej, uslyší to malej!" napomenul jsem ho.
,,Tak se, kurva, pohněte! Mám důležitou pracovní schůzku a -" ozval se za námi v autě čísi hlas. Sasukeho obličej zrudl vztekem. Jeho rty se rozechvěly vztekem a hněvem, zatnul prsty do dlaní a vylezl z auta.
,,Sas-Sasuke, ne!" snažil jsem se ho zastavit, ale Sasuke už byl dávno venku. Už jsem se připravoval, že uslyším řev, rány, ale místo toho jsem uslyšel hlasité výsknutí a potom ohlušující ránu.
,,S-Sas -" ani jsem nedořekl a v autě se znovu objevil Sasuke. Sedl si do předního sedadla a ke mně dozadu vlezl…
,,Pane doktore?!"
,,Rád tě vidím, Naruto, vidím, že jsi opravdu dobrý v překvapování lidí, viď?" zasmál se krátce, než mi prohmatal kulaté bříško. Když jsem párkrát sykl, tak jasně prohlásil: ,,Ano, dítě chce ven!"
Zaskřípal jsem zuby: ,,To vidím taky, tak… už… něco dělejte!!"
Itachi si vyhrnul rukávy od košile, přiložil mi dlaň na hruď a pevně řekl: ,,Dýchej, Naruto. Jak jsem vám v hodině říkal, je to úplně stejné jako u ženy, ale -"
,, - úplně jiné," vytřeštěně nás sledoval Kakashi.
Itachi se pousmál. ,,I tak to jde říct. Dýchej zhluboka a když ucítíš, že na tebe přichází další stah, tak tlač!"
,,Bože!" zaúpěl Kakashi. Sasuke na něj jen mrkl a praštil ho po hlavě. ,,Neomdlete!" zasmál se Uchiha mladší.
,,Myslím, že už je pozdě," podotkl Itachi, když jsme všichni uslyšeli Kakashiho pád pod volant. Chtělo se mi smát, tak moc, ale nešlo to, nemohl jsem.
,,Připraven, Naruto?" usmál se na mě povzbudivě Itachi. Přikývl jsem. Když jsem ucítil stah, tak jsem silně zatlačil.
Cítil jsem, jak se ze mě dere moje a Sasukeho dítě, cítil jsem, jak mě opouští něco, co jsem dlouhou dobu nosil v sobě. Při dalším stahu jsem znovu silně zatlačil. Po půl hodině jsem se dočkal a nejen já.
Itachi ze sebe svléknul košili a zabalil do něj novorozené dítě, podal mi ho do náruče a já jsem ho vděčně přijal. Díval jsem se na to drobné tělíčko. Bylo tolik podobný Sasukemu. Na hlavičce měl pár černých vlásků, jeho modré oči na mě mrkaly a jeho narůžovělé rtíky se na mě usmívaly.
Blaženě jsem se usmál, tak takovýhle to je pocit? Konečně mohu zažít ten pocit, pocit, že někam patřím, pocit, že mám rodinu, že jsem její součástí. A jsem tomu rád.
,,Sasuke," zašeptal jsem okouzleně. Můj životní partner přelezl až k nám a objal mě, přitom se stále dívajíc na naše dítě.
,,Jak mu budete říkat?" utíral si Itachi z rukou krev (xD).
Zamyslel jsem se.
,,Co tahle Naruto?" vlepil mi Sasuke polibek na zpocený krk. Zachvěl jsem se. ,,Ne, moje jméno nechci aby měl a co třeba Sasuke?" zasmál jsem se.
Sasuke zakroutil hlavou, ale poté se podíval na Itachiho. ,,Tak strejdo, vymysli mu jméno," opřel se pohodlně, přitom mě pořád držíc v náručí.
Itachi se zamyslel. ,,Co třeba Daisuke?"
,,Jé, Daisuké-chan, ano, ano, no ty ši Daisuke-chááán," šišla blonďatý chlapec na své dítě.
Sasuke protočil očima. ,,Naruto." Chlapec se zarazil. ,,Omlouvám se," zahihňal jsem se, ale radost mi nedala, abych Sasukeho trošku nepoškádlil: ,,Sasuke-cháán se nám žlobí, je to ale zlý chlapec, že Daisukéé?"
Potom jsem jen viděl, jak Sasukemu vztekle zatepala žíla než mě políbil. ,,Děkuji Naruto," zašeptal mi do rtů.
Nechápavě jsem pozvedl obočí. ,,Za co?"
,,Za Daisukeho," řekl jen, než mě znovu políbil. ,,A za tebe!"

Osud?!.:9.Díl.: Co vy tu?!

24. dubna 2011 v 15:49 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)
Naruto:
"Tak… máme ještě spoustu času." vydechne. "Co podnikneme?"
Pokrčím rameny - nevím. Mně osobně se do ničeho moc nechce. Asi jsem tak nějak ztratil chuť do života. Jó, Sasuke, jenom mě ošukej a nech mě osm měsíců trpět, pak mi vem dítě a já se pak zase vrátím k životu… snad. Ale… budu toho vůbec schopný? Vzdát se svého dítěte? Prostě jen… říct mu - ahoj - a… pak už na něj nemít jakýkoli nárok? Moje vlastní krev? Moje dítě? Moje bolest a utrpení? A já se toho mám potom vzdát? Půjde to? Nezblázním se? Nezabiju pak Sasukeho? Myslím to vážně, jak můžu vědět, že pak nevyvraždím ten jejich zpropadený klan, až mi řeknou, hej, naval dítě a dělej si, co chceš! Jak můžu vědět, že nepropadnu nějaké hysterii a nezačnu se mstít a šílet a hysterčin? Třeba i zabíjet? Nevím, co se se mnou stane, až mě nadopujou hormonama a přivážou k porodní posteli. Nevím, jak zareaguju, nevím, čeho všeho budu v tak vypjaté a náročné situaci schopen. Ve chvíli, kdy dítě přijde na svět, mi ho vezmou. A já ho pravděpodobně budu vídat jen tajně, tak, aby o tom nikdo z Uchiha klanu nevěděl. A tohle si pravděpodobně budu uvědomovat. Bohužel.
Sasuke:
"Naruto? Na co myslíš?" oslovím ho, když se zdá, že už příliš dlouho mlčí.
"Co…?" probere se.
Usměju se na něj: "Nic, jen… nad čím tak dumáš?"
"Hn… ále, nad úžasnýma vyhlídkama do budoucna." zaxichtí se.
"Hej, nedělej na mě takový xichty," napomenu ho s mírným úsměvem.
Ale ta malá potvora na mě vyplázne jazyk. Hej! Polechtám ho na boku a Naruto vypískne. Dobrý, jsem fakt frajer!
"Ne!" směje se."To lechtá, pusť mě! Sasuke!"
Vyhovím mu tedy a přestanu, vstanu a pomůžu mu se taky zvednout. "Pojď, dole vidím Shikamara a Chojiho, zajdem s nima pokecat."
"Uhn…" zarazí se.
"Neboj, nech mě mluvit. Já jim to vysvětlím, a jestli budou mít nějaký problém, osobně si s nima poradím!" zahraju si na Cyrana.
"Uhn…"
…Zdá se, že není zrovna mluvka, když je se mnou. Vlastně to vypadá, jako bychom si my dva vyměnili v posledních čtyřech dnech role: Naruto mlčí a mračí se a já furt mluvím a dokonce už jsem byl vtipný. Asi tak… dvakrát. Paráda. Asi bych s ním měl být častěji.
Naruto:
Jsem trochu nervózní. Čím víc se Shikamarovi blížíme, tím víc chci pustit Sasukeho ruku, ale on mě tím pevněji drží.
"Hej, Naruto,… Sasuke," pozdraví mě celkem nadšeně a Sasukeho tak nějak… ledově.
"Ahoj," pozdraví Sasuke a já se vzmůžu jenom na kývnutí, cítím, jak mě zalévá studený pot. Myslím, že v této chvíli si nepřeju nic jiného, než se odtud okamžitě vypařit, nejlépe mimo tento čas a prostor. (Sakra, kde je Madara, když ho člověk potřebuje?!)
"…Co vy tu?" zahájí hovor Shikamaru trochu obezřetně, pořád pokukuje na naše ruce.
…Pomoc!
Sasuke:
"No… vlastně je fajn, že jsme vás dva potkali jako první. Shikamaru, rád bych něco vysvětlil a neoficiálně… bychom tě rádi pozvali na naši svatbu." začnu.
Já vím, že je to pád do neznáma a Shikamaru se teď vážně tváří příšerně zmateně.
"Nelakuju tě, Shikamaru, mluvím vážně. Víš, jak fungují vztahy mezi hlavními rodinnými větvemi?" zeptám se.
Shikamaru nakloní hlavu na stranu, poznám, kdy přemýšlí a zdá se, že už tuší, co mu nyní bude řečeno.
"Itachi, původní budoucí dědic klanu se v boji zranil a bohužel není možné, aby měl potomka. Jsem tedy dědicem klanu já a mně je souzený člen klanu Namikaze-Uzumaki. Víš, jak to funguje?" vážně se mi to nechce celé vysvětlovat.
Shiki chvíli přemýšlí, skáče pohledem ze mě na Naruta a na naše propletené prsty: "To je problematické," vydechne a zase si nás přeměří pohledem. "Takže Naruto… ti musí dát potomka, aby nejsilnější a největrnější klan vesnice přežil, je to tak?"
Kývnu: "Přesně."
Choji těká pohledem mezi náma všema, ale nic neřekne, jen se rychleji pustí do svého dalšího jídla. Asi si zvykl, že mu Shikamaru všechno vysvětluje až potom.
"To je problematické… Ale už se to v naší vesnici stalo," usměje se Shikamaru a pokyne nám, abychom ho následovali v chůzi, původně očividně někam za vesnici, ale kvůli nám nejspíš trasu pozmění.
Podívám se na Naruta, jestli souhlasí, a vydáme se na procházku s nimi.
"Který klan?" zajímám se. Možná bych za tím dotyčným, nebo jeho potomky, mohl zajít a na něco se třeba ještě zeptat.
"Aburame. Vlastně… Shino má dva otce." oznámí jakoby mimochodem, ale mně málem zaskočí slina v krku - whaaa?!
"Jak to, že to nikdo neví?" vykvikne vedle mě Naruto.
"Jo… oni to dost tajili. Měli s potomkem mnoho problémů, několikanásobný potrat, různé komplikace… a navíc, Shino moc nemluví a málokdy se stane, že k sobě někoho pustí blíž. Takže… je celkem logické, že to tajili. Kromě toho, jeden z jeho otců je v Rootu, vlastně… byl to prý příkaz Danzoua, aby se v klanu pokračovalo za každou cenu. Takže Aburame musel podstoupit těhotenství. On nechtěl, aby klan Aburame zanikl, nikdo to nechtěl. Do dnes to málokdo ví, protože málokdo se hrabe v našich zápisech a kronikách, že." vysvětlí.
Zní to logicky. Ale teda zrovna klan Aburame nemá s klanem Uchiha moc dobré vztahy. Sakra. Zdá se, že si budu muset vystačit s informacemi, které mi poskytla Tsunade a které si sám vyhledám. Možná by mi později mohl Shikamaru pomoci.
"Chcete to rozšířit po vesnici?" zarazí mě svou otázkou Choji. Aha, zdá se, že už si zvykl na Sikovo uvažování. Přemýšlí, zdá se, stejně rychle jako on.
"No… podívám se znovu na Naruta. On je vážně dost zamlklý. Ale dívá se na mě tak oddaně a vděčně, že si zase připadám jako vrah roztomiloučkých růžových koťátek. "určitě ano. Všechny by měly vědět, že už jsem zadaný."
Shikin se ušklíbne: "To je problematické…Sakura a Ino vás zabijou."
Vydechnu: "Jo, to asi jo."
"Kdo všechno to ví?" zajímá se ještě.
Zamyslím se: "Jenom vy dva. A něco tuší Hinata a Kiba."
"Fajn, tak nejdřív zajdeme za nima. A pak to vezmem kolem celé vesnice. To snad tak problematické nebude." plánuje Shikin.
"Tse, ty teda neztrácíš čas," zasměju se.
"Znáš mě, ztrácet čas je problematické," ušklíbne se.
"Jó, to už jsem někde slyšel," vrátím mu vtípek. "Tákže, nejdřív za Kibou, jo?"
"Jasně, je to nejblíž."
Kouknu na Naruta, jako - co on na to, a zatraceně mě zarazí, že se zasněně kouká do dálky a usmívá se.
"Copak?" šeptnu.
Koukne na mě, úsměv mu zmizí z tváře, rychle sklopí pohled a zavrtí hlavou.
Něžně se usměju: "Tváříš se lépe, usmíváš se, něco tě potěšilo, zajímá mě co," konkretizuju otázku.
Trochu váhavě vzhlédne, plaše uhne očima do boku a zamumlá: "Děkuju,"
Navenek se pousměju, ale v duchu se poplácám po rameni a udělám super-frajerskou pózu: Jó, Sasuke totálně vyhrááááál! *Zvuk otevírajícího se šampaňského, ohňostroje, fotoaparáty, červený koberec*. Připadám si jako Light yagami, když Rem zabila L. Ale to je fuk, páč já jsem spokojenej.
"To vůbec nestojí za řeč, Naruto. Pro tebe cokoli, víš, že já jsem vděčný jen za to, že tady jsi," hraju si na super-pozorného a super-citlivého partnera. Sakra, jestli mi nevyjde kariéra ninji, totálně zkusím herectví, myslím, že jsem docela talent!
"Ahoj, Kibo!" vyruší mě z mé vnitřní oslavy Shikin a šťouchne do mě loktem.
"Co…? Jó, jasně, čau, Kibo!" přidám se, když mi dojde, co dělám.
"Hehe, jdu zrovna za Hinatou a Shinem, máme mít teď společný trénink. Děje se něco?"
"Nó…" poškrábe se Shikamaru v tom něčem, co má na hlavě urobené z vlasů.
"Hm…" zamyslím se na chvilku. "tak trošku, jó, děje, ale pojď, řekneme to zároveň i Hinatě."
"…Ta bude nadšená," sykne Shikin směrem ke mně.
"Nah," přikývnu s úšklebkem. "To jo. Ale aspoň se nebude pokoušet zabíjet… na rozdíl od jiných… uhn, nejmenovaných osob," poukážu na další patrnou skutečnost.
Shikin se ušklíbne, Naruto zas nahodí ten svůj pohled, jakože mu chtějí všichni ublížit a Choji se zahihňá. Sakra, ten kluk je masochista, nebo co?!
"Takže, musíme najít všechny lidi, a říct jim to najednou." rozumuje Shikin.
Naruto:
Nevěřím tomu, co pro mě Sasuke udělal. Všem mým přátelům řekl o tom, co mě čeká a co musím udělat. A… - ani tomu ještě nemůžu uvěřit - oni mě všichni politovali, ale řekli mi, že jsem prostě největší hrdina vesnice a že jsou hrdí na to, že jsou mí přátelé! …Jenom Hinata omdlela, Sakura se mi pokusila rozbít … nó, asi tak celé mé tělo (ještě že Sasuke zasáhl a pěkně ji zchladil. Uhn, nó, é… teda, spíš sežehnul. Teď má vlasy černé, teda, ty, co jí zbyly, takže asi tak… hm, dva…?) a Ino, která ale viděla, co se stalo Sakuře, když se do mě pokusila navážet, a tak raději mlčela. Taky dobře. Vlastně to bylo poprvé, kdy mě Sakura nezmlátila. Haha.
Sasuke:
Jó, Sasuke! Seš Boréééc! Rozesmál jsi Naruta, už je víc v pohodě a navíc se zdá, že mi trochu víc věří! Paráda, vlastně jsem v tak jednoduchý průběh ani nedoufal. Tsunade i Itachi mi řekli, že ze všeho nejdříve mi musí Naruto věřit, hezky pomaloučku, polehoučku, v pohodičce, nikam nespěcháme. Teď je to totálně v pohodě, ukázal jsem mu, že o přátele nepřišel, je to dobré. Tak, a teď… bych ho měl požádat o ruku. Sakra. Uhn, zase ten pocit rozklepaných nohou! Doprdele, co to zase je?! Já myslel, že tuhle hloupou část stydlivosti a bázlivosti a psychické nevyrovnanosti už máš za sebou, Sasuke!
Naruto:
Sasuke se tváří nějak divně. Nestalo se mu něco? Ačkoli, mně taky není do smíchu, má mně požádat o ruku, před našimi rodinami. Móc hezké. Kdybych měl volné ruce, našim papínkům bych zatleskal, fakt. Pěkně si to umí vymyslet, hlavně svést zodpovědnost pryč od sebe, Že na vlastní děti? No a?! Koho to zajímá, hlavně že se musím starat já, že.
"Sasuke?" oslovím ho. Je mi to sice nepříjemné, ale vím, že se musím vrátit domů.
"Jo?" otočí se na mě.
"Měli… měli bychom jít." kývnu směrem, kterým tuším náš dům.
"Jo, …asi jo." přikývne a náhle znervózní.
Ostatně, mně taky v téhle chvíli není nejlíp, představa, že se budu potit v přítomnosti mého otce a ještě aby toho nebylo málo, i Sasukeho otce, ve mně vyvolává mírně zaječí reflexy.
"Naruto," osloví mě Sasuke.
"Hm?" proberu se ze zamyšlení.
"Já jen… když jsme teď sami," rozhlédne se po parku, kam jsme - ani jsem si nevšiml - došli. Má pravdu, skutečně tu nikdo není, jen alej rozkvetlých sakur, zelená tráva, ptačí zpěv a svit pozdně odpoledního slunce.
"Tak já jen… vím, že nemáš moc na výběr a… že to uděláš z povinnosti, ale…" poklekne a o mně se pokouší mdloby. "Naruto Namikaze, vezmeš si mně?"

Osud?!.:8.Díl.: Trošku schíza?

24. dubna 2011 v 15:46 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)
Sasuke:
"Vážně je tu hezky," musím uznat a rozhlédnu se po celé vesnici.
"Jo," vydechne Naruto, vypadá klidněji, než když jsem ho potkal. Což je pozitivní. Myslím.
"Chodíš sem často?" navážu další konverzaci.
"Hm… naposledy jsem tu byl noc před započetím jouninské zkoušky." posadí se.
"To je poměrně nedávno," posadím se vedle něj.
"Hm… mě přijde, že je to strašně dávno. Víš? Jako… moje největší starost byla uspět ve zkoušce a v soubojích. A teď…" povzdechne si. "Ale, to je jedno," mávne hned na to rukou, mluví poněkud zahořklým tónem, řekl bych.
…Kdo by to byl řekl, že? Sasuke, ale, jako, to by stačilo. Běž se někam léčit, tyhle myšlenkové pochody a stagnace fakt nejsou normální. Tobě už nepomůže ani sprcha, ani vana. Ale jezero by mohlo… a dost! Sebevražedné sklony tady asi bude mít někdo jiný než ty! A jistě z mnohem vážnějších důvodů než ty! Víš, kdo by to tak mohl být?… Můžeš dostat nápovědu. Ale povoluje se jenom přítel na telefonu. Páč možnosti jsou jenom dvě, jako, to bys měl moc jednoduché, Sasuke, a publikum tu žádné není, takže nápovědu diváků taky nedostaneš. Smůla.
A sakra věnuj se mu, nebo ti uteče, otec tě sežere a Minato zahrabe pod zem. A otec tě z ní zase vyhrabe, abys vykopal hroby pro celý klan. To už jsi tu řešil, Sasuke, jednou to stačilo, nemyslíš? A udělej něco s tím Narutem, sakra!
"Není to fér," povzdechnu nakonec. "Ty máš být hokage, ne kojná."
Sakra. To možná vyznělo dost… no, jako… že… se to do téhle situace moc nehodí a taky to mohlo být trochu netaktní, ale… Naruto se zasměje! A docela vesele, řekl bych!
"Vážně si myslíš, že bych mohl být hokage?" zeptá se.
"Mluvím vážně, Naruto," ujistím se tím tónem jako - ses posral v kině, nebo jenom viděl kvést brambory na sakuře…? "Kdo jiný by jím mohl být? Líný Shikamaru? Nenažraný Chouji? Uječená Sakura? Vychloubačná Ino? Frustrovaný Neji? Nebo Tlustoobočnatec s tím střihem podle kastrolu?! Proboha, před ním by utekl i Brežněv! Nebo omdlívající Hinata? Nebo snad - a proboha to si ani nedokážu představit - Ledovci Uchiha?! No promiň, ale to by z těch jednání všichni utekli, … nebo by zmrznuli. Jó, myslím, že v Konoze by 365 dní v roce bylo mínus dvě stě padesát jedna stupňů. Fahrenheita, samozřejmě. Toho čtvrt dne by bylo mínus dvě stě padesát jedna stupňů a navíc by sněžilo."
A jsem strašně rád, že se Naruto směje. Je to hrozně krásný pocit, vědět, že je aspoň na chvíli venku ze své depky. A vlastně je poměrně jednoduché ho rozesmát.
Naruto:
Ten kluk má vážně smysl pro humor. Nikdy by mě nenapadlo, že se Sasuke umí smát a navíc umí být i vtipný. Že by… že by přece jenom někdo z klanu Uchiha měl city? Aspoň soucit a uznání? I to by bylo více, než jsem od toho ledoborcového klanu čekal.
"Mluvím vážně, Sasuke." napomenu ho s úsměvem.
"Já taky." ujistí mě. "nikdo jiný si nezaslouží být hokagem víc, než ty, Naruto, věř mi. Ty to zvládneš. Ale… ne sám. Sám nezvládne nikdy nikdo nic."
"Heh, hezká aliterace," pochválím ho. "Ale já už… nikoho nemám, zdá se. Matka a otec… hm, prodali vlastního syna, aby nemuseli pro vesnici hnout prstem, přátelé… mě budou mít za totálního loosera a Jiraya… jo, ten snad. Ten by mi asi mohl zůstat."
"Zapomínáš na mě, Naruto," upozorní mě měkce. "proč? To mě vážně tak nenávidíš?"
Zastydím se. Když to řekl tímhle tónem, znělo to, jako by to to vážně mrzelo a já si připadám jako hovado.
"N-ne, samozřejmě…, že ne, jen… tuhle situaci… a otce… a sebe, že se tomu neumím lépe postavit." zavřu pevně oči - zase se mi chce brečet. Ne! Před ním ne! Nikdy před ním nesmím ukázat slabost, že mě to bolí, že to nechci. Ještě si v tom najde zálibu a … bude mě tím čím dál víc trápit.
"Naru," zašeptá a ucítím na ramenou jeho paži.
"Promiň, neposlouchej mě, já jenom blbě žvaním, mě… to přejde, jsem nadapovanej těma hormonama, asi je to kvůli tomu, chovám se jako idiot… v pohodě, vážně budu v pohodě, jenom,… potřebuju jenom chvilku, uklidním se a můžem pokračovat… vybrečím se doma a-!"
A ocitnu se v jeho náruči. Zase.
…Ne že bych si stěžoval, to ne, ale… zase vypadám jako ta největší padavka. Jako, já vlastně ani moc nevím, co vlastně dělám, proč to dělám, proč neuteču, nebo proč se o to aspoň nepokusím nebo proč vůbec nechci utéct, všechno je strašně divné, ale mně se v té náruči líbí, já v ní chci být a chci, aby, až otevřu oči, byl Sasuke ten, který mě objímá.
Sasuke:
Sakra! Zase ten pocit, kdy si připadám jako brutální vrah malinkých roztomiloučkých růžových koťátek! A ještě jim šlapu po jejich krásném, zeleném, neporušeném trávníčku! Sakra! Vypadni, ty divný pocite! Vždyť ho objímám, tak co ještě mám dělat?!
"Naruto, prosím tě, neplač… bolí mě to, když pláčeš." a teď nelžu, Ten pocit fakt není příjemný. Nó, možná trochu zveličuju. Ale to je jedno, každopádně chci, aby přestal plakat, protože si připadám jako hovado, ničící jeho sny. To není dobré - jsem Uchiha, jak to, že mám takové pocity? Co se to sakra děje?! Zatraceně, Sasuke, dělej se sebou něco, protože jestli to tak půjde dál, otec tě zahrabe - … jó, já vím, co bude dál, už to tu párkrát bylo s tím hrabáním pod zem…
Jenže jak ho mám uklidnit, co mu mám říct?! Je jasné, že dokud mi tu bude každých deset minut brečet, moje zmatené pocity nezmizí, Tákže, co z toho plyne, Sasuke? Že musíš Naruta držet v klidečku, pohodě, vyrovnanosti a mírném úsměvu. Což vůbec nebude v jeho těhotenství problém, že… Sakra Sasuke nechej už toho pokryteckého sarkasmu, páč tě někdo sejme a zahrabe - ale jó pořád s tím zahrabáváním sakra, už to není vtipné. Jak to teda udělat, aby byl Naruto v pohodě? Co to říkal Itachi o tom, jak se s Narutem sblížit? …Hm… Ošukat ho a už s ním nikdy nepromluvit…? Ne, ne… vyzkoušet BDSM…? Ne, to taky ne. Sakra, co to jenom ten batmanovský magor říkal…? Hm… uvažuj, Sasuke, čas se krátí a na rozhovor po telefonu už máš jenom třicet vteřin - ale Sasuke, co jsme si to před chvíli řekli o tom sarkasmu?! A kromě toho… nezdá se ti, že trpíš takovou, jako, mírnou schízou? …Ale jenom trošku, viď, však ti to vůbec nemůže uškodit, hádat se sám se sebou a sobě samému neustále vyhrožovat smrtí. Takže, kde jsem to ...? Jo, jasně, co to Tsunade a Itachi plácali o tom, jak se dostanu na kobylku Narutoci? Hm... na kobylku ... na koníčka... nó, to bych si nechal líbit, jo - ale no tak, Sasuke! Nech si tihle nechutné choutky ( a divné oxymorony) na později, třeba na svatební noc, jasně?! Ještě než ho znásil- é, chtěl jsem říct pomiluješ, musíš si nějak... já nevím, ochočit si ho? Když pořád plácám ty hovadiny o králíčkách... nebo... prostě ho nějak šetrně a zcela nenásilně (ach jó, když já vanilku nerad - Zatraceně Sasuke!!! Soustřeď se, kurde!) přinutit, aby mě měl rád... - huh, bez šance. Dobře, tak aby... mi věřil... - před tím, nebo po tom, co ho znásilníš, Sasuke? A tak ale sakra už! Stačilo, Sasuke! Ty tvoje myšlenkové stagnace už fakt lezou všem na nervy!
Udělej s tím něco, páč si o tobě budou všichni myslet, že nejsi normální. ...Ale to já nejsem. No a, nemusí to všichni vědět! - Sakra, tohle není už jenom trochu schíza, tohle už je totální schíza!
Sakra, Sasuke, přestaň všecky nasírat a už něco řekni, udělen, namaluj, zatancuj, cokoli, ale věnujse Narutovi, protože ten chlapec má záchvat přímo hysterického pláče.
"Naruto, prosím, moc tě prosím, neplač už... strašně mě to bolí..." a teď nelžu. Ani nepřeháním. Naruto mi skoro leží na hrudi a je fakt docela těžký.
Ale zpátky k problému. Co to ten Itachi hovnil...? Už vím!!! No jasně, vždy%ť je to úplně logické!!! Musím na něj být hodný a pomáhat mu a dělat, že mě zajímají jeho problémz! No jasně, když tohle budu dělat, nebudu mít pocit té největší svině ve vesmíru" Jó, jsem frajéééér!!! To si taky musím zapsat do deníčku!
"Naruto, poslouchej mě, prosím. Slíbil jsem ti, že budeme na všechno dva. Vždycky budeme na všechno dva, ano? Nic jiného po tobě nechci, jen… abychom byli přátelé. Šlo by to? Co myslíš?" hladím ho po zádech a asi mluvím dost naléhavě, protože Naruto na mě krátce koukne a - přikývne.
Zaraduju se, zdá se, že tohle na něj platí: objímání a hlazení a slova útěchy! Ha! Výborně, no to je skvělé, zdá se, že tohle ho vždycky klidní! To je výborné, musím si to zapsat do deníčku jako úspěch numero uno dneška, jo!
"Dobře…" vydechnu, už trochu uklidněn a taky potěšen svým úspěchem, jsem prostě frajééér! "a neboj se. všechno bude v pořádku. I kdyby proti nám stál celý svět, Naru. My to spolu zvládneme, ano?" domlouvám mu. Ale vlastně se spíš snažím přemluvit a ujistit sebe, než jeho. Ale pokud to u něj zabere, budu spokojený. On je priorita. Co se stane se mnou - jebal to pes, ale… on je důležitý. Já nechci skončit v sedmnácti pohřbený zaživa vlastním otcem!
Naruto:
Je tak milý! V téhle chvíli by mohlo udělat cokoli a pro mě by stejně zůstal úžasný. On… je tak… ochranitelský! Říká mi věci, které se hrozně dobře poslouchají a … očividně… mu na mě trochu záleží! Je to od něj… tak hezké, že se o mě stará ve chvíli, kdy se na mě celý svět vykašlal a ten zbytek se proti mně spiknul!
"Děkuju, Sasuke," zamumlám do jeho trička.¨

Osud?!.:7.Díl.: Proč ne?!

24. dubna 2011 v 15:43 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)
Sasuke:
"Tak - čekej, kytka… jó kytka, jasně… doprdele, kam jsem to- jó, ahá, tady. Takže - ještě jednou, Sasuke.
"Naru- ehm, ehm," odkašlu si. Sakra, nějak mi zaskočilo. Ještě jednou. A sakra, Sasuke, koukej svýmu odrazu v zrcadle do očí! "Naruto - vezmeš si mě?"
…Teď si připadám jako hybridní schizofrenický neurotik. Paráda. Jó, Sasuke, takhle běž požádat Naruta o ruku, totálně ti ji dá, jo. Takovému usmrkanému a ukoktanému magorovi jako ty prostě jednoduše neodolá.
Povzdechnu. A zase na sebe kouknu do zrcadla.
Fajn, jdu.
Ale ani se nepohnu. Sakra, Sasuke, ti jebe, či co…? Prostě běž za Narutem domů... uhn… nó, a… é… uhn… etóóó… nó, to je tak všechno. Jo, a ještě ho požádej o ruku.
Tse, brnkačka.
…Tak proč se mi tak třesou nohy…?
Naruto:
Ani nevím, kam jdu. Zvláštní, ani nelituju, že jsem to všecko otci řekl. Myslím, že mu to chci říct od začátku. Totálně existuje i jiná cesta než moje těhotenství. Stopro.
Jenom… jaká…? Totálně… stejně není jiná cesta. Musím to udělat. Co už. …Zajímalo by mě kolik je hodin. Jako, kvůli tomu, že má přijít Uchiha. Jako, s tím prstenem a pokusem o … úsměv…? Jo, asi jo. Páč… asi mě ta láska vůči němu dost přešla. Teda… ona to asi nikdy nebyla láska. Možná obdiv, možná… se mi líbil, jako… je hezký kluk, to mu asi nikdo nevezme. Jenom má tu smůlu, že se narodil v klanu Uchiha za těchto podmínek. Ale je fakt, že to si člověk nevybere. Takže, kde jsem to skončil…? Už vím, sebelítost, strana 559 vlevo dole, předposlední odstavec. Haha. Hlavně že mě neopouští humor, fakt že jo. Tááákže, co teď budu dělat? Musím se vrátit domů. A potom… ta večeře, jo, pak prsten a potom… k Uchihům, v za dva týdny svatba a potom… uhn… bože. Teda, spíš Jashine a Dr. Zloune. Ačkoli… to vyjde tak nastejno, páč mě nepomůže ani nebe, ani peklo. Měl bych… vymyslet nějaký plán, jak se co nejvíc vyhýbat otci. Musím být v klidu a neřešit každý jeho výlev. Jo, to je hlavní, Naruto, buď v klidu, nic neřeš, prostě jenom… hej, to zvládneš, jsi Naruto Uzumaki, po mámě, ta taky zvládla všechno. Jasně, všecko zvládnu. Jsem budoucí hokage vesnice. Mě jen tak něco z míry nevyvede, nesmí, protože jinak bych postu hokageho nebyl hoden.
Sasuke:
Uhn, takže… on otevře dveře, já mu dám kytku… a pozvu ho ven…? Jó, to je dobrý plán, líbí se mi. Je jednoduchý a snadno zapamatovatelný. Eh… ale počkat, není náhodou Naruto… támhle kousek přede mnou? No jasně že je to on! Bez své kombinézy, ale je to on. A vypadá… dost… uhn, rozrušeně. É, nemyslím si, že… by teď uvítal moji přítomnost.
Zatraceně, Sasuke! Vzpomeň si, co říkal Itachi! Máš s ním mluvit a být s ním ve chvíli, kdy tě od sebe nejvíc odhání. Jo, ono to totiž dává smysl, abyste věděli!
"Naruto!" zavolám na něj zkusmo, ačkoli tuším, že se neotočí. Zaprvé proto, že nejspíš neuslyší a zadruhé proto, že nejspíš nechce slyšet. Áha, tahle možnost mě nenapadla. Naruto se totiž otočí, ale když uvidí, že to já se po něm sháním, otočí se zpátky a přidá do kroku. Hm. To jsem si pomoh'. Teď se za ním musím rozběhnout, aby se mi neztratil mezi lidmi na ulici.
"Naruto!" chytím ho jemně za paži. "Naru," všimnu si slz v očích - co se stalo? Čistá zvědavost, žádná starost. Sakra. á o něj chci mít starost! Proč to nejde? "Naruto, co se stalo?"
"Nic," uhne očima a ani na chvíli nezastaví.
… Nikdy jsem nebyl dobrý v odhadování lidí. Jako, jó, jasně umím odhadnout, s jakým úmyslem se ke mně blíží cizí člověk, jestli bojově, nebo přátelsky. Umím odhadnout, na jakou bojuje vzdálenost a jaké jsou jeho slabiny. Ale fákt neumím číst v lidech, jako takhle, jestli si vážně myslí to, co říkají. Na druhou stranu, kdyby nelhal - proč by brečel?
"Mně přece nemusíš nic tajit," ujistím ho.
"Jo," hlesne jenom. Kruci, kde jenom může být chyba? Přemýšlej, Sasuke, co se asi tak mohlo stát? Nějaký… hm… problém? Ha! Sasuke, ty jsi génius! No jasně, nějaký problém! Teď už jen přijít na to jaký… možná… stres? To by nebylo divné… ale… podle toho, jak je schlíplý, bych tipnul, že je to něco vážnějšího… jako… nějaká hádka? Sakra, Sasuke, přemýšlej, očividně se ti svěřit chce, jenom neví jak, nebo co, aniž by byl za sraba/idiota/ubrečeného sraba a idiota v jednom. Hej! Už to mám! Půjdu na to opačně:
"Naruto, já… já nevím, co konkrétně se stalo, ale jsem si jistý, že to má něco společného s tebou, se mnou a s naší budoucností, pletu se?"
Sakra, být někým jiným, zatleskám si, to je jednoznačně nejchytřejší nápad na světě!
"Ne přímo… jen…" a zase zmlkne.
"Nevím, jestli… ti rozumím, protože… si ani neumím představit, čím procházíš, jen… říkal jsem ti to už několikrát, já… chtěl bych, abys… byl alespoň spokojený, když už ne šťastný. Nechci ti tvrdit, že to bude jednoduché a lehké a v pohodě, ale slibuju ti, že se ze všech sil budu snažit, abys… to měl co nejpříjemnější."
He, to bylo hezké… krásně jsem to pronesl, žádná zeugma, žádné koktání… krásný, souvislý, smysluplný projev. Hezké, Sasuke, to se ti moc povedlo. A tentokrát žádný sarkasmus. No Sasuke! Ty se lepšíš!
Naruto:
To od něj… bylo milé. Vlastně, on je jediný, který mi… nevím, netvrdí, že všude bude duha a růžoví králíčci a mír a štěstí a létající víly… ale ukazuje mi reálnou stránku věci. A taky se mi nesnaží vnutit, jak mi rozumí a chápe mně a dokáže si představit, jak se cítím. V téhle chvíli jsem mu, myslím, hodně vděčný.
"Jo, já… já jsem se… šíleně chytil s tátou," pousměju se. Zvláštní, kolik sarkasmu mi v posledních dnech proudí v žilách. Dost na to, abych nad největší hádkou, kterou jsem kdy vedl, navíc s vlastním otcem, mávl rukou a protočil oči a řekl si: Hej, no a?
"Jak moc šíleně?"zajímá se a vede mě na lavičku.
"Kázal mi, že nemám vyšilovat - prý to bude celé v pohodě a zvládnu to levou zadní. A proč na svatbě nechci třičtvrtě ohňové země? Bude to přece můj nejšťastnější den v životě," protočím oči. Sakra, ten sarkasmus mě ne a ne opustit. Asi se mu u mě nějak zalíbilo. Nevím, jestli je to dobře, každopádně bych měl slevit, jinak si Sasuke začne klepat na čelo. Jako, … ne že by mě to trápilo, ale momentálně je to jediný člověk v mém okolí, se kterým se dá celkem slušně mluvit. Jako, zatím, uvidíme, jak to bude pokračovat.
"Hej, nechci o něm tvrdit nic zlého - je to tvůj táta - ale, jako… není trochu idiot?" zamračí se Sasuke.
Rozesměju se: "Jó, a taky hokage vesnice."
On se ale vážně zamračí: "Myslel to vážně? Nebyl to jenom nějaký odporně sarkastický joke?"
Nakrčím obočí: "Ne, myslím, že ne, jeho humor poznám. Tohle nebylo myšlené ve srandě."
"Tvůj vlastní otec ti řekl -…" zavrtí hlavou. "Jako, já taky nemám na tátu zrovna štěstí, ale … tohle by si nikdy nedovolil říct. On totiž jako… mlčí. Skoro nikdy nic neřekne. Ale… ani neurazí. Jen… nepochválí. To je celý jeho problém. Nikdy by… nikoho neurazil. Nebo… nezlehčoval něčí problém. Ale… tohle… Naruto, můžu… můžu pro tebe něco udělat?"
Pousměju se. Je vlastně docela milý. Fajn, končím se sebelítostí. Zdá se, že to nebude tak zlé. Možná nakonec vážně budeme aspoň přátelé. To je docela dobrá cena útěchy.
"Ne… myslím, že teď ne, jen… je docela fajn, že jsme na sebe narazili." usměju se na měj.
"Jo!" vyhrkne a podá mi kytku, kterou vykouzlil nevím odkud. "Ta je pro tebe, sice… jsem měl přijít s celou famílií až večer a zasnoubit se až tam, ale… myslím, že je to naše věc, kde a kdy se zasnoubíme, že?" mrkne na mě.
Trochu nejistě si vezmu růži, kterou mi podává, a nejspíš dost stydlivě se na něj podívám: "Děkuju,"
Sakra, myslím, že se červenám.
"Takže," protáhne. "Teď… se asi nenecháš doprovodit domů, že," konstatuje.
Chytrý kluk!
"Ne… to ani ne. Myslím, že pokud mě ještě dneska uvidí, něco mi totálně udělá, fakt," sdělím mu v obavách.
"Hej, neboj se, totálně za tebou stojí celý Uchiha klan."
Vzhlédnu k němu a udiví mě, že na se na jeho tváři zračí vyrovnaná vážnost. Nedělá si ze mě srandu…?
"Nezapomeň, že teď jsi to nejdůležitější, co klan Uchiha má," zvedne se z lavičky a podá mi ruku. "Nebuď smutný. Pojď, půjdeme se projít," navrhne.
A… vlastně, proč ne? Vždyť se nic nestane, když se půjdeme projít, ne? Sebelítost můžu na chvíli odložit.
Vstanu tedy a trochu nejistě vložím dlaň do té jeho a vstanu z lavičky, překvapí mě živost toho pohybu, nikdy bych nečekal, že se Sasuke dokáže k něčemu takovému dokopat - jako, nějaký živý pohyb? On bývá většinou mdlý a klidný, rozhodně nemívá nějaké veselé nápady a srandu a zábavu. Ale… na druhou stranu, neměl bych ho soudit, vždyť… ho ani pořádně neznám. Jasně, vím, jak se jmenuje a taky že je nejlepší v ročníku, ale… to je asi tak všecko.
"Znáš nějaké vážně hezké místo tady v Konoze?" zeptá se a mou dlaň už nepustí. Huh?
"No… jo, když… jsem se schovával před tátou, když jsem byl menší a něco jsem provedl, nebo jsem chtěl jen přemýšlet, sedával jsem na hlavě Prvního Hokageho." pokrčím rameny. "Proč?"
"Co kdybychom se tam koukli?" navrhne.
A proč ne? Stejně nemám co dělat a … otce raději asi nechci vidět. Zatím.

Osud?!.:6.Díl.: Otcovská láska?!

24. dubna 2011 v 15:40 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)
Sasuke:
Myslela to Tsunade vážně? Je možné, že… pokud bude Naruto v takové depresi, nejen že miminko pravděpodobně mít nebudeme, ale ještě navíc… ho to může ohrozit na životě? To se nesmí za žádnou cenu stát! Naruto musí být ten nejšťastnější člověk na planetě, protože pokud ne… ne, ne, to se nesmí stát. Naruto je… Naruto… nedovolím, aby trpěl, nikdy. Jen… ho musím držet dál od svého otce, páč, jako, on někdy takový, jako… no, prostě, Oroxicht je proti němu úplně neškodný malým dětem a vůbec není peďák. Sakra, co mám dělat? Jak mám … udělat, aby byl Naruto šťastný? Vyjasnili jsme si naši situaci, já mu víc, než trochu předstíraného přátelství dát nemůžu! I kdybych to začal předstírat, on už mi věřit nebude! Sakra, proč já se mu vyznával hned na začátku! Měl jsem s tím počkat, kruci! Sasuke, ty jsi ten největší idiot na světě! A jestli, jako, s tím něco neuděláš a nedáš Narutovi důvod, proč být šťastný, proč ti věřit a hlavně proč ti dát potomka, můžeš si už teď začít kopat hrob, páč tě otec zabije. …A… potom tě zase vykope, abys mohl vykopat hroby pro celý klan, který svou totální debilitou zabíjíš. Zatraceně. A k tomu všemu máš navíc úplně debilní myšlenky!
Naruto:
"Takže… tyhle léky mám brát? Jinak nic?" podivím se. To je všechno?
"Ano, začneš teď, za měsíc bys… promiň mi ten výraz, měl být nejplodnější, pokusíte se se Sasukem o dítě poprvé, pak počkáme, uvidíme, zda jsme byli úspěšní či nikoli." odpoví Tsunade.
Za měsíc…? Tak… tak brzy? Proč- proč to-… vlastně,… je to úplně jedno. Když už si zkazit život, tak proč ne hned. Lepší než to prodlužovat. Koho zajímá, jak mi je? Koho zajímá, že o těhotenství nic nevím? Koho zajímá, že to dítě nechci? Nikoho. Tak na co to odkládat. Vždyť je to jedno. Za měsíc, nebo za rok, nebudu ho chtít pořád stejně, jenom když to budu odkládat, bolest a znechucení k Uchiha klanu, k tomu dítěti i k sobě samotnému bude růst. Raději hned, dokud… dokud ještě věřím, že se po porodu vzpamatuju, dám se dohromady a začnu zas trénovat a udržovat svou pozici možného budoucího Hokageho hned, jak mi dítě vezmou. Možná že ještě nějakou šanci mít budu, táta bude jistě hokagem ještě roky, mám spoustu času. Těhotenství mi vezme maximálně rok, když počítám s depkama a vzpamatováním organismu. Nebude to tak dlouhá doba. A za rok jistě budu v natolik dobrém stavu, abych ode dneška za dva roky byl zase v pohodě a možná dokonce v úplně stejně dobrém fyzickém stavu, jako jsem dnes. Jasně, už vím, budu to brát jako… víceméně zkoušku toho, co všechno vydržím. Jo, to je dobrý cíl. Rok zátěže, psychická a fyzická bolest, potom rok práce, tréninku a vzpamatovávání se. Dva roky si snad můžu dovolit promrhat, táta to beze mě zvládne. Vlastně, snad bych se od něj mohl naučit vyjednávání a papírování, když nebudu moci chodit na mise a bojovat. Vlastně… můžu to těhotenství brát jako misi! To je výborný nápad, jistě to hned bude mnohem snesitelnější!
Sasuke:
Jak Naruta donutím ke klidu? Jak můžu zajistit jeho bezpečnost? Jeho a pak i miminka? Sakra, jak to mám udělat?! Kde jsou ty chytré hlavy teď?! Minato, Tsunade… otče?! Hádat se o příslušnost dítěte i Naruta, jo, na to jste dobří, ale jak zajistit, aby to oba ve zdraví přežili? To už vás nezajímá, ani jednoho!
"Sasuke, vnímáš mě?" osloví mě matka.
"Promiň, mami," zamumlám omluvně.
"Říkala jsem, že… Naruto si prožije pocity a stavy, které nyní neumí nijak pojmenovat, netuší, že ho čekají a nemá absolutně žádné tušení o tom, jak je řešit, až nastanou." podá mi jakousi knihu. Vcelku bichle, ale to je fuk, čtu celkem rád.
"Co je to?" zeptám se a knihu si vezmu do ruky, ačkoli tuším co to je dřív, než spatřím název: Těhotenství.
"Měl bys vědět, co Naruta čeká. On … asi nebude zrovna šťastný z toho, co s ním hormony udělají, takže se ti asi nesvěří. Ale … Tsunade s tebou mluvila o tom, co se stane, když Naruto nebude cítit, že jeho i miminko miluješ, že? Musíš to pro něj udělat. Anebo alespoň pro náš klan. Naruto nesmí být nešťastný. On si to nezaslouží. Postarej se o ně, miláčku." políbí mě na čelo. "O ně oba." a odejde z kuchyně.
Jó, to bylo celkem hezky řečeno. A vlastně, máma má celkem pravdu, měl bych vědět, na co se, jako, mám tak nějak připravit, páč je pravda, že Naruto se mnou asi o svých problémech mluvit nebude. …Ne že bych se mu divil, nebo tak. Stud, touha dokázat, že není idiot, (což už si o něm nemyslí nikdo, vůbec nikdo, kromě mého idiotského otce.) a taky… mě asi bude chtít vídat co nejmíň. Ale - počkat, to nejde! Já s ním musím být pořád! Existuje hrozně moc důvodů, proč zůstávat s ním a ani se od něj nehnout. Může se zranit, může omdlít, může chtít s něčím pomoct, může se mu udělat špatně, může…- proboha, tohle nebude ani náhodou klidných osm měsíců! Tsunade říkala, že u těhotných mužů doba těhotenství asi o měsíc nebo víc kratší. Což je asi dobře. Jako, pro Naruta. Jo, to je docela dobrý nápad, nastudovat něco dopředu.
Naruto:
"Takže… ti nevadí, že… je to tak rychlé?" ujišťuje se táta.
"Ne, vlastně… ne, vůbec ne." pokrčím rameny. "Asi je to lepší. Hned, dokud… se ještě nevyznám ani sám v sobě. Hokage nemůže zklamat svůj lid."
Táta si povzdechne: "Je to poměrně málo času na oznámení Konoze a vaši svatbu.
Protočím oči, tvoje starosti bych chtěl mít, fakt: "Já nechci žádnou slávu. Protože tohle žádná velká sláva nebude. Chci obřad, mít tam vás dva a Jirayu jako svědka. A Sasukeho famílii, jsem schopný přetrpět i jednu osobu navíc, pokud Sasukemu nepůjde za svědka Itachi. Ale nikoho jiného tam nechci." rozhodnu. Tiše, přímě, ale pevně rozhodnut.
Naši se po sobě zaraženě a překvapeně podívají, načež se máma chopí slova: "Miláčku, jsi si jistý? Víš… měl by to být… uhn, významný den a ty… ty tam nechceš… své… přátele?"
Odfrknu si: "Oh, mami, myslíš si, že t´po tom, co se dozví, že musím otěhotnět a dát Uchihovic spratkovi dalšího spratka mi ještě nějací přátelé zbudou? Nebuď naivní, prosím tě,"
"Ale Naruto-"
"Ale co?!" vyletím zase. "Mně je to jedno, nevadí mi to a do jisté míry jsem s tím smířený, tohle je můj život a moje rozhodnutí, když už mám život zpackaný, tak to zatraceně respektujte!"
Otec se postaví a chvíli to vypadá, že mě chce seřvat a ještě i uhodit, ale v poslední chvíli si to asi rozmyslí, rozlije se mi po obličeji posměšně arogantní škleb: "Jo, zmlať mě, tím mi neuvěřitelně pomůžeš, jsi dokonalý rodič, opravdu."
Zvednu se a pomalu, tak, aby otci stačil udělat krok, aby uhodil, se vydám po schodech zpátky do pokoje. Doufám, že mám dost dlouhé a pevné povlečení, abych se na něm mohl oběsit. Ne počkat, pro ten účel by byla mnohem lepší čelenka se znakem Listové, aby vynikl účel sebevraždy - raději zemřít, než být součástí klanu Uchiha. Tak hrdého, že jim je jedno, kdo zplodí jejich dalšího potomka. Že je to kluk? - No a co? Kus hadru jako kus hadru, ne? Není v tom rozdíl. A očekávání jakékoli lásky - klan Uchiha nezná nic než nenávist a boj a chlad a perfektní skrývání emocí.
Sasuke:
"Takže hned příští sobotu?" ujišťuji se.
"Ano, s Minatem už jsem to domluvil. Byl bych rád, kdyby vaše zásnuby proběhly zítra u večeře v Namikazeho sídle." prohlásí otec.
"Jistě," potlačím nutkání pokrčit rameny. "Tam oznámíme, že jsme se zasnoubili, ale… já Naruta o ruku nepožádám před vámi. Jistě mu to nebude příjemné. A jistě… si toho před tím musíme hodně říct. A… určitě Naruto nemůže zůstat po naší svatbě i nadále u sebe doma? Myslím… s rodiči? On by… víš, že musí být v prostředí plném lásky, aby… se nestalo nějaké neštěstí." upozorním ho.
"Ano, já vím, ale naše zákony nedovolují pobyt manželů na jiném místě, než se nachází ten druhý." připomene mi. "A ty jsi člen klanu Uchiha, tady je tvůj domov. Zde a nikde jinde. Naruto se musí přizpůsobit."
Jsem ve velkém pokušení se ušklíbnout, ale neudělám to. Znám otcovy reakce, vím, jaký dokáže být: "Já jen, abychom nepřišli jak o dědice, tak i o jedinou osobu na světě, která mi jej může dát."
Naruto:
Tak… kde jsem to skončil? No ano, už vím, ta kniha, co mi dala mamka… těhotenství týden po týdnu. Paráda, měl bych si to přečíst. Ale možná bych to měl raději přečíst, až budu těhotný, jinak k tomu ztratím veškerou vůli, když mě to teď vyděsí. Ale no tak, Naruto, nejsi žádná padavka. Je to jenom těhotenství, ne? Tvoje nabouchané a vždy racionálně uvažující a fungující tělo se jenom promění v uzlíček hormonů a nervů. Jó, to jsou výborné vyhlídky. Dneska odpoledne by mě měl přijít Sasuke požádat o ruku. Hm, doufám, že to proběhne stylem:
- Čau, Naruto, vezmeš si mě?
- Mám na výběr?
- Ne, čau u oltáře.
A půjdeme si zase každý za svým. Já číst knížku o těhotenství a Sasuke… kdo ví. Asi procvičovat svou masku dokonalého cooláckého icemana. Hlavně že mě neopouští humor, fakt. Musím vymyslet, jak to říct kámošům. Myslím, že Shikamaru by to mohl pochopit. Teda, důvod proč to dělám. Ví toho o situaci, jako, hlavně té politické, mnohem víc než já. Ale to bude asi tím, že se o to zajímá. Možná aspoň on… by mi jako kamarád mohl zůstat. Vlastně… jsem ještě neviděl Jirayu. A taky by mě zajímalo, jak se bude tvářit otec, až mě uvidí. Teda pokud se ještě nerozhodnu se oběsit, že.
Sasuke:
"Ahoj," ozve se ve dveřích.
Vzhlédnu, ačkoli jeho hlas, který sice zaznívá tak málo, poznám bez zaváhání.
"Ahoj, Itachi." a zase se skloním ke svému čtivu.
"Můžu dál?"
Proč mi bylo jasné, že se mnou chce mluvit tak urgentně, že na mé nenápadné narážky (jako to, že skloním hlavu a nevěnuju mu další pozornost) na mou totální zaneprázdněnost nebude brát v potaz?
"Jo," zavřu knihu a odhodím stranou. "Potřebuješ něco?"
"Vlastně… jsem se chtěl jen zeptat, jak… jak to zvládáš," posadí se na postel vedle mě.
"Můj partner mě nenávidí, ale jinak je to celkem v pohodě." mávnu rukou.
"Hej," pozná sarkasmus a usměje, trochu mdle, řekl bych.
"Jdeš z tréninku?" zeptám se.
"Jo, prvním po tom zranění." přisvědčí. "Celkem to bolí. A taky své drahocenné nádobíčko asi nějaký čas nepoužiju…"
Teď se zasměju já: "Jó, jako bys měl s kým, když teď jsi bez partnerky a já …" zmlknu a ustanu ve smíchu, když si vybavím vážnost situace.
"Myslíš to vážně?" zeptá se a vím, že on ví, na co já vím, že naráží. …Hej, Sasuke? Možná by ses mohl začít vyjadřovat jako člověk a ne jako idiot…
"Tak's tím školením taky prošel, že? Tím, co se stane, když se-"
"Tvůj partner necítí milován? Ano, prošel." přikývne. "Naruto… na tom není dobře, že," konstatuje.
"Vlastně… s tou nenávistí to ani tak přemrštěné nebylo. Nenávidí klan Uchiha, mě jen… nemůže vystát, zdá se. Ale stejně… zatím to vypadá, že miminko nemá šanci." podepřu si hlavu rukou.
"A… zkoušel sis s ním o tom všem vážně promluvit? O budoucnosti a tak? Jako, myslím vážně, na nic si nehrát, neslibovat věčnou lásku a zázraky, ale jen…"
"Ne," zavrtím hlavou.
"Proč?"
"Protože…" povzdechnu. "protože… já nevím, nevím, co chce slyšet, a nevím, co by mu mohlo pomoct. Teď jsme oba dost mimo, já…" podepřu si hlavu a zhluboka vydechnu. "vůbec nevím, co mám dělat."
"Hej," položí mi ruku na rameno. "hlavně nezmatkuj. V pohodě, on… hele, vem si, jak na tom teď musí být. Všechno se pro něj mění. Minato má jistě jiné starosti, než řešit stav svého syna. Sasuke, využij toho, buď tady pro něj, udělej pro něj něco, mluv s ním…"
Zamyslím se nad tím, co mi Itachi říká. Vlastně má docela recht! Jako - é, já a zamýšlet se, to ještě nikdy nedopadlo dobře, že? Ale tak aspoň jednou to musím zkusit…
Naruto:
"V pořádku?" strčí táta hlavu do pokoje. Sakra, už jsem si začínal myslet, že na mě třeba zapomněl, nebo tak…
"Jo," odpovím. Doufám, že to je všechno, co ode mě chce. Potřebuju být sám, páč utápět se v sebelítosti ve dvou moc dobře nejde.
"Jen… jsem ti chtěl říct, že se nezlobím."
Rozesměje mě to: "To je od tebe fakt hezké."
Zamračí se, tak jako nechápavě: "Naruto…?"
"Jó, moje největší starost totiž je, řešit, jestli na mě náhodou nejsi naštvaný. Proboha, tátu něco zlobí?! Nop to snad ne! Co s tím budu dělat?! Asi skočím pod vlak, že jsem vyslovil svůj názor!" protočím oči.
"A já myslel, že se mnou třeba chceš mluvit," odsekne. "A ty jsi zatím jenom nevděčný!"
"Jo, já jsem nevděčný, protože ty jsi záchrana celé vesnice, protože ty jsi ten nejlepší ze všech a já, protože chci zachránit zemi před občanskou válkou, jsem ten největší sobec, že!" vyskočím z postele a postavím se před otce v bojové pozici. Momentálně jsem na něj naštvaný nejvíc ze všech - mně bude tvrdit, že je ten největší chudáček ze všech, nebo co? A já co, já mám perfektní a ničím nepoznamenaný život, že?! Nejdřív ve mně bude hnít nějaký zasraný Uchihovský spratek a hned nato do mě chce můj vlastní otec zapečetit nějakou zrůdu, co se pokusila zničit vesnici?!
"Uvědom si, s kým mluvíš, Naruto, chápu, že jsi rozrušený, ale nic z toho tě neomlouvá!" upozorní mě výhružně.
"Jo, takže navlíct mě do těchhle sraček je podle tebe otcovská láska?! Místo abys to diplomaticky vyřešil, to všecko hodíš na své jediné dítě?! A pak mi ještě řekneš, že být těhotný, zničit si život, nikdy nepoznat lásku, nikdy nebýt milován, celý život žít jako hadr, jako něčí koule u nohy - a ty mi řekneš, že mám být úplně v klidu, protože to nic není?!"
"Naruto neprovokuj mě, víš, že jsem dost tolerantní, ale co je moc, to-"
"CO?! Chceš mi ještě vyčítat svoje chyby?! Co všecko, co se ti v životě nepovedlo?! Všecko je moje vina?! A já mám být úplně v klidu, jo? Můj život bude stát za totální hovno, ale já mám být úplně v klidu, protože to nic není, že!?! Hlavně že ty si můžeš hezky v klidu sedět v křesle a mnout si ruce jak jsi to TY krásně zařídil pro celou vesnici, a co bychom dělali, kdybys TY nerozhodl, že mě musí Uchiha OŠUKAT, hlavně abys měl klid a nemusel už nic řešit. Že zničíš můj život, to je ti u prdele, hlavně že ty budeš celý život v pohodě a nebude ti nic chybět!!!"
"Naruto-"
"Víš co? Jdi do prdele! Život si zvládnu zkazit i bez tebe!!!" a uteču z pokoje, následně z domu a parádně za sebou prásknu dveřma.

Osud?!.:5.Díl.: Fatální následky

24. dubna 2011 v 15:37 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)

Naruto:
"Zvládnu to sám," ujistím ho.
"Já vím, že bys to zvládl sám, ale… nech mě se o tebe postarat. Dobře? Jen… s tebou budu, dokud neusneš." smlouvá.
A já ho vlastně nechci poslat pryč. "Vážně se mnou chceš ztrácet čas?"
"Ztrácím čas vždycky a se všemi, když nejsem s tebou." ujistí mě a já se zase začervenám. Na takové lichotky nejsem zvyklý! A hlavně… se to strašně dobře poslouchá, zvlášť když to říká… on.
"T-tak dobře," svolím, otevřu dveře domu, Sasuke se natáhne přese mě, dveře podrží a nechá mě projít do domu jako prvního. Je tak… galantní, uvědomím si. "Děkuju," pípnu.
Nic neřekne, jen mírně kývne hlavou a usměje se.
"Já… bych se chtěl osprchovat, tak… jestli -"
"O mně si starost nedělej," přeruší mě. "Já si poradím."
"Uhn," polknu nervózně. "tak… pojď," pokynu rukou ke schodům do patra.
"Jsem ti v patách," ujistí mě, když se vydáme ke schodišti, ale sotva chci vylézt na první schod, Sasuke mě něžně, opatrně, asi mě nechce vyděsit, což bylo vlastně úspěšné, vůbec jsem se nelekl a vlastně jsem to trošku čekal, obejme mě okolo boků, pootočí bokem k sobě a vyzdvihne do náruče. Zase. Jen se překvapeně nadechnu, ale to už Sasuke udělá jen těšící: "Ššš," a vydá se po schodech nahoru. Vlastně se v jeho náruči za poslední hodinu nacházím častěji než svýma nohama na zemi. Ne že bych si stěžoval.
Postaví mě na zem až v patře a já mu zase s koktáním poděkuju.
"Můžu chtít odměnu?" zeptá se s jakýmsi zvláštním podtónem Jakoby… prosící, nebo žádající, nebo… jako, je vidět, že mu na tom záleží a že o to, o co chce požádat, vážně stojí.
"Hm," kývnu.
"Dostanu pusu?" zajiskří mu v očích. Ale ne tak nějak… vítězně, nebo posměšně, nebo… já nevím, zle, ale… tak hezky, přátelsky.
Polknu ještě nervózněji, než před tím - co konkrétně si představuje pod pojmem pusa?
Sasuke:
Sakra, zase jsem ho vyděsil? Doufám, že ne, páč, jako, on se pořád tváří jako raněné zvířátko. Jako bych ho chtěl sežrat, nebo co, ne jenom… ne jenom mu udělat dítě, že, Sasuke… Jó, ty jsi zase chytrý dneska - ale věnuj se mu, nebo se ti tu rozbrečí, sakra, Sasuke, ty jsi fakt totálně neschopný partner, víš to?! Dělej se sebou něco, nebo tě Minato a vlastně i tvůj vlastní klan a taky vesnice sežere, že jim terorizuješ jejich miláčka. A Sasuke? Možná by ti prospěla další intro-terapie. Jako, jenom ty a teplá vana a myšlenkové a mozkové hloubání a dloubání a - poslyš, Sasuke? ty vážně nejsi normální. Asi bys taky potřeboval pár hodin spánku. Jo, počkám až Naruto usne a pak si taky půjdu dát dvacet. Nejlépe do té vany, jo, to je dobrý nápad, teplá voda a žlutá kachnička a - ale vážně, Sasuke! věnuj se tomu blonďatému zázraku před sebou. A přestaň takhle blbě přemýšlet o vanách a kachničkách a - Sasuke…? Ty jsi totální idiot, jo. Už ti z toho blonďáka hráblo. Paráda, Sasuke, ty to totálně daleko dotáhneš, jo. Co jsem to - jo, tu pusu, jasně. Uch, on se tváří, jako bych ho chtěl minimálně sníst!
"Jenom malou, tady," nakloním tvář na stranu a přisunu ji blíž Narutově.
Ani se nenadám a to blonďaté trdlo mi tam vážně vtiskne malou dětskou pusu. Júúú, to bylo Trák kawaiiii! - Sasuke? možná potřebuješ víc, než jenom chvilku spánku a jednu intro-terapii, jo.
"Díky," usměju se. Uhn, a tak nějak nevím, co teď. Naruto to naštěstí vyřeší za mně, páč vleze do prvních dveří napravo, něco si odtamtud vezme a zase vyjde ven.
"Můžeš… počkat u mě v pokoji," otevře dveře a pokyne mi směrem dovnitř.
"Dobře," přikývnu a už se mu tam kvartýruju. Hačnu si na postel a rozhlídnu se. Všude listy… a taky spirály… Listy… a další spirála… a plakát se spirálou… a oranžový list… a zelená spirála… a oranžová spirála… a zelený list… co to jenom znamená?… Ahá! Už to chápu! To jsou znaky Listové a Uzumaki! No jó, už vím… jasně, Sasuke, ty jsi ale chytrý! Ale prosím tě buď tak laskav a dělej se sebou něco, nebo, jako, spáchej harakiri, páč, jako, někdo ti vidět do hlavy, zblázní se anebo to harakiri spáchá sám. Nebo ho spáchá na tobě. Anebo obojí, nejdřív na sobě a pak na tobě. É, jako, Sasuke, nejsi ty idiot? Jak asi může spáchat harakiri nejdřív na sobě a pak na tobě?! Mrtvý bude těžko něco páchat, ne?!
Zatřesu hlavou, tohle by bylo na dlouho, takže, kde jsem to skončil? Jo, jasně v Narutově spirálovité a listovité a znakové ložnici. É, paráda. Co teď? No jasně, udělat mu ten čaj. Jo, to je docela dobrý nápad. Takže, pryč z pokoje, sejít schody a napravo…? Ne, napravo je obývák, takže nalevo? Ne, tam je chodba. Aha. Takže do chodby a nalevo? No jasně! Sasuke, ty jsi ale génius! Kam chodíš na tyhle báječné nápady?
Najít … konvici s vodou, hrnek a čaj. A cukr. A taky citrón. Hm, poličky? No jasně, Sasuke, z tebe něco bude…! No, vlastně, v nebližších měsících pravděpodobně otec, že? Jéžiši! Sakra, Sasuke, jestli nepřestaneš takhle blbnout, to dítě tě bude mít za toho největšího idiota.
Postavím na vodu, do hrnečku nasypu čaj, hodím doň cukr a trochu šťávy z citronu, co jsem našel v ledničce, zaliju vroucí vodou, v příborníku (ta poslední otevřená zásuvka) najdu lžičku a odnesu mu čaj nahoru. Sotva vylezu já nahoru, Naruto otevře dveře koupelny, oblečený do trenýrek a volného trička, na hlavě ručník.
"S-Sasuke," vyrazí ze sebe překvapeně.
"Copak? Slíbil jsem ti čaj, že?" upamatuju ho.
"J-jo," přisvědčí a stáhne si ručník z hlavy. Vypadá teď tak rozkošně! Jako zmoklé kuřátko, jú, já bych si ho - Sakra vzpamatuj se, ty idiote! Jsi chladnokrevný super-coolácký-chladný-sexy-emo-hrdina, ne uječená yaoi fan v růžovém trikotu s nápisem SasuNaru a srdíčky kolem! Teda - rychle kouknu na své triko - ne, nejsem, díky Jashinovi. (Zatím nejsi, mwhahahá! směje se Dr. Zloun.)
"Pojď," pobídnu Naruta. "jdeš spát."
"Jo," souhlasí docela dobrovolně. Aspoň ho nemusím přemlouvat.
Naruto:
Je až zvláštní, jak moc je milý. Skoro by mi to bylo podezřelé. Nechystá na mě něco? Nebo - o co mu jde? … Páni, mě teda už docela solidně hrabe, Asi vážně potřebuju spánek. Jo, to bude to nejlepší, co teď můžu udělat, jít spát, umíním si, když si sednu na postel a do ruky je mi vložen čaj.
"Je horký," upozorní mě. Nejsem idiot, Sasuke, já vím, že když se něco vařilo, tak je to horké, zas takový debílek nejsem, jasně? Ale vím, že to myslel dobře. Možná tak, že jsem už dost mimo a musím působit dojmem, že skoro spím. Nebo že jsem už v úplně jiném vesmíru. Nebo oboje.
"Jasně, dám pozor. Díky," doufám, že chápe, že mu neděkuju jenom za čaj.
"Nemáš přece za co, Naruto. To já mám děkovat." usměje se, což zaregistruju jen koutkem oka. Nemám moc sílu podivovat se nad tím, že se směje, jsem tak unavený, že mi padají víčka a Sasuke si nejspíš všimne. Dopiju čaj a položím hrnek na noční stolek, nadzvednu peřinu a zalehnu pod ni.
"V pořádku?" zajímá se.
"Jo," zamumlám polohlasně. Vážně už skoro spím.
Sasuke:
"Dobrou noc, Naruto." zašeptám a po chvilkovém zaváhání se skloním. Sakra, nevyděsím ho? Ne, jistě ne, navíc, on už určitě spí, ani to nepostřehne, ujistím se, přivři oči a políbím ho na tvář.
Chvíli nad ním takhle skloněný čekám, co se stane, a když se ujistím, že se nestalo vůbec nic, žádný enormní záchvat pocitu úzkosti, ochranitelství, lítosti, smutku, žádný pocit vraha, mučitele, necity, ani žádné znechucení, nebo nutnost zvracet, nic. Paráda. Tákže, intro-terapie není nutná. Ale ta vana jo. A taky ten spánek. Tak fajn, Naruto spí a já bych měl jít taky, jo. É, není blbé jenom tak odejít? Sakra… napíšu mu vzkaz, jo. Takže, potřebuju papír… nějaký kousek… jo, tady na stole a tužka je hned vedle, paráda, takže, co mám napsat? Milý Naruto… ne, raději nic, jenom Naruto… anebo Můj Naruto… jo, to zní dobře, takže, úvod bychom měli. Co dál? Něco jako, hej, díky za souhlas, uvidíme se, až spolu budem šukat? To asi ne, že. Takže… něco jako, jestli se dobře vyspal… jasně, to je ono: Doufám, že ses hezky vyspal. Jo, to zní taky dobře. A dál? něco… hm… jako, kdy se zas uvidíme…? Třeba: Kdykoli budeš mít čas a náladu, moc rád tě uvidím. A podpis S. U. …Doufám, že mu dojde, od koho vzkaz je. A teď konečně domů, už jsem unavený. Kde mu mám ten vzkaz nechat? Někde, kde na něj určitě narazí a pokud možno co nejdříve po probuzení. No jasně, noční stolek! Sasuke, ty jsi ale chytrý! Kam chodíš na tyhle báječné nápady! … Buď tak laskav a zamysli se nad sebou. Tak, a teď potichu vypadnout z domu a makat domů.
"Sasuke," osloví mě táta, sotva přiběhnu domů.
"Ahoj, tati," pozdravím.
"Jakto že nejsi s Narutem-kun?"otáže se ledově.
"Právě jsem jej doprovodil domů." odpovím neurčitě.
"A neměl bys dnešní odpoledne strávit s ním?"
"Právě usnul," oznámím a mám debatu za ukončenou.
"A?"
Otec zjevně ne.
"Tak ho musím nechat spát, nemyslíš? Jako budoucí otec spánek potřebuje." protočím oči.
Načež mi dojde, že otec ještě neví, že Naruto s tím souhlasil.
"Jak to myslíš?" zamračí se.
"No… tak, že Naruto se stane otcem našeho dítěte. Dnes odpověděl kladně. Prý už to ví i Minato."
"Mluvíš vážně," ujišťuje se.
"O tomhle se nežertuje, otče," ujistím ho.
Táta vstane z křesla: "To je skvělé, Sasuke, gratuluji."
He, cože?
Dokonce na tváři stvoří něco, co se snad při troše představivosti a víře v Moudrý klobouk dá považovat za úsměv. Trochu mě to děsí.
"Takže já se sejdu s Minatem a domluvíme se na podrobnostech. Potom musíme zajít za Tsunade a poslechnete si, jak to udělat, aby mohl mít Naruto-kun dítě."
Aha… díků se asi nedočkám.
Naruto:
"Jak je ti, Naruto?" otáže se táta opatrně.
"Právě jsem volitelně povinně zaprodal svůj život." utrhnu se na něj sarkasticky. "Je mi výtečně." dnes ironií přímo přetékám. A to jsem víc než půl dne spal!
"Naruto… já bych vážně chtěl vědět, jak se cítíš." domlouvá mi táta stále stejně mírně.
"Mizerně. Je mi úplně příšerně, stačí? Spokojený?!" vyletím ještě víc než prve.
"Naruto-"
"Nech si svoje "Naruto…" jasný? Nemáš tušení jak příšerně ponižující to je, mít dítě s někým jen z povinnosti! Celý život budu viset na krku Uchihovi, jako nějaká nula! A to jsem měl ambice na Hokageho! Ale já budu dělat citlivou matku Uchihovským harantům, které v bolestech přivedu na svět! Hokage nemůže měnit plíny právě porozeným dětem! Neřeknu, kdyby to dítě mohlo být po devíti měsících trápení aspoň moje, abych je mohl vychovávat a abych směl říkat, že je moje vlastní, ale ono mi bude odebráno a vychováno podle vojenského řádu bez špetky citu - Dokážeš si takový pocit představit?! Víš, jaké to je?! Porodit dítě, které nikdy nebude moci být šťastné, protože ti chladnokrevní Uchihové z něj vychovají bezcitného zabijáka?! Nebude mít žádné dětství, žádné citové zázemí! A já nemůžu říct ani popel, protože pro Uchihy budu jen naprosto zbytečná kojná!" při poslední větě mě zradí vlastní tělo. Zlomí se mi hlas a zase se rozbrečím. Uchihovi nevěřím jediné slovo. Žádnému z nich!
"Ale ne, zlato, takhle to nikdy nedopadne. Slibuji, že se tohle nikdy nestane, ano? Dokud jsem Hokagem já a ty stojíš na mé straně, nic takového nehrozí. Tvé dítě bude tvé a ničí jiné, jen bude podobné Uchihům. To je všechno. Ono bude tvoje a Sasuke se o něj starat může, ale nemusí. V prvé řadě máš na dítě právo jedině ty. Ty a nikdo jiný. Sasuke jedině v případě, že mu to ty sám dovolíš." chlácholí mě. Planá slova. Už nevěřím ani vlastnímu otci.
Sasuke
Dítě je samozřejmě Narutovo, ale bude patřit také klanu," smlouvá otec.
"Fugaku, mluvím vážně. Dítě je v prvé řadě pouze a jedině Narutovo. Jeho slovo platí." oznámí Minato nekompromisně.
"Ano, ale Naruto přijme podstatu Uchihů. Stane se členem Uchiha klanu. A dítě se narodí s prioritními znaky klanu Uchiha," oponuje otec.
"Ano, to by bylo v případě, že by byl Naruto žena. Ale u těhotných mužů není nikdy jisté, jak si s nimi genetika a pomocná jutsu pohrají." argumentuje logicky Minato.
"Vlastně nevím, proč se tu o tom hádáte," vložím se do toho. "dítě ještě není ani počato. Kdoví, co všechno se může stát. Nechal bych tyhle spory až na dobu, kdy bude dítě na světě." vložím se do jejich nesmyslné hádky.
"To je výborný nápad, Sasuke," pochválí mě hlava vesnice. Zato hlava klanu se na mě dívá jako na vraha.
"Dobrá," procedí skrz zaťaté zuby.
"Tsunade? Co mám tedy dělat, jaké jsou podmínky?" položím otázku.
"Ty fyzické jsou docela jednoduché, Naruto bude několik týdnů brát léky, které mu v těle vytvoří umělé lůno. Oplodnění budeme zkoušet, dokud se to nepodaří." vysvětlí. "Teď už vás tady nepotřebuji, Minato, Fugaku, můžete odejít. Musím si se Sasukem promluvit o samotě."
Ani se na ně neotočím, trochu mě naštval ten otcův tón. Mluví o Narutovi, jako by byl podřízen klanu Uchiha. On by mu měl vládnout, ne dodávat potomky!
"Co potřebujete, Tsunade?" zeptám se.
"Já nic moc, ale ty bys mohl pár rad potřebovat." pousměje se tajemně.
"Například?" zajímám se.
"Sasuke, slyšel jsi někdy o tom, že psychika je důležitější než fyzický stav?"
Zamračím se. Co tím myslí? Nějakou hádanku? Odpověď za tři body plus sex s Narutem zdarma? Tohle jsem nepochopil.
"Jak to myslíte," zamračím se.
"Naruto… jak je na tom momentálně psychicky?" otočí otázku.
"Jaký je superlativ od slova příšerně?" odpovím protiotázkou.
"Myslím, že nejpříšerněji." odpoví zamyšleně. "To je zlé."
"Já vím." vzdychnu. "Ale snad se to spraví."
"Ne, Sasuke, ty mi nerozumíš." zarazí mě.
Zase se zamračím. Sakra, co je to za hru?! Hádej, co se ti snažím vyslat do mysli? Nebo hádej, jakou myšlenku z Narutovy mysli se snažím uhádnout?! Zatraceně, Tsunade, mluvte jasně!
"Jde o tom, že špatný psychický stav je horší, než špatný fyzický stav. Pokud je nositel dítěte ve špatném fyzickém stavu, například zranění, nebo bolest, nebo cokoli, ale jinak je zcela vyrovnaný a dítě již v prenatálním stadiu miluje a těší se na něj a bere jej už jako součást života, je možné, že nositel i dítě tento špatný až zlý fyzický stav zvládnou bez jakékoli újmy. Ale pokud je špatný stav psychický, ačkoli je dítě i nositel zcela zdravý… může mít tento stav na dítě i nositele špatné následky." vysvětluje.
"Jak špatné?" zeptám se.
"Fatální." ujistí mě.
Zblednu a zapomenu se nadechnout.
"Nevím, jestli je ti to dostatečně jasné, Sasuke. Jediná deprese, a Naruto i budoucí dítě… zemřou."

Osud?!.:4.Díl.: Absolutní upřímnost

24. dubna 2011 v 15:30 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)
Naruto:
"Myslím, že Ino má větší šanci než Kiba." Usoudím a Sasuke mi přikývne.
"Ano, její techniky jsou velice zdatné a ona sama je hodně dobrá kunoichi,"
"Myslíš, že je lepší než Sakura?" zeptám se se zájmem.
"Hm," vzhlédne zamyšleně k obloze. "V boji na střední vzdálenost…ano. V boji na blízko… ne. A je inteligentnější než Ino. A rozhodně je lepší medik. Takže… Ne, není lepší než Sakura," shrne to.
Usměju se, myslím si to samé. "Hn,"
Chvíli kráčíme mlčky snad půl metru od sebe, oba ruce v kapsách, musíme působit spíš dojmem, že jsme se potkali náhodou, než že spolu někam cíleně jdeme.
"Naruto?" osloví mě Sasuke po několika minutách.
"Hn?"
"Máš teď…nějakou práci?" zeptá se s mírným ruměncem.
"Ne," zavrtím záporně hlavou, "proč?"
"Protože… bych chtěl dnešní odpoledne strávit s tebou,"
Udiveně se na něj podívám.
"Tedy, jestli nemáš náladu mě tu trpět, chápu, takže.."
"Ne, to je v pohodě," zarazím ho, "já… stejně nemám žádné povinnosti a ty…" začervenám se. "jsi příjemný společník."
Sasuke se potěšeně usměje a přes bledou a zatraceně krásnou tvář se přelije světlý ruměnec, jsem rád, že umím vyvést z míry i já jeho.
"Díky," zamumlá pak.
Sasuke:
Vyvíjí se to dobře, teď jen udržet tuhle zamilovanou, něžnou atmosféru a pak se nenápadně začít snažit s ním mluvit o naší situaci. Jsem génius, to už dlouho vím, teď se mi to jen potvrzuje. Takže… é, nemělo by tu být takové ticho, měl bych umět udržet docela uvolněný hovor, klídek, žádná křeč a tak… ale čím? O čem se s ním mám bavit?
"Stejně by mě zajímalo, jak je možné, že jsme si souzeni právě my dva." pronese Naruto zamyšleně.
Ušklíbnu se, to by mě taky zajímalo, takovou blbost by nevymyslel ani Dr. Zloun a to už je co říct, ale nahlas řeknu to, co si už dva dny plánuju: "No, nejspíš už tehdy vyšší moci rozhodly, že se do tebe zamiluju
Naruto:
Vytřeštím oči, zapomenu se nadechnout, srdce se mi na vteřinu zastaví. Cože to právě teď řekl?! COŽE to ten Uchiha ŘEKL?! To … on… že… že se do mě co?!? CO?!? To snad… to je… jako, nějaký joke? Že by… že-jako, on… taky - co? To je blbost, ne. Ne, totálně kecá, nemyslí to vážně. Jasně že… ne, lže, abych si myslel, že si mě vážně bere z lásky. Přetvařuje se, aby mě přesvědčil, nemyslí to upřímně, kdyby ano, tohle by vůbec nepřiznal. Jsem idiot, na chvíli jsem mu málem uvěřil. Jak mám tedy reagovat? Co mu na to mám říct? Pravdu? Ne, jen to, co si o tom myslím, to bude nejrozumnější a on se už nebude muset přetvařovat.
"Sasuke?" oslovím nyní já jeho.
"Ano?"
"Stanovme si pravidlo." navrhnu.
"Jistě, jakékoli." povolí s mírným úsměvem.
"Vždy a za všech okolností k sobě buďme upřímná a nic si nenalhávejme." ustanovím chladněji, než jsem měl v plánu.
"C-co tím myslíš…?" zkusí to nevinně.
"To, že se nemusíš přetvařovat, Sasuke. Oba dva moc dobře víme, že mě nemiluješ a nikdy milovat nebudeš, že tvůj zájem je možná skutečný, ale cit předstíraný. O tom prvním mám pochybnosti, a to druhé přímo popírám. Nedělejme nic, kvůli čeho bychom si museli lhát, dobře?"
Sasuke:
Kurva.
A ne jedna.
Doprdele.
To je snad zlý sen.
On mě totálně prokouknul!!!
A navíc mi teď vůbec, ale vůbec nic nevěří!!
Co mám dělat?!
Jak mám reagovat?!?
Co mu mám doprdele říct?!
Že má pravdu a já to celé předstírám?!
Jak z toho ven?!
Pomoooooc!!!
Naruto:
"Promiň, Naruto." skloní hlavu a vypadá hrozně přepadle a zklamaně.
Pousměju se, ačkoli je mi spíš do pláče - nikdy mě nebude milovat. Možná se spolu naučíme vycházet, nebo dokonce budeme… přátelé, alespoň po dobu, než se jeho dítě narodí, ale tím to bude končit. Maximálně přátelstvím. Víc od něj čekat nemůžu, on nemá srdce. A pokud ano, tak rozhodně ne pro mě.
"To je v pohodě," kývnu a doufám, že to nevyznělo příliš zahořkle.
"Ne, Naruto, není to v pohodě." zavrtí hlavou. "Sakra! Promiň, mrzí mě to, vážně mě to mrzí, ale … nejde to, nejde-"
"Hej," zarazím ho mělce. "o nic nejde, fakt. Chápu to, snažíš se, myslím, že to oceňuju. Řekl jsem, že si nebudeme lhát, takže… ano, budu s tebou… prostě…" znejistím. "prostě souhlasím a … já… tobě a tvému klanu vyhovím."
Pronesu klidně a smířeně, nic jiného ostatně ani dělat nemůžu, vůbec nic.
Sasuke:
Zastavím se v chůzi. …To snad… to… já… asi… myslím, že jsem… asi… já nevím, asi to… ne, nejspíš jsem se… zbláznil, nebo… se mi… zdá. Jo, to je sen, sen kterému totálně nerozumím. Jak… jak… jak… jak to myslí? On, že jako…? To že udělá? Co že udělá…?! On to vážně… a… myslí to fakt vážně…
"Na…ruto," splyne mi ze rtů nevěřícně. "Naruto, to…"
Nevím, co bych na to měl říct, jsem úplně… mino. Vůbec nevím, co si o tom mám myslet, co mu na to říct, jak na to zareagovat, jak mu poděkovat. "Naruto…"
"Hej," pousměje se. "přece… nenechám vymřít po přeslici nejlepší klan vesnice. Jako budoucí Hokage si to nemůžu dovolit."
Takže… on to taky dělá z povinnosti? Jen… z povinnosti? Bože, musí to pro něj být tak těžké! Z náhlého popudu vděku Naruta chytím za ruku a propletu s ním prsty.
"Naruto," přitáhnu si ho k sobě a - nehledě na to, že se nacházíme na hlavní ulici Konohy, kde se teď pohybuje docela dost lidí - jej pevně obejmu.
"Děkuju ti, Naruto, děkuju…!" opřu si hlavu o jeho rameno, nevím, jak bych mu vyjádřil svůj vděk - dělá to jen kvůli mně a mému klanu, jen proto, že se cítí být za vesnici do budoucna zodpovědný! "Budeš ten nejlepší Hokage." zašeptám.
"Nic jiného se ani od klanu Uchiha nečeká, ne?" zasměje se, ale slyším, jak hořkého tónu použil. Pokud je můj odhad správný, jen tak tak zadržuje pláč.
"Naruto…" obejmu jej pevněji a trochu neohrabaně jej začnu hladit. "to bude dobrý… zvládneme to, ano? Já mám taky jedno přání, které chci, aby se stalo pravidlem." odmlčím se, počkám si na jeho kývnutí, až potom pokračuju. "Vždycky budeme na všechno dva, dobře? Vždycky."
Cítím, jak se rozechvěje, položí hlavu na mé rameno a rozpláče se.
Zakloním hlavu a několikrát zamrkám, abych zahnal pár slz, které se mi hromadí v očích.
Naruto:
Nemůžu uvěřit, že jsem mu to tak jednoduše slíbil. Ale co, aspoň se nebudu muset tak dlouho trápit, prostě je to vyřešené, konec, šmytec, šlus. Jsem mu nyní tak vděčný, že mi dovolí se u něj vybrečet! Nemusí nic říkat, nic dělat, jen… mě ještě chvíli takhle objímat… být mi tak blízko… Nic jiného teď nechci, jen vědět, že život po jeho boku nebude tak hrozný, jak si myslím že bude… i když moc dobře vím, jak to celé dopadne, jak nakonec skončím - nikým nemilován, všemi opomíjen. Kluk, který se musel podrobit jinému klukovi… má být Hokage vesnice…? Tohle obyvatelé Konohy nikdy nedovolí, nikdy.
"S-Sasuke," zašeptám a pověsím se mu kolem krku. Čekám, že mě okřikne, nebo rovnou ze sebe shodí, ale neudělá ani jedno, jen mě obejme pevněji a s tichým: "Šššš," si mě vyzvedne do náruče: "Půjdeme někam, kde budeme mít větší klid, ano? Neboj, nedovolím, aby ti bylo ublíženo."
Zakňučím na souhlas a ani mě nenapadne stěžovat si na to, že mě nese po nejrušnější ulici konohy. Zcela zřetelně jsem zahlédl Hinatu, jak omdlela a Kibu, jak zůstal hledět s otevřenou pusou. Zasměju se.
"Copak?" zeptá se Sasuke se zájmem.
"Uhn, asi bychom jim to měli vysvětlit…" poukážu jejich směrem.
"Proč?" nechápe.
"Abys neztratil na oblíbenosti u fanynek," rýpnu si možná trochu zahořkleji než jsem chtěl.
"Hm, tak ty mají smůlu, protože já se musím starat o svého budoucího manžela," pronese tak lehce a samozřejmě, že mi až po pár vteřinách dojde, co vlastně řekl. A hlavně jakým tónem to řekl. Je mi najednou tak hezky!
Sasuke:
Nikdy jsem nepotkal nikoho tak obdivuhodného, nikdy. Naruto si na světě zaslouží jen to nejlepší. Nemiluju ho sice, ale zařídím mu ten nejlepší život, na to se můžeš spolehnout, Naruto. Zachráníš můj klan a ačkoli jsou všichni Uchihové arogantní svině, slibuju ti, že za žádnou cenu neudělám nic, co bys nechtěl. A taky jsem stoprocentně přesvědčený, že klan Uchiha bude totálně souhlasit s návrhem tvé osoby na post hokageho, Naruto. Nikdo, nikdo si ho nezaslouží víc, než ty.
"Chci domů," zamumlá mi do ramene.
"Tvé přání je mi rozkazem." pousměju se a vydám se směrem k sídlu Namikaze - Uzumaki. Ani nespěchám, chci, aby nás tak všichni viděli, aby všichni věděli, že jsem s Narutem, že tvoříme pár a že se zanedlouho vezmeme a budeme mít.. uhn… miminko… Paráda, jo, táta by na mě měl být hrdý, zvládl jsem to totálně skvěle, nejraději bych se teď rozeběhl domů a všechno mu pověděl, ale… nemůžu, Naruto si přeje jít domů. Ale můžu se zkusit zeptat, že.
"Naru…?" zkusím opatrně.
"Hn,"
"Co kdybychom… kdybychom se zastavili u mě doma…? Víš, jen…" navrhnu opatrně. "ale jestli se ti nechce, chápu, půjdeme k tobě."
"To je v pohodě. Chápu, že se chceš pochlubit," zamumlá.
Střelím po něm pohledem. Jak je možné, že mě má tak přečteného…? To já mám sharingan a já mám vědět, jak se teď Naruto cítí, ne obráceně!
"Ne, Naruto, nechci se… chlubit, jen…"
"Oznámit rodičům, že jsi to dokázal?" optá se sarkasticky.
"Uhn," na tohle nemám co říct a trochu se zastydím.
"Promiň, byl to… hloupý nápad. Půjdeme k tobě, ano?" snažím se zachránit situaci.
"Ne." rozhodne. "Vlastně, nač to protahovat, že? Bude fajn, když se to dozví zatepla, naši to už taky ví. Tak pojďme, než si to rozmyslím,"
Nechápu, kde se ta rozhodnost v Narutovi bere. On prostě jen tak jakoby mimochodem rozhoduje o svém životě. Musí mu být hrozně, pokud už takhle reaguje. Příšerné, vážně.
"Naruto, nechci tě do ničeho nutit, nechci, aby ti bylo ještě hůř, nechci, aby…" vzdychnu. "Nechci abys mě měl za despotu. Jako jeden z tvých shinobi musím poslouchat já tebe, můj budoucí Hokage. A chci být tvým přítelem. A taky chci být vzorným manželem a otcem našeho dítěte, Naruto."
Otočím k němu hlavu.
Naruto skloní pohled a zčervená, už se nadechuje k omluvě, když ho zarazím: "A nechci, aby ses omlouval. Ty za nic nemůžeš, protože všechno je moje vina. A nechci, aby ses kvůli toho, jak se ke mně chováš, cítil provinile, protože já si to zasloužím."
"To není pravda!" vzhlédne ke mně. "Není to tvoje vina, nemůžeš za to, prostě to je… osud."
"Naruto," oslovím ho něžně. "Je to v pořádku, všechno je v pořádku. Teď půjdeme k tobě domů, uvařím ti čaj, uložím tě do postele a počkám, než usneš. Vypadáš, že jsi toho za poslední tři dny moc nenaspal.

Osud?!.:3.Díl.: Já na to nemám!!

24. dubna 2011 v 13:54 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)
Sasuke:
"Naruto…?" optám se tiše s maskou zájmu, musí říct ano, musí říct ano, musí říct ano, musí říct -
"Uhn…" polkne trochu vyděšeně.
Sakra, nesmím na něj tak tlačit! Sasuke, ty magore, nemůžeš to na něj tak vybalit! Uklidni ho nějak, nějaká fráze to určitě spraví, ale mysli rychle!
"Um, promiň, Naruto, nechtěl jsem… nebylo to zrovna romantické… omlouvám se, jsem jen… rozrušený, a taky dost nervózní…" rozhodnu se hrát na nezkušenost a zamilovanost, Naruto několikrát zamrká a asi čeká, co ještě ze mě vypadne, ale nakonec si to rozmyslí, protože na mou původní otázku odpoví:
"Un, Sasuke, já… myslím, že si to… potřebuju ještě rozmyslet… je to všechno moc rychlé a tak, ale… slíbil jsem ti, že o tom budu uvažovat."
Hm, šalamounská odpověď, zdá se, že docela zmoudřel za tu dobu, co trénoval s Jirayou, možná, že by pro vesnici nebylo špatné, kdyby se stal Hokagem po Minatovi… pátý Hokage Naruto Namikaze… Tse, ani náhodou, jestli chce být hokagem, tak jedině jako Uchiha!
"Dobře," kývnu s úsměvem, sakra, ještě že už se loučíme, ještě chvíli a dostanu z té přetvářky a úsměvu křeč. "Tak… se uvidíme zítra v osm ráno, Jouninskou zkoušku skládá Shikamaru, půjdeme tam spolu? Mohl bych pro tebe přijít?"
"Ne, ne… já půjdu s tátou, slíbil jsem mu to." Odmítne mě a já se bůhví proč cítím zhrzeně, sakra, on mě vážně odmítl!!! Ale asi by nebyl dobrý nápad, kdybych na něj začal naléhat…
"Dobře, tak… se setkáme někde tam," usoudím.
"Jo," kývne a tentokrát se vážně otočí, aby otevřel dveře.
Chytím se poslední šance, položím své dlaně zlehka na jeho boky a zezadu jej políbím na šíji, přičemž část polibku pohltí jeho vlasy: "Dobrou noc, Naruto,"
Naruto:
"Jo,… dobrou," vydechnu, doslova z jeho náruče uteču a zabouchnu mu dveře před nosem, stěží zadržuju pláč. Proč mi to krucinál dělá?! Proč?! Proč!!!
Vyběhnu nahoru do svého pokoje, prásknu za sebou dveřma a padnu do peřin a rozbrečím se: Tohle nezvládnu. Nezvládnu, nezvládnu, nezvládnu!!! Promiň, tati, promiň, mami, Jirayo, Uchiha klane, ale na tohle prostě nemám!
Pláču tak usedavě a tak hlasitě, že se do pěti minut otevřou dveře do mého pokoje a někdo mě pevně sevře ve své náruči, dle muskulatury je to táta.
"Naruto, Naruto, co se stalo? Proč pláčeš, zlato? Ublížil ti nějak? Řekni mi, že ano a já si to s ním osobně vyřídím!"
Ach tati, kdybys tak věděl…! Jistě, že mi ublížil, není nic horšího, než když tě políbí osoba, kterou miluješ nejvíc na světě… a ty víš, že to není ani upřímné, ani zamilované, ani…nijaké. A ještě horší je, když to víš ty i ta osoba, která tě líbá. A úplně nejhorší je, když víš, že tě ta osoba ani nemiluje, ani k tobě necítí nenávist, prostě to dělá jen… z povinnosti. Necítí nic, jen tupou lhostejnost.
"Ne, tati…" popotáhnu. "Nic se nestalo, jen… prostě," rozhodím rukama. "se s tím nějak… neumím vyrovnat."
Táta se nechápavě zamračí, ale pak mu dojde, o čem mluvím, a obejme mě: "Naruto…"
Ušklíbnu se, jo, ty mi tak můžeš pomoct, fakt že jo, tati…
"Omlouvám se, Naruto, věděl jsem, že to pro tebe bude těžké, ale myslel jsem… že to pro vesnici uděláš…"
Ušklíbnu se hlasitěji a rukávem si setřu slzy, ne, tati, na tohle nemám.
"Že víš, jaké naděje do tebe vkládám,"
Jo, to už jsem pochopil, když jsi mi oznámil, že do mě hodláš zapečetit tu zatracenou lišku, až už na to máma nebude stačit.
"I Kushina a Jiraya," pokračuje ten trýznitel.
Ano, Jiraya mě bude považovat za zrádce vesnice, když si Uchihu nevezmu. A celá vesnice mě bude nenávidět, protože způsobím další válku.
"A taky celá vesnice-"
"Dost!" přeruším ho rázně. "Běž pryč!"
Minato překvapeně zamrká, ale já už přes slzy sotva vidím, dejte mi všichni pokoj! Proč já!?! Zatraceně, PROČ JÁ!!!
Sasuke:
Sakra, proč mám z toho dneška tak zmatené pocity? A proč se mi líbí to, jak s ním zacházím? Jak se mu dvořím? Yay, asi potřebuju sprchu nebo co, nechápu své myšlenky, své pocity vůči němu… Teda, jako, ono je toho víc, čemu nerozumím, ale tohle mě momentálně trápí nejvíc, vždyť on za nic nemůže a musí si mě vzít a mít se mnou dítě? Teda, jako, on nemusí, ale já ho musím přesvědčit, aby… aby co, aby mě… uhn, miloval? Zatřepu hlavou, to je pěkně nespravedlivé! Já k němu necítím nic, vůbec nic a jeho chci přesvědčit, aby mě miloval? To bude teda pěkně nerovný vztah! Sakra, a proč mi to vůbec vadí? Proč se vůbec starám o to, co cítí? Proč mi to není jedno? Jsem přece Uchiha, vychovaný v přetvářce a ve lži, proč se teď zajímám o něčí pocity? Co to se mnou sakra je?! Proč nad tím pořád uvažuju?!
A dost, to stačí, nebudu myslet na takové kraviny, jo.
"Hej, tak co rande, Sasuke?" vybalí na mě Itachi, sotva otevřu domovní dveře.
Protočím oči, tobě se tak budu svěřovat, otravo.
"Lačes," pohodím hlavou a ležérně - jako obvykle - se odporoučím do svého pokoje, přičemž šlehnu po Itachim nehezkým pohledem, to on mě do tohohle navlíknul, kvůli němu si musím Naruta vzít, kdyby se ten hajzl nenechal zranit, nemusel jsem zdědit klan a nemusel řešit takové problémy!
Zamknu dveře a shodím ze sebe triko, potřebuju sprchu a hlavně, hlavně si to potřebuju všechno ujasnit, jo. Kde jsem zase nechal ten ručník?! Aha, tady je. Uhn, je super mít vlastní koupelnu, luxus nade všechno. Anebo si mám dát koupel…? Jo, to bude na relaxaci lepší, jen já, vlažná voda, pěna a mé myšlenky, hm, intimčo… pustím vodu a nastavím správnou teplotu, ale ještě předtím musím čůrat. Sakra, to ta voda, co jsme vypili s Narutem… Hm, Naruto… Naruto… Zatraceně, v životě by mě nenapadlo, že zrovna tenhle kluk mi tak zamotá nejen hlavu, ale i mou budoucnost… můj život… moje všechno! Nerozumím tomu, proč se v tom pořád tak hrabu? Mělo by mi to být jedno, tak proč není?! Vždyť mi nebude bránit v tom, abych se stal velitelem ANBU, a to je můj jediný cíl! … teda kromě toho, mít potomka… Ale to mě zatím taky moc nezajímá! Ale otce jo. No co, no, nakecám mu, že ho miluju, že si ho beru z lásky, že to zatracené znamení vědělo už tehdy, do koho se zamiluju a blablabla, že s ním chci mít dítě, což je tak napůl pravda, páč já děti vážně chci, ale je mi tak nějak jedno s kým, a taky mu můžu říct, já nevím, že pro něj udělám, co bude chtít… teda, jako, v mezích, musím to jeho přání přežít a naše potenciální miminko taky… a on taky… Sakra, kompletně se v tom ztrácím!!!
A dost! Zatracené myšlenky, ode dneška je považuju za zakázanější, než to nejzakázanější jutsu! Tse, si nenechám zkazit koupel… spláchnu, umyju si ruce a vlezu do vany plné vody a pěny. Luxuuus!
Ehm ehm, takže.
Naruto Namikaze. Jo.
Musím ho přesvědčit, že ho miluju. Jo.
Musím mu dokázat, že si ho chi vzít z lásky. Jo.
Musím ho donutit - ne nátlakem samozřejmě - aby mě měl minimálně rád. Jo.
Aby souhlasil se svatbou. Jo.
A potom ho přesvědčit, že chci dítě s ním a jen s ním. Jo.
A on mi ho doufám dá. Jo.
Jsem skvělý herec, zvládnu to, jo.
Až bude na světě dítě… budu ho mít stoprocentně rád. Jo.
Jo, tím jsem si fakt jistý, mám rád děti a to svoje budu milovat. Jo.
A Naruto…
Uhn.
Naruto.
Uch-och…
Ehm, Naruto.
Co k tobě vlastně cítím, Naruto?
Ještě před pěti lety to bylo… pohrdání, jasně. Pak, před rokem, když ses vrátil z cest s Jirayou to byla… nenávist, protože jsi zesílil, byl jsi najednou mnohem lepší než já a taky… jsi tam asi nějak zkrásněl, nebo co, protože za tebou lítala třičtvrtina mého dívčího fanklubu a na mě se vybodli úplně všichni, záviděl jsem ti jako prase, frajere. Potom, když jsem absolvoval z vlastní vůle tak šílený trénink, až mě málem nestíhal ani Itachi, jsem se dostal asi tak na tvou úroveň a začal tě ignorovat, ale vyhýbal jsem se ti, co to šlo, z tebe se stal ochránce Konohy, pravá ruka Yondaimeho, miláček všech holek a žen a největší macho mezi shinobi naší generace, dokonce ani Shikamaru ti občas nestačil a Neji to mohl zabalit už po Chuuninské zkoušce, najednou jsi byl nejlepší z generace a dnes už jsi nejlepší ze všech, jistota Konohy, budoucí pátý Hokage.
A teď… když jsem se dozvěděl, že jsme si souzeni - uhn, už nikdy se s matkou nedívám na romantické filmy - tak nějak… nevím, co si mám myslet, nebo co mám cítit.
Uhn, Naruto.
Ok, Ok, musím si to nějak ujasnit.
Nenávist? Ne. Jsem si jistý, že tenhle cit už není nic záporného. Ale ani kladného.
Hej, takhle se nikam nedostanu!
Tak jinak.
Naruto.
Uhn.
Je to můj klan.
Moje dědictví.
Moje starost.
Můj problém.
A Naruto to má vyřešit.
Sakra, zase ten pocit! Stejný, jako ten,který mě zachvátil při našem pikniku - připadám si jako krutý vrah miloučkých nadýchaných růžovoučkých králíčků. Co to znamená? Je to… lítost? … No jasně, lítost! Super, vyřešil jsem své dilema, uf, už jsme se bál, že jsem… zamilovaný, nebo tak něco, naštěstí ne, tak to je v pohodě. Prostě je mi jen líto toho, že to všechno Naruto odskáče. Že já jsem dědic klanu, já musím mít potomka a on mi ho musí odnosit, on se o to miminko musí starat. Bude toho muset tolik vytrpět… jen kvůli mně.
Bože, tohle mě ještě nenapadlo…! On bude muset nosit mé dítě po devět měsíců! Všechny ty změny, fyzické i psychické, životní styl, všechno se mu na hrozně dlouho změní, všechno bude úplně jiné, úplně naruby a to ON se bude muset přizpůsobit, bude muset podstoupit šílené muka, po fyzické stránce, od sexu až do porodu, pořád jen bolest! A po té psychické… o tom radši ani nebudu přemýšlet - bude to pro něj příšerné, teda, omyl, ono to pro něj už příšerné je!
Ušklíbnu se, s tímhle přece nebude nikdy souhlasit, nikdy, jen v případě že…
Naruto:
Myslím, že mě celý svět nenávidí. To je daň za to, že jsem tak nadaný ninja…? Chm, ještě si to musím užít, než budu… uhn…těhotný… proboha, to snad není pravda…
"Naruto?" osloví mě táta. "Ty ten souboj vůbec nesleduješ," zkusí opatrně.
"Uhn, co? Jo," odmávnu ho.
Od včerejška, po tom, co jsem ho vyhodil ze svého pokoje, kolem mě chodí po špičkách. Proto teď sedím v Yondaimeho lóži, ucucávám oblíbený koktejl, co mi nechal přinést, a táta po mně po očku pokukuje, jestli jsem v pohodě. A já nějak nemám v úmyslu se za ten včerejšek omlouvat.
"Naru…?" přisune se kousek blíž ke mně.
"Hm," zavrním bez zájmu a pohrávám si s brčkem v koktejlu.
Přisune se ještě blíž, obejme mě okolo pasu a skloní se k mému uchu: "Promiň mi ten včerejšek."
Pohnu hlavou jeho směrem a ani nevím proč se opřu o jeho rameno, asi potřebuju oporu, či co, a táta to uvítá, obejme mě i druhou rukou a vysadí si mě na klín. Cítím jeho oporu a alespoň na chvíli se cítím v bezpečí, přes to všechno se opět rozbrečím, nikdy mi nebylo hůř! Já nemám jinou možnost, musím to udělat, prostě musím! Hlasitě vzlykám do tátova pláště a on se mě vyděšeně snaží utěšit, ale to se mu nepovede. Už nikdy v životě se to nikomu nepovede.
No co, zničím si svůj život, ale zachráním vesnici, to je to, co se od hokageho čeká, ne? Otřu si slzy a až mě zarazí, jak vyrovnaně, klidně a odhodlaně můj hlas zní, když tátovi oznámím: "Udělám to."
Táta se zarazí v půlce pohybu, cítím, že dokonce přestal dýchat a když už chci zvednout hlavu, abych viděl, co se stalo a jestli mé oznámení nezpůsobilo tátovi nějakou újmu, ale to už se opět ocitám v jeho pevném objetí: " Vážně to uděláš? Doopravdy? Oh, Naruto, jsem na tebe tak hrdý!"
Pousměju se, poněkud zahořkle a cynicky, ale jen tak, aby to táta neviděl, nechci mu brát jeho představy o tom, jak jsem smířený se svým osudem, ačkoli to není tak úplně pravda.
"Jo," zamumlám někam do jeho ramene.
"Dobře," skloní se ke mně a teď už se mu do očí podívat musím. "Jsi opravdový hokage, Naruto… brzy jím budeš jmenován, lid tě bude milovat."
Sasuke:
Tenten se sice snaží, ale proti Shikovi nemá šanci, doufám, že je jí to jasné, protože jinak špatně skončí, měla by to vzdát, dokud je čas, Shikamaru ji šetřit nebude, ačkoli, je pravda, že po tom boji s Narutem je dost rozhozený, jeho sebevědomí dost kleslo. Už holt není nejlepší ze všech a Naruto to potvrdil jasným vítězstvím.
Naruto.
Bože, už zas myslím na toho blonďáka. To snad není pravda, proč se k němu pořád vracím?! Je to kvůli tomu včerejšku? Jako, že jsem si ujasnil, co k němu teda cítím a tak… nebo to, že mě odmítl? Jako, to se teď ozývá uražené ego?! Proboha, Sasuke, vzpamatuj se! Jasně, lituješ ho, tak jak z toho ven, co mám dělat? Jak se mám chovat? Jak s tím mám vyrovnat?!
Proč já?! - No, já jak já, ale co on…!
Bože! Z tohohle kruhu se prostě nemůžu dostat! Co teď, Sasuke? Co uděláš…? Pohledem zabloudím do čestné lóže naproti mně, kde tuším celou tu Namikaze famílii, ale na tu vzdálenost jej nevidím, možná že tam vůbec není, prostě jen… co, nechtěl být se mnou? …Jistě, nemá jediný důvod se mi vyhýbat, že, ušklíbnu se ironicky. Proboha, Sasuke, jsi ty normální?! Vyser se na to, na všecko, a nasaď zase svou nepostupitelnou masku, jinak se z toho zblázníš!!!
Naruto:
"To bude dobré, Naruto," těší mě táta.
Kéž by, tati.
"Neboj se, nikdy nebudeš sám, na nic z toho všeho. Sasuke má povinnost se o tebe starat-,"
No právě, tati. Povinnost.
"- a já i tvá maminka tě nadevše milujeme, pomůžeme ti, jak jen to bude možné."
Vděčně se zachumlám do yondaimeho pláště, kterým mě táta starostlivě přikryl a zahledím se dolů na souboj mého kamaráda, ještě chvilku a Shikamaru vyhraje. Tedy, doufám, přece by neprohrál s Tenten!
"Naru…?" začne zase táta.
Otočím k němu hlavu.
"Svatba by měla být co nejdříve, protože miminko se vám musí narodit do dvou let."
Nejdříve chci něco říct, ale rozmyslím si to, vždyť co, teď už je to jedno, možná, že čím dřív, tím líp.
"Dobře," kývnu smířeně a táta se usměje:
"Jsi… statečný, Naruto, jsem na tebe vážně hrdý." A znova mě k sobě přitiskne, pevněji než před tím, a poručí, aby mi donesli nový drink.
"…Vítězem je tedy Shikamaru Nara!" zazní přes celý stadion zvučný hlas školitele, jenž dozorcuje jouninské zkoušce.
Usměju se, Shikamaru si to zaslouží.
"Jako budoucí Hokage ti bude Shikamaru a jeho vysoké IQ k užitku," zamyslí se táta.
"Všichni shinobi by mi byli k užitku, kdyby byli ochotni mě zvolit jako Hokageho." Povzdychnu si.
"Naruto, nezapomeň, že rádci, kterými budeš jako Hokage zvolen, vědí, že zachraňuješ vesnici a asi i celou zemi před občanskou válkou!" napomene mě.
"Ano, tati, vědí to rádci, ale nevědí to normální lidé a tví shinobi. Možná ANBU, ti asi ano, ale jinak…"
Táta, jakoby ho to až teď napadlo, svraští čelo a promne si ho rukou, načež vzhlédne a podívá se na mě snad až rozněžněle: "Ty sis jejich srdce získal už dávno, věř mi, nebudou tě považovat za zženštilého."
Zvláštní, jak přesně dokázal vystihnout pravou podstatu mých obav - přece někdo jako já nemůže vést vesnici!
"Naopak tě budou uznávat jak muži, pro tvou sílu, odvahu a tvrdohlavost. Tak i ženy pro tvé dítě. A neboj, Uchiha má povinnost se o tebe starat. Nezůstaneš nikdy sám, dokud tu budeme já a tvoje šílená matka." Pousměje se, když ji uvidí, jak k nám běží s rozpustilým úsměvem.
"Uhn," polknu nerozhodně, no právě, Sasuke má povinnost se starat, ale myslím, že tohle už stejně nemá smysl řešit, raději obrátím pozornost k mámě. "myslíš, že něco provedla…?"
Nesnáším tenhle její výraz. Vždycky pak následuje něco příšerného - tátův hokagovský plášť pomalovaný odshora dolů znakem Uzumaki, oběd, který donesla místo Minatovi do kanceláře na jeho hlavu, vytesanou ve skále, jedna z žab zvrhlého poustevníka s maskou přes třičtvrtě obličeje tak, jak to nosí Kakashi-sensei…
"Jo," kývne táta s úsměvem. "myslím, že jo."
"Ajéje." Ozve se za námi.
"Co…?" otočí se táta na Jirayu.
"Vypadá to, že Kushina zase vymyslela nějakou hloupost…" uchechtne se Jiraya.
"Un," polknu trochu zastrašeně. "Já… půjdu za Shikamarem," poukážu na fakt, že se Shikamaru stal Jouninem.
Sasuke:
Jo, věděl jsem, že Tenten nemá šanci, Shikamaru je prostě frajer, myslím, že bych mu měl poblahopřát. Jen mimoděčně vzhlédnu k tribuně, k čestné lóži a ačkoli si namlouvám, že tu jeho blonďatou hlavu nehledám, trochu znejistím, když v lóži jednu vidím, ale ta má na sobě hokageho plášť, Naruto to tedy není, pak ale… kam zmizel…? Z principu aktivuju sharingan a vyhledám pohledem Sakuru, ale Naruto se v její blízkosti nepohybuje, pak vyhledám Kibu, ale ten se vede za ruku s Hinatou a očividně je nic jiného než ten druhý nezajímá, Choji a Ino se po schodech hrnou za Shikamarem… s nímž Naruto právě mluví. Pousměju se, jsem klidnější. Huh, vážně jsem byl z toho, že jsem na okamžik nevěděl, kde se Naruto nachází, tak nervózní, že mi zvlhly dlaně a rozbušilo se srdce?! …Ne, spíš to je z horka a taky z toho, jak jsem zatajoval dech…un, nad čím?... ne, nebudu se tím zabývat - jsem rozrušený z toho, že se jeden z mých dobrých kamarádů stal jouninem, jo, to je důvod! Hlavně si umět všechno dobře zdůvodnit, to je základ, un…
"Sasuke," ozve se zamnou tiše, leč naléhavě táta.
"Ano?" natočím k němu hlavu.
"Máš tam svého chlapce." Upozorní mě, čímž mi dá jasně najevo, abych se sebral a šel za ním.
"Jistě," kývnu stejně chladně a bez emocí, jako vždy, když mluvím s otcem, v tomto chladu mě vychoval, takže jinak ani jednat neumím, s ostatními prostě nemluvím, nebo jimi pohrdám. Tedy, teď musí jednu výjimku tvořit ten malý blonďák, co se za pár let rozhodně stane hokagem… a taky doufám, otcem mého dítěte…
Vstanu a nahodím doufám sympatický úsměv - nesmím teď nic zkazit, prostě tomu nechám volný průběh, budu okouzlující. Když se do mě mohly zamilovat všechny holky/ženy z Konohy, proč bych se nemohl líbit mladému ukeoznímu chlapci? - Pravda, je sice silnější než kdokoli z našich vrstevníků a jsem si jistý, že by porazil i starší chuuniny a možná i několik jouninů, ale jeho povaha je jiná, křehká, dětská… ne naivní, ale až příliš optimistická, ačkoli je pravda, že den se mi hned zdá veselejší, když vidím jeho úsměv… Ách jo, to ta včerejší terapie nepomohla?! I když… asi bude lepší, když se takhle budu v jeho přítomnosti cítit, třeba získá dojem, že se o něj vážně zajímám a o jeho pozornost doopravdy stojím.
Sleduju Naruta, jak se s Shikamarem směje a přátelsky jej poplácává po zádech a poslouchá Shikovo vyprávění, zhluboka se nadechnu a odkašlu si, načež je s mírným úsměvem - směřovaným hlavně na Naruta - pozdravím: "Ahoj, gratuluju, Shikamaru, byl to perfektní boj!"
"Ahoj, díky, no jo, byla to otrava, ale přece se ženou neprohraju," ušklíbne se Shikamaru. "No nic, mizím, než se ke mně dostane máma… mějte se, a Naruto, zastav se odpoledne!"
"Jasně," zamává mu Naruto a pak stočí pohled k Sasukemu. "Ahoj,"
"Ahoj," pousměju se zase, připadám si jako idiot, ale musím být příjemný, takže smůla. "jen… jsem se chtěl zeptat, jestli tě můžu doprovodit domů." Vymýšlím si rychle.
"Uhn," uhne očima.
Sakra, asi jsem to včera přehnal, nesmím na něho tak rychle, hezky pomalu, zvolna, aby si na mou přítomnost zvykl, a až potom můžu přejít do mírného útoku a začít ho balit. Teď ho jen potřebuju dostat na svou stranu. Třeba se taky stydět a tak? Jako, dělat zamilovaného debila? …Co bych pro klan neudělal, že, teď jen, jestli mi to Naruto dovolí.
Naruto po chvilce k mému úžasu kývne: "Tak… tak dobře."



Osud?!.:2.Díl.: Piknik

24. dubna 2011 v 13:32 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)
Naruto:
"To je docela dobrý začátek, nemyslíš?" usmívá se máma.
"Jo, docela jo." Kývnu nakonec.
Vážně jsem nečekal, že bude tak milý, navíc ke mně!
"Naru-chan…?" ozve se táta opatrně. "Ještě se zlobíš…?"
"Že jsi z nás ještě navíc udělal tým?! Jo, zlobím!" vystartuju zase.
Táta se stáhne: "Promiň… myslel jsem, že vám to pomůže se lépe poznat…"
Protočím oči: vím, proč to udělal, tak blbý nejsem! Spíš jsem se zhrozil toho, že ho budu mít na očích neustále, že ho miluju a že se budu od nynějška už navždy trápit neopětovanou láskou, navíc na ni nebudu moct nikdy zapomenout, když s ním strávím celý svůj život…
"Možná… možná se stanete alespoň přáteli," snaží se mě uklidnit máma.
Hořce se ušklíbnu: jo, mami, po tom přesně toužím…
Máma se zvedne a jde do kuchyně, podle zvuků z ní vycházejících usoudím, že připravuje oběd.
"Naruto?" osloví mě táta.
"Hm"
"Už… už ses rozhodl? Uděláš to?"
Svěsím hlavu a povzdechnu si - rozhodnul jsem se?
"Ne,… ještě ne." Přiznám po chvíli. "Všechno teď záleží jen na Sasukem a jeho snaze."
Sasuke:
Uf, do toho, Sasuke, odvahu, jsi přece Uchiha, zvládneš zazvonit a pozdravit a dát Narutovi tu květinu… jo, mám na to, jsem borec. Jo. Uch, nasucho polknu a krátce stisknu zvonek u domovních dveří rodiny Namikaze.
Je mi mírně nevolno, proč jsem tak nervózní?! Co třeba proto, že jdeš poprvé v životě na rande? A navíc s klukem? A ještě navíc s jediným možným otcem mých dětí? Bože, jestli nějaké budou, budou mě totálně nenávidět…
"Dobrý večer, Sasuke," otevře dveře Kushina. Zatraceně, moje nervozita se stupňuje! Řekni něco, Sasuke!
"Dobrý večer, Kushino-san, je… uhm, je Naruto doma?"
"Jistě, vydrž chviličku, hned tu bude," usměje se přívětivě a na okamžik se pozastaví nad piknikovým košem, který mám v ruce, a růží, již křečovitě třímám v ruce druhé.
Sotva to dořekne, objeví se Naruto za jejími zády: "Ahoj, Sasuke."
"Ahoj," polknu nasucho. Zatraceně, co to se mnou je?
"Mějte se," rozloučí se Kushina a zmizí kdesi v útrobách domu.
"Eh," udělá Naruto překvapeně. "Piknik?"
"Jo," kývnu trochu roztřeseně. Držíš v ruce kytku, vole, dej mu ji!
"Jo, a …" podám mu růži. "to je pro tebe." A snažím se za svým super účesem schovat mou červenající se tvář.
"Uhm…Děkuju," přijme ji Naruto poněkud nejistě.
"Doufám, že ti nevadí, že jsem zvolil piknik… myslím, že bude lepší, když budeme sami." Dopytle, Sasuke uklidni se!!! Kde je tvoje racionalita a pověstný klid!?!
"Um, ne, nevadí…" zavrtí hlavou a zavře za sebou dveře, růži vezme s sebou. To je doufám dobré znamení, neodmítl ji.
"A… kam jdeme?" zeptá se, když zamířím k lesu.
"Znám jedno krásné místo, dole u řeky… letní večery jsou tam nádherné," oznámím mu a přehodím si koš s jídlem do druhé ruky, není v něm moc jídla, ale pronese se.
Naruto:
Páni, vážně je tady nádherně… nikdy jsem až tady dole nebyl, a pokud ano, neměl jsem čas tady jen tak obdivovat okolní krajinu. Teď jen… ohledně mého společníka… uhn. Myslím, že stejně nemám na výběr, chci se stát dalším hokagem, musím to udělat. Musím… mít dítě se Sasukem… jinak…. Všechny zabijí a mě si vezmou násilím. Není jiná možnost. Ale neulehčím mu to ani náhodou, jen ať se hošánek snaží!
"Naruto," osloví mě. "jestli máš hlad, můžeme…"
"Jasně," kývnu a otočím se na něj a posadím se na deku naproti němu. Oba si připadáme dost nepatřičně.
"Um… v prvé řadě jsem … se ti chtěl … omluvit." Začne Sasuke a já jen překvapeně zvednu obočí - Sasuke se omlouvá? Odkdy, proboha?! "Za to, jak se teď musíš cítit, čím si asi procházíš."
"Uhn…" kousnu se do rtu, on je na tom stejně jako já! Prostě jen statečně nese svůj osud, … na rozdíl ode mě, já se umím tak akorát vztekat! Zas ale z mého pohledu, to já budu nosit jeho dítě, já se minimálně na tři roky připravím o možnost tréninků, já se nebudu moct minimálně tři roky pohnout kupředu, za svým snem, za svými cíli! On… on se se mnou jen jednou vyspí, a pak mě už nebude potřebovat, nikdy, ale já… já jsem tady oběť!
"Naruto… moc mě to všechno mrzí, neudělal jsem ti to schválně, opravdu, prostě jsi mi souzený a nikdo s tím nic neudělá. A já tě mohu jen pokorně prosit, Naruto… budeš alespoň uvažovat o tom, že bys zachránil můj klan?" podívá se na mě tak … nevím… prosebně, ztrápeně, a přitom z jeho pohledu čiší jakási… snad naděje?
"Musím ti odpovídat hned?" zeptám se, naháním čas, nevím co odpovědět, už jsem rozhodnutý, ale nechci mu nic dát zadarmo, chci aby se snažil alespoň teď… pak, až se spolu vyspíme, už se o mně nebude zajímat nikdy…
"Samozřejmě že ne… ale… co třeba po našem prvním rande?" navrhne a mně nezbude nic jiného než váhavě přikývnout.
"Možná… bychom se o sobě měli něco dozvědět…" navrhne hned poté Sasuke, když otevírá koš s jídlem a mě se naskytne pohled na rýžové kuličky, nakrájené kousky melounu, hroznové víno, měsíčky pomeranče, maliny a jahody, jakési americké oplatky a dvě lahve s vodou. Seběhnou se mi sliny - maliny! Miluju maliny, absolutně! "Já například…" sáhne do koše. " zbožňuju maliny."
"Hej, já taky," usměju se upřímně. No co, můžu být aspoň trochu příjemný, ne?
"První bod pro nás," vrátí mi Sasuke úsměv. "Hm, zahrajeme si takovou hru, dobře? Její pravidla jsou docela jednoduchá. Dáš mi otázku a já na ni musím pravdivě odpovědět. Pokud mi to dovolíš, budu se pak ptát já. Ale ty na mou otázku odpovídat nemusíš. Kdo položí otázku, nakrmí tázaného jedním soustem ovoce, souhlasíš?"
Zajímavý nápad, Sasuke, doufám, že se o tobě něco dozvím.
"Dobře," kývnu krátce. "ptej se jako první." Vyzvu jej, nemám tušení, na co bych se měl zeptat, nechvi pokládat první otázku.
"Hm…" přikývne.
Sasuke:
Výborně, není to tak hrozné, dá mi šanci jej dostat. Musím jen předstírat, že ho mám rád, že mi na něm záleží a dávat mu pocit lásky. Jo, to zvládnu, otec mě učí celý život, jak se důvěryhodně přetvařovat, myslím, že to nebude problém. Hm, jak v něm ale evokuju pocit, že mi na něm záleží? Romantika…? Jo, jasně,… musím se pak zeptat otce, jestli nemá nějakou příručku, jak být zamilovaný… nebo jak se mu podařilo přesvědčit naši maminku, aby si ho vzala, mě totiž nepřipadá, že by s ním byla maminka nedobrovolně… Dobře, takže mám klást první otázku…
"Jaký byl tvůj nejkrásnější zážitek v životě?" zeptám se po chvíli ticha.
Naruto přemýšlivě nakrčí obočí, pak opatrně odpoví: "Když… když jsem se stal studentem akademie… asi. Nebo možná čerstvější zážitek, když jsem se včera stal Jouninem."
Pousměju se, natáhnu se pro jahodu a bez průtahů mu ji vložím do pootevřených úst, až mě přejde počáteční roztřesenost, bude to hračka. Teda, jestli mě přejde.
Naruto jahodu labužnicky převaluje na jazyku a ještě než ji úplně polkne se zeptá: "Jaké to je, mít bratra?"
Překvapeně zamrkám, čekal jsem osobnější otázky, na druhou stranu ale, je to teprve první rande. Doufám, že mi jich dovolí víc, jestli ne, otec mě zabije. Uhn, teda, vlastně, já zabiju náš klan!
"No… nevím. To se docela špatně posuzuje z pozice mladšího sourozence. Táta byl celé moje dětství zahleděný do Itachiho, jeho síly a geniality, a se mnou málem ani nemluvil, máma zas upřednostňovala mě a Itachi se přede mnou vždycky strašně vytahoval, ale málokdy na mě měl čas, aby mi pomohl s tréninkem nebo s úkoly do školy. Byl jsem přehlížený celým klanem, celý klan mě s ním srovnával. Na druhou stranu jsem Itachiho vždycky obdivoval. On sám o sobě tvrdil, že je moje zeď, přes kterou se jednou musím dostat." Pronáším klidně a pravdivě, nemám důvod mu lhát, musím hlavně získat jeho důvěru, jo.
"Mluvíš v minulém čase." Všimne si.
"Chm, jo." Kývnu.
"Už… to tak necítíš…?" zeptá se.
"Ne," pousměju se. "už ne, protože nyní jsem dědicem klanu já, když je Itachi neplodný."
Trochu nerozhodně uchopí mezi dva prsty jahodu a přistrčí ji k mým ústům a já ji stejně jako předtím Naruto bez okolků přijmu. Získávám čas, když tu sladkou dobrotu převaluju na jazyku, vymýšlím, na co bych se jej mohl zeptat, aniž bych jej vyděsil nebo urazil nebo já nevím co, musím přece vzbudit dojem, že se o něj zajímám a hlavně že jej mám rád a že s ním chci mít dítě z lásky, rozhodnu se pokračovat v otázkách podobného duchu, zatím ne příliš osobní.
"Jaké to je, být jedináček?"
"Uh, pohoda. Je pravda, že táta na mě nemá moc času, ale když už si ho najde, vždycky jej tráví se mnou… no a máma, ta se stará jen o mně. Hlavně ona mě trénovala, když táta neměl čas… a potom taky Jiraya…" pousměje se trochu zvláštně nostalgicky, zamyšleně, skoro jako by mluvil pro sebe, ne pro mě. Hm, vím, jaká bude moje další otázka.
U rtů zaregistruji kousek melounu v Narutových štíhlých prstech, bezmyšlenkovitě otevřu pusu a přijmu ten kousek ovoce, až mě udiví, jak je sladký a jak moc mi chutná…
"Ehm… máš nějaký sen?" zeptá se a já se trošku zarazím - co mu mám odpovědět? Jistě že být nejlepším velitelem ANBU jednotek, ale jemu musím odpovědět něco jiného, něco, co by ho utvrdilo v tom, že jej mám rád a že mi na něm záleží… jenže co? Ha, už vím!
"Mít rodinu a nedopustit, aby Uchiha klan mou chybou vymizel." Není to můj sen jako takový, ale je mi jasné, že za třicet let budu mluvit stejně jako můj otec, přežití klanu je důležité, to vím.
Naruto se zatváří trochu zaraženě, pak se pousměje: "Chápu… i já bych chtěl pokračovat v naší rodině..."
Jistě, spojením našich genů se totiž narodí Uchiha. Uchiha, ne Namikaze. Narutovi nebude nikdy dopřáno mít potomky se jménem Namikaze, přijme-li mou prosbu a zachrání můj klan.
"Mrzí mě to." Zašeptám a myslím to opravdu vážně.
"Ne, nemrzí tě to, Sasuke, jde ti jen o tvůj klan, o mou rodinu nebo dokonce o mě vůbec nezajímáš!" vystartuje.
Stáhnu se, mělo mi být jasné, že bude na tohle téma citlivý, ale přesto mě zamrzí, co řekl. "Vážně si myslíš, že jsem tak bezohledný?"
Naruto:
Kousnu se do rtu. Možná jsem to přehnal. Možná… to myslel vážně. Ale kdyby to vážně myslel, nenutil by mě vzít si jej a mít s ním děti!... Jenže, to by zase popíralo jeho sen. Páni, to je ale bezvýchodná situace!
"Promiň," pípnu nakonec. "nechtěl jsem tak vyletět, prostě-"
"Ne, Naruto, neomlouvej se," zarazí mě. "Je to moje vina, všechno je to moje vina. Ale mýlíš se, moc mi na tobě záleží a na tvé rodině taky, pakliže ty naše spojíme."
Chvíli mlčím a vytrvale se mu dívám do očí, sleduje mě vážně, jeho upřímný pohled mi zabrání na něj znova křičet nebo se jen hořce ušklíbnout a náhle, v ten tichý moment se rychle zvedne, obejde mísy s jídlem mezi námi a posadí se vedle mě, aby mě mohl zlehka obejmout okolo pasu a dát mi pusu na tvář dřív, než si to stačím rozmyslet. Otočím hlavu k němu a chci mu říct něco peprného a to pěkně od plic, ale on se na mě dívá tak… hezky. Měkký úsměv, něžný pohled a jeho teplá dlaň na mém boku udělají své a já se pod tím pohledem jen slabošsky začervenám. Proč mi to děláš, Sasuke? Proč děláš, že ti na mě záleží, když oba víme, že to jen předstíráš? Oba jsme si vědomi naší situace, ty si myslíš, že nemám jediný důvod s tebou zůstávat, ale já ty důvody mám, musím s tebou být, ty to jen nevíš, a já… já vím, že jen chceš dítě, zachránit klan, nezáleží ti na mně a jestli ano, tak jen do doby, než budeš ve svých rukách držet své miminko. Ne naše, natož pak moje, ale tvoje. Tvoje a tvého klanu. Já ve tvém životě nemám žádnou další roli. Sice spolu budeme muset zůstat, protože naše manželství se zrušit nemůže, jako třeba na západě, ale ty už se o mě nikdy zajímat nebudeš. Budeš mít možná rád své dítě, doufám v to, ale tím to bude končit.
"Jo," vzdychnu. "Tak… se ptej,"
On se ale nejdřív natáhne k misce s malinami, vezme ji do ruky a postupně mi jich strčí do pusy nejmíň deset, načež mi dá další pusu na tvář a zašeptá: "Za to, že jsem tě rozrušil. To jsem opravdu nechtěl."
Zčervenám a cítím se vážně mizerně. On je na mě tak hodný a já po něm jen křičím, zato on je vážně milý… Ale co, ať se snaží, alespoň teď, když už nikdy více pak nebude muset!
"Hm," zavrním jen a vyčkávám, jakou otázku mi položí.
"Co pro tebe znamená Jiraya?"
"No," pousměju se. "byl a je to můj učitel ve chvílích, kdy má táta moc práce, hlídal mě, když jsem byl dítě a neustále utíkal mamce, která mě chvílemi nezvládala… a učil mě nové hlouposti, spolu s tátou, všelijaké klukoviny… myslím, že bych ho mohl nazvat… sice to asi bude znít blbě, protože je o hodně starší než můj otec, ale… jako bratra, nebo někoho opravdu blízkého."
Sasuke nic neřekne, jen se povzbudivě pousměje a vloží mi do pusy další malinu. Tohle se mi líbí, jo…
Na co bych se jej mohl ještě zeptat…? Třeba…
"Um,… máš teď nějaký vztah? Myslím, jako… než ses dozvěděl o mně a tak…"
"Ne, neměl jsem a přirozeně nemám." Zatváří se tajemně.
"Jak - přirozeně…?" nechápu.
"No, chci mít vztah s tebou, Naruto… přirozeně nemohu mít žádný jiný." Pousměje se zase a obejme mne pevněji.
Nevím, jestli je to tím, jak moc se snaží, nebo tím, jak se usmívá, nebo prostě jen tím, že ho miluju, ale ať tak či onak… věřím mu. Vezmu z misky, kterou stále drží v ruce, další malinu a strčím mu ji do úst.
Sasuke:
Vypadá to, že to na něj funguje, jako, ty city… je to snazší, než jsem si myslel, asi to bude tím, jak
je z toho všeho rozhozený, vsadím se, že doma mu jen řekli, že si to musí rozhodnout sám, že oni mu pomoct nemůžou, což znamená, že jsem jediný, se kterým si může promluvit, … a to opět hovoří v můj postřeh, můžu ho utěšit a tím si získat jeho důvěru… a on pak bude jistě souhlasit s tím, že si jej chci vzít… to je výborný plán…!
"A co ty…? Líbí se ti teď někdo…?"
Naruto chvíli váhá, snad nad tím teprve teď uvažuje, ale pochvíli urputného mračení a krčení obočí zavrtí hlavou záporně: "Uhn, ne."
Natáhnu se a postrčím mu k ústům kousek melounu a on se na mě podívá tak… nevím, tak… něžně, tak nevinně, že se nad svým chováním až zastydím - já mu o svých citech lžu do očí a doufám tak, že zachrání můj klan a dá mi dítě?! Bože, cítím se jako to nejbezcitnější hovado! Stočí pohled k melounu a beze slova jej spolkne, díky-všem-vyšším-mocnostem ode mě odvrátí ten pohled, pod kterým si připadám jako odporný rozparovač roztomiloučkých heboučkých nadýchaných plyšáčků.
Bože. Na co to myslím?! Hráblo mi?!?
"Děkuju," špitne Naruto a já mám velice silné tendence jej obejmout a držet a mačkat a už nikdy nepustit.
Uch-och.
Zbláznil jsem se, totálně, jo.
Naruto:
"Jo, bylo to fajn," odpovím mu, chci tu chvíli protahovat co nejdéle, nechci mu hned skákat do náruče a slíbit mu první poslední, ačkoli dnes ke mně byl tak hodný a tak pozorný, dostal mě do pozice absolutního ukeho - takového toho, co jen rozkošně kouká a tváří se strašně vyděšeně, protože mu všichni jen ubližují - a Sasuke je ten velký Seme, který pro ukeho skočí do jámy lvové a v noci sedí na židli u jeho postele a těší ho, když se mu zdá zlý sen. Uch, jo, to je život, jaký bych si představoval… kdyby to Sasuke myslel upřímně. Ale on to tak nemyslí.
"Takže…" znervózní trochu. "Budeš alespoň uvažovat o tom, že zachráníš můj klan, který se následně stane naším klanem?"
Protahovat, či neprotahovat…?
"Já… ano, budu." Skloním hlavu, abych se nemusel dívat na jeho vítězoslavný ksicht, který jistě nahodí.
"Naruto…" uslyším jeho nevěřícný výdech a náhle se ocitnu v těsném sevření dvou paží. "děkuju ti, Naruto," zamumlá někam do ohbí mého krku a ramene.
"Un," vydechnu a ještě několik vteřin se nechám objímat, než se z jeho náruče vymaním, aby to nevypadalo, že mě získá tak snadno. "Jasně."
Neodolám a pohlédnu mu do obličeje, k mému neskonalému překvapení se však tváří… šťastně. Zcela upřímně šťastně.
Sasuke:
Páni, neměl jsem tušení, že to půjde tak snadno! Jsem tak zatraceně neodolatelný…! Musím to hned říct tátovi, bude mít jistě radost! A pěkně to natřu Itachimu, ten bude prskat! Vůbec mi totiž nevěřil, absolutně mě zazdil a nedal mi u Naruta nejmenší šanci, ale já jsem to zvládl, páč jsem tak dokonale přitažlivý a-
"Sasuke…?"
A - aha, ehm, Naruto je vlastně ještě tady, ehm, no doufám, že nepostřehl, jak šťastně se tvářím, to by byl průser…
"Ano?" předstírám zájem.
"Uhn, děkuju, že… uhn, no, vlastně nic." zatřepe hlavou a otáčí se ke dveřím.
Ehm, neměli bychom naše první rande zakončit nějak lépe…?
"Naruto," doženu jej, otočím mírně k sobě a políbím krátce na ústa: "Děkuju za krásný večer. A… chtěl jsem se zeptat, jestli… bychom spolu mohli začít chodit?"
Vidím na něm, jak zalapá po dechu, je asi překvapený? Měl by, já se musím uklidnit a zase nahodit svou masku zájmu. Usměju se tedy a znova jej políbím, nic necítím, ani nechuť, ani touhu to zopakovat, nic, jsem klidnější, je to dobré, nevím, co se to se mnou předtím dělo, asi jsem byl vykolejený z mého prvního rande, nebo co, nevím, každopádně teď už jsem v pohodě, možná je to tím, že za oknem vidím Kushinu-san i Minata-sama, jak nás sledují zpoza záclony a myslí si, že jsou nenápadní, cítím, jak se mi vrací mé ego, moje ješitnost, můj klid a moje rozvaha.
Jo, Sasuke je zpátky.
"Naruto?" předstírám starostlivost. "Promiň, vyděsil jsem tě?"
"Uhn, ne, jen… zaskočil, jo, to je to slovo…" mumlá.
Páni, to je znalý i takového slovníku…? Ten kluk mě překvapuje… Ale zpět k mé otázce, já to potřebuju vědět! Nutně!!!

Osud?!.:1.Díl.: Dědic

24. dubna 2011 v 13:08 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)

!!!!!TOTO JSEM NAŠLA NA SUPER BLOGU TAK SI TO PŘEČTĚTE!!!!!
Název cyklu: Osud?!
Název dílu: Dědic
Autor: Kayleigh
Žánr: Romantika, občas rádoby vtipné, nakonec snad i hepáč?
Upozornění: Shonen-ai, mpreg, později i yaoi, první díly bez omezení, později s upozorněním a věkovou hranicí 15+, 18+
Naruto:
"Výborně, Naruto, jen tak dál!" povzbuzuje mě Sakura.
Vypadá to, že vyhrávám, Shikamarovi dochází chakra a bez ní je i se svou genialitou v háji, dattebayo! Musím to ukončit brzy, i mě už náš dvouhodinový boj zmáhá, ale Shikamaru je téměř bez chakry, což znamená, že svou stínovou techniku už nemůže použít, sesbírám tedy poslední zbytky své síly, utvořím několik klonů a několika naučenými chvaty taijutsu - díky, Lee - Shikamara dorazím.
"Naruto…" zašeptá z posledních sil. "Buď hokagem. Dokážeš to." A omdlí.
V tu ránu přede mnou stojí Kakashi, náš zkoušející, a zvedá ruku, jíž posléze ukáže na mě, stal jsem se Jouninem v prvním kole!!! Jooo!!! Porazil jsem Shikamara při jouninské zkoušce, jsem Jounin dřív než Shikamaru a Neji, dattebayooo!!! Oni budou muset absolvovat ještě jednu zkoušku, aby dokázali, že na to mají, ale já a Sasuke už jsme jounini, nemůžu tomu uvěřit! Páni, jsem Jounin, zase jsem blíže svému snu!
"Gratuluju, Naruto…" ozve se Kakashi a podává mi pravou rukou, jako ve snách ji stisknu a poděkuju mu, načež vyběhnu z terénní plochy k tribunám, kde na mě nedočkavě mává Sakura a lhostejně postává Sasuke. Sotva k nim doběhnu, Sakura zapiští, pověsí se na mě a brebentí, jak moc mi gratuluje, jak moc mi držela pěsti pro štěstí a jak moc je na mě pyšná. Jsem tak nějak pořád ještě dost mimo, neuvědomuju si přesně, co se stalo, nebo jak se to stalo, prostě jen stojím, nechávám se objímat a po chvíli objetí opětuju, ale cítím, že mám hlavu úplně prázdnou a nedochází mi úplně přesně význam jejích slov, vlastně jsem úplně mimo, uvědomím si, když mě Sakura pustí a já se trochu zapotácím.
"Páni, ošklivě krvácíš, uzdravím ti to, počkej chvíli," vyvolá svou zelenou chakru a přiloží ji k mému pravému rameni, za chvíli se cítím mnohem lépe - je výhoda mít kamarádku medic-ninju…
"Gratuluju," dolehne ke mně jakoby z veliké dálky Sasukeho hlas.
"Cože…?" nechápu nejdřív a zmateně se rozhlídnu kolem, když ale uvidím Sasukeho, jak přede mnou stojí s nataženou paží a čeká, až ji přijmu, vzpamatuju se, zatřepu trochu hlavou a jeho dlaň krátce ale pevně uvězním ve své: "Jo, děkuju," - jsme momentálně nejlepší z naší generace, Sasuke a já, ale uběhly teprve dva konečné souboje, Sakuru její boj teprve čeká, stejně jako Ino, Kibu, Hinatu a mnohé jiné. Já už se nemůžu dočkat, až se uvidím s tátou a mámou, oba jsou úplně nahoře v lóži, tady dolů za mnou nemůžou, přeci jen, táta je yondaime.
"Jdeme?" nadhodí Sasuke a kývne směrem k východu ze stadionu.
"Jo," kývnu a Sakura nás následuje - tedy, já bych šel rád, ale někdo mě povalí na zem a strašně mi gratuluje a pak se mi hrozně moc omlouvá, že mi nechtěl ublížit - eeeh, to je Iruka-sensei!
"Díky, sensei…" zamumlám.
"…Říká shinobi s vyšší hodností, než mám já." Uchechtne se Iruka.
"Ale-" chci namítnout, Iruka však pokračuje.
"Tvůj otec je na tebe velice hrdý, v celé zkoušce sis vedl výtečně." Pochválí mě, načež se otočí i k Sasukemu, jenž dnes také složil jouninskou zkoušku. "I ty, Sasuke, tvé umění sharinganu se velice zlepšilo, byl jsi výborný. A Sakuro, mnoho štěstí při tvé zítřejší zkoušce." Zamává a odběhne zpátky na tribunu.
"Děkujeme, Iruko-sensei,"
"Páni," protáhnu se a rozkošnicky si založím ruce za hlavou. "Nemůžu tomu uvěřit,"
"Myslím, že Shikamaru taky ne," uchichtne se Sakura.
Zasměju se a u schodů do lóže se s námi rozloučí i Sakura, já a Sasuke pokračujeme nahoru za našimi rodinami, Fugaku totiž, jako místní velitel policie, má také čestné místo v lóži.
"Naruto!" uslyším mámino volání. "Naruto, miláčku, tolik ti blahopřejeme!" a hned nato mě pevně obejme. "Měli jsme o tebe takový strach při druhé praktické zkoušce! Ale dnes jsi byl úžasný!" pak mě pustí, aby mě políbila na čelo a pohladila po tváři. "Utíkej za tátou." Pobídne mě.
"Děkuju, mami," zašeptám dojatě a už si to hrnu k hlavní lóži, odkud mi naproti vyběhla máma, táta tam musel z povinnosti zůstat. Sedí ve svém křesle, kolem něj stráž šesti ANBU, Kazekage písečné vesnice, kolem něj dalších šest ANBU, a jeho manželka, jejíž jméno neznám. Ale Gaara chybí, ani na tribuně jej nevidím a dole nebyl. No co, najdu ho později, teď ale…
"Tati," oslovím jej.
"N-Naruto," pronese do větru, aniž by se otočil, jistě, kolik lidí ve vesnici mu říká tati?! Vstane, otočí se, zářivě se usměje a prudce mě obejme: "Naruto! Jsem na tebe tak pyšný! Jsi v pořádku? Nejsi zraněný? Nepotřebuješ do nemocnice? Ten boj byl nebezpečný, Shikamaru tě několikrát ošklivě zasáhnul… Stal jsi se Jouninem na první pokus, už nemusíš dělat pátou část jouninské zkoušky! Páni, věděl jsem, že to dokážeš, ale že budeš tak dobrý…! Jiraya tě dobře vytrénoval."
Nestíhám jeho otázky ani zpracovat, natož na ně odpovědět, v jak rychlém sledu je klade. "Jsem v pořádku, Sakura mě vyléčila…"
"Šikovné děvče," kývne táta a nepřestává mě pevně svírat, jako by mělo strach, že když mě pustí, rozpadnu se.
"Jo," kývnu mu s širokým úsměvem. "Musím říct Jirayovi, jak to dopadlo…"
"Není třeba," ozve se za mnou známý hlas. "Sledoval jsem každý tvůj pohyb."
"Ero-sennin!" rozzáří se mi oči, když mě táta pustí a já ho spatřím, jak se opírá o zábradlí na schodišti. Rozeběhnu se k němu a samou radostí z mého úspěchu, který si uvědomuju až teď, mu skočím kolem krku. Jiraya se zasměje a krátce, ale pevně mě přitiskne k sobě.
"Všichni jsme na tebe moc pyšní, Naruto," usměje se šťastně, když mě pustí ze svého objetí.
"Děkuju." Otčím se zpátky na tátu, který drží mámu kolem pasu, a šťastně nás pozorují.
"Ehm," odkašle si táta. "Naruto, váš výkon byl vynikající, nyní si ale běžte domů odpočinout." Ale úsměv z tváře mu nezmizí.
"Hai, Hokage-sama." Kývnu a zmizím.
Uf, konečně doma, konečně sprcha! Jó, to jsem potřeboval, cítím se mnohem líp, jsem sice pořád ještě vyčerpaný, ono, skládat jouninskou zkoušku není jednoduché, čtyři části, nejdříve test, pak tři praktické zkoušky… a jeden test boje proti náhodně zvolenému jinému účastníkovi jouninské zkoušky, pokud se první test nepovede, ještě jedna zkouška, pokud se nepovede ani ta, nejdříve za rok je další šance skládat zkoušky znova. Ale já složil test už napoprvé, nemusel jsem ho tedy opakovat…! Jsem prostě boréééééc!
Zítra jsou první testy Sakury proti Kibovi a Shina proti Ino, na to se určitě půjdu podívat. Teď by měli bojovat Choji proti nějaké slečně z písečné, když pohnu a bude se mi chtít, stihnu konec, a taky jsem ještě nemluvil s Hinatou a jinými mými přáteli, jen jsem jim zamával, když jsme vycházeli ze stadionu.
Ale jsem vážně unavený, myslím, že se potřebuju vyspat, … jo, to je dobrý nápad… vylezu ze sprchy, zabalím se do osušky a vejdu do své ložnice - jo, postel… což je úplně poslední myšlenka, spím dřív, než dopadnu do peřin.
"Naruto," slyším z dálky nějaký… povědomý hlas. "Naruto… Naruto…! Naruto!" zatřepe mi kdosi ramenem.
"Co…?" zamumlám do polštáře. "Jasně, mami…" otočím se a spím dál.
"Naruto! Já nejsem tvoje máma!" ohradí se osoba. "Teda… aspoň myslím…"
"Co…?" rozlepím jedno oko a kouknu na toho otravu. "Tati!" vyjeknu a leknutím se na posteli posadím.
"Ano, tati, koho jsi čekal?" nechápe táta a sedá si ke mně.
"Nevím…" plácnu. "zdály se mi příšerné sny. O Nejim, který se uprostřed našeho boje začal měnit na žábu… A Shikamara jedna žába unesla… a další si mě chtěla vzít, ale byl to žabák a já jsem nevěděl, co mám dělat…" zatřepu hlavou.
"Musím říct Jirayovi, aby to s těma žábama nepřeháněl…" promne si bradu a já se zasměju, jo, asi už mi lezou na mozek.
"Potřeboval jsi něco?"
"Ano, vlastně ano." Probere se ze svého zamyšlení a zatváří se náhle vážně. "Musíme… uhm, musíme ti něco říct, Naruto."
"Provedl jsem něco…?" znejistím.
Krátce se zasměje: "Ne," pak ale zase tak zvážní: "Naruto, musíme si promluvit o něčem hodně důležitém."
Sasuke:
"Mluv, otče," vyzvu jej, když se sejdeme i s mámou a Itachim v kuchyni.
"Víš, Sasuke…" začne táta zeširoka. "před týdnem jsme zjistili, že… je Itachi neplodný."
Chvíli zpracovávám, co mi to řekl, pak proč mi to řekl a nakonec mě napadne, že bych se měl probudit.
"Což znamená, že se stáváš jediným dědicem hlavní větve klanu Uchiha."
"Ah - eh…" vyrazím ze sebe ne zrovna inteligentně. …Co se to tu děje?! Nechápavě si je všechny přeměřím a pak spočinu pohledem na otci. "A… co se ode mě očekává?"
"Inu… že zplodíš minimálně jednoho syna." Odpoví otec rozvážně.
"Hned?" pozvednu obočí.
"Ne," zavrtí otec hlavou a Itachi se uchechtne.
"Je mi šestnáct." Namítnu, ale vlastně proti té představě nic nemám. No, tak si vyberu nějakou ochotnou fanynku z mých řad. Třeba Ino, to není tak zlá představa, to bych myslím zvládnul.
"Ale s kým to dítě budeš mít… je již určeno." Pokračuje otec.
Áha, čekal jsem nějaký zádrhel, no jo, to jsem si mohl myslet.
"Fajn. Koho jste mi vybrali?" zeptám se a dávám si záležet, aby to znělo co nejlhostejněji.
"My ne," zavrtí zase hlavou.
Mám tendence protočit oči, ale neudělám to, jsem přece slušně vychovaný Uchiha, ale ať už to vyklopí, nemám na něj celý den. "Tak s kým musím mít dítě?"
"S Narutem Namikaze."
Párkrát zamrkám a odolám touze složit dlaň v pečeť a uvolnit tohle povedené genjutsu - to si ze mě děláte srandu, že jo?! No že jo!!! Několikrát zamrkám, zhluboka se nadechnu, zavřu oči a počítám do deseti.
"Jak moc vážně to myslíš?" zeptám se myslím docela neutrálně na to, jaký jsem právě prožil šok.
"Zcela."
"A co se stane, když odmítnu mít dítě s Narutem Namikaze, ale budu ho mít s jinou osobou? Třeba s dívkou?" zeptám se opět zcela neutrálně, byl jsem k tomu vychován.
"Dítě nebude patřit do klanu Uchiha. Nebude vlastnit sharingan ani ohnivou podstatu a náš klan zanikne."
Chvíli si srovnávám v hlavě, co mi to teď vlastně všechno řekl a pak se zeptám: "Kdo určil, s kým budu mít dítě?" i když to už tuším.
"Ty." Odpoví otec podle mého očekávání.
"Jak to myslíš?" zeptám se i přesto, že opět tuším proč.
"Tedy… jak jsem řekl, jsi dědic klanu, jsi syn v hlavní větvi, což znamená, že tvá chakra si umí sama vybrat, kdo je hoden toho, dát ti potomka. V den, kdy se narodil Naruto Namikaze se ti na bříšku objevil znak rodiny Namikaze, spirála." odmlčí se, abych to mohl pobrat.
"A Naruto?" zeptám se po chvíli ticha.
"Naruto je také dědicem klanu, to znamená, že i on má právo na výběr, jeho chakra si také musí vybrat toho, s kým bude vést klan. Na jeho bříšku se však neobjevilo nic."
"Co to znamená?" nerozumím.
"Že ačkoli on sám je dědic svého klanu, byl už někým vybrán, tebou, takže mu bylo právo na výběr upřeno."
"Takže…?" pomáhám mu, tohle mi nějak nejde na mozek.
"Takže může tvé dítě nosit on a jen on. V případě, že bude chtít." Ujasní mi to.
"Takže to znamená, že já jeho odmítnout nesmím… ale on mě může?" zeptám se pro jistotu.
"Přesně tak." Kývne táta.
"Ale když mě odmítne… já nemůžu mít dítě s nikým jiným… protože nebude patřit do mého klanu… takže náš klan zanikne… protože zanikne hlavní větev…" promýšlím si to ještě jednou polohlasem.
"Výborně to chápeš, Sasuke." Pochválí mě táta.
"A co Itachi?" zeptám se.
"Ano, Itachi se při své poslední misi ošklivě zranil a ačkoli Tsunade dělala, co mohla, Itachi nyní už nemůže být dědicem klanu, jelikož nemůže klanu dát pokračovatele."
Propíchnu bráchu odhledem, yay, Itachi, ty haluzáku! On se nechtěl ženit, beztak se zranil sám!
"A…" nemůžu se nezeptat! "S kým vlastně měl Itachi klan vést?"
"S… uhn," zalkne se otec.
"S Inuzukou, sestrou Kiby." Prozradí mi sám Itachi.
Uhn, tak to se už ničemu nedivím, v tom případě musí mít otec radost, že spojím rodiny Namikaze a Uchiha, největší rivaly naší země…
"A ještě…" zvednu pohled k otci. "Naruto to ví?"
"Právě nyní by k němu měl Minato vést podobnou řeč jako já k tobě."
"Myslím…" zvednu se. "že se potřebuji jít vyspat."
Naruto:
"J-jak je to možné?" nerozumím tomu. Vážně, jsem úplně v loji, vůbec jsem to nepochopil. Jako, to je nějaký druh vtipu?
"Nevíme, Naruto, prostě to tak je," vloží se do toho máma.
"Teď poslouchej, Naruto," ztiší táta hlas. "Ty s tím musíš souhlasit."
"Proč?" nerozumím, jsem z toho tak mimo, že se nevzmůžu na jasnější odpor.
"Na to mám hned několik důvodů. Máme podezření, že se Uchiha klan chystá pobít všechny vesničany a ujmout se vlády nad Konohou a možná dokonce nad celou zemí Ohně. Ale když ty, syn hokageho a navíc zastánce vesnice a jejích obyvatel jako budoucí pátý Hokage, budeš nosit Sasukeho dítě, Uchihové budou nuceni toto spiknutí zrušit, pokud chtějí, aby jejich klan přežil, aby přežilo jejich dítě, abys přežil ty. Rozumíš?" ptá se táta starostlivě.
"Spiknutí? Oni…" zalapám po dechu.
"Ano. Věř mi, nechci, abys měl Uchihovo dítě jen tak protože nemám co dělat. Naopak… zlato, dělal jsem, co bylo v mých silách, abych tě z toho dostal. Ale tohle nejde oklamat. A ANBU Uchihy neustále hlídají, získávají informace… ty jediný je můžeš zastavit, protože spojíš dvě nejdůležitější linie v zemi."
Chvíli na něj jen tupě koukám a pak paralyzovaně zavřu oči.
"Další důvod je ten, že jako budoucí hokage, kterým jsem odhodlán tě jmenovat, až přijde čas, bys měl myslet na blaho lidu a nedovolit, aby se vesnice rozdělila do dvou táborů- Uchiha klan a zbytek vesnice. Nemusím dodávat, že Uchiha klan je silnější než zbytek vesnice i s klanem Hyuuga dohromady. A ten poslední důvod je, že hokagem se můžeš stát jen v případě, že máš dítě, a vzhledem k tomu, že se jsi gay, by podle mě byl větší problém, kdyby sis musel vzít dívku, ne?"
Chvíli nad tím uvažuju a pak kývnu. "Chápu všechny důvody." Prohlásím.
"To je dobře." Oddychne si táta.
"Ale já v sobě žádného spratka devět měsíců nosit nebudu!" prohlásím pevně a uteču do svého pokoje.
Sasuke:
"Víš tedy, co musíš udělat?" zeptá se otec naposledy.
"Ano, mít dítě s Narutem."
"Ano, Sasuke. Za každou cenu s ním musíš mít dítě, jinak…"
"Já vím, otče," přikývnu.
"Musíš pro to udělat všechno, úplně všechno, je ti to dostatečně jasné?"
"Ano," kývnu zcela vážně.
Je mi zatraceně jasné, že musím mít dítě s Narutem… ale jak ho k tomu přinutit, to nemám tušení. Možná… měl bych to nejspíš zkusit pomalu, přesvědčit ho, že… co, že ho nechci, že ho nemiluju a že mi jde jen o to, zachovat klan? Hm, to by asi neměl vědět. Nesmím nikde udělat chybu, musím to pomalu, chytře a hlavně nenápadně promýšlet, co bych mu tak měl říct…
Naruto:
Ne… to nejde… já přece nemůžu… být těhotný, nemůžu… ale… oni říkali, že musím, že to musím přijmout, že to musím udělat… pro vesnici, pro lidi, pro blaho země…
Tiše přemýšlím, ležím na zádech na posteli s rukama za hlavou a nechávám slzy, aby dopadaly na polštář, proč já? Proč já?!? Co jsem komu udělal?!
Já chci být hokage.
Ale pokud tohle neudělám… pokud nespojím svůj a Sasukeho život, … nemůžu jím být. Lidé mě hokagem nezvolí. Musím to udělat.
Musím to přijmout.
Musím počít Sasukeho dítě a přivést je na svět.
Nebo se vzdát svého snu.
A nikdy nebudu hokagem.
A všechny zklamu.
Všechny, kterým jsem slíbit, že budu hokage.
Ne, …
Nemám jinou možnost.
Musím to udělat.
Asi… asi to budu muset udělat.
A žít celý svůj život po boku někoho, kdo mě nikdy nebude milovat.
Kdo mě celý život považuje za ubožáka a neschopného idiota.
Prostě zatnout zuby a … ne.
Já to nedokážu.
Nedokážu se postarat o dítě, když na to budu sám a jeho otec… nebude mít žádný zájem.
Jeho otec se mnou bude z povinnosti.
Mně bude upřena láska.
A navíc… se budu celý zbytek života trápit tím, že… já jeho miluju.
Jo, je to tak, zamiloval jsem se do Sasukeho. Ne že by o tom někdo věděl, nikomu jsem to neřekl, i když táta i máma vědí, že jsem na kluky, nemohl jsem jim říct, že jsem se zamilovat do toho nejheterákovějšího heteráka v Konoze. Teda, soudím podle zástupu jeho fanynek, ne že bych s ním o tom někdy mluvil…
Proto to nemůžu to udělat.
Nemůžu si ho vzít a mít s ním dítě a přitom vědět, že on mě nikdy milovat nebude.
Nemůžu.
Prostě… neumím si představit, že bych… já … já … já nevím.
Sasuke:
"A-ahoj, Naruto," snažím se chovat přirozeně. Ne že by mi to šlo.
"Nazdar." odsekne napruženě. Uch-och. Tohle bude náročné. A Naruto mi to neusnadní ani náhodou.
"Ehm," odkašlu si. "Řekli ti to…?" zeptám se opatrně, Naruto vypadá jako sopka před výbuchem.
"Co? Že si tě musím vzít a mít s tebou dítě?! Jo, řekli a nechtěj vědět, co jsem jim na to řekl já!" vyletí Naruto.
"Rozumím," kývnu opatrně. "chápu, že nemáš radost."
"Ne, to teda nemám!" štěkne.
Páni, takhle vzteklého jsem ho v životě neviděl a to ho znám už hodně dlouho. Musím na něj opatrně a všechnu vinu svalit na sebe, jo.
"Doufám, že jsi svým rodičům nic nevyčítal, Naruto. Jestli z toho chceš někoho vinit, pak jedině mě. To já si tě vybral." Čekám, že mě bude obviňovat, že mě zasype znechucenými urážkami.
Naruto si však jen hluboce povzdechne a opře se o zábradlí mostu: "Jo,"
A mlčí až do příchodu Kakashiho.
"Čaute, děcka," pozdraví jako vždycky. "Mám pro vás zprávu od Hokageho… uhm… nechápu, proč ti to neřekl dneska ráno sám… ale to je jedno. Vy dva jste ode dneška až do odvolání jeden tým s číslem 28. Do konce jouninských zkoušek vám nebude zadána žádná mise, leda při akutním ohrožení vesnice, to by ale hrozit nemělo. Nyní se můžete vydat k hlavnímu stadionu a sledovat boje svých přátel." Usměje se tím svým idiotským způsobem a vypaří se. Doslova.
"Jdu ho zabít." Zasyčí Naruto a mně je jasné, že myslí yondaimeho.
"N-Naruto, on to nemyslí zle." Snažím se jej opatrně uklidnit; při jouninské zkoušce jsem viděl, čeho je schopný, když se naštve, nechtěl bych, abych byl terčem jeho vzteku já…
"Ale já jo!"
"Naruto, myslíš, že bychom si mohli dnes večer zajít na večeři a tak nějak… nastalou situaci probrat?" nadhodím doufám příjemnějším tónem hlasu, než jakým s ním mluvím normálně.
Naruto se viditelně zarazí, několik vteřin, jejichž vleklost je téměř hmatatelná, o tom uvažuje a pak i mně dojde dvojsmysl mé nabídky - pochopil to jako rande?
"Jako… rande?" zareaguje zaraženě.
Přemýšlej, Sasuke, co asi tak může chtít slyšet? Co mu mám odpovědět? Mysli, Uchiho, mysli, co asi tak může chtít slyšet kluk, který mi má proti své vůli porodit dítě a strávit se mnou zbytek života? Ne, neber to jako rande, ale jako nezbytnou schůzku? Hm, tak to bych už mohl jít kopat hroby pro celý klan…
"Ano," přikývnu, pevně rozhodnut předstírat, že mi na Narutovi záleží a později, že jsem se do něj zamiloval a beru si ho z lásky a z lásky k němu také zplodím naše dítě. Geniální plán, Uchiho, teď jen doufej, že je to ta správná páka.
Naruto chvíli mlčí a mě dojde, že si pod pojmem první rande vybaví zamilované pohledy, vodění se za ruku a první stydlivý polibek. Kso. No, něco s tím udělám.
"Tak… tak dobře," kývne po chvíli.
"Můžu tě přijít vyzvednout? V šest?" navrhnu nenuceně.
"Jo," kývne.

11. RASENGAN

21. dubna 2011 v 14:32 | Danashi Mokuto |  Když nás chtěli vyhnat...

11.Kapitola

Dálší den se celý tým 15 sešel na cvičišti 4 přesně ve smluvený čas. Naruto s Danashi se tam objevili v záblesku žlutého světla ( Narutova přemisťovací technika - jeho klanu ).
" Nazdárek děcka... takže se mnou půjdou Ame, Shikori a Hikari. Zbytek půjde s Danashi." řekl Naruto a se svými studenty poodešel kousek bokem a Danashi, tam nechal se zbytkem.
" Tak dneska budeme trénovat vaše živly. Vy protože máte stejně, jako já vodu. Budete zkoušet nové techniky, které vám ukážu." Naruto vysvětlil svým třem studentům, asi 5 nových technik a oni se dali do díla. To samé akorát s ohněm se odehrávalo na druhém konci louky.
Po několika hodinovém tréningu, už jim ta jutsu docela šla. " Dobře, už to stačí. Teď zase něco trochu jiného. Pojďme za zbytkem." řekl Naruto a rozešel se naproti Danashi.
" Takže, Naruto, Minuto a Naumi ... vy budete trénovat Sharingan. A vy.." ukázala na zbytek " budete trénovat obratnost, rychost a budete pouze uhýbat kunaiům a shurikenům, které po vás mé klony budou házet..můžete používat jeden kunai ... kdyby se někomu z vás něco vážného stalo stačí říct a já vás vyléčím." řekla a Naruto se i s Uchihy vydal kousek od nich.
Danashi si udělala 50 klonů a udělala kruh kolem 4 ninjů, ti se připravili, jediné co směli byl kunai v ruce na odrážení těch vržených. Danashiny klony začaly házet shurikeny a kunaie. Ninjům to docela šlo, uhýbali a odrážely zbraně, co na ně letěly.
Naruto mezitím cvičil svůj Mangekyou Sharingan. Dokázal vytvořit genjutsu a dokonce zvládl i Susanoo ( černé plameny ) a kromě toho, že je vytvořil je byl schopný zase uhasit. Chvilkami mu z očí tekla krev, takže musel odpočívat ( při susanoo), Uchihové si vedli dobře zvládali dělat genjutsu a tak lépedělat i své útoky.
Byly, už 4 odpoledne, celý den tvrdě trénovaly. A bylo vidět že jejich studenti, už tho mají nad hlavu. Zvládli se naučit několik technik a ještě se procvičovat v rychlosti a ...
" Tak pro dnešek to stačí." řekl Naruto, když se i s Uchihy vrátil k ostatním.
" Taky myslím." řekla Danashi a její klony zmizely, ona začala léčit pár drobných škrábanců.
" Tak děcka, dneska jste opravdu tvrdě dřely, proto ... zítra máte volno, ale přesto si procvičujte ty nové techniky a kdyby jste někdo něco potřeboval, tak klidně přijďte." řekla s úsměvem Danashi.
" Díky Sensei!" řekli šťastně a rozutekli se každý jiným směrem. Naruto s Danashi se jenom pro sebe usmáli a vydali se k sobě domů.
Příští den byl, klid a nic zajímavého se nedělo. Ale když přišlo odpoledne někdo zaklepal na dveře.
" Dále!" ozvalo se zevnitř.
" Dobrý den. Je tu někde Naruto-sensei nebo Danashi-sensei ?" zeptala se hnědovláska se zlatýma očima. Kyuubi si hned vzpomněl, kdo to je.
" Ty jsi Naumi, že ?" zeptal se mile.
" Jo." řekla usměvavě.
" Naruto s Danashi jsou na zahradě, staačí projít tam těma dveřma." pokynul hlavou k jedněm dveřím.
" Děkuji. Kyubi-sama." řekl a přešla ke dveřím, které hned otevřela.
Došla, až k jejím senseiům, kteří v klidu seděli na molu, které vyčnívalo k jezírku.
" Dobrý den." pozdravila slušně.
"Ahoj. Naumi, copak potřebuješ." zeptala se Danashi mile. A dala jí rukou znamení, aby se posadila vedle nich. Ona se posadila a zatvářila se, jako největší neštěstí na světě.
" Víte,.. Minuto má blesky a umí Chidori, ale já..." přelomil se ji hlas.
" Co ?" zeptala se Danashi.
" Já.. připadám si že nic neumím, nemám bleskovou podstatu, takže se mu nemůžu rovnat." řekla sklesle, ale když se Naruto s Danashi rozesmáli, nechápala, co se děje.
" Co jsem řekla, tak vtipnýho ?" zeptala se zamračeně.
" Ne nic, jenom, že Naruto se naučil Rasengan ze stejného důvodu, to proto aby se vyrovnal Sasukemu, a hlavně jeho Chidori... Neboj já s Narutem ti ho pomůžem naučit, ale je to na dlouho, například Yondaime hokage se ho učil 3 roky, zatím co Naruto měsíc." řekla usměvavě.
Naumi zírala a pak se zeptala.
" Jak to, že tak rychle ?"
" No.. Jiraiya mu vymyslel skvělý učební plán." řekla Danashi usměvavě.
" Já tě budu podle toho plánu učit." řekl Naruto rozhodnutě.
" Arigato!" řekla a skočila senseiům kolem krku ( nebalo to složitý, Danashi seděla Narutovi na klíně).
" Není zač." řekli oba usměvavě.
Naruto, Danashi a Naumi se zvedali, že půjdou připravit vodní míčky. Ale ve dveřích se objevili Kyuury s Kyuubim a tašky plné gumových a vodních míčků.
" Takže ty si to pamatuješ ?" zeptal se Naruto.
" Na ty tvý legrační pokusy se nedá zapomenout, když si s tim začínal, okopírovals pohyby od kočky, pamatuješ ?" zeptal se usměvavě démon.
" Jo, ta kočka mi pomohla si tak nejvíc."
Naruto si vzal od kyuubiho vodní míčky. A přešel zpátky k Naumi.
" Takže podívej, jak ta technika vypadá." řekl a Naumi se v očích objevil Sharingan.
V Narutově pravé ruce se roztočila modře svítící koule čakry. " Tohle je jeden způsob." řekl a nechal rasengan zmizet. Pak si vytvořil klona, který mu ho udělal znovu. " A takhle jsem s ním začínal." řekl a nechal i druhý rasengan zmizet. Pak si vzal míček do pravé ruky.
" Prvním krokem je rotace." řekl a míček se začal hýbat a nakonec praskl.
" Musíš ho roztočit pomocí čakry, vem si tu tašku a až se ti to povede, dej vědět budeme pokračovat." řekl a podal ji tašku.
" Arigato!" vykřikla vzala tašku a vydala se domů, trénovat.
" Tak to vypadá, že někoho budeme učit Rasengan." řekla usměvavě Danashi.
" Jo ... vzpomínáš jak jsem ho učil Konohamara.. zajímalo by mě, co teď dělají v Listové." řekl nakonec.
" Podle mě se už pomalu připravují na zkoušky a navíc musíme za měsíc a dva týdny vyrazit, aby jsme tam byli týden předem." připomněla.
" Taky pravda." řekl s povzdechem.
Mezitím v Listové
" Konohamaru, kde se loudáš ?!" zařval Shikamaru.
" No jo, no jo .. furt, uklidni se Shikamaru, vždyť zbývají ještě 2 měsíce!" řekl naštvaně a hodil mu na stůl hromadu papírů.
" No právě! JENOM DVA MĚSÍC!" zakřičel naštvaně. Ještě chvíli se takhle hašteřili..
" A z jakých zemí a vesnic dorazí letos ?" zeptal se nakonec.
" Z Větrné - Suny, ze země Země - Kamenné,z Vodní - Mlžné, z Polní země - Travnaté, ze země Blesků- Bleskové, ze země Polí ještě Zvučná a ještě nějaká Svatá.. Mořská země .. hmm ... o té jsem ještě neslyšel." řekl zamyšleně.
" Zajímalo by, jak jsou silní." řekl Konohamaru.
" Jo to jo, ale dost postávání ... máme toho ještě DOST !" řekl Shikamaru a pokračoval v práci.

Zpátky v Kiyoshi.
Po měsíci a týdnu.Tým 15 trénoval, velice tvrdě. V Kiyoshi patřili, už pomalu mezi Elitu. Byli velice rychlí, obratní a silní, kdo by se divil většina jim jejich senseie záviděla. Všichni věděli, že Naruto bude brzy Kitsunekagem, no vlastně....
" Naruto, Danashi ... aby jsme předešli vašemu zadržení, hodlám dnes v 5 prohlásit Naruta za právoplatného Godaime Kitsunekageho." řekla Kumori.
" Ale ... já myslel, že půjdeš s náma a budeš , jako ostatní kage na tribuně, já tam s nima být nemůžu!" zakřičel.
" To je pravda, ale kdyby se cokoliv stalo, řeknu, že jsem pouze tvůj zástupce. a ty jsi právoplatný Kitsunekage." řekla nekompromisně Kumori.
" To jo s tim se dá souhlasit. Takže v pět budeme tady na střeše." řekla Danashi a pak s Narutem zmizela.
Bylo už odpoledne, když k nim zrovna přišla Naumi.
" Danashi- sensei, Naruto-sensei ! Zvládla jsem to! Já to dokázala!" křičela celá šťastná.
" To je skvělé. Zvládla jsi to skoro stejně rychle, jako Naruto, .. tak ukaž." pobídla ji Danashi.
Vedle Naumi se zjevil stínový klon, začal dělat pohyby podobné, když si kočka hraje s míčkem a pravé Naumi se v ruce začal tvořit Rasengan.
" Dobře, uhoď ním do toho kamene." řekl Naruto a Naumi ho poslechla.
V kameni to udělalo kráter a Naruto ho prozkoumal, jestli vypadá tak jak má.
" Jo. Už to umíš skvěle." pochválil ji s úsměvem
Bylo, už jen chvíli před pátou a tak se Naruto s Danashi vydali ke kage budově. Před kterou se shromažďovali lidi. Vešli do kage kanclu, kde na ně už čekala Kumori. Danashi a Naruto se dívali na Kage oblečení vypadalo...

10. KAPITOLA

21. dubna 2011 v 14:23 | Danashi Mokuto |  Když nás chtěli vyhnat...
" Víte o té zkoušce vůbec něco ?" zeptala se.
" Jo." řekli všichni.
" Vy už jste o tom mluvili ?" zeptala se zaskočeně.
" Jo, už jsme jim o tom něco vyprávěli." řekl Naruto.
" Dobře, teď můžete jít na zítra pro vás žádnou misi nemám. Naruto, Danashi vy se sem v 5 stavte." dodala a začala vyplňovat papíry.
" Tak děcka, zítra bude tréning v 8 na cvičišti 2, aby jsme změnili terén." řekla Danashi.
" Hai!" křikli a rozutekli se pryč.
Cvičiště 2 bylo na pláži u moře, takže se skvěle hodilo na to, co měli Naruto s Danashi v plánu. No řekněte učit je chodit po vodě a nemít vodu by bylo blbé XD.
Přesně v pět se Naruto s Danashi objevili v kage kanclu, ale nebyli tam jediní. V místnosti bylo i několik dalších senseiů, které neznali.
"Ticho, prosím." řekla Kumori, ale nic se nestalo a vesele se debatovalo dál.
" TICHO!" to už zařvala.
" Takže svolala jsem si vás, aby jste mi nahlásili, které týmy se budou účastnit mezinárodních ( to zní divně) Chunninských zkoušek." řekla Kumori, když všichni zmlkli.
První přistoupili Naruto s Danashi.
" Tým 15 - Kalisto Minozore,Ame Zitaka, Shikori Remuno, Hikari Yakuto, Minuto a Naumi Orimuno-Uchiha se zúčastní Chunninské zkoušky. " řekli na stejno.
" Takže tým 15, dobře. Ještě někdo ?" ale nikdo nic.
" Dobře, zbytek se bude účastnit pouze našich zkoušek a teď jděte." řekla a všichni se rozešli, zůstali pouze Danashi, Naruto a Kumori.
" Vážně si myslíte, že to zvládnou ?" zeptala se s obavou v hlase.
" To, co jsme vyděli je dostačující a navíc toho zatím moc neukázali, oni na to mají." řekl Naruto.
" Ale... je tu jeden.. ehm... problém." řekla Danashi.
" Jaký ?" zeptala se Kumori.
" No .. nejspíš jsme pro naši vesnici nukenini ( uprchlíci/zločinci )." řekl Naruto.
" No, tak já vám dám svitek s ochranou a když tak budete ve své liščí podobě." navrhla Kumori.
" To není špatný nápad. Lidi od nás to jutsu nikdy neviděli, takže to ani neví, jak vypadáme." pleskla rukama Danashi.
" Dobře .. hlavně hodně trénujte." řekla nakonec.
" Hai. Tak zatím." ještě zamávali a odešli.
Další den na cvičišti 2.
" Zdárek bando. Takže, jak jsme slíbili naučíme vás chodit po vodě." řekl Naruto, vedle něj byla Danashi a dneska se přidali i démoni s tím, že než se to děcka naučí něco si zahrajou.
Danashi s Narutem vešli na vodu, ale neponořili se a šli po hladině.
"Je to stejné, jako při šplhu na stromy, ale tady musíte neustále vypouštět správné množství ... tak trénujte." řekla Danashi a chytila míš, co na ni letěl.
" Co budete dělat vy ?" zeptal se Shikori.
" My ? My si tu zatím něco zahrajeme, až to zvládnete, můžete se přidat." řekl s úsměvem Naruto a odběhl dál od pláže.
Danashi a démoni běželi za ním. Byli asi 20 metrů od pláže a házeli si míčem. Sem tam se objevil nějakej klon a stáhl někoho pod vodu. Prostě se skvěle bavili.
Postupně k nim přibíhali členové jejich týmu, až tam byli všichni.
" Takže jste to zvládli." řekla s úsměvem na geniny, kteří stáli stejně jako ona na hladině.
" Jo." řekli s úsměvem a dál si házeli.
" Tohle má být tréning ?" zeptal se Hikari.
" No... pokud chcete tak ... 200 koleček kolem vesnice, 500 kliků,lehsedů a dřepů." řekla s úšklebem Danashi.
" NE! T-to je dobrý, jen jsem se ptal." vykoktal zděšeně.
" Takhle někdo trénuje ?" zeptala se Naumi.
" Jo jeden kluk z Listové a jeho sensei, mají na sobě zelené oblečky, tlustý obočí a vlasy střižený podle hrnce. Ten sensei se jmenuje Maito Gay a ten student Rock Lee, neumí používat ninjutsu ani genjutsu, takže je přeborníkem v taijutsu. Je neuvěřitelně rychlí, takže ho obyčejným okem nestíháte sledovat a sharingan, taky někdy selže." řekl Naruto.
" Takže pro dnešek to stačí, zítra si vás vezmem do parády. Budeme cvičit různá jutsu já budu mít, ty kteří mají vodu. A Danashi ty kteří mají oheň. Blesky bohužel nemáme, takže ty se budeš muset naučit sám." řekl Naruto.
" Sensei a jaká je vaše nejsilnější podstata?" zeptala se Kalisto.
" No.. to je trochu komplikované. Díky liškám máme, jako nejsilnější element oba vítr, ale já mám oheň a Naruto vodu. A díky tomu, že to byla vlastně spíše liščí čakra, která má vítr. Dokážeme ovládat bez problémů dva živly." vysvětlila Danashi.
" A nemohli by jste nám ukázat nějaké silné jutsu ?" zeptal se Minuto.
" No... tak dobře, ale jděte na břeh, ať vás nestrhne." řekl Naruto, genini sice nechápali, co by je mělo strhnout, ale poslechli a i démoni se radši vytratili.
Naruto si stoupl proti Danashi , najednou se kolem obou začal dělat vodní vír, ale Narutův, protože ovládá i vodu byl silnější, takže Danashi uděala to nejlepší, co mohla, vykašlala se na vodu a začala přidávát oheň. Kolem Naruta byl obří vodní vír nebo spíše tornádo a kolem Danashi bylo ohnivé tornádo, které vypařovalo vodu kolem ní, takže tam bylo hodně páry.
" Páni !" užasli genini když vyděli, co udělalo sražení těch technik. Najednou se voda i oheň doslova vypařili, ale tlaková vlna, kterou tyhle techniky při nárazu udělaly, dolétla až k našim geninům. Kteří to jen tak, tak ustáli.
Když se Naruto s Danashi posbírali z vody, došli k uchváceným geninům.
" Vy jste ti nejsilnější ninjové, jaké jsem kdy vyděla." řekla obdivně Kalisto a zbytek pokýval na souhlas.
" A tohle byla jenom, taková malá rozcvička." řekl Kyuubi s úsměvem.
" MALÁ ?!" řekli ninjové.
" Tihle ti dva, tyhle techniky mají propracované mnohem víc a když připojí i naši čakru, jsou to skoro neuvěřitelné techniky." řekl Kyuubi s úšklebem.
" Ale Kyuubi, nemusíš to, pořád zdůrazňovat a navíc kdybys tohle řekl v Konoze, tak se nám akorát vysmějou." řekl Naruto a při slově Konoha se zamračil.
" To jo, protože jsou to BLBCI!.. Vyhnali VÁS !.. VÁS! Nejsilnější ninji o jakých jsme kdy slyšeli. Navíc jestli se k vám opravdu chovali, tak hnusně kvůli démonům... můžou být rádi, že jste je nezničili." křičeli jeden přes druhého.
" Takže vám na nás záleží ?" zeptalase s povitaženým obočím Danashi.
" Jasně! Jste ti nejlepší senseiové jaké jsme si mohli přát. Umíte spoustu věcí, chápete nás a pomáháte nám!" řekla s úsměvem Kalisto a zbytek přikývl.
" Jsme rádi, že můžeme mít zrovna vás a navíc většinu práce odvádíte vy, mi vám akorát ukazujeme, jak nato." řekla s úsměvem Danashi.
" To je sice pravda, ale stejně..." řekl Hikari.
" Dobře takže zítra zase na cvičišti 4, ráno v 7 ať tam jste. Bude tvrdej tréning." řekl Naruto a usmíval se.
" Hai sensei!" řekli a opomalu dcházeli.
" Tak a mi by jsme mohli jít domů, trochu naplánovat, jak se budeme chovat v konoze, sice je to za 2 měsíce, ale lepší dřív než později." řekla Danashi a s Narutem a démony zmizela.
Došli do prostorného domu a Danashi nachystala jejich milovaný rámen. Sedla si i s NArutem v obýváku a hůlkama si dávala nudle do pusy. Když dojedli, odnesla a umyla nádobí. Vrátila se k Narutovi lehla si a položila si hlavu na jeho klín. On jí výskal ve vlasech a ona spokojeně přivřela oči.
" V Listové se proměníme na lišky. Myslím,že nás, tam nikdo nepozná. Řekneme děckám, ať nás oslovují jen, jako senseie a nepoužívají naše jména. Démoni se nebudou ukazovat a kdyby něco, tak je přivoláme." navrhl Naruto.
" Jo, tak by to šlo, ale... co když budou chtít naše jména nebo aby jsme se proměnili do lidské podoby?" zeptala se nejistě Danashi.
" No... ehm.. ee.." Naruto nevěděl.
" No, tak jim řeknete, že to není podstatné. Že vy tu zkoušku neděláte." navrhl Kyuubi.
" To je skvělý nápad Kyubi !" řekl Naruto.
" A vemte si na sebe ty dva pláště, co jsme vám dali. Není v nich vidět vaše čakra, takže ti Hyuugové budou mít smůlu, pokud vás jako lidi budou chtít "prozkoumat" a navíc mají kapucu, takže vám nebude vidět obličej a navíc můžete Kumori požádat o ANBU masky a tak, ani kdyby vám viděli do tváře, uvidí pouze masku." řekla Kyuury.
" No ještě, že ty lišky máme!" zasmála se Danashi.
" Jo!" přidal se Naruto.
Dálší den se celý tým 15 sešel na cvičišti 4 přesně ve smluvený čas. Naruto s Danashi se tam objevili v záblesku žlutého světla ( Narutova přemisťovací technika - jeho klanu ).
" Nazdárek děcka... takže se mnou půjdou Ame, Shikori a Hikari. Zbytek půjde s Danashi." řekl Naruto a se svými studenty poodešel kousek bokem a Danashi, tam nechal se zbytkem.

9. KAPITOLA

21. dubna 2011 v 14:16 | Danashi Mokuto |  Když nás chtěli vyhnat...

9.Kapitola

" Ahoj, Kumori." pozdravili s úsměvem. Kumori vykoukla zpoza papírů. " Ahoj, tak jak dopadla první mise ?" zeptala se a snažila se poskládat papíry. Byl to opravdu komický poled.
" Jo splněno." řekl Naruto.
" Dobře. Mám tu na zítřek jednu Céčkovou misi, budete doprovázet obchodníka do sousedního města, je to tak na 4 dny.Zítra ráno vyrážíte." řekla a podala jim svitek.
" Dobře zítra ráno vyrazíme, jen doufám že to nedopadne jako moje první C mise." řekl Naruto.
" Proč?" zeptala se Kumori.
" No chránili jsme jednoho stavitele mostů a nakonec z C mise byla B-A mise." vysvětlil Naruto.
Naruto s Danashi zrovna trénovali na zahradě, když jim Kyuubi zdělil, že Uchihové jsou tady. Pozvali je na zahradu a došli na tréningové pole.
" Takže, jediné co budete dělat, bude vyhýbání se letícím kunaiům. Pokusíte se čakru soustředit do očí a vyhnout se." vysvětlila Danashi.
" Co když nás, ale zasáhnou ?" zeptala se Naumi.
" Nebojte Kyury je nejlepší medic, jaký existuje a Danashi je hned za ní i když jsou obě spíš bojové typy, léčit umí neskutečně." Chválil je Naruto.
Naruto začal dělat, to samé co mladí Uchihové. Danashi si vytvořila 15 klonů a začala vrhat kunaie. Po hodině, měli ti 3 už docela dost šrámů a škrábanců. Najednou se začali obratně vyhýbat, ale co bylo nejzajímavější, Naruto byl jako první a těm dvoum najednou naskočil Sharingan.
" Páni já vidim čakru, tak zřetelně." řekla Naumi a dívala se na Danashi, která vypadala jako plamen čakry, protože jí kolem ní bylo opravdu dost.
" Takže tohle je sharingan." řekl Minuto a s Naumi se na sebe podívali. Měly rudé oči s černýma značkama. Zato Naruto narutův byl trochu jiný byl to " Mangekyou Sharingan, tohle mi Itachi dal." řekl zamyšleně.
" Pojďte sem, teď se soustřeďte na oči a zase z nich čakru uberte. Zachvilku by měl sharingan zmizet. Mezitím vás vyléčím." řekla nekompromisně a všechny vyléčila.
Ještě několikrát "zapli" a "vypli" Sharingan. Už trénovali několik hodin a bylo na čase to ukončit.
" Tak pro dnešek to stačí. Zítra máme Céčkovou misi. Bude to na 4 dny, tak si nabalte a zdělte to i ostatním." řekl Naruto a vyprovodil je z domu. Ti byli celí šťastní že umí ovládat sharingan. Naruto nedával nic znát, ale jen co zavřel dveře vyskočil radostí do vzduchu.
Další den, byli všichni nabalení a čekali u hlavní brány. po chvili tam přišel i starší muž.
" Dobrý den, já jsem Kenji Marekazi takže to vy mě bude doprovázet ?" zeptal se mile, starší muž s prošedivělými vlasy.
" Ano... Můžeme vyrazit ?" zeptal se Naruto.
" Ano, musím tam být do 3 dnů." řekl Marekazi.
" Tak jdeme děcka, ve předu půjdu já, Hikari, Shikoru a Ame. Uprostřed pan Marekazi a zbytek za ním." rozhodl Naruto.
Jak řekl, tak všichni učinili. Démoni byli doma, ale připraveni, kdyby je Naruto a Danashi potřebovali.
Šli, už 2 dny a zatím se nic nestalo. Napadla je sice skupinka 10 banditů, ale to nebyli žádní protivníci. Naruto s Danashi jenom pozorovali, jak se jejich studentům vede.
" Tak.. asi za 2 hodiny by jsme tam měli být." řekla Danashi a zkoumala mapu.
" Konečně ..." řeklo několik geninů. A ostatní se zasmáli.
Když konečně splnili misi, bylo na čase vydat se domů. Skákali po větvích, aby tam byli co nejdřív.
První byl Naruto za ním Ame, Shikori, Kalisto, Hikari, Naumi, Minuto a nakonec Danashi.
Blížil se večer a tak se utábořili na jedné malé mítince. Rozdělali karymatky, stany nepotřebovaly protože na déšť to rozhodně nevypadalo. Posadili se kolem ohně a čekali, co jim jejich senseiové poví.
" Takže děcka... dopadlo to velice dobře. Když poběžíme stejně rychle, jako dnes zítra večer už budeme doma." řekla Danashi geninům.
" Danashi-sensei, Naruto-sensei. Povězte nám nějakou vaši zajímavou historku." zaprosil Shikori.
" ANO! No tak sensei !..." přidali se ostatní.
" Dobrá...dobrá.. nechte mě chvilku přemýšlet." Naruto přemýšlel. Danashi se naklonila a něco mu pošeptala a genini špicovaly uši, aby to slyšeli. Bohužel nepodařilo se.
" JO! To je dobrý nápad." řekl Naruto a políbil Danashi.
" Co je dobrý nápad ?!" začali se vyptávat genini.
" No popravdě ... sice vás máme jenom pár dní, ale myslíme si, že by jste se za půl roku mohli zúčastnit Chunninské zkoušky, bude se konat v Listové ..." řekla trochu smutně, ale hned pokračovala " ... takže si myslíme, že by jsme vám mohli říct, co jaký klan používá, aby jste se na ně mohli dobře připravit. ... Tedy jestli se tam budete chtít přihlásit." dodala.
Podívala se na geniny, ti chvíli přemýšleli než vykřikli "JASNĚ !!!"
" Takže ... nemusím vám snad říkat, že je to zkouška 3 členných týmů." řekl Naruto.
" Ale nás je 6 ?" ozvala se Kalisto.
" Mi si vás rozdělíme. Vzhledem k tomu že Naumi a Minuto umí ovládat oheň a mají sharingan, budou každý v jiné skupině a vás pak rozdělíme." vysvětlila Danashi.
Všichni v týmu 15 už věděli, že jsou Minuto a Naumi Uchihové a že mají stejně, jako Naruto Sharingan ( jen aby jste věděli ).
" Jsou to sice zkoušky 3- členných týmů, ale NESMÍTE zapomínat na to že jste přátelé. Když budete spolupracovat, jako do teď. Zvládnete to všichni bezproblémů. Ostatní genini půjdou po krku všem, ať geninům z jiné vesnice, ale klidně i ze své, proto budete ve výhodě, když budete spolupracovat." vysvětlil Naruto. A genini pokývali hlavami na souhlas.
" Tak a teď vám řeknu něco o klanech z Listové .... Hyuuga klan, mají Byakugan vidí ním vaše tenketsu, a můžou vám uzavřít proudění čakry. Proto je lepší boj na dálku, boj z blíska nepřipadá v úvahu... já porazil Nejiho jenom, protože mi pak Kyuubi dal svou čakru, jinak bych neměl šanci. Hyuugové umí skvěle kontrolovat svou čakru, takže na ně opravdu pozor." dořekl a počkal, až to genini vstřebají.
" Tak další je klan Yamanaka ... mají schopnost přemístit svou mysl do vás a ovládat, tak vaše tělo. Dál ... klan Nara .. používají stíny, můžou vás chytit a vy se budete pohybovat, jako oni, nebo vás stín prostě uškrtí a podobně ... a hlavně jsou hrozně chytří, takže na ně taky velký pozor. Pak je tu klan Aburame, který používá brouky." řekl Naruto o dalších třech klanech.
" V Listové jsou silné klany, že ?" zeptala se Ame.
" Jo... Senju, Namikaze, Uchiha a Hyuuga, to byly ty nejsilnější klany. Klan Senju byl jeden z nejstarších, z něj pocházel první Hokage a jedíný jeho člen, kterého znám je Godaime hokage, jedna ze tří sanninů Tsunade." řekl Naruto a při vzpomínce na ni se pousmál.
"Z klanu Namikaze jsem už jenom já, Uchihové jsou čtyři, kromě vás dvou je ještě Sasuke a nejhorší člověk jakého znám ... má víc jak 100 let ... Madara Uchiha, to je ten co řídí Akatsuki ... A klan Hyuuga má hodně členů, jsou tam jakoby 2 odnože, jedni mají pečeť na čele to je vedlejší klan, který má za úkol chránit klan hlavní." řekl Naruto a při vzpomínce na Madaru Uchihu a Hiashiho Hyuugu se zamračil .
" Pak je tam taky klan Inuzuka, ti používají ninja psi. Mají s nimi nacvičené, společné techniky.
Ještě je tam klan Akimichi, kde mají zvětšovací techniky a podobné spojené s tělem a jeho tvarem." řekla Danashi, aby měl Naruto čas si oddechnout.
" A nakonec, tam jsou tam ještě klany o kterých toho moc nevíme Umino, Morino, Mitarashi a Hatake." dodala ještě.
" A taky tam budou určitě lidi ze Suny, tam se vyskytuje loutkařství, a jejich Kage umí skvěle ovládat písek. Moc toho o nich nevíme, ale jsou silní." řekla Danashi.
Ještě dlouho si povídali, ani si nevšimli že už je tma.
" Tak děcka, jde se spát. Jinak budete utahaní na cestu... První hlídku má Naruto a druhou já." rozhodla Danashi. A společně s protestujícími geniny ulehla a usla. Naruto si přisedl blíž k ohni a dával pozor, kdyby se někdo blížil, ale byl klid. Po 3 hodinách vzbudil Danashi a šel spát on. Stejně, jako u Naruta nic zvláštního se nestalo.
Začalo vycházet slunce, čas vyrazit. Danashi zakřičela " Vstávat !" genini, ti jak na povel byli na nohách. Ale Naruto spal v klidu dál. Danashi se ďábelsky usmála, až z toho přejel geninům mráz po zádech. Pomalu se přibližovala k Narutovi. Ohla se k jeho uchu.
" Naruto..." zašeptala " VSTÁVEJ!" to už zařvala, tak že to museli slyšet i ve Svaté skryté.
Naruto vyletěl na nohy a se strachem v očích se rozhlížel okolo. Geninům to nedalo a museli se zasmát. Danashi si jen povzdechla.
Zbalili si věci a vyrazili, směrem do Svaté.
Dorazili celkem brzo, už po poledni tam byli a tak se vydali za Kitsunekage.
" Ahoj Kumori." řekli oba.
" Dobrý den Kitsune-sama." řekli genini a stoupli si vedle svých senseiů.
" Zdravím, jak dopadla mise ?" zeptala se.
" Cestou, tam nás přepadla akorát skupinka banditů. Nic se nestalo, byli slabí." řekla Danashi a usmála se na geniny.
" Jsem ráda, že jste v pořádku. Mimochodem ... chuninské zkoušky se přesouvají.. budou už za 2 měsíce, takže si proberte jestli pujdete a pak.." nestihla doříct.
" Jasně že JO!" křikli genini a Naruto s Danashi se jenom usmáli.

8. NOVÝ ČLEN

21. dubna 2011 v 13:50 | Danashi Mokuto |  Když nás chtěli vyhnat...

8.Kapitola

Ráno na srazu na ně čekalo překvapení.
Bylo tam sice 6 geninů, ale jeden byl někdo koho by nečekali.
Místo Mayshi, tam byla Naumi.
" Naumi ? Ty jsi tu s náma ?" zeptala se Danashi.
" Hai. Tady." řekla a podala jí svitek od 4 Kitsunekage.
Danashi si přečetla zprávu.
Přidělila jsem k vám Naumi místo Myashi, doufám že vám to nevadí. Dále mám pro vás na zítřek misy stavte se ke mě po tréningu.
Kumori.
Naruto si to přečetl, hned po Danashi.
" Takže výtej v týmu 15." řekl Naruto.
" Děcka, dneska vás naučíme šplhat na stromy." řekl Naruto.
" Ale to umíme." řekli všichni.
" A bez použití rukou ?" zeptala se Danashi a genini se na ni nechápavě podívali, ona se jenom rozešla a jako by to byla nejsnadnější věc na světě - vyšla na strom a vzhůru nohama zůstala stát na jedné větvi.
" Páni !" vyprskli všichni.
" Tohle se můžete naučit, když použijete správné množství čakry. Když to zvládnete budete umět zase lépe ovládat čakru, jo a mimochodem v tomhle jsou hlky vždycky lepší." řekla Danashi usměvavě a seskočila.
" Vy to ještě vyjít nezvládnete, takže si vemte kunai a vyběhněte, co nejvýš, tam udělejte zářez a sledujte, jak se zlepšujete. Když se naučíte tohle později vás naučíme chodit po vodě." řekl Naruto povzbudivě.
" Po vodě ?" zazněla otázka.
" Jasně." řekli jim senseiové.
" Tak a teď se do toho pusťte." řekla Danashi a genini začali.
Bylo to přesně, jak čekali. Všechny dívky to měli do 5 pokusů. A za další 2 hodiny to zvládla i mužská část.
" Tak a teď půjdeme za Kitsunekage, chce nám dát nějakou misi." řekl Naruto. Ozval se jásot a všichni se vydali do Kage kanclu.
" Dále!" ozvalo se. " Ahoj Kumori." řekli oba zarás.
" A tak už jste tady.... tady zatím Déčko." řekla a v hromadě papírů našla svitek.
" Hmm... takže výpomoc v několika obchodech." řekl zamyšleně Naruto.
" Zítra se setkáme na náměstí v 8." řekla Danashi. " Hai."
Naruto s Danashi došli domů, kde na ně čekali démoni.
" Čau lidi." řekl Kyuubi. " Čau démoni." oplatil Naruto stejnou mincí.
" Jak jste si užili den ?" zeptala se Danashi.
" Nehorázná nuda. Byli jsme navštívit i naše příbuzné v démoní dimenzi. Ale teď je tu hrozná nuda." řekl naštvaně Kyuubi.
" A co takhle malinkej zápas ?" řekla Danashi s lišáckým úsměvem.
" Kdo proti komu ?" zeptal se Kyuubi.
" Řekněme ... kluci proti holkám." rozhodla a s Kyuury na sebe mrkly.
" Tak dobře." řekl Naruto a plácl si s Kyuubim.
Šli na zahradu na velké tréningové pole.
" Můžem ?!" zavolal Naruto.
" Že váháš !" zakřičeli holky.
" START !" zavolali oba naráz a vrhli se proti sobě.
Nejdřív používali jenom taijutsu. Danashi dala Narutovi pořádně pěstí a odletěl o kus dál, ale hned se zvedl a díky přemisťovacímu jutsu ( Hiraishim no jutsu ) byl za ní. Kopl ji do zad a ona odletěla někoik metrů a Naruto útočil znova, ale nepraštil ji. Zabránil mu v tom vír, daloby se říct tornádo, byla v něm spousta čakry a bylo tvořeno větrem a ohněm ( Danashiny živly ).
Tornádo kroužilo okolo Danashi, jako písek kolem Gaary. Naštěstí pro Naruta, on měl vítr a vodu, takže udělal to samí, akorát že to bylo vodní tornádo. Vrhli se na sebe.
Voda uhasila oheň a vypařila se, teď už zase používali jenom taijutsu. Najednou se Danashi změnila v malou hnědozlatou lišku s bílým koncem ocasu a pruhem táhnoucím se od čumáku na břicho. Jediné, co jí zbylo z lidské podoby, byly modré oči, řetízek s přívěškem a čelenka.
Naruto se taky změnil. Vypadal stejně, až na to, že měl zlatou srst místo nahnědlé. Zůstaly mu mdré oči, 3 malé rýhy na každé "tváři" , přívěšek prvního a čelenka.
Když byli proměnění, dokážou mnohem lépe ovládat čakru, bezproblémů poznat genjutsu, a ovládat své živly, navíc se jim ještě o něco zvýší množství čakry.
Kolem Danashi poletovaly plameny a kolem Naruta voda. Oba se zhluboka nadechly a pak použily, Tlakovou vlnu, které říkají KYU Nami, je to vlastně démoní čakra vypuštěná v jednom okamžiku, takže způsobí něco, jako malou explozi.... ještě 2 hodiny bojovali a Kyuury s Kyuubim taky bojovali ...
Skončilo to, jak se dalo čekat v jezírku. Danashi a Kyuury, tam totiž shodily své miláčky. Ti se jen trochu urazili, než je stáhli do vody k sobě.
Už bylo dost pozdě, už usušení a převlečení se jen tak povalovali na gauči a večeřeli ramen.
Přesně v 8 se dostavil tým 15 na své stanoviště u kašny na náměstí. Dnes tam dorazili i démoni.
" Čau bando." pozdravil Naruto a Danashi se jenom usmívala.
" Dobrý den Sensei." pozdravili sborově.
Danashi vytáhla svitek a chvilku četla. Pak ho zase složila a dala si ho do brašny. Otočila se na nedočkavé geniny.
" Takže prvně vás rozdělíme do trojic. Máme 2 stanoviště, takže nám to vyjde přesně. Po dodělání úkolu se vraťte sem." vysvětlila Danashi.
" První Kalisto, Hikari a Minuto. Druzí Ame, Shikori a Naumi." rozhodla nakonec.
" Kalisto, Hikari, Minuto vy máte pomoct s vyčištěním zahrady. Kyubi vás tam zavede." rozdělovala práci Danashi a dala Kyuubimu znamení, že mají jít.
Ten se s nechutí zvedl a společně s třemi geniny odešel.
" Ame, Shikori, Naumi vy máte za úkol pomoct se stěhováním. Kyury vás tam vezme." řekla a poslala je i s liškou pryč.
S Narutem si sedli na lavičku. Byly to už 2 hodiny, co poslali děcka plnit úkoly a už cítili jejich čakry blízko.
" Naruto, co se takhle proměnit ?" navrhla Danashi. Naruto jen povitáhl obočí. " No sranda musí být ne ?" dodala s chychotem, Naruto se taky usmál. Oba se proměnili a čekali na smluveném místě, ale teď jako lišky.
" Kde ti dva jsou ?" zeptal se Shikori.
" Nevim, ale říkali tady." řekla zamračeně Kalisto.
" Ale mi tu jsme." ozvalo se za nimi, stáli tam dvě krásné lišky o kousek menší než Kyuubi a Kyuury.
" Senseiové, to jste vy ?" zeptal se Shikori.
" Jasně, copak nás nevidíš ?" zeptala se Danashi a společně s Narutem se přeměnila nazpět.
" Tohle je naše speciální proměna, kterou ovládáme protože jsme liščí jinchurici." vysvětlil Naruto.
" Takže, splněno ?" zeptala se Danashi.
" Splněno." řekli všichni pyšně.
" Dobře zatím máte rozchod zítra na cvičišti 7 v 8 hodin, tak nezapoměňte." řekl Naruto.
" Naumi, Minuto pojďte sem ještě na vteřinku." zastavila Danashi jejich odchod.
" Ano, Danashi-sensei ?" zeptali se slušně.
" Chceme vám s Narutem nabídnout tréning na spuštění sharinganu. Mohli by jsme se pokusit tomu trochu pomoct." řekla a geninům se rozzářily oči.
" Vážně ?!" nevěděli.
" Jistě, jesti chcete přijďte dneska ve 4 k nám." řekl Naruto.
" Tak zatím mi musíme za Kumori." řekla Danashi a zamávala mladým Uchihům.
" Ahoj, Kumori." pozdravili s úsměvem. Kumori vykoukla zpoza papírů. " Ahoj, tak jak dopadla první mise ?" zeptala se a snažila se poskládat papíry. Byl to opravdu komický poled.
" Jo splněno." řekl Naruto.
" Dobře. Mám tu na zítřek jednu Céčkovou misi, budete doprovázet obchodníka do sousedního města, je to tak na 4 dny.Zítra ráno vyrážíte." řekla a podala jim svitek.
" Dobře zítra ráno vyrazíme, jen doufám že to nedopadne jako moje první C mise." řekl Naruto.
" Proč?" zeptala se Kumori.
" No chránili jsme jednoho stavitele mostů a nakonec z C mise byla B-A mise." vysvětlil Naruto.

7. ZKOUŠKA

21. dubna 2011 v 13:43 | Danashi Mokuto |  Když nás chtěli vyhnat...


7.Kapitola

Bylo už půl osmé a 4 členové týmu 15, už byli na místě a zrovna docházel další.
" Ahoj Minuto." řekli ostatní. " Čau lidi." řekl s úsměvem. A opřel se o strom, zatím co ostatní, už jen polehávali na trávě.
Tady na ostrově nebyl snad nikdo, kdo by se mračil. Všichni byli přátelští a hodní, většinou se usmívali a na Démony a Naruta s Danashi se nedívali opovržlivě, spíš naopak.
" Co myslíte, proč nechtěli aby sme snídali ?" zeptal se Shikory, když přišel i on.
" Asi to bude nějaká zkouška." řekla Kalisto.
" Zajímalo by mě, jaká." řekl Hikari znuděně.
" Maysho, Kalisto a Ame." řekl dívčí hlas od někud z lesa. "Shikori, Hikari a Minuto." řekl mužský hlas, taky směrem z lesa.
Všichni jmenovaní se otočili. Zachvilku vylezli jejich senseiové a geninové si malinko oddechli.
" Takže děcka, dnes bude zkouška. Já mám 2 rolničky a Danashi taky, to znamená že jsou celkem čtyři." řekl Naruto tajemně.
" Vašim úkolem je, je získat. Ti dva kteří nezískají rolničku se vrátí na Akademii." řekla s úsměvem Danashi, ale měla vážný tón.
" CO?! To nemůžete, to nejde...." začali histerčit.
" Klídek. Pokud je od nás chcete získat musíte po nás jít, jako by jste nás chtěli zabít." řekl Naruto.

" Tak začneme." řekla Danashi a genini zmizeli mezi keři. Chvíli počkala a pak s Narutem zarás vykřikli. " START!" a oba se postavili do prostřed louky. Měly už nastražené pasti.
Genini se mezitím sešli na "poradu". " Myslím, že nás nepošlou na Akademii, jde jim to aby jsme spolupracovali." prohlásil Minuto a zbytek mu dal za pravdu. " Tak, ale co budeme dělat ?" zeptala se May ( Maysha - budu to psat zkráceně ). " Musíme vymyslet dobrý plán." řekl Hikari. Ostatní kývli a začali vymýšlet.
" Co myslíš přijdou na to ?" zeptal se Naruto.
" Já myslim, že jo, podle mě jim to už došlo a teď na nás něco vymýšlej." prohlásila Danashi.
Pořád stáli uprostřed louky, ale ve skutečnosti to byly pouze kloni a naši milí senseiové se líbali na jednom stromě na kraji lesa a jenom čekali, až přijdou jejich studenti.
" Fajn. Uděláme to tak. Takže teď by jsme měli jít." řekla Ame a i se zbytkem se rozmístili na určená místa.
" Už jsou tady." pošeptala Danashi Narutovi. " Jo, já vím." řekl potichu.
Najednou na ně vyběhla Kalisto a Shikory, útočili taijutsem a jejich senseiové zatím ninjutsu taky nedělali. Najednou oba uskočili a na Danashi a Naruta se vrhl zbytek.
Ame, Maysha a Hikari udělali vodní techniku. " Voda: silný proud." křikli všichni a na Naruta a Danashi se ze 3 různých směrů hrnula voda, najednou se tam přiřítil Minuto a Katanami sekl do vody. " Blesk: bleskový proud." řekl a vodou začala probíjet elektřina, zasáhli Naruto i Danashi klesli na kolena.
Genini nechápali, že je něco takového složí. Přistoupili blíž, ale jen, co to udělali, byli v pasti a klony se rozplynuly.

" KLONY ?!" řekli nevěřícně.
" Měli by jste být víc ostražití." řekl Naruto a stoupl si pod síť. Minuto tam nebyl, stihl uhnout, než se past zpustila. Přesekl provazy, které byly obmotány kolem jeho přátel. Ti rychle uskočili a postavili se naproti Narutovi.
Začali bojovat Naruto uhýbal a sem tam přidal nějaké ninjutsu nebo taijutsu. Minuto proti němu šel s Chidorim a dokonce tomu, tak i říkal. Naruto udělal ( proněj teď) už mini Rasengan. A tyhle dvě techniky se střetly. Minuta to odhodilo kousek zpátky.
Přidala se i Danashi, nakonec se jim podařilo získat rolničky a Naruto s Danashi se na to jenom usmívali.
" Tohle jste zvládli dobře." pochválila je Danashi.
" Naruto-sensei, co to bylo za techniku ? Nebyla to ta kterou jste porazil Peina ?" zeptal se Hikari.
" Ne tohle byl obyčejný Rasengan, proti peinovi jsem musel být v SAGE módu a použil jsem Vítr: Rasen Shuriken, který je jednou z mých nejničivějších technik." řekl Naruto pyšně.
" Minuto, to co jsi použil. Tomu říkáš Chidori ?" zeptala se Danashi.
" Jo, proč je na tom něco divnýho ?" zeptal se černovlásek.
" Ne, jenom se podobáš jednomu našemu starému příteli, který tuhle techniku používá taky. Jmenuje se Uchiha Sasuke a teď bohužel patří k Akatsuki." vysvětlil posmutněle a Danashi ho objala.
" No ... máma mi vyprávěla o Uchiha klanu, ale nevím proč." řekl zamyšleně.

´Naruto, zeptáme se jí. Mě se nezdá že by mu o nich říkala jen, tak. Sasukeho syn to sice nebude, ale byl tu ještě jeden Uchiha, který by připadal v úvahu, mít černý oči a bude skoro jako jeho kopie.´ poslala myšlenku Danashi.
´Myslíš že by... Itachi ?´ poslal Naruto.
´No podle mě se ty roky neválel jen ve skrýši Akatsuki.´
´Jo. Pak se jí zeptáme.´

" Minuto, ty žiješ jenom s matkou ?" zeptala se Danashi.
" Jo. Otce jsem nikdy nepoznal, prý zemřel v boji." odpověděl.
" Tak dneska končíme. Zítra zase tady v 8, mějte se děcka." řekl Naruto, popadl Danashi a v záblesku žlutého světla zmizel.
" Naruto, to bylo Hirashim ni jutsu ?" zeptala se Danashi. " Jo. Už jsem se ho konečně naučil úplně ovládat." " To je úžasný!" vyykřikla a objala ho kolem krku.
Naruto se s Danashi procházeli po Svaté, když viděli, jak Minuto jde s nějakou starší ženou a dívkou v jeho věku. Zřejmě jeho matkou a sestrou. Hned se k nim rozešli.
" Ahoj Minuto." řekli oba.
" Zdravím Naruto-sensei, Danashi-sensei." pozdravil slušně.
" Aha, takže to jste vy." řekla mile starší žena se zlatýma očima a tmavě hnědými vlasy.
" Já jsem Lei a tohle je má dcera Naumi." řekla mile a rukou pokynula ke své dceři, byla jako její mladší kopie. Měla žlutou čelenku.

" Vy jste dvojčata, že ?" zeptala se Danashi, protože vypadali že jsou stejně staří.
" Jo." odpověděli oba.
Sedli si v restauraci a dobře se bavili. Naruto si odtáhl Naumi a Minuta stranou, aby tam zůstali holky sami.
" Lei, kdo je jejich otec ?" zeptala se Danashi rovnou.
" Um.. proč to chceš vědět ?" zeptala se.
" Docela mi a Narutovi připomínají našeho starého přítele Sasukeho Uchihu, ale má spíš podobu na jeho staršího bratra Itachiho." řekla a upila saké.
" Ach jo." pochzdechla si.
" Ano jsou to Itachiho děti, byla jsem tehdy v Ohnivé, když jsem ho potkala, měl na sobě plášť s červenými obláčky, takže teď vím že byl vrah a člen Akatsuki. Ale řekl mi, proč to udělal a já mu věřila." řekla smutně.
" Já a Naruto to taky víme. Itachi zemřel je to 5 let, při souboji se Sasukem. Zemřel s úsměvem na rtech na nějakou nemoc kterou trpěl." zašeptala Danashi.
Lei si otřela oči od slz, které se jí tam draly.

" Umí Naumi nebo Minuto používat Sharingan ?" zeptal se Naruto, který na Danashinu myšlenkovou zprávu přišel.
" Zatím sem je ho neviděla použít." řekla Lei.
Už přišli i dva malí Uchihové, matka se jim rozhodla všechno vyklopit a Danashi s Narutem jim vysvětlily podrobnosti.
" Takže .. náš otec byl Itachi Uchiha ?" zeptala se Naumi opatrně.
" Ano." pokývala Lei.
Zbytek večera proběhl, celkem klidně a když se Naruto s Danashi rozloučili, odešli.
Ráno na srazu na ně čekalo překvapení.
Bylo tam sice 6 geninů, ale jeden byl někdo koho by nečekali.
Místo ....


6. TÝM 15

8. dubna 2011 v 21:58 | Danashi Mokuto
" Takže teď jste něco, jako liščí mistři. Pořád se můžete proměňovat v lišky o kousek menší, než mi." řekl Kyuubi. " To je dobře." řekli oba. " Tak mi si jdeme lehnout a ráno půjdeme do té Akademie." připomněla Danashi a s Narutem zmizeli do ložnice.

Další ráno se všichni 4 nachystali. A v 9 pomalu vyrazili k Akademii.

" Jestli ty děti budou, jako jsme bývali mi, tak to se máme na co těšit." zasmál se Naruto. " To teda, jo." povzdechla si Danashi. " Však mi si je srovnáme." řekla přísným hlasem Kyuury a s šábelským úšklebem se podívala na Kyuubiho tvářícího se stejně.

" Netvařte se takhle, vždyť se vás budou bát !" pokárala je Danashi. " Ty už se vžíváš do role sensei ?" zeptal se Kyuubi, ale hned na to odletěl pár metrů. Danashi, když dá pořádnou ránu, tak odletí i démoni, sice je nemůže zabít, ale přizabít jo ( XD ). " Auu." zaskučel Kyuubi. " Řekl sis o to." řekla a jenom se nad tím pohledem usmála.

Dorazili k Akademii pět minut před 10. A tak jenom počkali, než přijde Hatsuke.

" Ahoj Hatsuke." pozdravili sborově. " Ahoj!" pozdravil vesele a za ním se z budovi vyřítila spousta dětí. Ty, když si všimly návštěvy zastavily a zaujatě pozorovali 2 lidi a 2 liščí devítiocasé démony.

" Tak děti tohle jsou jinchurici liščích démonů. Tohle je Naruto Namikaze jinchuriky Kyuubiho. A tohle je Danashi jinchuriki Kyuury." představil je dětem, ty se k nim vydaly a začaly se ptát na spoustu věcí a Naruto s Danashi a démony měli, co dělat aby to stíhali.

Dopadlo to, tak že místo další hodiny se děti posadily dokruhu a Naruto a Danashi si sedli vedle sebe a vyprávěli jim, co všechno zažili i to proč odešli.

" Páni!" žasli děti, Naruto jim zrovna vyprávěl o tom, jak bojoval s Peinem. " ... už zbývalo poslední tělo, ale to umělo nejsilnější techniky, hlavně Shibaku Tensei. Měl jsem, už 6 ocasů a on na mě tuhle techniku použil vtáhla mě do .... " děti jenom napjatě poslouchali, až se Naruto dostal, až k tomu jak našel Nagata i s Konan na jednom kopci, už zbývala jen jedna věc...

"Jak to dopadlo? Pomstil jste svého senseie? Zabil jste toho Nagata ?" padala spousta otázek, protože se Naruto odmlčel.

" Ne, nic z toho. Promluvil jsem si s ním. Byl to vlastně hodný člověk, jenom válka ho tak změnila. Jediné co si přál byl mír, ale zastával to, že jediná možnost, jak míru dosáhnout je být nejsilnější, aby si nikdo nic nedovolil, ale potom co jsem mu promluvil do duše, udělal něco moc dobrého... řekl že ve mě věří, že to dokážu a udělal poslední techniku, vrátil všem, které zabil v Konoze život." domluvil Naruto a děti začali diskutovat.

" Vy máte zítra ninja zkoušky ?" zeptala se Danashi dětí. " Jo!" odpověděli všechny. " Tak mi už půjdeme." řekl Naruto a všichni 4 se zvedli. " Tak zítra děcka." řekla Danashi a s Narutem ujeli na démonech. " AHOOOJ!" zavolaly ještě děti.

" Jak mysleli to zítra, Hatsuke- sensei ?" zeptala se jedna dívka. " Jsou jouniny naší vesnice, takže až z vás uděláme tými oni 2 tými povedou." řekl Hatsuke. " Doufám, že budu mít za senseie Naruta...." děti dlouho klábosily.

Další den byly děti rozděleny do týmů. Pro všechny děti si už přišli nový senseiové. Zbylo už jenom 6 dětí. 3 dívky a 3 chlapci.

" Zdárek děcka, ahoj Hatsuke." řekl Naruto, když se společně s Danashi objevil uprostřed, už poloprázdné místnosti. " Takže tohle jsou vaši senseiové, Danashi a Naruto Namikaze. Jste tým 15. " řekl Hatsuke. " Tak pojďte ven, tam se představíme." řekla Danashi a společně s Narutem odešli před budovu a šest geninů šlo hned za nimi.

" Myslím, že o nás jste slyšeli, už včera, tak se nám představte vy." řekla Danashi.
TÝM 15
" Jmenuju se Kalisto Minozore a je mi 13. Baví mě ninjutsu, trochu zvládám genjutsu a miluju zbraně. Mou zbraní je má katana a používám oheň." promluvila hnědovláska s čokoládovýma očima. A vlasy měla v culíku.
" Já jsem Ame ( déšť ) Zitaka. Je mi 13. Nejradši mám vodní techniky." řekla modrovlasá dívka se zelenýma očima.


" Já jsem Maysha Kumonu. Je mi 13 a mou specialitou je genjutsu. Mám vodní podstatu." řekla dívka s hnědýmy vlasy a fialovýma očima. Vlasy měla do dvou culíků.
" Tak já jsem Shikori ( lump ) Remuno. Je mi 13. Nejradči mám Taijutsu. Můj živel je voda." řekl šedooký kluk a nahnědlými vlasy.
" Já sem Hikari Yakuto. Je mi 13. Mám rád ninjutsu. Můj živel je voda." řekl rudovlásek s světle modrýma očima.


" Já jsem Minuto Orimuno. Bude mi 14. Moje nejoblíbenější zbraně jsou katany, které vedou blesky. Můj živel je blesk." řekl, poslední dlouhovlasý mladík se žlutýma očima a černými vlasy.
Danashi s Narutem si ho pořádně prohlédli, museli se pousmát připomínal jim bratry Uchihy.

Naruto i Danashi znali pravdu o Itachim, že ho k tomu aby vyvraždil rodinu, donutila fakta a hlavně Danzou.
Danashi to věděla ještě z jejího minulého světa a řekla to i Narutovi a taky mu řekla, že před tím než šel Itachi bojovat se Sasukem.
Tak tou vranou, kterou ho tenkrát skoro udusil mu předal nějakou schopnost, ale zatím ani jeden nezjistili jakou.

" Tak fajn. Zítra se sejdeme v 8 hodin na cvičišti 6 .. " řekl Naruto. ".. a nesnídejte." dodala Danashi a s Narutem se na sebe ušklíbli. " Proč ?" zeptali se vyjeveně.
" To se dozvíte zítra a teď běžte, už máte volno, tak zítra." řekli ještě. " HAI !" řekli genini a jejich senseiové zmizeli v kouři.

5. HATSUKE

8. dubna 2011 v 21:55 | Danashi Mokuto |  Když nás chtěli vyhnat...

Danashi s Narutem nechaly démony v domě a sami se vydali ke kage budově. Došli do kage kanceláře. " Ahoj Kumori." pozdravili dívku sedící v křesle a vyplňující nějaké papíry. " Ááá, ahoj Danashi Naruto, tak jak se vám líbí dům?" zeptala se a přestala s vyplňováním.
" Je bezchybičky." pochválila si ho Danashi." To jsem ráda... říkala jsem si jestli by jste nechtěli zastávat místa senseiů. Máte oba hodnost jounina a navíc, pozítří budou děti vycházet z Akademie a pár dalších senseiů by se hodilo." nadhodila. Podívali se na sebe a kývli. " Jasně moc rádi... Ale co by jsme přesně měli za úkol ?" zetpal se Naruto.
" No .. připravit je na život ninjů a chuninské zkoušky, které letos budeme mít poprvé dohromady s ostatními zeměmi." vysvětlila Kumori. " Já myslela, že o tomhle místě neví." řekla překvapeně Danashi. " Neví, mi se tam přihlásili, jako Umi země, v Konoze mají jednoho našeho racka, žádný jiný posel by to tu nenašel." řekla usměvavě. Ještě chvíli si povídali.
" A jak jsou poskládané týmy ?" zeptala se Danashi. " Vždy 2 senseiové a 6 geninů." povídali si docela dlouho...
" Jo a díky za to že jsi nám nakoupila." poděkovala Danashi. " To nic nebylo." řekla Kumori.
" Jo ... a chtěli jsme se zeptat, kdo je ten Hatsuke?" vzpomněla si Danashi. " To je můj přítel a zachvíli by měl přijít, učí na ninja Akademii, takže by vám mohl i něco říct o zdejších dětech." pokynula aby se posadili. Oba si sedli a čekali. Asi po 10 minutách se ozvalo klepání.
" Dále." zavolala Kumori. Dovnitř vešel muž s bílými skoro stříbrnými vlasy a zelenýma očima. Kumori vstala a přešla k němu. " Tohle je Hatsuke. Hatsuke to je Danashi a Naruto." představila je. " Teší mě." řekli si všichni 3 a podali si ruce.

" Tak jděte, já tu mám ještě práci." řekla políbila Hatsukeho a sedla si zpátky za kage stůl a pokračovala v papírování. Hatsuke a mladý Namikaze pár vyšli ven.
" Řekni nám, prosím něco o zdejších dětech." požádala Danashi, když si sedli na jednu lavičku v parku. " No .. naše děti jsou dost .. no... řekněme tvrdohlavé a hodně hyperaktivní." řekl a čekal jestli se ti dva nevyděsí. " No tak to bude, jako když jsme byli malí mi !" zasmáli se oba a Hatsuke se pochvíli přidal.
" Většina tu používá vodní techniky. Ty jsou tu nejčastější. Většina dětí má vodní element ...."
Naruto s Danashi jenom pokyvovali, že rozumí. " Jak jste si už asi všimli, tak zdejší lidé se démonů nebojí, takže je nemusíte někde schovávat, jako u vás."
" Jak to víš?" zeptal se Naruto. " Kumori mi to řekla." dodal Hatsuke.
" Jak tu bývají rozdělené týmy ?" zeptala se Danashi. " Většinou jsou 2 kluci a jedna dívka a sensei. Na mise a tréningy se spojují dva týmy dohromady." vysvětlil. Ještě nějakou dobu si povídali, než se rozhodli odejít.
" Tak díky." řekl Naruto a Danashi. " Není zač. A zítra přijďte v 10 do Akademie, trochu vám to tam ukážu." řekl s úsměvem a odešel. Naruto s Danashi se vydali k jejich domu.
" Ahoj Kyubi,Kyury." pozdravila Danashi, když vyšla na zahradu. Démoni si zrovna dávali odpolední poleženíčko na zahradě ( oni snad nedělaj nic jinýho XD ). " Nazdárek, tak co jste zjistili ?" zaptal se Kyuubi.
" No ... pozítří dostaneme tým, který budeme cvičit a zítra se jdeme podívat na ta děcka." řekl Naruto, který se tam už objevil. " Hele, nepudete s nama?" zeptala se Danashi démonů. " Jasně." řekli obadva.
Večer, už se chystali jít spát, ale zadrželi je démoni.
" Naruto, Danashi ... lišky se rozhodli, že chcou být vašimi sumony a záleží jenom na vás jestli to přijmete. Všechny lišky starší jednoho roku umí mluvit a jsou rozděleny na několik skupin. Lékařské, špioni, bojové a poslíčci. Taky dokážeme rozeznat genjutsu." vychrlila všechno, co chtěla Kyuury. " A tady je svitek, pokud to přijmete." řekl Kyuubi a hodil jim k nohám svitek na kterém zatím nebylo nic napsané.
" Jasně. Moc rádi ... ale to jsme první kdo bude používat lišky?" zeptala se Danashi.
" Jo. Jste první lidé, kterým to naše liščí rada a lišky vůbec nabídly." vysvětlila Kyuury.
Naruto se kousl do prstu a svou krvý napsal své jméno a nakonec dal otisk dlaně, to samé udělala i Danashi.
" Takže teď jste něco, jako liščí mistři. Pořád se můžete proměňovat v lišky o kousek menší, než mi." řekl Kyuubi. " To je dobře." řekli oba. " Tak mi si jdeme lehnout a ráno půjdeme do té Akademie." připomněla Danashi a s Narutem zmizeli do ložnice.

4. KUMORI A SKRYTÁ SVATÁ

8. dubna 2011 v 21:51 | Danashi Mokuto |  Když nás chtěli vyhnat...
" Dobrý den, já vas tam zavedu. Pokud chcete." řekl a usmál se.
" Jasně." usmál se Naruto a společně se vydali za jejich vůdcem. Došli k nejvyšší budově ve Vesnici. " Tady to je." řekl chlapec a pak s krátkým " Nashledanou." odběhl.
" Tak jdeme." Řekl si Naruto a začal stoupat po schodech.
Zaklepal a počkal na hlasité " Dále!". Všichni 4 vešli, postavili se před stůl a pořádně si prohlédli člověka sedícího v křesle.
Byla to mladá žena s fialovými vlasy a růžovýma očima. Červeným znakem na čele a zajímavou zbraní v ruce. Nejdřív se tvářila dost vážně, ale když si prohlédla příchozí šťastně se usmála a vstala.




" Těší mě. Už jsme dlouho čekali na váš návrat." řekla a uklonila se. Naruto s Danashi se na sebe podívali a usmáli se. " Neklaňte se. ... Já jsem Naruto a tohle je má žena Danashi a tihle dva jsou Kyuubi a Kyuury." představil je všechny Naruto. " Já jsem Kumori. Prozatím zastupuji místo Kitsunekageho." řekla a s úsměvem si potřásla rukou s Narutem a Danashi. Naruto s Danashi jí vysvětlili, proč odešli z Konohy...

( kumori- zamračeno )


" Jak jste myslela to, že jste nás čekala ?" zeptala se Danashi. " No ... popravdě pokud by mě dokázal Naruto porazit v souboji, převezme místo Pátého Kitsunekageho, protože jsem jenom něco jako zástupce... Souboj je jenom, aby jsme se ujistili, že jsi na to hoden." řekla a otočila se k Narutovi.
" Yosh! Tohle bude v pohodě, dattebayo." řekl se svým lišáckým úsměvem. " No já vím, že jo." řekla se smíchem Danashi a Kumori se k ní přidala, Naruto si jenom uraženě odfrkl.

Když se dosmáli odešli na jedno prázdné cvičiště. Začal boj a Danashi se dívala, jak jim to jde. Musela uznat že Kumori není vůbec špatná, ba naopak vyrovnala by se i některým členům Akatsuki a ta zbraň mizutana ( něco jako vodní katana ) byla opravdu výjmečná. Ale Naruto je holt Naruto ... takže neměla šanci.

" Jsi opravdu dobrý." řekla, když seděli v jednom ramen baru ( jo to jsem si nemohla odpustit). " Myslím, že bychom si tu nejdřív měli zvyknout a až po nějakém čase jmenovat Naruta, jako Kitsunekageho." prohlásila jsem, Naruto se nejdřív zamračil, ale pak pokýval hlavou že souhlasí. Přeci jen byli jsme tu sotva pár hodin.

" Souhlasím. Pojďte dám vám dům na kraji města, blízko u moře. Je to rodiný dům s velkou zahradou a taky bych vám měla dát ninja pásky." zaplatila a vstala. Naruto s Danashi ji následovali.

Došli do kage kanclu, kde ze stolu vytáhla dvě ninja pásky a podala je jim. Naruto s Danashi si je uvázali na čelo a i s klíčky od bytu odešli. Věděli kterým směrem to je, protože jim to docela dobře popsala.

Šli městem a užívali si příjemného mořského vánku, který byl stále silnější. Došli skoro na konec jedné ulice, když uviděli TEN dům. Zůstali ohromeně stát, on to nebyl ani tak dům, jako malá čtvrť. Byly tam 4 domy a pátý ten největší byl uprostřed. Zahrada byla opravdu velká a bylo tam i několik palem a malé jezírko a k tomu ještě jedno tréningové pole. Ty 4 další domy byly něco jako menší kopie.

Odemkli a věšli do největšího domu, byl opravdu krásný a vybavený. Jedna velká kuchyň, jídelna, obývák, knihovna a 5 velkých ložnic. Venku byly nějaké boudy, zřejmě pro ninja zvířata.


Naruto s Danashi si vybalili věci, které měli sebou. Démoni se jenom povalovali na zahradě a užívali si sluníčka. " Nepůjdeme k moři ?" nadhodila Danashi, protože se ji nechtělo být jenom v domě. " Jasně!" rozzářil se Naruto. Danashi si vzala kraťasy a tílko. Vydali se k moři.

Zatím co Naruto blbnul s démony ve vodě, Danashi si vylezla na jednu větev a odpočívala.
Vykašlala se na odpočívání, shodila oblečení a zůstala jenom ve fialových plavkách a povalila Naruta, takže spadl celý do vody. Dlouho ještě blbli a užívali si skvělého počasí.
Démoni se teď, už jenom vyhřívali na písku. Naruto s Danashi se k nim po chvíli přidali a dívali se na krásný západ slunce. Lěželi vedle sebe na dece a objímali se. Ještě chvíli se dívali, až se zvedli a společně s démony a svými věcmi se vrátili do nového domu.

Když přišli k ledničce čekalo je příjemné překvapení, byl na ní připnutý vzkaz. ´ Doufáme, že se vám tu bude líbit Kumori a Hatsuke.´ bylo napsané na vzkazu. Jenom vědět, kdo je to ten Hatsuke. Když otevřeli ledničku zistili, že jim Kumori nakoupila a donesla ještě pár potřebných věcí.

" Budeme jí muset poděkovat." řekl usměvavě Naruto. " A taky se zeptat, kdo je ten Hatsuke." připomněla Danashi. " Hele, kluku mi si berem tu rudou ložnici, tak zatim." prohodil Kyuubi a už i s Kyuury byl pryč.

Naruto s Danashi si vybrali ložnici zbarvenou do zlatova. Každá ložnice měla, totiž jiný odstín. Jedna rudý, zlatý, modrý, zelený a poslední byl takovou krásnou stříbrnou.

V každé ložnici byla skříň, manželská postel, gauč a malý stolek. Po domě byly rozestaveny květináče s různýma kytkama, ale nejčastěji tam byly nějaké poddruhy palem...

Bylo pozdě a po dobré večeři si šli spokojeně lehnout. V noci se jim zdál sen velice podobný o málem klukovi a modrýma očima a přátelským úsměvem.

Když se probudili rozhodli se zajít za Kumori.

3. KAM DÁL?

8. dubna 2011 v 21:45 | Danashi Mokuto |  Když nás chtěli vyhnat...
Po týdnu, nastaly změny.
V Konoze se lidi, už tolik neusmívali. Navíc byli oslabeni o dva nejlepší ninji, které kdy měli. Pro Konohu se z nich stali nukenini třídy S. Tsunade napsala i Gaarovi, ten byl z toho, co se stalo vytočený a trochu zoufalý, přeci jen Naruto mu tolikrát pomohl a on nemohl udělat nic, jenom dát příkaz, aby když ho a Danashi uvidí je nezabíjeli a pokusili se je přivést živé, to samé udělala i Tsunade.
A z křesla Hokageho se, už nechtěla ani hnout, nedá ho Danzouovi, to tedy NE!
Naruto s Danashi seděli na svých démonech a mlčeli, démoni taky mlčeli přeci jen je chápali, tohle dokázalo dopálit i je a kdyby jim to Naruto a Danashi výslovně nezakázali, zašli by si s Danzouem trochu "pohovořit" ( a on by asi nevyšel z rozhovoru zdraví ).

Utábořili se u jednoho krásného jezírka s vodopádem. Danashi ze sebe shodila oblečení a jenom ve spodním prádle skočila do vody. Připlavala ke břehu a s neviným úsměvem se dívala na Naruta, který se svlíkal z oblečení. Skočil za ní. Jenom tak seděli a relaxovali. Byli ve vodě už přes hodinu a vzduch se ochladil - začala jim být zima.

Vylezli vzali si oblečení, hodili ho na sebe a přešli k ohni. Sedli si a Naruto si Danashi přitáhl blíž k sobě, ta si jen spokojeně opřela hlavu o jeho rameno a sledovala plameny.

" Co budeme dělat dál, tady zůstat nemůžeme... našli by nás." řekla Danashi. " Nevím .. Nenapadá vás něco ?" otočil se směrem k liškám.
" No jedna věc mě napadla .." začala Kyuury. " Jaká?" zeptal se Naruto.
" Kdysi jsme s Kyubim navštívili jeden ostrov, myslím že se jmenoval Umi-Nami ( mořské vlny). Je to velice zajímavý ostrov, nikdo ho nezná, jenom lidé, co tam žijí a lišky ho dokážou najít. Ostrov je velký a mají vlastní Skrytou vesnici, myslím ... Kiyoshi ( svatá) skrytá vesnice, u nich je Kitsunekage ( liščí stín ). A navíc mi jsme tam uctívaní, jako nejvyšší božstvo." řekla Kyuury.
" Takže, to by šlo, ale kde je ?" zeptal se Naruto.
" Někde na moři, kousek od hranic Větrné a Ohnivé země." řekl Kyuubi.
" Fajn ráno vyrazíme, k moři se dostaneme, tak za 3 dny." řekla Danashi a pak si odtáhla Naruta sebou do jejich stanu.Tam se k sobě přitulili a usli.

Už došli k moři. A Danashi se spokojeně usmívala i z Naruta odpadl ten stres a užíval si okolí.
" Tak, co teď ?" zeptal se Naruto a podíval se na Démony.
" Půjdeme po vodě, když budeme poblíž, tak to ucítíte." vysvětlila Kyuury a šla pomalu po hladině, vstříc nové budoucnosti.
Už byli na cestě 3 hodiny, když je najednou něco táhlo, aby šli víc doprava.
" Už jsme blízko." řekl Kyuubi a šel dál.

Po 10 minutách konečně došli na pobřeží. Krásná písečná pláž a hned vedle krásná džungle i když samozřejmě né doslova, prostě tropický les. Zhruba 50 metrů od nich bylo vidět město.

Došli k bráně, na které bylo napsané " KIYOSHI" a vedle byl jejich znak. Otisk liščí tlapky. Jedno velké kolečko a čtyři menší nad ním.
Naruto si držel Danashi kolem pasu, Kyuury šla vedle Danashi a Kyuubi vedle Naruta. Pomalu procházeli městem, lidé se zastavovali a klaněli se jim, ale to se Narutovi ani Danashi nezamlouvalo. Podvědomě se domluvili, že tak to teda ne. Zastavili a otočili se.
" Prosím, neklaňte se. To vážně není třeba." řekla mile Danashi a lidé se na ni usmívali.
" Mohl byste nás někdo zavést k vašemu Kagemu ?" zeptal se Naruto. A zachvilku k nim přiběhl malý chlapec.

Rudé vlasy a žluté přátelské oči. U pasu brašnu na kunaie. Vypadalo to na studenta z ninja Akademie. Narutovi i Danashi se ulevilo, když viděli, že se démonů vůbec nebojí.
" Dobrý den, já vas tam zavedu. Pokud chcete." řekl a usmál se.
" Jasně." usmál se Naruto a společně se vydali za jejich vůdcem. Došli k nejvyšší budově ve Vesnici. " Tady to je." řekl chlapec a pak s krátkým " Nashledanou." odběhl.
" Tak jdeme." Řekl si Naruto a začal stoupat po schodech.