Květen 2011

Osud?!.:11.Díl.: Co jsem prospal...?!

28. května 2011 v 19:10 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)
Naruto:
"Jistě, s tím počítáme." přikývne Minato.
Jo, hlavně že už mě budeš mít z krku, co, ty hovado? Hlavně že ty jsi v pohodě, však vyhodit syna z domu není tak zlé, že… ale co, bez toho idiota to zvládnu, navíc… díky Sasukemu… mi pořád zůstali mí přátelé, tak… to bude dost v pohodě. Doufám.
"Obřad tedy uspořádáme za dva týdny v sobotu, ano?" ujišťuje se Kushina.
"Ano, přesně tak, v deset dopoledne v Uchiha čtvrti." ujistí ji chladně Fugaku.
…Proč si myslím, že Sasukeho a moje přítomnost tady je stejná, jako funkce prezidenta? Stát bez něj nemůže fungovat, ale žádnou funkci na hradě nemá. Jenom podepsat.
"Mám otázku," ozve se Minato. "můžeme chodit Naruta navštěvovat do vaší čtvrti?"
"Samozřejmě," usměje se Mikoto mile. "na to se vůbec nemusíte ptát."
…Pochybuju, že mě někdy přijdou navštívit. Pěkně se na mě oba vybodli. Však co, teď už je to stejně jedno. Budu žít mezi ledovci, třeba se to od nich taky naučím, tu přetvářku, ten klid, ten zatraceně existencionální postoj. Už teď ledovatě jízlivím. Kurde!!!
"Naruto, děje se něco?" všimne si mamka.
"Co…?" zaměřím svou pozornost zpátky na realitu. "Ne, ne, v pořádku. Jen… jsem si na něco vzpomněl…" odvedu pozornost a rychle přeletím místnost pohledem. Matka se tváří starostlivě, otec naštvaně, Mikoto mile, Fugaku kamenně, Sasuke krotce a Itachi pobaveně. Ha, nenapadlo mě, že tady bude i Itachi. Až pak mě napadlo, že on je vlastně taky součást Uchiha klanu, tedy jeho hlavní rodiny. Divné, že?
"Sasuke," osloví jej Fugaku.
"Ano, otče?" Sasuke užije snad ještě chladnějšího a bezbarvějšího tónu, než jeho otec.
"Proběhlo již zasnoubení?" otáže se. Zvláštní, vůbec to nepůsobí jako otázka.
Sasuke přikývne: "Ano, otče."
Podívám se na prsteníček na levé ruce. Diamant. Co taky jiného čekat, od nejlepšího klanu, že?
"Tedy na naše snoubence," pozvedne Mikoto sklenku.
"Na naše snoubence," napodobí jej ostatní a Sasuke a já (vážně my oba!!!) zčervenáme.
"Pusa bude?" zeptá se Itachi.
Proč ne, chtěli to, tak to mají. Otočím se k Sasukemu, ten se pousměje, pohladí mě po tváři, zvedne mi bradu a krátce, měkce a trochu vlhce mě políbí. Vrací se to. Ten úžasný pocit, že Sasukeho líbám. Vrací se mi moje zamilovanost a moje nešťastnost z toho všeho. Pryč je všechna moje jízlivost… miluju člověka, který mě nikdy milovat nebude.
Sasuke:
Paráda, tohle dám Itachimu totálně sežrat. Nebo ho sežeru sám. Nebo mu to dám sežrat a pak ho sežeru. Sakra Sasuke! Vzpamatuj se už konečně! Máš být super-coolácký-emařský superhrdina, ne super mstitel ve super žraní svého bratra!
"Hezké," ohodnotí, když náš polibek ukončím a začnu se věnovat jídlu. Nedá mi to a podívám se, co ostatní u stolu. Kushina po očku kontroluje Naruta a tváří se starostlivě, Minato se podivně ušklíbá, táta nepohnul svým kamenným výrazem, co jsem se narodil, máma se usmívá a Itachi mi věnuje uznalou úklonku, když se naše oči střetnou. Protočím oči, čímž mu naznačím, aby se věnoval svému jídlu a mě nechal žít.
Možná je až moc ticho. Jen instrumentální hudba a typické zvuky pro jedení večeře. Nic moc.
"V pořádku, Naruto?" zašeptám.
"Proč?" nechápe.
"Ty a Minato…" naznačím.
Teď už narážku pochopil, nakloní se blíž ke mně a nenápadně odpoví: "Nepromluvil se mnou ani slovo. Myslím, že mě chce vidět co nejdál od svého domu."
Ne že bych se Minatovi divil, Naruto mi řekl, co se mezi nimi stalo, a upřímně, být na Minatově místě, nejspíš mu jednu vrazím, zas ale na druhou stranu, chápu i postoj Naruta. Pochopil jsem, že Naruto to dělá jen proto, že se chce stát Hokagem - kdyby nepomohl, mohlo by mu to postup na tento post velice ztížit. Přesto jej nikdo nenutí.
"Jeho to přejde," ujistím ho, ačkoli si to tak docela nemyslím.
"Naruto?" osloví jej máma. Moje máma.
"Ano?" věnuje jí Naruto taktně pozornost.
"Už ses definitivně rozhodl jak velkou si představuješ svou svatbu?" usměje se.
Ha, vidím, jak Narutova relativně v pohodě nálada poklesla na … no, jaké číslo je mínus nekonečnu…?
"…No," začne neurčitě a mrskne po mně očima. Chce pomoct, nebo co? To si hošek musí rozmyslet sám, nechci mu do toho kecat. Pravda, já bych raději, jako, malou svatbičku, naše a Narutova rodina a konec. Haha, vlastně to bude docela vtipné, páč oddávat nás bude Minato. Anebo Tsunade. A nebo Jiraya. Jó, to je taky docela dost dobře možné, ten starý páprda by nás mohl oddat. Teda, ale jenom pokud u toho může být Dr. Zloun a Oroxicht. A myslím, že tolik saké se v Konoze nenachází. Takže Tsunade… hm, co jsem to říkal o tom saké?
"Pokud chceš pozvat nějaké přátele, musíš se rozmyslet rychle. Abychom stihli rozeslat pozvánky." dodá máma.
Aha, to mě nenapadlo. A Naruta asi taky ne, podle jeho zmateného pohledu.
Napiju se ze svého šálku saké. Hej, možná bych to měl přestat pít…? Nebo začít pít víc.
"Mimochodem, Sasuke," začne odměřeně otec.
"Ano?"
"Zítra máš jít za Tsunade. Chce si s tebou o něčem promluvit." dodá tajemně. Sakra, jak hrad v Karpatech. Co mi asi tak může …to… no… chtít? Sakra, Sasuke, už ti vypadávají slova. To není dobré. Měl bys přestat tolik pít. Anebo začít pít víc. Jo, to je dobrý nápad. Kde je ta lahev, sakra?!
Naruto:
Nenápadně loupnu očima po Sasukem, co mu je? Tváří se jak Light, když chtěl vyskočit z okna…
"Sasuke?" zamumlám.
"No?" otočí se ke mně, stále s tím beznadějným pohledem.
"Je ti něco?"
"Mně?" zamrká. "Ne." ujistí se a zase se začne rozhlížet, skoro hystericky.
… Tak sakra… wtf?!
Sasuke:
Možná bych se měl začít chovat jako člověk, Naruto se tváří dost divně.
Na konci stolu Itachi zahýká smíchy a spadne pod stůl. Naruto se tváří ještě zmateněji a otec po mě šlehne výhružným pohledem. Sakra, co jsem udělal?!
Naruto zachrochtá smíchy, Minato schová za šálek saké a Kushina skloní hlavu a dělá, že pokračuje v jídle, přitom ale vidím, jak se jí třesou ramena. Ale sakra, čemu se vlastně smějeme? O něco jsem přišel? …Proč spadl Itachi ze židle? Jako…? Wha? Asi jsem… trochu mimo…?
Naruto:
Sakra, nějak jsem ztratil pointu. Proč se smějeme?! Nějak mi to ušlo. A proč spadl Itachi ze židle? O co jsem přišel? Já to fakt trochu nepochopil… ale všichni kolem stolu - vyjma Fugaku a Mikoto, samozřejmě - se svíjejí smíchy. Co jsem kurde prošvihnul?
Sasuke:
No nic, možná bych měl odvést řeč jinam. Třeba na okurky.
Zatraceně, Sasuke… co to sem zase pleteš?! Jaké okurky?! Ty, ale už… dělej se sebou něco, tohle fakt není normální. Měl bych něco říct. Ještě chvíli a budu vypadat jako Dr. Zloun bez vody z hajzlu.
"Tak co ta svatba, Naruto?" vymáznu ze sebe první, co mě napadne. Divím se, že je to vůbec k tématu. "Chceš i hosty?"
"Já… já nevím." zamumlá.
Tváří se při tom jak na božím umučení. Sakra. Co jsem komu udělal, že si tohleto musím vzít a žít s tím?! Za co mě trestáš, Jashine? Málo jsem se k tobě modlil? Napsal málo yaoi povídek na pár ItaDei? Spáchal málo rituálních vražd? Zapomněl zamknout Dr. Zlouna na hajzlu? Zapomněl nakrmit hladové sirotky? sakra, dej mi aspoň znamení, co z toho jsem nevykonal! Nebo moc masturbuju? Matka mi našla pod postelí fotku Doly Buster, nebo co?
Potlačím nutkání protočit oči a místo toho nasadím poměrně příjemný úsměv: "Tak se jich zítra zeptáme, jestli by na naši svatbu přišli, co ty na to?"
Trochu podezřívavě si mě přeměří, ale nakonec se pousměje: "Tak… jo."
Sláva. Aspoň něco. Sakra. Paráda! Když jsem opilý, nemám pocit, že když jsem na něj špatně podívám, zabíjím krásné růžovoučké nevinné koťátka a králíčky a duhu. A je mi líp! Měl bych být opilý častěji. Rozhodně nudu neustále v lihu potom, co si ho vezmu. Nebo aspoň než se narodí moje dítě.
Naruto:
Připadá mi, že je se Sasukem něco špatně. Pořád se tak divně kouká. A taky… se mnou skoro nemluví. Nevím, co jsem čekal, ale možná, že… projeví více zájmu, nebo tak něco. Ale… asi jsem byl pěkně naivní.
Zatraceně, ty hormony se mnou pěkně zamávaly. Byla blbost, myslet si, že… se něco změní,že… se on změní… Vždyť proč by se měnil? Já do jeho života nemám právo zasahovat. To on do mého zasáhne ažaž. A teď se tváří, jakoby ho to příšerně štvalo, nudit se se mnou. Ale s tím jsem měl počítat, je to moje vina. Byl jsem idiot. Ne, hůř - já JSEM idiot. Myslet si, že se Sasuke změní. Kvůli mně. Kvůli ničemu. Kvůli dítěti, které spolu musíme mít. Které spolu budeme mít. Ne. Nebudeme. Já ho porodím a ono bude JEHO. Nikdy nebude moje, natožpak NAŠE.
Jsem naivní bláhový idiot. Co jsem si o sobě zatraceně myslel?! Že změním jejich klan, nebo co?!
"Naruto, je ti něco?" zeptá se s účastí Mikoto. "Tváříš se tak… smutně,"
Sarkasticky se ušklíbnu. "Nacvičuju si pózu, abych zapadl do Uchiha-klanu," vstanu od stolu, sundám si prsten, položím ho na stůl a uteču. Z místnosti, z domu, z Uchiha čtvrti. Hlavně pryč. Pryč od všech těch pokrytců, v mysli jedinou myšlenku: Pryč.

Osud?!.:10.Díl.: Teď to máš mnohem lehčí!

28. května 2011 v 19:07 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)
Naruto:
Roztřesou se mi kolena - asi budu zvracet. Sakra. Uhn, doprdele, mně je normálně špatně! Co mám říct? Jako - ne, já si to rozmyslel, nevyspím se s tebou ani náhodou, tywe? To asi těžko. Hej, dopytle, Naruto, kurde, uklidni se. V klidečku, pohodička, jenom se tě ptá, jestli si ho chceš vzít, to snad zvládneš, ne? Přece se tu nezhroutíš, jako malá holka, ne? Že ne! Tak, teď se zhluboka nadechni, Naruto, a řekni mu… ale já si ho sakra NECHCI vzít! Teda, ne za těchhle okolností a ne z těchhle důvodů, kruci! Uklidni se, Naruto, a odpověz! Vždyť na něj koukni, jak je krásný… sluníčko, mírný vánek, alej, plná rozkvetlých sakur, a ten nejhezčí kluk z Konohy tady před tebou klečí a sametové krabičce ti nabízí prstýnek. No tak sakra, udělej něco, Naruto! A ne, že se zase rozbre- pozdě. Cítím, jak se mi v očích hromadí vlhkost. Sakra! Teď ne! Blbé hormony!
"Naruto, o-omlouvám se, neměl… neměl jsem to tak najednou - omlouvám se, nenapadlo mě, že-"
…A zase jsem v jeho náruči. Povzdychnu si: to nám to zasnoubení teda hezky začíná. Já se na to vybodnu, ani nevnímám, co mi Sasuke říká. Vlastně myslím, že se pořád omlouvá. Přitom to ani není jeho vina. Nebo jo? Já nevím! Sakra, proč v sobě mám tak příšerný zmatek?! Co jsem komu udělal? Sakra, sakra, sakra!!!
"Ne…Sasuke, to je… to je v pohodě, je to moje vina, nevím, co se to se mnou děje, normálně… normálně tolik nebrečím, prostě… to asi ty hormony, nebo co, já nevím, prostě-"
"To je v pořádku, Naruto, nic se neděje, chápu, že je to pro tebe těžké, měl jsem tě upozornit, opravdu se omlouvám."
Sasuke:
Zatraceně. To bude takový celou dobu, co do něj budou rvát ty hormony? No sakra, to bude teda terno. Mě z toho kluka trefí, jestli se dneska ještě jednou rozbrečí. Co mu sakra je? Ho vraždí někdo, nebo co? Vždyť jsem si před něho jenom kleknul, co jsem měl dělat, poslat mu fax, předtím, než ho požádám o ruku, nebo co? Dohodli jsme se, slíbil mi, že si mě vezme a dá mi potomka, věděl, že se dneska koná zásnubní večeře, věděl, že ho dneska musím požádat ruku, ať už veřejně, před našima, nebo soukromě. A jak to tak vidím, ještě že jsem si vybral tu druhou alternativu. Páč, jako, asi kdyby tohle viděl Minato, přizdí mě, nebo co. Nebo vyhodí z okna. Nebo oboje. No hurá, Sasuke, už ses pohnul z místa, už to není kopání hrobů a pohřbívání, už je to vyhazování z okna, jsi prostě frajer, jo.
…Kdybych mohl, plácnul bych se do čela. Fakt bych se sebou měl začít něco dělat. Spánek… psycholog… psychiatr… nové pyžamo… anebo možná lobotomie. Jó, to by asi bylo nejlepší. Ale Sasuke, dělej se sebou něco, vážně. Tohle už přece není normální.
Naruto:
"Je to lepší?"
Otřu si poslední slzy a zatřesu hlavou: "Jo, v pohodě. Vážně… se omlouvám, to-"
"Neomlouvej se, pořád." napomene mě jemně a s mírným úsměvem.
"Jó, jasně, já vím," zasměju se. "Jsem v pohodě, uhn, můžeš… můžeš to zopakovat? Už … to zvládnu, jo."
"Jsi si jistý?" měří si mě dost nedůvěřivě.
"Jó," …Teda aspoň doufám. Musel bych si omlátit hlavu o zeď, kdyby ne, nebo co.
"Dobře," kývne, znova poklekne a ještě jednou se zeptá: "Vezmeš si mě?"
…A já nevím proč, najednou mám příšernou tendenci všecko obracet v sarkasmus.
"Teď to máš dost jednoduché, když s tebou musím souhlasit, co?"
Sasuke se na chvilku zatváří zmateně, ale hned se vzpamatuje, trochu protočí oči, myslím, ale nic neřekne.
"Sakra…" zakleju. Nic jiného mi nezbývá. "Ano, Sasuke."
Sasuke:
…to to takhle bude probíhat celách já nevím kolik měsíců?! Už teď mě s tou náladovostí totálně nasírá. Jestli to takhle půjde dál, zabiju si svého snoubence sám! Mám naň fakt nervy, jako, já tím taky nejsem nadšený! Jó, já vím, jasně, jasně, on je na tom hůř. Ale o mě se taky nikdo nezajímá! …Je sice pravda, že by mi asi bylo jedno, s kým že bych dítě nakonec měl, protože si neumím představit, že bych si dobrovolně vzal nějakou holku… ale to je jedno! Prostě - jsme na tom oba stejně, ale on ze sebe dělá totální chudinku. Prostě jenom… by taky mohl uznat, že já taky nemám jinou možnost! Sakra…
"Sasuke?" osloví mě.
"Hm," zavrním ne zrovna mile, načež se vzpamatuju, vím, co mi říkala Tsunade a zatraceně si na to vzpomenu, když Naruto nasadí tenhle lítostivý tón. "Copak?" opravím se rychle a dokonce se trochu usměju.
"…Nezlob se na mě, prosím." a zase skloní hlavu.
Sakra, zapomněl jsem, jak je vnímavý, co se pocitů týče. Ne každý je z kusu ledu jako Uchihovci, že…
"Ne, nezlobím se, Naruto, teda… ne na tebe." uznám částečně. "Ale tak všeobecně, víš? Na naše, na ten zatracený Osud a taky trochu na Itachiho. Že se nechal tak blbě zranit."
…Jo, za to bych ho připlesknul na stůl, fakt. Sakra, co by dělal, kdybych já byl třeba neplodný, ha? …Kurde, moment… co když jsem?! Nemá to náhodou něco společného s hlavní rodovou linií? Jako, že mladší sourozenec nesmí… uhn. Hehe, co když jsem vážně neplodný? No, aspoň by měl Naruto klid.
"Jo… Osud se s námi dvěma rozhodl hrát zatraceně nefér hru, co…" odfrkne si.
Souhlasně přikývnu: "Dělat nám takové sviňárny… a my se nemáme jak bránit…"

Existence samoty (SasuKaka)

20. května 2011 v 14:57 FF-jednorázovky
Byl vlahý podzimní večer v Konoze, kdy už všechny děti byly doma u svých rodičů a veškeré problémy jakoby odvál chladný vítr. Tu noc bylo obzvláště mrazivo, první předzvěst blížící se zimy.
"Měl bys ještě odpočívat, Sasuke. Potrháš si stehy jestli…"
"Dej mi už konečně pokoj, Kakashi!" Okřikl svého milence černovlasý chlapec. Nikdy neměl souhlasit s tím, aby se ke svému bývalému mistrovy nastěhoval. Byl horší než zimnice. Pořád " Sasuke tohle a Sasuke támhleto." Kdo to měl vydržet. Ano, z poslední mise se Uchiha vrátil poraněný, když mu nepřítelův kunai zasáhl břicho, ale Tsunade - sama říkala, že už je to celkem v pořádku. Přesto Hatake pořád vyváděl.
"Ale já jsem Tě chtěl jen…"
"Přivést k šílenství." Dokončil větu Sasuke a odporoučel se do té studené noci. Práskl za sebou dveřmi.
"Ochránit." Zašeptal do osamoceného ticha Kakashi. Tak moc ho zraňovalo, že se na něj Sasuke zlobí. Poslední dobou se na ně zlobil stále, ať udělal cokoliv, bylo to špatně. Věděl, že takhle jejich vztah dlouho nevydrží, přesto se snažil co mohl, aby udělal Uchihovi radost. Miloval ho a měl o něj starost.
Kakashi si jen oddechl a věřil, že se mu jeho černovlasý anděl v pořádku vrátí. Svlékl se a zalezl pod peřinu. Stále přemýšlel nad tím, jak by jejich soužití urovnal, ale dříve než dostal konstruktivná nápad, usnul.
Uprostřed noci ho vzbudili dvě ledově chladné paže, které se ho láskyplně objaly a mužné tělo, jež se na něj přitisklo.
"Odpust mi, Kakashi. Nemyslel jsem to tak." Zakňoural mu Sasuke do ucha a něžně ho políbil na krk. Ruce mu sjely až na mistrovu hruď a hladily mu napjaté svalstvo. Sasuke zbožňoval to tělo, tak krásně tvarované, tak pevné a přesto schopné lásky. Neustále ho líbal a jazykem studoval jemné linie jeho zad v domnění, že se na něj Kakashi otočí a němě ho vyzve k tomu, aby nepřestával.
"Prosím, Sasuke. Dnes ne."Nebyla to slova pronesená ostře, jen prosebně.
"Skvělý, už se semnou nechceš ani milovat." Zanechal Sasuke všech svých doteků a otočil se k mistrovy zády. " Někdy si říkám, jestli se mnou nejsi jen proto, abys nebyl sám." Ukončil svůj proslov naštvaný Uchiha a nervózně se zavrtěl na posteli.
"Už jsi byl někdy sám, Sasuke?" Ozval se slabý hlas staršího muže.
"Co? Jak to myslíš?" Zachumlal se mladík do peřin a přivřel oči.
"Tak jak to říkám. Jestli si byl někdy tak sám, že sis přál, abys nemusel existovat, protože Tvým jediným posláním bylo naučit se žít sám se sebou?" Mistrova slova vyzněla do prázdna, Sasuke už dávno spal.
Ráno se Kakashi probudil a vyděšeně zjistil, že na peřinách i prostěradle jsou krvavé skvrny. Po Sasukem v posteli zbyla jen odkrytá pokrývka. Hatake vyběhl z ložnice a našel svého drahého v koupelně, jak si čistí ránu. Oddechl si.
"Na to, žes mě v noci odmítl, jsem teda pěkně zřízenej." Okomentoval s úšklebkem svůj stav Sasuke a přišíval si vytržené stehy na břiše. Kakashiho opět jeho slova zasáhla, ale tvářil se, že je nevnímal.
"Jsi v pořádku?" Zeptal se Sasukeho a pozorně si ránu prohlížel.
"Jasně, nikdy mi nebylo líp." Zakoulel Uchiha očima a nechal mistra, ať ho ošetří. "Neboj se, jsem v pohodě. Jen jsem sebou asi moc mlel, to je všechno." Ujistil ho a začal si natahovat tričko.
"Ještě, že to není vážné. Bál jsem se, že…"
"A to je přesně to, v čem je problém, Kakashi! Ty se prostě pořád bojíš. Jestli si nevytrhnu stehy, jestli na sebe dávám pozor, jestli mi nic nechybí. A nechceš mě ještě vodit za ruku přes silnici? Přeháníš to. Připadám si, že žiju s rodiči místo s přítelem, jasný?" Poslední větu Sasuke zdůraznil, aby dal najevo, jak se cítí. Nechtěl na Kakashiho pořád křičet i jemu bylo líto, že jde s nimi od deseti k pěti, ale měl tušení, že se z téhle péče brzy zblázní.
"Hai, rozumím." To bylo vše, co k tomu mistr řekl, než se odebral z koupelny. Sasukemu to bylo divné, jindy by se s ním Kakashi hádal, ale dneska ne. Třeba jen nemá náladu, pomyslel si a začal připravovat snídani.
I u jídla byl stříbrovlasý mistr podivně tichý. Za pokrm poděkoval a odnesl si ho do ložnice. Sasuke se začal cítit provinile, měl by se udobřit, ale pak si vzpomněl na tu přepjatou starostlivost a chuť po omluvách mu rázem došla. Když se poznali, dělalo mu dobře, že se o něho někdo tak stará a bojí, ale tohle už byla paranoia. Přesto se po hodině čekání v kuchyni rozhodl, že za ním zajde a promluví s ním. Ale Kakashi v místnosti nebyl, okno bylo pootevřené, na stolku ležel netknutý talíř a kratičký vzkaz.
Brzy se vrátím. Miluji Tě, Kakashi.
Uchiha byl zmatený, ale když tam stálo, že se brzy vrátí, tak se vrátí. Nedělal si z toho hlavu a tak, když nebyl na nějakou dobu pod dohledem, domluvil si, že večer stráví s přáteli. Naruto jako každou sobotu pořádal u sebe doma takové malé posezení jen s partou kamarádů a Sasuke moc rád pozvání přijal. Nakonec se to posezení ukázalo neřízený mejdan dvaceti lidí, kteří se přišli jen bavit.
"Hej, Uchiho, kde máš doprovod?" Zařval mu připitý Naruto do ucha, když ho přiváděl mezi ostatní.
"Nemohl přijít, má toho teď nějak moc." Procedil mezi zuby Sasuke, otevřel si láhev a sedl si do hloučku známých kamarádů. Chvíli jen tak debatovali a smáli se všemu. Červenovlasý Gaara si potom jakoby nic přisedl vedle Naruta a položil mu ruku na stehno. Blonďák si ho chvíli prohlížel, než mu vtiskl vášnivý polibek a propletl své prsty s těmi jeho. Sasuke nemohl uvěřit tomu, co vidí.
"Co tak zíráš, Uchiho? Naruto už je zadanej, jasný?" Změřil si Sasukeho pohledem Gaara a objal Uzumakiho kolem pasu. Aha, takže Ti dva spolu už nějakou dobu chodí, to Sasuke nemohl vědět. Naruto svého přítele uklidnil.
"Jen klid, Gaaro, Sasuke taky není volnej, jen je tady dneska sám no." Usmál se na něj Naruto a najednou přišlo černovlasému líto, že nemá po boku svého mistra. Neočekávaně promluvila Sakura, která se celý večer sápala po Leem.
"Nedivím se, že Kakashi nechtěl přijít, musí to teď být pro něj těžké. Vím, jak na něj tohle roční období doléhá." Odmlčela se jakoby vůbec nic neřekla, ale vzápětí zjistila, že na ni zírá většina osazenstva.
"Co? Jak na něj co doléhá?" Zeptal se nechápavě Sasuke i když by nejspíš sám měl vědět, co Sakura myslí. Štvalo ho, když toho o Kakashim věděli ostatní víc než on. Byl to přeci jeho přítel a měl by ho znát.
"Vždyť je podzim." Řekla dívka. "Vy to vážně nevíte? Je to už hodně let zpátky, co Kakashimu zemřel jeho nejlepší přítel. Bylo to na misi. Jmenoval se Uchiha Obito. Zemřel, když Kakashimu zachraňoval život. Stalo se to právě na podzim a touhle dobou se Kakashimu vždycky vrací vzpomínky." Najednou v místnosti zavládla ponurá atmosféra a Sasuke byl z toho všeho úplně vyplesklý. Jen seděl a Sakuřina slova mu zněla v hlavě. Proklínal se, za to, jak se choval.
"Ale, ale jak tohle víš?" Ozval se Kiba s Akamarem za zády.
"Jednou mi to vyprávěl, bylo to loni na podzim. Často jsem ho potkávala u památníku padlých. Jen jsem procházela okolo, protože jsem chodila do lesa pro byliny na léky a masti. A on tam stával každý den. Někdy i v noci. Tak jsem za ním zašla a prostě se zeptala." Pokrčila Sakura rameny a pohlédla na Sasukeho, který se rukama držel za hlavu, div si nevyrval vlasy. Jakoby mu došlo, že o Kakashim skoro nic neví, nikdy se ho na nic neptal, zda ho něco trápí a dostal o něj strach. Věděl, že odešel. A rozuměl i tomu, proč se o něj Kakashi pořád tak bojí. Nechtěl ho ztratit.
"Zatraceně!" Vyhrkl Sasuke a zvedl se.
"Ty už jdeš, Uchiho?" Vzhlédl k němu Gaara a pořád křečovitě svíral Naruta.
"No, myslím si, že bych Teď měl být s někým jiným." Šeptl Sasuke a raději by se neviděl. "Dveře už najdu, děkuju. Mějte se." Letmo se rozloučil a co nejrychleji spěchal domů.
Když konečně rozrazil dveře, zjistil, že Kakashi doma není, venku byla tma a jeho část postele zůstala tak, jak ji zanechal. Sasuke zaťal ruku v pěst a zuřivě udeřil do stěny.
"Pane Bože, proč jsem takovej kretén." Zkonstatoval si pro sebe a vyrazil zase ven. Jeho kroky vedli k velkému památníku na severní straně Listové vesnice. Nevnímal chlad ani vítr, rychle dýchal a doufal, že svého drahého nalezne právě tam. Jakmile tam dorazil, nepochyboval. Kakashi ležel na promrzlé zemi vedle památníku a spal. Třásl se zimou, ale jinak byl v pořádku. Sasuke ho pohladil po tváři a něžně se usmál. Poté přes mistra přehodil svou mikinu a vzal jej do náručí. Kakashiho to probudilo.
"Co, Sasuke, co to děláš?" Hatake byl mrzutý, ale nesnažil se vymanit z Uchihova sevření.
"Vezmu Tě domů, Kakashi. Už nikdy nebudeš sám, slibuju." S těmito slovy uložil Sasuke Kakashiho do postele a zahříval ho vlastním tělem. Začal si ho vžít více jako člověka. Jako osobu, která je mu drahá. Protože když odcházel z Narutova domu, uvědomil si, že je bez Kakashiho tak sám, že si přeje aby neexistoval.

When the car stopped... (KakaNaru)

9. května 2011 v 15:54 | May Darrellová |  FF-jednorázovky

,,A můžeš mi laskavě říct, proč ten úkol nemáš?!" vztyčila se nade mnou učitelka pomsty.
Zoufale jsem se poohlédl po Sakuře, která jen protáčela, nechápavostí nad mou osobou, očima. ,Tak ta mi zřejmě nepomůže,´ uchechtl jsem se v duchu.
,,Chtěl jsem ho udělat, ale než jsem se k tomu dostal, máma nás zavolala k večeři - mimochodem, měli jsme karbenátky - a táta se jedním začal dusit. Okamžitě jsme museli do nemocnice a… poškodil si celý krk, kdyby jste to viděla, nemohl ani mluvit, říkal jen… Naruto, Narutóóó -" naznačoval jsem sípavý hlas.
Učitelka se na mě dívala jako na blázna, prostě na někoho, kdo je mentálně zaostalý. Když jsem konečně dokončil své umění, učitelka si založila ruce na hrudi, nohou jemně podupávala.
,,A to si myslíš, že ti to sním?" přeměřovala si mne vražedným pohledem.
,,Je to pravda," namítl jsem naléhavě, ,,ach, dokonce jsem měl dneska zůstat doma, tak tátovi bylo špatně! Ale ne, já jsem mu řekl, že do školy musím, že je to základ… a… nechal jsem ho tam," sklonil jsem hlavu. Po chvilce jsem ji znovu nadzvedl a se zářivostí v očích jsem nakonec své obhajoby řekl: ,,Ale máma tam je s ním, takže tam není sám a kdyby se mu náhodou znovu přitížilo, může zavolat ji!"
Chvilku bylo ticho. Jen občasné zachechtání přerušilo tíživé ticho. Nakonec se učitelka pohnula a řekla: ,,Pokud je to pravda, tak by ses nemusel bát, že zavolám rodičům domů."
Polkl jsem, ruku, kterou jsem měl pod bundou, jsem nahmatal mobilní přístroj. Vítězně jsem se usmál. ,,Klidně, jen jděte," pobídl jsem ji.
Periferním viděním jsem uviděl Sakuru, jak razantně kroutí hlavou ze strany na stranu. Po chvilce učitelka opravdu odešla a moje třída tam zůstala sama.
,,Zbláznil ses?!" vyjela na mě ostře Sakura, ,,Tobě dočista přeskočilo, ne?!"
,,Klid, mám to pod kontrolou," ujistil jsem ji.
Celá třída vybuchla smíchy, avšak někteří jako je Sasuke, se na mě dívali jako na blázna a nebo jako na ubožáka. Jistě, někdo jako dokonalý Sasuke tohle nemá za potřebu. On má vždy a vše!
Když mi můj mobil začal v ruce vibrovat, tak jsem zařval na celou třídu: ,,Ticho! Buďte ticho!"
Někteří ze studentů se okřikli i na vzájem, aby slyšeli, co budu říkat do telefonu. ,,Ano? Ehm - ano? Minato N-Namikaze!" napodobil jsem otcův, po karbenátku, skřehotavý hlas.
,,Pane Namikaze, dneska ráno jsem byla znovu nucena vašemu synu nadat. Neměl domácí úkol, a jak jistě víte, tak -"
,,Ano - erm - zajisté. Můj syn mě doprovázel do nemocnice. Od včerejšího dne ležím v nemocničním pokoji a je mi neustále bídně, prosím, abyste ho omluvila. Je to moje vina -"
,,Oh!" vykřikla do telefonu překvapeně učitelka. Já jsem se musel mírně odtáhnout. ,,To je mi opravdu líto. Prosím, neomlouvejte se, t-to… váš syn domácí úkol může přinést až zítra, ano?"
,,Ano, samozřejmě, děkuji. Teď už budu muset končit, stále je mi příšerně," zachraplal Naruto do telefonu. Učitelka se spěšně rozloučila. Naruto zmáčknul tlačítko pro ukončení rozhovoru a mobil zandal do kapsy. Usadil se do lavice a vyčkával, kdy učitelka přijde.
Za okamžik doopravdy přišla. Její obličej vypadal sinalý, jako by viděla ducha. ,,Naruto? Vyřiď otci ode mě, že se ještě jednou moc omlouvám a… ten úkol přines zítra, je to jasné?" usadila se za katedru. Já jsem jen s úsměvem pokýval hlavou.
Zbytek vyučovacího dne letěl jako vichřice. Hodiny utíkaly tak rychle, že za chvíli tu byly tři hodiny odpoledne a my se chystali domů. Zrovna jsem procházel kolem dveří moji milé paní učitelky, když mě zahlédla, jak procházím kolem. Zavolala na mě. Zarazil jsem se, zůstal jsem chvíli stát, než jsem se nakonec rozešel do jejího kabinetu. ,,Ano?" vešel jsem do otevřených dveřích.
Učitelka byla opřená o dřevěnou skříň, přísně měla založené ruce na hrudi a rty špulila do vzteklé grimasy.
,,Děje se něco?"
,,Ano, to děje," stočila pohled na druhou stranu místnosti. Musel jsem vejít trošku dál, abych viděl za roh. Když jsem uviděl člověka s blond vlasy a modrýma očima a druhou osobu - ženu, tak jsem polkl.
,,Tati? Mami?" zajíkl jsem se. ,,Já vám to vysvětlím!"
,,Nemusíš už nic vysvětlovat!" zakroutila smutně hlavou maminka.
,,Ale -"
,,Opravdu si nás zklamal, Naruto," podíval se na mě ublíženě můj otec.
A tak jsem dostal ještě jednu šanci. Jenže… hned druhého dne jsem opět zklamal. Domácí úkol - slohovou práci - jsem neměl a učitelka se znovu naštvala, tentokrát však napsala domů dopis. Štěstí bylo, že jsem už nebydlel s rodiči, a tak jsem nemusel slyšet jejich kázání, ale na druhou stranu…
,,Cože chceš udělat?" vyjela na mě Sakura.
,,Musím jet domů, už jsem ti to říkal," balil jsem si věci v mém bytě.
,,Domů? Myslela jsem, že domov máš teď tady."
,,To mám," pokýval jsem hlavou, ,,ale učitelka chce poslat rodičům dopis o tom,
že mě chce vyloučit."
,,Jen kvůli tomu, že si nenapsal slohovku?"
,,No," poškrábal jsem se na hlavě, ,,nebylo to jen kvůli slohovce, víš?" zasmál jsem se.
Sakura si povzdechla. ,,Takže si pamatuj, trvá to tři dny, než dopis dojde k onomu člověku! Musíš vyrazit hned teď," podívala se na hodinky, ,,je
půl třetí, než dorazíš do Konohy bude druhý den, takže bys měl už vyrazit."
Usmál jsem se na ni. ,,Díky za všechno," objal jsem ji.
Sakura se usmála. ,,Tak běž, nebo ti to ujede," poplácala mě po zádech. S úsměvem na rtech jsem vyrazil z domu. V garáži, která sloužila pro celý obytný panelák, jsem vylovil kolo. Nasedl jsem na něj a už jsem pelášil pryč. Ulicí jsem se prohnal jako blesk, další taktéž. Přes náměstí jsem už v dálce viděl zastávku, před kterou zastavil autobus - jediný spojení, jak se dostat do Konohy, kromě osobních automobilů, který nemám.
Šlápl jsem na pedál, abych autobus stihnul. Jel jsem jako ďas, avšak… nestihl jsem se podíval do postranní ulice, jestli tam není nějaké auto. Vjel jsem na hlavní a v tu ránu mi cestu překřížila černá limuzína.
Plnou parou jsem naletěl přímo na ni, rozplácl jsem se na zemi jako žába. Kolo se zpřelámalo na kusy a odletělo silou auta o kus dál.
Jako v transu jsem uviděl, jak se černé okénko stáhlo a vykoukla na mě šedivá, rozcuchaná hlava. Byl to muž, který měl půlku obličeje zakrytý jakousi černou maskou. Překvapeně jsem zamrkal, chytil jsem se za hlavu, která mi bolela jako čert.
,,Jsi v pořádku?" ozval se jeho hluboký, ale přesto pevný a krásný hlas. ,,Naložte ho do auta, nestojím o nějaké narážky a napadání ze stran novin," kývl směrem k řidiči. Řidič vystoupil, napřáhl ke mně ruku. Když jsem se jí chytil, tak mi nehorázně zabolela noha a já jsem jen vyhekl a znovu jsem se sesunul k zemi.
Řidič se nakonec ke mně shýbl a vzal mě do náruče. Položil mě do zadní části auta - k zamaskovanému muži.
S rukou stále na hlavě jsem se pohodlně opřel. S přivřenýma očima jsem se podíval pozorně po muži.
Šedé střapaté vlasy, oči černé jako noc a přes jedno oko se táhnula jedna nepěkná jizva. Na sobě měl černou pomačkanou košili, která měla pár knoflíčků od vrchu rozepnutých. Tmavě modré džíny s černými teniskami. Všechno oblečení značkové, tahle dokonale oblečený a s dokonalou vizáží může být jen jeden člověk, jen jedna hvězda filmů - režisér, Hatake Kakashi.
Nemohl jsem z něj spustit oči. Byl tak dokonalý! Tohle se nedalo srovnávat s obrázky v časopisech a nebo při záběrech v televizi, tohle bylo stokrát lepší!
Zřejmě jsem musel vypadat dost blbě, jelikož se tiše zasmál. Natáhl ke mně ruku: ,,Hatake Kakashi, reži -"
,,Já vím, kdo jste!" vyhrkl jsem rychle až mi to připadalo divné. Jediná osoba, která se mi kdy opravdu, ale opravdu líbila. Tedy… jako muž, ne jako celebrita.
Kakashi se na mě pousmál. ,,Jsem rad, že tě poznávám -"
,, - Naruto, Naruto Uzumaki!" doplnil jsem ho se zářivým úsměvem na rtech.
,,J-já… je mi to opravdu blbý, ale… vlastně je to i vaše vina!" blekotal jsem.
,,Vina?" povytáhl obočí pobaveně.
,,No ano," ohradil jsem se, ,,kdybyste by nevlítl do cesty, tak bych nezmeškal autobus do Konohy! Teď nevím, jak se tam mám dostat a… napadlo mě, že byste -"
,,Chceš, abych tě tam dovezl?" řekl pomale.
Řidič se jen uchechtnul. Díval se na nás v zrcátku a blbě se přitom usmíval, tak nějak jakoby přihlouple.
,,J-já… je mi to opravdu blbý, asi… neměl jsem to říkat, omlouvám se!" chtěl jsem otevřít kožené dveře od auta, ale zarazila mě cizí dlaň na mém stehně.
,,To je v pořádku. Myslím, že bych se ti měl nějak… No prostě… Stejnak mám do Konohy namířeno, natáčíme tam jednu scénu, a tak tě tam rádi odvezeme," usmál se nakonec. Šťastně jsem přikývl. ,,Děkuji," výskl jsem radostně.
A už jsme jeli. Abychom si zkrátili cestu, tak jsme si společně povídali, on mi řekl, co budou natáčet za scénu a kde a já mu řekl, proč mám namířeno do Konohy.
,,Takže tě chce vyloučit?" ujasnil si to jasně.
Smutně jsem přikývl. ,,Jo, ale… naposledy jsem v tom byl opravdu nevinně, ale… vzhledem k tomu, že lžu skoro pořád, tak se ani nedivím, že mi tentokrát nevěřili," zazubil jsem se, avšak v mých očích byl poznat smutek.
Kakashi kývl. ,,Třeba to rodiče pochopí."
,,To asi těžko," uchechtnul jsem se, ,,pokud mě vyrazí ze školy v Suně, tak už nemám kam jít, leda na uměleckou školu, to je jediná možnost. Matka dokonce chtěla, abych tam nejdřív nastoupil, ale já jsem nechtěl."
,,A kam jsi chtěl nejvíc?" opřel se znovu do opěradla, nalil do skleniček bílé víno a jednu skleničku podal i mě. Přijal jsem ji, jen jsem v oné tekutině smočil rty a už jsem skleničku odkládal na černý pultík.
,,Na lékařskou fakultu, ale to zase otec nechtěl," pokrčil jsem rameny.
Po chvilce se mezi námi rozhostilo ticho. Začal jsem usínat, hlava mi padala na stranu a já už o sobě dávno nevěděl, a tak jsem si ani nestačil uvědomit to, že jsem se hlavou opřel o Kakashiho rameno.

Cítil jsem, jak mi po bříšku přejíždí něčí dlaň, naskakovala mi tím husí kůže. Něčí prsty mi vjely do vlasů a začaly si s nimi hrát. Uslyšel jsem tichý dech, poté povzdechnutí.
,,Pane Hatake? Už jsme tady, měl byste toho chlapce vzbudit," slyšel jsem v dálce řidičův hlas.
Cítil jsem, jak se Kakashiho prsty přesunuly na mé bradavky, jemně kroužil kolem nich a mě v tu chvíli unikl slastný sten. Nikdy bych nevěřil, že se mi tohle splní!
,,Já vím, Iruko, ale… ten blonďatý lhář mi vlezl nějak pod kůži a
nemůžu se ho zbavit."
Tak lhář, jo? Měl jsem chuť se mu vytrhnout a začít na něj řvát, co si to dovoluje, ale když se jeho obličej sklonil k tomu mému a do ucha mi slabě zašeptal: ,,Naruto, jsme tady, vzbuď se!" tak jsem musel otevřít pomale oči. Díval jsem se přímo do jeho obličeje, byl tak blízko, tak blízko…
Měl jsem chuť zpřetrhat jakékoliv mezery, co byly mezi námi a políbit ho. Stále jsem ještě ležel v Kakashiho klíně. ,,Nechce se mi," zašeptal jsem tiše, tak, aby mě řidič neslyšel.
,,To je mi líto, Naruto," zasmál se tiše šedovlásek, ,,ale doopravdy už musíš jít," pobídl mě. Nakonec jsem byl přinucen se zvednout. Řidič vystoupil, přešel k mým dveřím, otevřel je a já jsem vystoupil. Kakashi si otevřel sám, přešel ke mně a podal mi můj baťoh.
,,Díky," špitl jsem.
,,Doufám, že se ještě uvidíme," usmál se na mě.
,,Taky… doufám," s tím jsem odešel pryč.

S rodiči jsem to vyřešil vcelku slušně. Nakonec jsem jim dopis ukázal, nechtěl jsem už dál lhát a už vůbec ne jim.
Matka vše řešila klidně a s rozmyslem, to spíše otec začal řvát, po chvíli se však uklidnil a oba mi jasně řekli, že nastupuji na novou školu a to umělecky zaměřenou. Chtělo se mi řvát, brečet, ale na nic jsem se nezmohl. Byt, který jsem měl v Suně mi prodali a znovu jsem začal bydlet u svých rodičů, aby na mě prý dohlíželi.
Začátkem listopadu jsem doopravdy nastoupil na novou školu. Snažil jsem se v ní, abych nedělal rodičům ostudu, ale občas mi to nedalo, a musel jsem učitelům udělat nějaký ten naschvál. Nakonec to v ní nebylo tak děsné, jak jsem si vždycky říkával. Přihlásil jsem se na plno různých předmětů, ale hlavní můj předmět bylo herectví.
,,Prosím, uklidněte se," snažil se nás zkrotit mistr Asuma.
Po chvíli jsme doopravdy všichni zmlkli, a tak Asuma mohl doříct, co chtěl.
,,Zítra všichni pojedeme na natáčení. Abyste viděli, jak to chodí v běžném životě. Zítra v osm tady!"

Společně se žáky jsem stál před velkou budovou. Nakonec, když se Asuma-sensei ujistil, že jsme všichni, mohli jsme vyrazit. Prošli jsme velkými dvoukřídlými dveřmi dovnitř.
Všude to bylo tak obrovské! S jedné chodby jsme vyšli přímo na obrovský dvůr, kde se zrovna natáčelo. Někteří žáci nedali na Asumovy rozkazy, aby měli zůstat u něj a nikam nechodili, a tak se skoro tři čtvrtina rozptýlila po natáčecí scéně. Já a zbytek žáků
jsme se vydali přímo k režisérovi.
,,Pane Hatake," oslovil ho můj učitel. A mě se v tu chvíli stáhl žaludek.
Mě známí šedovlasý muž se otočil. Nejprve probodl pohledem Asumu a poté se jeho zrak stočil na nás, když mě uviděl, tak se jeho ústa mírně pootevřela, já jsem to však vidět nemohl, jelikož měl znovu černou masku.
Když jsme se mohli rozejít a prohlížet si různé scény a věci, tak jsem se znuděně procházel sem a tam. Díval jsem se, jak se jeden herec před kamerou rozbrečel, jak vztahoval ruce k ženě, která na něj křičela.
Musel jsem se pousmát. Opravdu vtipný záběr.
,,Naruto?" ozvalo se mi jasně za zády. Leknutím jsem nadskočil. ,,Kakashi?!" vyjeknul jsem hlasitě. Když se po nás
- po mě - lidé pohoršeně podívali, tak jsem chtěl být menší a menší a menší… Tvář mi zrudla a já jsem těkal očima mezi Kakashim a lidmi, co tu byli.
,,Eh… teda - chtěl jsem říct - pane Hatake," vyžbleptnul jsem ze sebe.
Kakashi se na mě podíval s úsměvem na rtech. ,,To je dobré, můžeš mi říkat jménem. A… pojďme raději někam, kde budeme mít soukromí," šlehl pohledem po lidech, kteří na nás stále zírali. Horlivě jsem pokýval hlavou, opravdu jsem nechtěl být dále středem pozornosti. Chytil mě za paži a jemně mě navigoval do jeho kanceláře. Když za sebou zabouchnul dveře a opřel se o ně, tak jsem polknul. ,,Tak? Proč jsem tady?"
,,Chtěl jsem tě vidět a popovídat si," přešel ke mně.
Kývl jsem hlavou, opřel jsem se o jeho pracovní stůl a čekal jsem, co mi řekne dál.
,,Chyběl jsi mi, Naruto."
,,Chyběl ti ten blonďatý lhář?" zasmál jsem se.
,,Ty jsi nás slyšel?"
,,Jo," kývl jsem hlavou.
Kakashi se zarazil. ,,Takže jsi i cítil, co -"
,,Ano a nevadilo mi to," usmál jsem se na něj. Když šedovlásek přešel až těsně ke mně, tak jsem si stoupl na špičky a jemně jsem ho políbil na rty. Pořád jsem měl strach, že si to rozmyslí, že se ode mě odtrhne. Ale nakonec si mě Kakashi vyzdvihl nahoru a nechal si mě posadit na jeho pracovní stůl. Líbali jsme se a přitom ani nevnímali čas a realitu. Existovali jsme jen my dva.
,,Zůstaneš se mnou?" zašeptal mi do rtů, poté mi spodní ret skousl.
Tiše jsem zasténal. ,,Ano, ano… ano," šeptal jsem taktéž.
,,To jsem rád, ty můj blonďatý lháři," zasmál se šťastně.
Usmál jsem se.
A tak jsem získal pro své srdce svoji celebritu. Svého režiséra pro svůj život, svého Kakashiho.

Jdi za svým srdcem 2/2(KibaNaru→SasuNaru)

4. května 2011 v 23:02 | Hanako-chan |  FF-jednorázovky
-----Naruto-----
Otevřel jsem oči a spatřil celkem útulný dům.
"Ááááááááá, to už jsem tady?" optal jsem se zívnutím. Sasuke se na mě otočil a přikývl. Usmál jsem se a v tom mi pohled padl na digitální hodiny.
"Ježiši, to už je půl paté!?"
"Jo byla totiž zácpa.Touhle dobou už vstávám do práce" zívnul.
"Promiň" sklopil jsem pohled.
"Ale jdi ty, to nebyla tvoje vina, stejnak jsem si chtěl vzít už dávno dovolenou" utěšoval mě a chytl mě za ruku.V tu chvíli mnou projelo menší mravenčení.Sasuke mě zavedl dovnitř.Před útulným krbek, který měl v obíváku rozložil deku a položil tam dvě misky, jednu s vodou a druhou s kuřecími kostmi.Akamrau si tam okamžitě lehl a spokojeně zaštěkal.
"Tady je můj pokoj, tady je koupelna a tady je pokoj pro hosty" ukazoval mi různé místnosti
"Pokud" začal. "Pokud chceš, tak můžeš spát se mnou v pokoji, aby nebyl sám, pokud ale nechceš tak..."
"Ne,ne to je dobré, klidně budu spát u tebe, nechceme být sami"řkel jsem mu a pohladil se po bříšku.Sasuke se umsál a zavedl mě do pokoje.
"Tady máš něco na převlečení, tyhle kalhoty nosila máma když mě čekala" řekl a podal mi je. Převlékl jsem se ani mi nevadilo, že mě Sasuke pozoruje, bylo mi to příjemné.
-----Sasuke-----
Sledoval jsem jak se Naruto převléká, věděl jsem, že bych nemě,ale nemohl jsem odolat.Byl tak překrásný! A jemu to očividně nevadilo.Srdce mi bušelo jak spalšené při pohledu na něj.Měl jsem pocit, že se zblázním pokud se ho okamžítě nedotknu.Pomalu jsem vstal z postele a objal ho okolo pasu.
"S-Sasuke" ucítil jsem jak stuhnul.
"Prosím, ještě chvilku mi dovol takto zůstat, prosím"
-----Naruto-----
Ztuhnul jsem když jsem ucítil jak mě Sasuke objal.
"S-Sasuke" zakoktal jsem.
"Prosím, ještě chvilku mi dovol takto zůstat, prosím" prosil mě.Otočil jsem se k němu čelem.Ten pocit co jsem cítil pokaždé když se mě dotknul.Stejný sem mívla když jsem poprvé potkal Kibu, ale tady to bylo silnější.Obkroužil jsem svoje ruce kolem jeho krku a spojil naše rty. Už vím co to bylo za pocit.Láska!Zamiloval jsem se do něj a to jsem ho teprve dneska potkal.Asi opravdu existuje láska na první pohled a já ji teď pocítil.
Sasuke se do polibku zapojil.Trochu sem pootevřel ústa a on tam okamžitě vlklouzl svým hbytým jazykem.Pomalu si začal hrát s tím mím a přitom mě hladil po zádech. Slastně jsem mu vzdychla do úst, jak mi to bylo příjemné.Opatrně mě položil na postel a já mu sundal tričko.Rukou jsem fascinovaně přejížděl po jeho svalech.
"Miluji tě,Naruto" řekl mi a mě se do očí nahrnuli slzy, slzy štěstí
"Já tebe taky, Sasuke" usmál se na mě a ve společném objetí jsem usnuli.
-----Sasuke-----
Naruto u mě žil už celý měsíc a čas porodu se rychle blížil.Poslední týden jsem byl tak nervozní, že jsem ani oka nezamhouřil.Bratrův pokoj jsme přestavěli na pokoj pro dítě a jeho věci jsme přesunuli do ložnice k rodičům, stejnak semka často vodil svého přítele Deidaru, pokaždé když nás přišli navštívit, a tak se jim věčí ložnice hodila.
Byly dva dny před termínem porodu.Naruto seděl v obýváku a četl si knihu "Jak se dostat po porodu do formy" Akamaru ležel u jeho nohou a já připravoval večeři. V tom někdo zazvonil.Akamaru vyběhl ke dveřím a začal štěkat.
"Klid Akamaru, už jdu"otevřel jsem dveře.Za nimi stál Neji spolu se svou přítelkyní TenTen, dále pak můj starší bratr Itachi a jeho přítel Deidara a nakonec Ino se svým klukem Saiem. Ino a Naruto se potakli ve zdejší nemocnici, kde Ino pracuje a od toho dne se stali moc dobrými přáteli.
"Tak co budoucí tatínku!Jak se vede!" řekl Deidara.Sice to dítě není moje, ale já ho jako vlastní přijal.
"Fajn. Co tady vlastně děláte?" zeptal jsem se jich.
"No co asi, přišli jsem oslavovat, předčasná oslava k narození dítěte!"
"Sasuke co se děje?" vešel tam Naruto.
"Jé, ahoj lidi"
"Ahoj Naruto, jak se cítíš?" zeptala se ho Ino.
"Skvěle"
"Tak dem oslavovat, ne! Přinesli jsme nějakou baštu!" navrhl Deidara a všichni jsme se vydali do jídelny.Oslava trvala dlouho do noci a všichni se skvěle bavili, včetně mě.Ke konci se však stalo něco co nikdo nečekal.Naruto se s výkřikem chytnul za břicho a padnul na kolena.
"NARUTO!!!" vykřikl jsem a přiskočil k němu.
"Co se děje!?" vyjekla Ino a taktéž k němu přiskočila.
-----Naruto-----
Oslava se blížila ke konci a já jsem se skvěle bavil. Vstal jsem, jakože si du pro něco k pití a v tu chvíli se to stalo. Ucítil jsem silné křeče, ta bolest byla tak nesnesitelná, že jsem musel zavřít oči a s výkřikem jsem spadl na kolena.
"NARUTO!!!" uslyšel jsem Sasukeho vyděšený výkřik.
"Co se děje?!" vyjekla Ino a klekla si ke mně.
"Zavolejte sanitku! Bude rodit!" rozkázala.Kolem nastal zmatek, který jsem však přes hrozné bolesti sotva vnímal.
"Ne, odvezuho do nemocnice sám, sanitka by to nemusela stihnout" uslyšel jsem Sasukeho.Pomohl mi se postavit a odvedl mě do auta.
"Saii, skoč knám do ložnice, je tam velká taška, kde má Naruto všechny svoje věci co potřebuje" poprosil ho Sasuke.Sai na nic nečekal. Sasuke mě pomalu položil na postel ze sedadel, kterou Neji připravil.
"Klid Naruto, jenom zhluboka dýchej" snažil se mě uklidit.Itachi si sednul na místo řidiče a vedle něj se posadil Deidara.Sasuke byl semnou vzadu a držel mě za ruku.
"Ano, jistě, děkuji" hopla tam Ino, která zřejmě volala do nemocnice, že už jsme na cestě. Cesta trvala nesnesitelně dlouho a já měl pocit, že snad puknu.
"Neboj se Naruto, to bude dobré" snažil se mně Sasuke utěšit, když mě na vozíčku vezli na operační sál.Ale já věděl, že to nezvládnu.Poznal jsem to už na začátku, když mi praskla voda, cítil jsem, že se mi přiotrávila krev, ale mlčel jsem, chtěl jsem hlavně zachránit dítě, mateřskej pud je skvělej, že?
"Miluji tě Sasuke, poslední měsíc co jsem s tebou strávil byl ten nejlepší v mém životě" řekl jsem mu než jsem upadl do bezvědomí.
-----Sasuke-----
Sledoval jsem jak ho odváží na operační sál.V hlavě mi furt zněla jeho poslední slova, bylo to skoro jako by se semnou loučil. Ne, on bude v pořádku, bez něj nemá můj život žádnou cenu! Zničeně jsem si sednul na židly a čekal.Trvalo to nesnesitelně dlouho a já ze samého stresu usnul, až se mi začala realita smíchávat se světem snů.
"Vy jste pan Uchiha" probudil mě čísí hlas.Přikývl jsem.
"Gratuluji, narodil se vám krásný chlapeček" usmál se na mě a sesřička mi podala malý uzlíček v modré peřince.Musel jsem se posadi, jelikož jsem měl pocit, že mi nohy vypoví službu. V náručí se mi vrtěl malý tvoreček, který mě ve snech pornásledoval celý měsíc. Vůbec nebylo poznat, že to dítě není moje a ani to, že patří tomu hnusnému grázlovi.Chlapeček měl, stejně blonďaté vlásky a oči barvy nebe, jako Naruto.Byl nádherný.
"A co Naruto?" zeptal jsem se.Doktorův výraz se změnil.
"Je nám to líto, snažili jsem se, ale váš partner bohužel zemřel na otravu krve" touhle větou se mi nadobro zbortil svět.Sestřička si malého nachvíli odnesla a já se zničeně posadil na židly, přičemž jsem si vložil hlavu do dlaní a plakal.
O týden později se konal jeho pohřeb.Stál jsem tam společně s Akamarem, ostatní už odešli, a hleděl jsem na jeho fotku. V náručí jsem držel našeho syna, které ho jsem pojmenoval po něm.Začalo pršet.Položil jsem na hrob rudou růži, ale ani tak jsem pohled z fotky nespustil.
"Miluji tě Naruto, nikdy na tebe nezapomenu a nikdy nebudu nikoho milovat tolik jako tebe.A neboj se, o našeho syna se postarám, budeš na něj pyšný" slíbil jsem nad jeho hrobem a pak se společně s Akamarem vydal pryč.
"Pan Uchiha?" strhnutím jsem se probudil.
"Díky bohu byl to jen sen" pomyslel jsem si šťastně.
"Gratuluji, narodil se vám krásný chlapeček" usmál se na mě a sestra mi podala malý uzlíček v modré peřince, chlapeček vypadal uplně stejně tak jako v mém snu, všechno to bylo stejné jako v mém snu a tak mě přepadl strach.
"A co Naruto!" vyjekl jsem se strachem v očích.
"Stav vašeho partnera je stabilizovaný, sice jsme museli provést menší zákrok, abychom odstranili otrávenou krev, ale jinak je naprosto v pořádku, přechvílí se porbral.Klidně za ním můžete nachvíli zajít, je na pokoji č.23" řekl a já jsem se spolu s našim synkem vydal za ním na pokoj.
-----Naruto-----
Sledoval jsem jak se otevřeli dveře od mého pokoje a dovnitř vstoupil Sasuke s našim dítětem.
"Sasuke" zachroptěl jsem znaveně, ale zároveň šťastně. Sasuke se usmál a podal mi uzlíček.Nemohl jsem se na něj vynadívat.Byl překrásný!
"Jak, jak je možné, že můžeš někoho tak moc milovat, když ho vidíš prvně v životě" zašeptal jsem dojatě.Sasuke mě objal.
"Je nádherný, naprosto nádherný" řekl.
"Děkuji ti Naruto"
"Za co?"
"Za to, že jsi a za našeho syna" zašeptal než mě políbil.
"Já ti taky děkuji, bez tebe bych možná teďka někde seděl na ulici a náš syn už mohl být mrtvý"
"A měli bychom taky poděkovat Kibovi" řekl jsem.
"Proč?" pozvedl nechápavě obočí.
"Protože kdyby mě tenkrát neopustil, tak bychom spolu teďka nebyly, ne nadarmo se říká, že všechno zlé je pro něco dobré" usmál jsem se.
"To je pravda. A to mi něco připomíná!" řekl a stoupnul si.
"Když jsem čekal v čekárně, tak jsem tam usnul a zdál se mi sen, když jsem se probudil došlo mi, že každý další den, může být náš poslední a čas, který spolu strávíme je nenahraditelný a tak se tě ptám...." klekl si přede mě a vytáhl rudou krabičku.
"Uzumaki Naruto, vezmeš si mě?" otevřel ji a já spatřil nádherný prsten.
"Jasně že ANO!" vydechl jsem a objal ho kolem krku. Sasuke mi navlékl prsten a políbil mě.
-----Sasuke-----
Je to už 3 roky od oného dne kdy jsem potkal Naruta. Zrovna stojíme před oltářem a říkáme si svoje "ano".Naš syn, které mu jsem dali jmého Daisuke sedí na židly vedle Iny.Na Narutovi byly vidět známky pokročilého těhotenství.Byl jsem tolik šťastný.Měl jsem všechno co jsem si kdy přál. Dobré přátele, užasnou rodinu a toho nejkrásnějšího a nejlepšího manžela na světě. Nikdy nedovolím aby nás něco rozdělilo.Budu je všechny tři chránit holým životem.Tohle je můj celoživotní slib.
"Sasuke Uchiho, berete si zde přítomného pana Uzumakiho, budete ho milovat v bohatství i chudobě, ve zdraví i nemoci dokud vás smrt nerozdělí"
"Ano" odpověděl jsem.
"Můžete si navléct prstýnky" řekl kněz. Neji, který byl zde jako můj svědek, nám podal prsteny.Navlékl jsem ho Narutovi na prst a on udělal to samé.
"Tímto vás prohlašuji za manžele, smíte políbit ženicha" řekl a já se pomalu naklonil k Narutovi.Naše rty se spojili ve vášnivém a lásky plném polibku, který tímto uzavřel naše životy dohromady.
THE END.

Jdi za svým srdcem 1/2(KibaNaru→SasuNaru)

4. května 2011 v 22:54 | Hanako-chan |  FF-jednorázovky
Název: Jdi za svým srdcem.
Pár: SasuNaru, začátek KibaNaru
Varování: shoune ai, mpreg(mužské těhotenství)
Pozn.: Děj je z pohledu Naruta a Sasukeho
-----Naruto----
Seděl jsem v autě na místě spolujezdce a díval se z okna.Můj přítel Kiba řídil a přitom si zpíval nějakou debilní písničku, kterou hráli v radiu.
"Notak připoj se baby, kazíš to!" vykřiknul a upil si z láhve saké. Protočil jsem oči a znovu se podíval na krajinu venku. Náhle moje ruka vystřelila k mému osmi měsíčnímu bříšku.Vzal jsem Kibovu ruku, ve které držel zapalovač, a položil ji na mé břicho.
"Co to k sakru děláš!?" vykřikl naštvaně, když mu zapalovač vypadl z ruky a propadl ven dírou v autě.Ignoroval jsem to.
"Cítíš to?"
"Ne" řekl s nezájmem a chtěl si vytáhnout další zapalovač, ale já ho opět chytnul za ruku a položil ji zpátky.
"Copak necítíš to buch, buch,buch?" řekl jsem. "Tady, tady má srdíčko"
"To není jistý" řekl pouze a zapálil si. Smutně jsem odvrátil pohled když v tom...
"Jé, Wal-Mart!" vykřikl jsem.
"A co?"
"Zastav, musím na záchod" s neochotou zabočil a zastavil.
"Jo a nedal bys mi nějaký peníze?"
"Na co?"
"Mám hlad, chtěl bych si něco koupit"
"Fajn, tady máš deset dolarů, kup si nějakou mysli tyčinku a dělej" vylezl jsem z auta a zamířil na záchody. Když jsem dokonal potřebu, šel jsem se podívat co bych si mohl koupit. No moc velký vyběr jsem neměl. Tady to bylo celkem drahé, asi si budu muset fakt koupit tu mysli tyčinku.
"Dobrý den, přejete si?"ozval se mi za zády sametový hlas.Otočil jsem se a spatřil kluka mého věku, měl černé havraní vlasy a onixové oči, jeho pokožka byla býlá jako sních, na tváři měl milý usměv.
"Eh...no, já jenom, neukázal bystemi kde máte mysli tyčinky?"Překvapeně se na mě podíval.
"Mysli tyčinky, to je všechno...myslím ve vašem stavu...neměl byste si koupit něco víc....je to sice zdravé, ale..." snažil se vykoktat.
"Rád bych, ale bohužel nemám moc peněz, můj přítel mi dal pouze deset dolarů" Chlapec se zamračil.
"To není zrovna moc"
"No, víte on zrovna moc peněz nemá, zatím si nenašel žádnou práci a tak musíme šetřit" snažil jsem se ho obhájit, ale pravda byla taková, že Kiba všechny peníze co dostal od zesnulého strýce prochlastal a nebo vykouřil a tak nebylo divu, že jim zbylo jen tak, tak na jídlo.
"Nechci vás nějak naštvat, ale zdá se mi, že ten váš přítel je nějaký nezodpovědný.Přece...jenom jste v jiném stavu" Nevěděl jsem co na to říct a tak jsem pouze mlčel.
"Víte co, pojďte semnou" řekl a už mě vedl do nějaké uličky. Překvapaně jsem zastvil když začal do košíku, co vzal pocestě, házet sušenky, bonbony, různé light tyčinky , multivitamínpvé nápoje atd.
"Tady máte" podal mi košík, který byl přeplněný jídlem, pitím a nějakými hračkami pro dítě.
"A-ale já si to-"
"Na účet podniku" usmál se a dovedl mě ke dveřím.
"Děkuji..."
"Sasuke, jmenuji se Sasuke Uchiha"
"Naruto,Naruto Uzumaki" podla jsem mu ruku a on ji stiskl.
"Rád jsem vás poznal a ještě jednou děkuji" usmál jsem se na něj a odešel. Cestou jsem se díval na všechno co koupil.Mňam, bylo tam skoro všechno co jsem měl rád. Nachvíli jsem se zarazil. Co řeknu Kibovi, určitě se bude vyptávat a kdybych mu řekl o Sasukem určitě by to neskončilo dobře, Kiba je strašně žárliví. Pomalu jsem zvdenul hlavu od košíku a...v tu chvíli mi vypadl z ruky. Kiba tady nebyl! Jeho auto bylo pryč! Překvapeně jsem došel k místu kde parkoval a našel jsem tam fotoaparát, který jsem nedávnou koupil.Byly tam všechny naše fotky! Všechny! Mě a dítěte, které nafotili mí kamarádi.Zničeně jsem si denul na zem. Určitě se vrátí, určitě! Možná někam odjel natankovat nebo tak.
"Jste v pořádku?" zeptal se mě někdo. Zvedl jsem hlavu a spatřil mladou ženu s tmavě modravými vlasy a bělostnými oči.
"Jo,jo mů přítel odjel jenom někam natankovat" řekl jsem a sanžil jsem se uklidnit. Ona jenom přikývla a, s pozdravem pěkného dne, odešla.
Bylo už půl deváte večer a Kiba furt nikde. Začal jsem propadat beznaději. Co budu dělat.Nemám kde bydlet a jediná hotovost co mám je těch deset ubohejch dolarů.
Bylo už za pět minut devět, pomalu jsem propukl v beznadějný pláč, když v tom se otevřeli dveře a ven vyšel Sasuke.
"Naruto?"řekl překvapeně.
"Co tady děláš?" poklekl ke mně. Řekl jsem mu co se stalo a přitom jsem furt plakal, bylo toho na mě moc.Objal mě začal utěšovat.
------Sasuke-----
Vyšel jsem z obchodu, už jsem měl padla, moje myls se upírala zpátky k blonďatému chlapci.Už od prvního okamžiku mě okouzlil.Ty jeho blonďaté vlasy, nebesky modré oči, milý, nevinný usměv a hlavně to jeho bříško, tolik mu slušelo.Zklamaně jsem si povzdychl, neměl bych si dělat falešné naděje, stejnak už ho nikdy neuvidím, určitě už odjel stím svým přítelem. Ikdyž nechápu co na něm Naruto vidí.Není ani schopný dát mu peníze na pořádné jídlo.To já bych na jeho místě udělal všechno možné, abych mu pomohl.Náhle jsem se zastavil, jelikož jsem uslyšel vzlyky, pohléd jsem dolů a moje oči se rozšířili překvapením.
"Naruto?" zeptal jsem se překvapeně při pohledu na schouleného blonďáčka.
"Co tady děláš?"poklekl jsem k němu.Naruto mi všechno řekl a přitom stále brečel. Objal jsem ho a začal utěšovat, měl jsem na toho kluka fakt pořádný vztek, jak mu to mohl udělat, zvláště když s ním čeká dítě.
"Pššš, pššš, notak neplakej, pro děťátko to určitě není dobré" snažil jsem se ho utěšit, není dobré aby se takto stresoval.Začal jsem se sním kolíbat abych ho uklidnil.Fungovalo to,Naruto se po chvíli přestal třást.
"Děkuji" vzlykl. Chtěl se postavit, ale já ho zastavil.
"Počkej, nemůžeš jen tak odejít, kde budeš spát?"
"Já nevím, asi, asi-"
"Asi půjdeš ke mě"
"Cože???"
-----Naruto-----
Překvapeně jsem ztuhnul.On mi navrhl abych šel k němu? Kluk, kterého jsem teprve dneska potkal.Nevěděl jsem co mám na to říct, ale jinou možnost jsem neměl.Tak jsem tedy přikývl na souhlas.Sasuke se usmál a pomohl mi s nákupem,který mi předtím obstaral, pak mě chytil za ruku a odvedl mě k jeho autu.Bylo celkem luxusní.Šest sedadel pro šest lidí.Silná konstrukce a krásný rudý lak, zřejmě si ho nedávno nechl nalakovat.Pomohl mi se posadit a opatrně mi zapnul pás, aby se něco nestalo dítěti, musel jsem se usmát tomu jak byl opatrný a starostlivý.Potom nastartoval a my se rozjeli k němu domů.
"Nejsi unavený?" zeptal se mě po čtvrt hodině cesty.Trochu jsem příkývl a zívnul.
"No, ta cesta bude ještě trvat tak dvě hodiny, bohužel bydlím strašně daleko, ale už pracuji na tom, že si pořídím byt trochu blíž, kvůli práci" vysvětlil mi.Najednou zastvil.
"Pojď" vytáhl mě ven.Nechápavě jsem zamrkal, nechtěl mě tady snad nechat?!Sasuke otevřel dveře vzadu a já jenom s otevřenou pusou zíral na to jak poslední dvě sedadla přemenil na menší postel, to samé udělal i s prostředními dvěma. První dvě sedadla nechal normálně.
"Tohle auto navrhoval můj nejlepší kamarád,Neji Hyuuga.Sedadla jsou vyrobena tak aby se v případě nouze dala přeměnit na postel, můžou se i spojit" řekl a já jenom přikývl.Potom šel dozadu a z kufru vytáhl tři polštáře a deku, na první pohled obravdu teplou a měkoučkou.Poskládal polštáře a ještě je načechral.
"Lehni si" řekl mi a já si opatrně lehnul.Sasuke mě přikril a já se pod tu deku zachumlal.Bylo mi tak teplo.
"Kdyby něco tak houkni" usmál se na mě.Potom ještě zatáhl okna menšími záclonkami, sednul si zpátky na své místo a opět jsme se rozjeli.
"Dobrou,Naruto"
"Dobrou a děkuji, opravdu moc děkuji"
"Nemáš zač, to je předse samosřejmost" usmál se na mě a pustil rádio, zrovna hráli mou nejoblíbenější písničku,tahle mě vždycky dokázala uklidnit a když jsem byl unavený tak i uspat.
"Mám ji nechat?" zeptal se mě Sasuke.
"Jo, pokud ti to teda nevadí"
"Ne neva" šťastně jsem se usmál.Kiba mi nikdy nedovolil abych poslouchal co jsem chtěl, vždycky jsem musel poslouchat ty jeho stupidní písničky, které se mi nikdy nelíbili. Ani nevím jestli ho potomhle budu chtít ještě někdy v životě vydět.Ne já ho už NIKDY nechci v životě vidět! Tolik mi ubližil! Pomalu jsem se nechál unášet toný písně, které mě pochvíli přenesli do říše snů.
-----Sasuke-----
Pomalu jsem řídil a přitom se díval na cestu před námi.Tady musí být člověk opatrný, zvláště v tuhle noční hodinu.Ještě bude asi tak hodinu trvat než dorazíme na místo.Naruto vzadu už dávno spokojeně chrupkal.Musel jsem se pousmát.Byl tak moc roztomilí, hlavně když spal, vypadal jako anděl.
Spozorněl jsem když jsem si všiml, že mi dochází benzín, naštěstí byla kousek odtud benzíka. Zabočil jsem a za pět minut jsem tam dojel.Opatrně jsem zaparkoval a vystoupil.Pohled mi okamžitě padl na hnědovlasého kluka s červenými trojúhleníky na tvářích, který se líbal s nějkým šedovlasým klukem.Nevím proč, ale měl jsem takový divný pocit když jsem ho spatřil.Nechal jsem to být a začal tankovat.Chvíli to bude trvat tak jsem se rozhodl jít si něco koupit do menšího butiku co tu je.
"Ahoj Leny"
"Čágo Sasuke, jak se vede chlape"
"Dobře, to neuvěříš co se mi dneska přihodilo"
"Notak to jsem zvědav" Začal jsem vyprávět otom jak jsem potkal Naruta v obchodě, jak jsem mu nakoupil, jelikož jeho přítel nebyl schopný dát mu peníze na pořádné jídlo, jak jsem ho našel sedět samotného před obchodem, protože ho tam ten parchant nechal a jak jsem mu nabídl, že ho nastěhuji k sobě.
"To je typické" zamračil se. "Dnešní mládež už nemá skoro žádnou zodpovědnost za svoje hříchy.Klidně si se svým partnerem nebo partnerkou užijou, ale aby potom nesli zodpovědnost za to, že ji nebo jeho přivedou do jiného stavu, tak to ne" řekl a já pouze přikývl.
-----Naruto-----
Probudil jsem se, jelikož se mi chtělo na záchod. Uvědomil jsem si, že stojíme, že bychom tam už byly? Ne, jenom jsme zastvili u benzínky, jak jsem zjistil když jsem se podíval ven.Vylezl jsem z auta a ztuhnul jsem.Byl tam Kiba a líbal se s nějakým šedovlasým klukem.Pochvíli ten kluk odešel a Kiba se otočil.Když mě spatřil ušklíbl se.
"Ale tak tady jsi" řekl a přešel ke mně.
"Au" sykl jsem když mě silně chytil za zápěstí ruky.
"Nech mě bejt, nešahej na mě, vypadni, už tě nechci v životě vidět, ty si myslíš, že ti tohle jen tak odpustím, potom co si mi udělal, že mě tam necháš a pak ti jakože skočím kolem krku!" ječel jsem na něj. V tomi mi přistála facka.
"MLČ!" vyčtěkl a začal mi rozepínat košili.
"Ne-Ne, prosím nedělěj to, nechtoho, ublížíš dítěti!" prosil jsem ho když mi začal rozepínat i kalhoty.Kibu to však absolutně nezajímalo.Pomalu jsem začínal propadat hysterii a prosil o zázrak., když v tom dostal Kiba takovou šlupu pěstí až odletěl dobré dva metry.
"Nešahej na něj ty špíno!" zakřičel na něj Sasuke.
-----Sasuke-----
Vyšel jsem z butiku a při pohledu co se mi naskytl by se ve mně krve nedořezali.Na Naruta se sápal ten hnědovlasý kluk a jak bylo vidět Narutovi to bylo hodně nepříjemné. V ten moment mě přepadl takový vztek.Vyřítil jsem se na toho kluka a vrazil mu takovou až odletěl dobrá dva matry daleko.
"Nešahej na něj ty špíno!" zakřičel jsem na něj.
"Ale, ale, to už sis našel jiného.Ty jsi, ale děvkař Naruto, to ti jedno dítě nestačí" řekl posměšně když vstával a přitom si utíral pramínek kreve, který mu tekl za rtů. V ten moment mi došlo kdo to je, tak to byl ON, ten který tohle všechno Narutovi způsobil.
"Mlč nebo se neznám!" vyštěkl jsem a objal vystrašeného blonďáčka.
"Sorry kámo, ale tohle fakt není tvoje starost, tak vypal!"
"Ne"
"Fajn, když to nejde po dobrým, tak to půjde po zlým" z dálky byly slyšet sirény policejních vozů.
" A k***a!" vyjekl Kiba a vlítl do auta, přičemž zněj vyhodil svého psa, Akamara.
"Vypal psisko!" křikl a snažil se nastartoval, ale nešlo mu to.
"Doprdele, tak jeď!" bylo pozdě, policie už dorazila a zatkla ho.
"Tohle ještě neskončilo, jednou si tě najdu a pak uvidíš!" řekl ještě před tím než ho odvezli a já se vítězně ušklíbl. Pomalu jsem zavdel Naruta k autu, ale on mě zasatvil.
"Počkej" řekl a pohled mu padl psa, kterého předtím ten ten kluk vyhodil.
"To je Akamaru, Kibův pes, dostal ho odemně jako dárek k výročí, ikdyž on mi nic nedal" vysvětlil mi a natáhl k němu ruku.Pes, velikosti poníka, k nám dokulhal.Vypadalo to na zlomenou nohu. Ani o psa se nedokázal postarat!Naruto ho pohladil po hlavě a podíval se na mě.Přikývl jsem.Koneckonců v autě bylo místa dost.
Naruto si lehnul zpátky.
"Jé, počkej musím ještě na záchod! Omluvně se mě podival. Povzdechl jsem si. Sním to nebudu mít teda lehký.Naruto se vydal na záchod a já se zatím podíval na Akamarovu packu. Chtělo by to veterináře, ale už je hodně pozdě.Do zítřka mu bude muset stačit dlaha, kterou jsem mu dal. Akamaru zaštěkal a olízl mi obličej. Ochvíli později dorazil Naruto.Lehnul si zpátky a vedle něj se uvelebil Akamaru.Oba jsem přikril a vyrazili jsme.Bylo něco kolem půlnoci.Naruto pochvíli zase usnul a sním i Akamaru. Zachvíli bychom měli být na místě, ale....
"To snad ne!" zaklel jsem potichu.Před námi byla zácpa a to pořádná!
"A dost, zítra si beru dovolenou na celý týden!" pomyslel jsem si naštvaně a čekal.
Domů jsme dorazili kole páté ráno.
"Ááááááááá, to už jsem tady?" zeptal se Naruto.


Jóóó jsem zpět a prosím o radu

3. května 2011 v 13:37 | Jituí
Tak jo lidi jsem zpět z "koncentráku" a to je moc dobře protože budu moct přepsat povídky a dátz je sem ale potřebuju vaší menší radu mají být Sasuke a Naruko(v povídce Pravá identita?? Kyuubi?!?!): 1) jen kamarádi (a připište s kým by měla Naruko a Sasuke chodit)
2) spolu chodit a potom se vzít atd.

!!!!!!!já osobně se bych ratši 2 verzi ale je to na vás když nebudou komentáře tak to píšu podle sebe!!!!!!!
pište to vše do komentů do 20.5. to je PÁTEK