Září 2011

Sníh (SasuNaru)

30. září 2011 v 21:17 FF-jednorázovky
Naruto se zadíval z okna, nudné hodině japonštiny nevěnoval sebemenší pozornost. Zaostřil a vyskočil, až židle s třesknutím dopadla na zem.
"Uzumaki!!!" zaječela Kurenai-sensei. Naruto ji však ignoroval a dál hleděl z okna.
"SNÍH!!!" křičel radostně. Ostatní studenti se taky nahrnuli k oknu a pozorovali, jak z nebe padají vločky prvního zimního sněhu. Naruto se trochu rozkašlal a dál se kochal výhledem. Všichni byli u okna až na tmavovlasého kluka, který seděl úplně vzadu.
"Sasuke-kun, napadl sníh!" oznamovala mu nadšeně růžovlasá dívka.
"Hn, tak vodpal, Sakuro," odstrčil ji a otočil se k oknům, kde stále stál Naruto. Pravý koutek jeho úst se mírně zvedl v chabé parodii na úsměv. Jeho ústa se neusmívala tak dlouho, že to dočista zapomněla. Kurenai rezignovala na výuku, stejně byla poslední hodina, a pustila je. Všichni se vyřítili k šatnám, až na Sasukeho, který se rozvláčně balil a úplně klidně se coural chodbou do šaten. Když se tam dostal, Naruto už odcházel. Míjeli se ve dveřích, když se všichni kluci rozesmáli. Naruto se na ně nechápavě otočil.
"Se podívejte nad sebe," vyprskl Kiba smíchy. Naruto i Sasuke otočili hlavy vzhůru. Přímo nad nimi viselo jmelí. Sasuke protočil oči a chtěl odejít, ale Lee ho nenechal.
"Gomen, Sasuke-san, ale budete se s Narutem-san muset políbit," zamrkal na něho svým kobercem, alias obočím. Naruto zrudl a mrkl po Sasukem. Ten si teatrálně povzdechl. Bylo mu jasné, že ho Lee nepustí, dokud se s blonďáčkem nepolíbí. Ušklíbl se, Naruto se mu líbí, tak co by se bránil? Sklonil se tedy k Narutovi, chytil ho kolem pasu a přitiskl své rty na jeho.
'Když divadlo, tak pořádné,' pomyslel si s pomyslným úšklebkem a přiměl Naruta otevřít ústa. Vklouzl do nich jazykem a začal je horlivě prozkoumávat. Naruto na něho vykulil oči a pokusil se od něho odtáhnout, ale starší mladík ho nepustil.
Po - jen pro ně - nekonečné chvíli se Sasuke odtáhl. Naruto byl v obličeji úplně rudý. Kluci na něho koukali, jako by spadli z jahody.
"Tyy…tyyy…jsi vůůůl!" Vyprskl Naruto a vyběhl ze šatny. Sasuke se ušklíbl, v klidu se obul, oblékl a odešel.
Naruto si to naštvaně rázoval po ulici. Pravda byla, že polibek se mu líbil…a to byl ten problém!!! On přeci není gay!!! A už vůbec nemiluje Sasukeho. Nesnáší ten jeho arogantní, sladký, krásný…obličej? Co?? On si myslí, že Sasukeho obličej je krásný? Nenene!!! A ty jeho rty… rozkašlal se.
"Na co to sakra myslím…!?" zakřičel a naprázdno máchl pětí. Překvapilo ho, když pěst narazila do něčí dlaně. Otočil se.
"Až tak tě to rozhodilo?" ušklíbl se Sasuke a natlačil ho na stěnu. Zadíval se mu zblízka do očí. Naruto znervózněl a jeho tváře zrudly.
"N-ne, co si o sobě jako myslíš?" avšak přišpendlený Sasukem ke stěně ztratil většinu svého chvastounství. Jako by se zmenšoval.
"Co si o sobě myslím?" Sasuke vypadal, že se nad tím zamyslel.
"Co mlčíš?" Nechápal Naruto, když bylo chvíli ticho.
"Přemýšlím nad tím, co si o sobě myslím. Je toho dost," šklebil se na něho Sasuke.
"Ty arogantní, pitomej imbecile!!!" křikl Naruto a pokusil se od sebe Uchihu odstrčit. Ovšem Sasuke se ani nepohnul. Položil ruce vedle Narutovy hlavy. Sklonil se k němu a jazykem přejel po svých rtech. Naruto polkl. Sasuke ho znervózňoval svým chováním i vzezřením. Proč sakra musí být tak sexy?! Těkal svýma očima po Sasukeho obličeji, který byl čím dál blíž. Najednou si všiml, že má Sasuke krásné oči lemované hustými vějířky řas. Jen na Uchihu zíral, dokud Sasuke nespojil jejich rty. Blonďák přivřel oči a nechal se od Sasukeho líbat, nic jiného mu ani nezbývalo. Sasuke ho přiměl otevřít pusu a náruživě zkoumal jejich vnitřek svým hbitým jazykem.
Najednou polibek skončil a teplo, které ze Sasukeho sálalo, zmizelo. Naruto poněkud omámeně otevřel oči a uviděl už jen Sasukeho záda. Svezl se do hromádky napadaného sněhu a zíral do blba. Zatřepal hlavou, ale ze svého lehce povzneseného stavu se nedostal.
Najednou byla všude kolem bílá tma a zima.
"No bezva," zamrmlal Naruto, jakmile se vyhrabal ze sněhu, který na něho spadl ze střechy. Kýchl a popotáhl. Celý týden kašlal a smrkal, a sezení ve sněhu ve slabé bundě, asi to bude trochu víc než rýma. Pomalu se šoural domů a pozoroval vločky, které se snášely k zemi. Domů dorazil až hodně pozdě.
"Naruto, kdes byl?" zeptala se Anko starostlivě.
"Venku…" zamumlal a popotáhl.
"Vem si kapesník!" Vlepil mu Kakashi něžný pohlavek, po kterém se Narutovi otočila celá hlava.
"Gomen," Naruto si vzal kapesník. "Jdu si lehnout," prohodil a odšoural se po schodech do pokoje. Po osprchování se zahrabal do postele a usnul. Cítil se úplně hrozně.

"Naruto vstávej," budila ho ráno Anko. Naruto sen něco zasténal a přetáhl si peřinu přes hlavu.
"Tak to ne!" Anko z něho peřinu stáhla. Naruto na ni zamžoural, ale měl ji jako v mlze. Jeho adoptivní matka mu sáhla na čelo.
"Úplně hoříš!" vyjekla zděšeně. Zabalila ho do peřiny a odběhla. Po chvilce se vrátila s práškem a teploměrem. Nesmlouvavě ho Narutovi nacpala pod paži a prášek mu dala do pusy. Po chvíli teploměr vytáhla.
"39,5. Dnes nejdeš do školy. Asi máš chřipku," řekla ustaraně a odběhla mu uvařit čaj. Naruto se zachumlal do peřiny s myšlenkou, že nemusí vidět Sasukeho, a usnul.

"…a chybí Haruno a Uzumaki," oznámila služba. Sasuke se podíval na prázdné místo po Uzumakim. Není ve škole? Chce se mu vyhnout? No, nemůže simulovat věnčně. Opřel se a ušklíbl se.

Opak byl pravdou, Naruto se ve škole neukázal dva týdny a oni se od učitele dozvěděli, že má chřipku.
Naruto se díval z okna na zasněženou ulici, bylo mu líto, že první sníh promarodí doma. Unaveně zívl a otevřel knížku, kterou za svou nemoc přečetl dvakrát. Samozřejmě usnul. Ovšem nespal klidně, zdálo se mu o Sasukem a polibku. Prostě nechápal, proč to Uchiha udělal.
Zavrtěl se a promnul si oči. Pomaličku polehoučku se probíral z náruče spánku. Zakašlal a urovnal si na krku šátek, který stejně již uschnul. Konečně otevřel oči a skrz zamlženou clonu se snažil zaostřit na osobu sedící u jeho postele.
Když se mu konečně vyčistil zrak, mohl poznat, kdo tam sedí.
"S-Sasuke?" zadíval se na svého spolužáka a jeho tváře zčervenaly. "Co- co tu děláš?"
"Sedím," odvětil Sasuke arogantně, "ale jestli myslíš, jak jsem se sem dostal, pustila mě tvá matka, řekl jsem jí, že ti nesu poznámky," ukázal na blok na stole.
"Aha."
"Vlastně mě zajímalo, jestli se mi vyhýbáš, ale ty jsi opravdu nemocný. Tvá matka říkala, že tě vždycky skolí chřipka na konci listopadu nebo začátku prosince. Musela si něco jít zařídit, vrátí se až večer, tak jsem jí slíbil, že tě pohlídám," šklebil se. Naruto zaúpěl, to byla celá jeho matka. Nechat ho na krku Sasukemu!!!
"Já se klidně pohlídám sám, tak vypadni!"
"Ale já to tvojí máti slíbil," sklonil se k němu Sasuke v důvěrném gestu.
"Vypal!" zavrčel Naruto unaveně.
"Nenene, nehodlám si pak něco vyslechnout od tvé matky, vypadá docela rázně," Sasuke se pohodlně opřel v křesle a upřeně se na něho zadíval. Naruto opět zrudl a snažil se posbírat svou odvahu.
"Ale já tě tady nechci, nechápeš to?" sykl.
"Možná ano, možná ne. Ale vždyť si mě nemusíš všímat. Jako bych tu nebyl," Sasuke otevřel nějakou tlustou knížku, kterou si přinesl a zadíval se do ní. Nečetl, jen čekal, kdy to Naruto nevydrží a vybuchne. Naruto si k sobě přitáhl notebook a zapnul ho. Najel na internet, aby zkontroloval e-maily. Najel na svůj oblíbený blog, na kterém každý den přibývala nová kapitola k povídce o dvou chlapcích. Nemohl odolat, ačkoliv věděl, že Sasuke je vedle, musel se začíst, v sobotu bývaly bonus tři kapitoly a jedna jednorázová povídka.
Dychtivě se začetl a na Sasukeho absolutně zapomněl. Ten autor, říkal si Fallen Angel, psal absolutně úchvatně. Narutovi vždy bral dech.
"Copak to čteš?" ozvalo se mu u ucha. Naruto sebou škubl, jak byl začtený, absolutně si nevšiml, že mu Sasuke kouká do monitoru přes rameno.
"Nevíš, že je neslušný koukat někomu přes rameno?!" vyjekl Naruto.
"Oh, opravdu?" ušklíbl se Sasuke a začal nahlas předčítat: "…Akira přejel Naokimu jazykem po stehnu, ale dotyku na jeho penis toužící po dotyku nebo jeho anál se okatě vyhýbal. Modrovlasému chlapci bylo jasné, že si s ním jeho milenec hraje, dělával to rád. Nezbývalo mu než prosit. Po chvíli Akira jeho prosbám vyhověl a pomalu si ho zasunul do…" Písmena mu však zmizela před očima, když blonďáček zaklapl notebook.
"Mlč!" vyjekl Naruto poníženě. Proč Sasuke musel přijít při yaoi scéně??
"Copak to náš malý nevinný blonďáček dělá ve svém volném čase?" Sasuke se samolibě usmíval a znervózňoval Naruta svýma černýma očima.
"DO toho ti nic není!" vyjekl Naruto.
"Ale je, samozřejmě že mi je něco do toho, že čteš moji povídku," Naruto zrudl. On celou dobu četl JEHO povídky??? A do háje.
"Kdopak z oddaných čtenářů si? Vzhledem k tomu, že máš v diáři označené termíny, kdy přibývá má povídka… Mohl bys být MissSunshine - to asi ne - nebo třeba SweetPervert. No k tobě mi to nesedí. A co takhle Kitsu-kun? Nikdo jinej tam nechodí tak často," šklebil se na něho Sasuke, zatímco mu z roztřesených prstů vzal notebook, otevřel ho a zmáčkl mezerník, aby stroj popohnal.
"Smůla," vyplázl na něho Naruto jazyk, když na obrazovce zazářila kolonka: HESLO. Sasuke se jenom zašklebil, ozvalo se ťukání klávesnice a o chvíli později se Sasuke spokojeně opřel v křesle.
"Dávat si jako heslo název mojí povídky My little pet," pokrčil rameny. Naruto se mračil a rudnul vzteky a studem na střídačku.
"Tyyyy…!" vyjekl.
"Já?" šklebil se Sasuke, podíval se na blog, Naruto by přihlášený jako Kitsu-kun. "Neříkal jsem to?" položil notebook na stůl. Přiblížil se k Narutovi, chytil ho za týlem a políbil. Naruto ho po prvotním šoku objal kolem krku a přidal se do polibku. Sasuke ho povalil na postel a obkročmo si na něho sedl. Naruto si ho vyjukaně prohlížel.
"C-co chceš dělat?" zakoktal se.
"Hádej, malý Kitsu-kun," zahrál Sasukemu na rtech pokřivený úsměv. Pak se černovlasý sklonil k Narutovi, udělal mu cucflek na krku a stáhl mu kabátek od pyžama. Naruto vykulil oči, ale nebránil se. I kdyby, proti Sasukemu by neměl šanci.

Naruto se vzbudil se Sasukeho rukou majetnicky omotanou kolem svých boků. Zamžoural do okna a vyskočil z postele.
"To neee," zakňučel. Sasuke se zavrtěl a podíval se na něho.
"Co je? Vždyť je teprv sedm," zamumlal.
"SNÍÍÍH!" vyjekl Naruto.
"Co s ním?" nechápal Sasuke.
"Je pryč!!!" zařval Naruto hystericky. "Roztál," zašeptal nešťastně. Sasuke se vyhrabal z postele.
"No tak je pryč, nehysterči," objal ho kolem pasu. "Já tu jsem, ne?"
"No to jo, ale ten sníh…"
"Nech toho fňukání!" Sasuke si ho otočil k sobě a surově ho políbil. Naruto ho objal a na sníh zapomněl.
"Určitě napadne o Vánocích!" oznámil Sasukemu radostně.
"Už se nemůžu dočkat," zamumlal Sasuke otráveně.
"Viď?" pověsil se mu Naruto kolem krku.

Princezna 2/2 (SasuNaru)

30. září 2011 v 21:08 FF-jednorázovky
"Sasuke..."
"Naruto..."Oba dva se napjali v milostné křeči a Sasuke se svalil na Naruta. Chvilku se vydýchával, pak z něho vystoupil a lehl si vedle něj. Naruto se mu vmáčkl do náruče a kreslil mu prstem po hrudníku různé nesmyslné obrazce.
"Sasuke…já…bude to teď zase jako dřív?" Zeptal se Naruto s obavami. Sasuke se na něho podíval.
"Jak chceš? Jestli to bereš jako jednorázovou záležitost…" Pokrčil Sasuke rameny. Naruto se na něho podíval.
"Ne..." zašeptal Naruto. "Já…mám tě rád, opravdu rád." Ozval se takřka neslyšně a schoulil se do klubíčka.
"V tom případě nevím, co řešíš." Uchiha zmizel v koupelně a mírně se usmíval. Naruto se taky usmál a vplížil se tam za ním. Zezadu se přitiskl na černovlasého chlapce. Ten se přetočil a vtáhl si Naruta do náruče. Vzal do ruky lahvičku Narutova šampónu, vymáčkl si ho na ruku a začal je vtírat do blonďáčkových světlých vlasů. Naruto mu za to na oplátku roztíral sprchový gel po hrudníku a později na zádech. Oba se pak opláchli a vylezli ze sprchy. Po důkladném utření se Naruto posadil na postel, podíval se na Uchihu a ten bez pobídek vzal do ruky hřeben.
Vyčesal mu vlasy do hladka a umístil do nich několik barevných sponeček. Naruto si pak ještě oblékl světle zelené šaty s nařasenou sukýnkou. Sasuke ho ještě štípl po zadečku a pak se vydali na snídani, odkud se pak mělo dojít k domu, ve kterém byl syn toho boháče ubytovaný.
Kibu už klidně ignoroval se vší samozřejmostí. Měl přeci Sasukeho za sebou, ne? Sice ho nedokázal třeba jen vzít za ruku před nimi, ale věděl, že je s ním. Po snídani se tedy všichni vydali za tím klukem. Podle popisu mu mělo být 16(stejně starej) a měl mít bílé vlasy a šedé oči.
Ten se znuděně došoural ke dveřím svého pokoje a se zamrmláním: "No konečně.", je pustil dovnitř.
"Jsem Ichiro a vy budete ti moji Au-pair, co? Není vás nějak hodně?" Zeptal se arogantně.
"Au-pair? Ale my tě máme doprovodit domů." Oznámil Kakashi.
"Vždyť taky jo. Ale ještě před odchodem dneska půjdeme na jeden ples, který pořádá moje teta." Usadil se Ichiro v křesle. "Takže si sežeňte společenské šaty, platí to můj otec." Podíval se na ně nabubřele a hodil každému pořádný balík peněz. Ninjové tedy odešli a vydali se shánět oblečení.
Naruto si všiml Sasukeho pohledu.
"Nemyslíš, doufám, že…" To už ho ale Sasuke odtáhl do nějakého obchodu se šaty.
Po zdlouhavém vybírání si Naruto odnášel světle modré nařasené šaty z mačkaného hedvábí, Sasuke mu dokonce vnutil i boty na podpatku. Oba radši zapadli do jejich pokoje a Naruto trénoval chůzi v podpatcích.
Večer tedy všichni šli na ples i s Ichirem. Sakura na sobě měla růžové cosi plné volánků, Hinata měla tmavé jednoduché šaty a kluci měli jednoduché obleky. Naruto se svými modrými šaty vzbudil pozornost zbytku týmu. Sukně vepředu končila nad koleny a vzadu až u pat (snad si to dokážete představit xD) a páskové boty na vysokém podpatku. Jako vrah si měřil Sasukeho, který se tvářil úplně nevinně. Ještě před odchodem Narutovi do vlasů včesal několik modrých hřebínků.
"Naruto, to si na princeznu musíš hrát i na veřejnosti?" Tlemil se mu Kiba.
"Já si to nevymyslel." Ohradil se Naruto a odešel si sednout na bar. Jestli myslel, že tam bude mít klid, mýlil se. Přisedl si k němu asi tak třicetiletý muž, který byl už tak trochu pod parou.
"Ahoj zlato, můžu tě pozvat a drink?" Zeptal se, přičemž na Naruta zběsile pomrkával. Naruto vykulil oči.
"Ne, díky." Objednal si nealkoholický koktejl a nemínil se s chlapem dál bavit. Ten měl ovšem jiný názor. Chytil Naruta za ruku a přitáhl si ho blíž, až Naruto málem spadl ze stoličky.
"Pusťte mě!" Zavrčel a škubl rukou. Nic, muž se ani nehnul.
"Ale no tak, přeci bys tu nechtěla zůstat sama." Usmál se 'svůdně'. Najednou Narutovi na rameno dopadla něčí ruka.
"A jak jste přišel na to, že je tu sama?" Ozval se za Narutem sametový hlas, chladný jako ocel. Blonďáček se uklidnil a přiměl se k milému úsměvu. "Musel jsem si jen pro něco dojít, ne Naru-chan?" Díval se na chlápka Sasuke s aktivovaným sharinganem. Tomu zmrzl úsměv a on se radši pakoval pryč.
"Naruto, měl by sis dávat pozor, jsi až moc hezká holčička, najde se pár úchylků, kteří by chtěli zneužít naivní děvče, to že jsi kluk, by mohli zjistit až, když by pro tebe bylo pozdě." Promlouval mu do duše Sasuke.
"Tak mě hlídej." Usmál se Naruto, než přiložil své rty k brčku ve vysoké sklenici.
"Nabaluješ?" Ozval se najednou Kiba.
"Dej si vodpal, jo?" Sykl otráveně Naruto.
"Viděl jsem toho chlapa. Věděl, že jsi kluk?" Poškleboval se Kiba.
"Vypadni!" Naruto se k němu otočil zády. Hnědovlásek si to ovšem nechtěl nechat líbit. Přešel tak, aby stál přímo proti Narutovi a škodolibě se usmál.
"Smím prosit?" Než Naruto stihl zamítnout jeho návrh, táhl ho Kiba na parket. Sálem zrovna zněl ploužák, takže si Kiba Naruta na sebe pevně přitiskl.
"Co to děláš?!" Zavrčel.
"Hádej, chci si s tebou zatančit." Šklebil se na něho Inuzuka.
"Ale proč? Celou dobu mě urážíš a pak si se mnou chceš zatancovat?" Cukal sebou blonďáček. Zpozoroval zbylé členy týmu i Ichira, jak je udiveně pozorují, přičemž Hinata opět omdlela.
Když skončila písnička, Naruto se zlostně vytrhl z Kibova sevření a odešel zpět k baru tak rychle, jak to jen podpatky dovolovaly. Oklopil do sebe zbytku koktejlu a sevřel pěsti. Vydechl a snažil se uklidnit.
"Klid, Naruto." Ozval se Sasuke.
"Jsem klidný." Řekl Naruto nepřesvědčivě a raději dával pozor na Ichira.
Nakonec Naruto večírek přežil, ale byl za srdce rád, že už je konec. Trochu mátožně se se Sasukekem a ostatními vydal zpět do hotelu. Kiba se mu zase poškleboval, ale Naruto to v polospánku ani nevnímal.
Dorazili na pokoj a Naruto se v košilce hned svalil do postele. Málem vyletěl z kůže, když ucítil polonahé tělo druhého mladíka.
"Sasuke, vyděsil si mě." Vydechl, než se mu vtulil do náruče. Usnul a nechal si zdát krásné sny.
"Vstávej." Šeptal mu do ucha sametový hlas. Jen něco zamručel a spal dál. Nemohl ovšem ignorovat rty přejíždějící mu po obličeji. Otevřel oči a zamrkal na svět, než se mu zaostřilo vidění. Usmál se na Sasukeho a přitáhl si ho do hlubokého polibku. Pak vstal a chtěl i s batohem zalézt do koupelny.
"Naruto, spal jsem s tebou a ty se stydíš?" Nadhodil pobaveně. Narutovi na tvářích naskočil růměnec, ale nakonec poslušně zůstal v pokoji. Alespoň se otočil zády, když si sundával košilku a oblékal kalhotky, tentokrát jahůdkové. Chtěl si vybrat nějaké šaty, ale Sasuke ho předběhl.
"Počkej. Já sám." S tím mu zavázal oči. Naruto se mu vydal na pospas, i když se vážně bál výsledku. Ucítil, jak mu Sasuke něco navléká na nohy, pravděpodobně podkolenky. Pak mu byly přes hlavu přetáhnuty šaty a Sasuke vzadu jemně utahoval…korzet? Naruto začal mít opravdu obavy. Ještě mu Uchiha něco včesal do vlasů a sundal mu šátek.
"Hotovo." Oznámil. Naruto rychle přeběhl k zrcadlu na skříni. Skoro se sám sebe lekl. Sasuke mu totiž oblékl černo-bílé lolita šaty, bílé podkolenky a černou krajkovou čelenku s růží.
"Sasuke, to nemyslíš vážně, že ne?" Zeptal se, když se na Sasukeho otočil.
"Myslím." Sasuke k němu natáhl ruku a černými lakovanými botami s mašličkami.
"Sasuke…" Zakňoural Naruto a zkusmo se zatočil. Musel uznat, že mu to sluší, ale… Jenže Sasuke se tvářil nesmlouvavě, takže si Naruto botky oblékl.
"Sluší ti to." Přivlastnil si Sasuke jeho rty v polibku, zabavil mu batoh a vystrkal lolitku z pokoje. Sám si Narutův batoh dal do svého, protože by to blonďáčkovi kazilo image. Samozřejmě, že na snídani na ně všichni zírali jak puci, ale Naruto to ignoroval. Posadil se ke stolu.
Zpražil pohledem nejdřív Kakashiho, potom Leeho a nakonec Kibu.
"Problém?"
"Ne." Chechtal se Kiba.
"Fajn." Po snídani se vydali do hotelu pro Ichira. Ten dostal masivní nosebleed (krvácení z nosu), když Naruta, coby lolitku, uviděl.
"Můžeme vyrazit?" Zeptal se Sasuke chladně, Ichirův zájem o JEHO Naruta se mu nelíbil. Vrazili na cestu, šlo jim to pomaleji, protože Ichiro nebyl zvyklý moc chodit.
"Proč tě vlastně máme chránit, Ichiro-kun?" Zeptala se plaše Hinata.
"No, aby mě nikdo neunesl kvůli výkupnému, asi ne?" Zaťukal si Ichiro na čelo a začal se zaobírat pozorováním Naruta.
"Napadlo ě, budeš mnohem nenápadnější, když budeš cestovat s přítelkyní." Začal Kakashi. "A jelikož Naruto vypadá z nás nejmíň jako ninja, bude to on."
"Co???" Vyjekli Naruto a Sakura najednou.
"No pochopte tu logiku. Naruto takhle vypadá jak nějaká slečinka spolu s Ichirem vypadají jako super pár. Perfektní krytí." Vysvětloval Kakashi.
"Odmítám!" Zkřížil Naruto ruce přes prsa.
"A proč to nemůže být Hinata?" Zeptala se všetečně Sakura, protože se jí nelíbilo, že Naruto podle Kakashiho vypadá víc jako holka.
"Protože Hinata má byakugan, to by hned každý poznal, že je ninja." Osvětlil jim logiku svého počínání.
"A já?"
"Sakuro, tobě kdyby někdo ostříhal vlasy, vypadáš jako kluk." Setřel ji Sasuke, měl špatnou náladu.
"A kdybych to teda udělal, co se předpokládá, že budu dělat?" Zeptal se Naruto a propichoval Kakashiho zlostným pohledem.
"No, co dělaj holky, když chodí s klukem? Lepí se na něj, chichotají, zamilovaně na něho poulí oči…"
"Já se nebudu chichotat, ani na nikoho poulit oči! A už vůbec se na něho nebudu lepit!" Vrčel Naruto.
"Ale no tak, to přežiješ. Mimochodem, nelepil ses včera na Kibu?" Zajímal se Ichiro.
"Ne! On se lepil na mě!" Odsekl vztekle Naruto. Zase měl zkaženou náladu.
"Prostě budeš a basta." Rozhodl Kakashi a dál se o tom nemínil bavit. Ichiro si samozřejmě Naruta pěkně přitáhl k sobě, přičemž nebral zřetel na Narutovy námitky.
"Chovej se jako hodná lolitka a necukej se." Zašeptal mu do ucha. Naruto se tedy nechal, přičemž se snažil usmívat, což mu moc nešlo, jeho pohled se neustále stáčel k Sasukemu. Když dorazili do malého městečka, pokoje byly podobně jako předtím, jen Sasuke byl sám a Naruto s Ichirem.
Naruto pro jistotu od Sasukeho dostal svůj batoh + hromadu dalších šatů v lolita stylu.
"Kam to furt dává?" Mrmlal si pro sebe Naruto. Věci si převzal, ale nastal problém s postelí. Konkrétně s jedinou manželskou postelí v pokoji. Nakonec Narutovi nezbylo než si lehnout s bělovlasým chlapcem do jedné postele. Ichiro se na něho ze spánku - nebo naschvál - lepil a Naruto se tudíž ani moc nevyspal.
Ráno z pokoje odešel, než se Ichiro stačil vzbudit a utekl k Sasukemu, aby ho oblékl. Tentokrát dostal kompletek jak pro červenou karkulku. Ne že by se mu nelíbil, ale chtěl se líbit Sasukemu, ne Ichirovi. Po snídani se opět vydali na cestu, Ichiro Naruta nudil řečmi o jeho dědictví a jejich impériu prodejen zbraní. Blonďáček se snažil vypadat, že pozorně poslouchá, ale ve skutečnosti se toulal ve svých myšlenkách. Moc na nic nedával pozor, ale nebyly žádné komplikace, takže v pořádku. Ovšem Ichirovi se díky Narutově nepozornosti povedlo vsypat blonďáčkovi něco do pití. Doba účinnosti měla mít počátek až večer, takže se Ichiro nemusel bát, že by ho kdokoliv odhalil. Ďábelsky se usmál a dál si hrál na nevinného rozmazleného kluka s milou dívkou. Naruto se zhluboka napil, vzápětí pokračovali v cestě.
Sasuke vnitřně zuřil, takhle se Naruta mohl dotýkat jen on! Ne nějaký albínský spratek, co neumí zvednout ani kunai.
Večer se opět ubytovali v hotelu. Narutovi začalo být nějak divně, okolí se mu začínalo točit, najednou měl veselou náladu a pocítil obrovskou touhu. Nechápal, co se s ním děje. Rozhodl se to neřešit.
Ichiro spokojeně vešel do pokoje a podíval se na Naruta. Ten ho sledoval skelnýma očima a vzrušení v nich nešlo přehlédnout. Ušklíbl se, jak mu jeho plán vychází. Přešel k blonďáčkovi, který seděl na posteli s rukama v klíně. Sklonil se k němu a vtiskl mu dlouhý polibek. Naruto, který byl zcela MS (mimo sebe), se do polibku s vervou zapojil a skoro automaticky nechal Ichirův jazyk, aby mu plenil ústa, navíc se jeho vlastní jazyk přidal. Nijak neprotestoval, když ho Ichiro povalil na postel a začal mu spěšně rozepínat šaty, po chvilce se všechna ta krajková nádhera i s podkolenkami snesla na zem vedle postele.
Bělovlasý mladík se hladově vrhl na Narutovo tělo, jeho jazyk i ruce byli snad všude, Naruto sténal jako…no jako děvka, ale ono mu to bylo tak příjemné. Díky afrodiziaku, obsaženém v té droze by se mu líbilo, i kdyby ho někdo mlátil. Ichiro se ušklíbl a bez přípravy do Naruta vnikl, ten se slastně prohnul a skoro zakřičel. Nedostal žádný čas, aby si mohl zvyknout, Ichiro začal okamžitě rychle a tvrdě přirážet, přičemž stimuloval i Narutův penis. Když vyvrcholil, bělovlasý Naruta utřel a přikryl, než se odebral do sprchy, kde se pečlivě omyl. Po chvíli se vrátil do pokoje, Naruto už spal.
Spokojeně si lehl do postele a usnul.
Otevřel svoje modrá očka. Protáhl se a vstal. 'Jak to že jsem nahý?' Ať se snažil, jak chtěl, nemohl si ani náhodou vzpomenout, co dělal včera, Ichiro už v pokoji nebyl, takže se ho nemohl zeptat. Na dveřích od skříně visely další šaty. Tentokrát sladce růžovo-bílé s růžičkami, podkolenky s růžičkami a bílé boty na platformě. Vážně by ho zajímalo, kde je Sasuke bere. Oblékl si je. Vyšel z pokoje, už ani neřešil pohledy ostatních členů týmu.
Opět vyrazili na cestu, pomalu se courali, takže Narutovi nedělalo problém snažit si vzpomenout na včerejšek. Ani nemusel, vzpomínky se mu skoro škodolibě začaly vracet. Vyděšeně zaryl prsty do Ichirovy ruky, když si vzpomněl, co udělal. Tohle mu Sasuke přeci neodpustí. Ale říct mu to musí, nedokázal by se mu podívat do očí.
Večer si tedy Sasukeho odchytil.
"Musím ti něco říct." Odpověděl na tázavý pohled. Oba vešli do Sasukeho pokoje. Sasuke se posadil na posteli, blonďáček zůstal stát. Pohupoval se na špičkách a mlel prsty jako Hinata. V těch růžových šatech plných volánků a krajek to vypadalo opravdu roztomile.
"Povídej." Pobídl ho Sasuke.
"Já…já…podvedl jsem tě, Sasuke." Pronesl Naruto vzlykavě.
"Co že jsi?" Sasuke doufal, že se přeslechl.
"Povedl jsem tě, ale já chtěl, přísahám, musel mi dát něco do pití, protože jsem včera večer byl jak sjetej a navíc nadrženej. Nikdy bych ti to neudělal, opravdu, vždyť on se mi ani nelíbí." Několik slz zteklo z Narutovy tváře a vpilo se do látky.
"Naruto…" Blonďáček zvedl hlavu. "…prosím, běž pryč, musím si to nechat rozležet v hlavě." Naruto kývl a odešel, přes závoj slz skoro ani neviděl. V pokoji se vrhl na postel, Ichira si nevšímal.
"Naruto?" Naruto se na bělovlasého otočil.
"Nemluv na mě, ty hajzle, máš štěstí, že tě máme chránit, jinak bys byl na kaši!" Zakřičel na něho a zabořil tvář do polštáře.
"Vždyť se ti to tak líbilo." Ušklíbl se Ichiro.
"Jo? Číms mě nadopoval? A vůbec, vypadni. Nebo ne, jdu já." S těmi slovy Naruto zmizel a usalašil se v koupelně, do vany si dal deku a polštář, nevypadal, že by chtěl odejít. Ichiro pokrčil rameny, dostal, co chtěl, o víc se nestaral.
"Naruto, Naru-chan, vstávej, přeci nechceš zůstat celý den ve vaně." Šeptal mu někdo do ucha a lehce na něj foukl. Naruto se zachvěl, ale oči neotevřel.
"Chci!"
"Naru, nezlob." Políbil ho 'neznámý' na tvář. Naruto se otočil.
"Sasuke, já…" Přerušil ho prst na rtech.
"Už nic neříkej. Poslechl jsem si jeho verzi. A teď by ses chvíli mohl chovat dospěle a vylézt z té vany." Naruto tedy vylezl a prohlížel si zmuchlané šaty. Sasuke protočil očima, vytáhl z vany polštář i peřinu, svlékl Naruta a šoupl ho pod sprchu. Naruto se myl, zatímco Sasuke Jashinví odkud vytáhl další šaty. Tentokrát modré s tartanovým vzorem, volánky a mašlemi. Byly oproti ostatním dost jednoduché. Uchiha pomohl již usušenému Narutovi obléct si je, i obout podkolenky a boty a popadl hřeben. Sám pak Narutovi do vlasů včesal bílou krajkovou čelenku, než mu věnoval polibek.
Vyšli z pokoje a připojili se ke zbytku týmu. Naruto stejně jako ostatní zíral na Ichira, který měl na levém oku slušivý a pravděpodobně bolestivý monokl. Naruto se zašklebil a vážně se podíval na Kakashiho.
"Já mu už přítelkyni hrát nebudu!" Pronesl razantně, až Kakashimu vylétlo obočí někam do vlasů.
"Proč?" zajímal se.
"Protože. Nehodlám si hrát na něčí holku!" Zamračil se, očividně o tom nehodlal debatovat. "Jdeme, ne?" Otočil se na ostatní a vyrazil kupředu.
"Dnes bychom měli dorazit do Konohy." Oznámil Kakashi cestou. Naruto se zaradoval, že se zbaví Ichira i věčně pošklebujícího se Kiby. Unaveně si povzdechl.
"N-Naruto-kun?" Přišla k němu rudá Hinata.
"Co potřebuješ, Hinato-chan?" Zeptal se přátelsky a tak-tak zachytil její omdlelé tělo. Dal jí na starost Leemu, který to vzal jako možnost k procvičení síly mládí. Okolo poledně již viděli brány Konohy a všichni značně zrychlili, až jim Ichiro nestačil, tak ho vzal Lee na záda a rozběhl se, aby byl v Konoze první. Naruto by si s ním klidně dal závod, ale přeci jen v těch botách se nedalo chodit.
Sasuke se někam vypařil ještě, než došli k bráně. Zbytek týmu 'předal' Ichira jeho otci a podal hlášení.
Naruto se pak a udivených a pobavených pohledů vesničanů vydal pomalu domů. Vešel dovnitř, zul si boty a pokračoval do obývacího pokoje. Najednou ho objaly dvě ruce a přitiskly k hrudi. Skoro vyjekl, ale vzápětí se uklidnil.
"Sasuke…co tu děláš?" Zeptal se úlevně. Sasuke si ho k sobě otočil čelem, aby ho mohl políbit. Naruto se usmál a spokojeně mu polibek opětoval.
"Něco jsem ti přinesl." Ukázal Sasuke ke skříni. Naruto ji otevřel a zděsil se. Jeho obvyklé šaty byly tatam, jeho skříň okupovaly šaty ve sweet lolita stylu a černo-bílé, podkolenky, vyšívané, s kraječkami, puntíky…, kloboučky, čelenky, rukavičky, paraplíčka…i boty.
"Sasuke, nemyslíš to vážně, že ne?" Sasukeho výraz ho přesvědčil o opaku. Vzápětí si ho Sasuke přitáhl k sobě, sevřel jeho rty ve vášnivém polibku. Začal se potýkat se šněrováním šatů, po chvilce všechna ta nádhera přistála na zemi, vzápětí i spodnička, 'bombarďáky', kalhotky i podkolenky.
"Máš ještě měsíc a tři týdny a lolita šaty ti sluší." Pošeptal Sasuke, než se vpil do blonďáčkových rtů.
"Miluju tě." Vzdechl Naruto.
"Já vím, já vím. I já." Pak se zcela oddali víru vášně.

Princezna 1/2 (SasuNaru)

30. září 2011 v 21:05 FF-jednorázovky
"Si piš, že tě porazím, ttebayo!" Vykřikl Naruto. Sasuke se jen ušklíbl svým typickým šklebem.
"Vážně, Usuratonkachi? Co takhle se vsadit?" Blýsklo se Uchihovi v očích.
"O co?"
"Nechám na tobě." Pokrčil Sasuke rameny.
"Ten, kdo prohraje, bude nosit měsíc oblečení, který mu vybere ten druhý." Zašklebil se Naruto a už si v duchu maloval, jak Sasukemu nechá ušít dupačky.
"Beru, ale dva měsíce." Ze Sasukeho postoje bylo jasně vidět, že si věří. "Ale i o misích, jo?"
"Jasně. Sakuro, jsi svědek."
"Tak dobře, můžete začít a nezapomeňte, jenom taijutsu." Ozval se Kakashi od své knihy. Naruto se Sasukem se proti sobě postavili a oba ve stejnou chvíli zaútočili.
Samozřejmě, že vyhrál Sasuke.
"Vyhrál jsem, Usuratonkachi. Tvoje oblečení ti přinesu zítra." Ušklíbl se Sasuke a zmizel.
"Já věděla, že Sasuke-kun vyhraje…" Výskala si Sakura a Naruto se pomalu začal courat domů.

Ráno, když se dostavil na místo schůzky, Sasuke tam už byl. V ruce držel několik papírových tašek a podezřele se usmíval. Naruto odevzdaně nastavil ruku a Sasuke mu do ní všechny tašky dal. Blonďáček zkusmo do jedné sáhl a vytáhl…
"Si děláš prdel, ne?" Zamával vztekle bílými šaty ze splývavé látky.
"Ne, převleč se a odnes si to domů. Kakashi ještě nějakou dobu nepřijde." Naruto se tedy vydal domů.
"Já jsem vůl." Zanadával a namátkou popadl jedny šaty. Byly to ty bílé. Shodil ze sebe svou kombinézu a navlékl si je na sebe. Postavil se před zrcadlo a zadíval se na sebe. Musel uznat, že šaty mu opravdu slušely, ale opravdu silně se mu nelíbila jejich délka, spíš krátkost, měl je asi…těsně po zadek. Něco zavrčel a sundal si z hlavy čelenku, aby si jí následně uvázal kolem krku. Z vlasů si vyčesal veškerý gel, který utvářel jejich špičky. Teď mu vlasy spadaly k ramenům. Na stehno si přidělal obvyklé pouzdro na kunaie a kapsu na zbraně si musel uvázat bílou stuhou, kterou našel v jedné z tašek, uvázat k pasu. Ještě si obul své sandály a vyrazil na sraz.
Sakura, která tam už taky byla, si ho chvíli měřila nevěřícným pohledem. A pak…
"Narutoooo, co to máš sakra na sobě?!" Zařvala a ohnala se po něm pěstí. Naruto se tak tak vyhnul.
"To si vyřiď s ním." Ukázal Naruto na Sasukeho, který k nim stál zády a nenápadně si utíral krev, co se mu spustila z nosu.
"Sasuke-kun?" Nechápala Sakura. Sasuke se k nim otočil a podal Narutovi ještě krabici.
"Promiň, na tohle jsem zapomněl." Naruto ji otevřel, uvnitř ležely dívčí páskové sandály, naštěstí Sasukemu došlo, že Naruto nemůže běhat na jehlách, a tak byly bez podpatků.
"Sasuke, až to skončí, zabiju tě!" Zavrčel Naruto, ale boty si obul, přeci jen jeho čest mu nedovolila vycouvat ze sázky.
"Hmm, ještě ti koupím sponky." Zadíval se Sasuke na Narutovy vlasy. Sakura omdlela a Naruto zaťal pěsti. Pak se opřel o strom, protože sezení v těchto šatech nevypadalo bezpečně.
Po dalších dvou hodinách dorazil Kakashi a zůstal čučet směrem, kde podle něho stála cizí sexy blondýnka. Ta se v tu chvíli otočila.
"Kakashi-sensei, jdete pozdě!" Vyčetla mu a až podle hlasu Kakashi poznal, že je to Naruto.
"No jo no jo. Naruto, co to máš na sobě?"
"To Sasuke a ta sázka." Zamračil se Naruto. "Máme nějakou misi?" Zeptal se s nadšením.
"Jo, musíme vyzvednout syna jednoho významného muže z Konohy. Připojí se k nám Kiba, Hinata a Lee." Oznámil Kakashi. "Sraz máme za čtvrt hodiny u brány. Sbalte si tak na týden." S tímto se vypařil. Sakura se vydala domů, ale Naruta při odchodu zarazil Sasuke.
"Pojď se mnou." Táhl ho směrem k obchodům.
"Kam?"
"Uvidíš. Mimochodem, ty si holíš nohy?" Nadhodil Sasuke při chůzi a ušklíbl se.
"Ne, to Kyuubi." Zašeptal sotva slyšitelně Naruto.
"Kyuubi ti holí nohy?" Otázal se Sasuke ironicky.
"Ne. Když ho do mě zapečetili, nějak se mi věci ohledně chlupů…ehm…porouchaly, či co. Prostě, kromě vlasů, řas a obočí nemám ani jeden chloupek, nikde." Přiznal Naruto tiše a jeho tváře získaly růžový nádech. Sasuke noc neříkal, i když si jeho holé jemné tělo představoval bez šatů.
Vzápětí zastavili před drogérií. Sasuke Naruta zatáhl dovnitř.
Když blonďáček vycházel, měl v ruce toaletní taštičku plnou sponeček, gumiček, mašliček a hřebínků. V druhé ruce svíral štětinový kartáč.
"Je to nutný?" Ptal se, když už se chtěl vydat domů.
"Je, nezapomeň na šaty a tohle jsem ti nechtěl dávat před Sakurou." Podal mu Sasuke světle modrý, jasně dívčí batoh a zmizel. Naruto došel domů a batoh otevřel.
"To si jako fakt dělá srandu." Zaúpěl, když vytáhl hromádku dívčích kalhotek s dívčími motivy. Nakonec se přemohl, oblékl si je a zabalil si svoji "výbavu" do batohu od Sasukeho.
Pak se přes střechy vydal k bráně, přeci jen nechtěl, aby ho vidělo moc lidí. Dorazil tam poslední. Kiba, Hinata a Lee na něho chvilku zírali, pak Hinata omdlela.
"Ty jsi jako teď transvestita?" Zašklebil se Kiba.
"To taaak mladistvé!" Zavýskl Lee. "Můžu to taky zkusit?"
"Ne!" Ozval se úsečně Naruto a přemýšlel, jak má v těchto šatech bojovat. Navíc tak, aby nebyly vidět kalhotky.
"Vypadáš v tom jako idiot." Přidala se ke Kibově buzeraci i Sakura. Naruto jen pokrčil rameny.
"Můžeme jít?" Zeptal se Kakashi. Všichni kývli a vyrazili.
Kiba si Naruta dobíral, což blonďáčka opravdu moc štvalo.
K večeru dorazili do malého městečka, kde se ubytovali. Jelikož muž, který po nich tuto práci chtěl, byl velmi bohatý, mohli se ubytovat v hotelu.
"Takže, Sakura bude s Hinatou, Lee s Kibou, Sasuke s Narutem a já budu sám." Oznámil Kakashi a všichni se vydali nahoru.
"Proč s ním musím bejt?" Brblal Naruto jako pokaždé, už to ani nikdo z týmu 7 nebral vážně.
"Buď rád, že máš kde spát. S tím tvým zjevem nás mohli taky vyhodit." Usadil ho Kiba škodolibě a Naruto opravdu zmlknul. Zatvářil se opravdu ublíženě, sebral Kakashimu klíče a zabouchl se v pokoji.
"Bezva, díky Kibo, teď se nedostanu dovnitř." Zpražil je Sasuke všechny pohledem, což Hinata nevydržela a opět omdlela. Pak Uchiha odkráčel zpět k recepci a odtamtud ven. Ostatní pokrčili rameny a vešli do svých pokojů.
Sasuke k Narutovi vlezl oknem. Blonďáček seděl na posteli, kolena měl přitažená k bradě a zíral do zdi.
"Naruto?" Naruto sebou trhnul a podíval se na Sasukeho.
"Hmm?"
"Co ti je?" Zeptal se Sasuke.
"Nic, jen menší depka. Půjdu se omýt, jo?" Zvedl se Naruto a i s batohem se vydal do koupelny. Sasuke si sedl na druhou postel a usmál se. Kiba si mohl říkat, co chtěl, ale Narutovi ty šaty slušely, protože i když pilně trénoval a v ninjutsu byl možná silnější, nedokázal se - za což byl Sasuke rád - zbavit trochu drobnější dívčí postavy. Krátké šaty odhalovaly Narutova stehna a to byla pro Sasukeho úplná pastva pro oči.
Málem to s ním seklo, když vyšel z koupelny, jen v krátké noční košilce bílé barvy, kterou taky od Sasukeho dostal.
"Sasuke, tohle všechno muselo bejt neskutečně drahý. To tohle všechno děláš, jen abys mě ponížil?" Zajímal se blonďáček nechápavě.
"Ne…řekněme, že jsem tě chtěl takhle vidět." Pokrčil Sasuke rameny. Naruto zrudl a radši zalezl do postele, kde se přikryl až po bradu. Sasuke se uchechtl a šel se umýt.
Když se vrátil do pokoje, Naruto už sladce spal.
"Naruto…ani nevíš, jak sladce vypadáš, když spíš…" Zašeptal opravdu potichu a šel si lehnout.
Ráno, když se vzbudil, byl Naruto skoro celý odkopaný, navíc se mu vyhrnula košilka, takže nevědomě špulil na Sasukeho svůj zadeček. Ten jen hlasitě polkl a radši Naruta přikryl, nechtěl cokoliv provést. Odešel vykonat ranní hygienu. Po něm tam zapadl již vzbuzený Naruto i s batohem. Když vyšel, měl na sobě jemně růžové šaty (já růžovou nemusim, ale co) a rozčesával si vlasy kartáčem, přičemž přemýšlel, co ze všech těch serepetiček má dát na hlavu. Tolik se do toho zabral, že si nevšiml Sasukeho, který mu sebral kartáč a jemně pročesával jeho vlasy. Lekl se, až nadskočil.
"Sasuke..." Oddychl si.
"Kdo jiný?" Zeptal se Sasuke trochu kousavě, ale dál se jemně prohraboval v blonďatých kadeřích svého přítele.
"Co to děláš?" Nechápal Naruto.
"Přeci ti pomáhám se učesat." Vzal Sasuke něco z hromádky ozdůbek a připevnil to Narutovi do vlasů.
"Aha…tak…díky." Usmál se Naruto a šel se podívat do koupelny. Málem by se nepoznal. Sasuke mu kartáčem vlasy vyčesal do hladka a učesal mu ofinu spadající do pravé části obličeje, ofinu zachytil růžovou mašlí, kterou měl Naruto kus nad spánkem. Ostatní vlasy mu opět volně splývaly k ramenům. Naruto se soustředěně zamračil a zamyslel se. 'Kde mám čelenku?' Nemohl si vzpomenout.
Vrátil se do pokoje, kde Sasuke zrovna připevňoval jeho čelenku k batohu.
"Můžeš mi říct, proč jsi mi sundal čelenku?" Uhodil na Sasukeho.
"Takhle na tobě ty šaty vypadaj líp." Pokrčil Sasuke rameny. Naruto nad ním jen pokrčil rameny, obul si sandálky a oba se vydali na snídani.
Nemálo mužů se za ním otočilo, až se Naruto začal ošívat. Kiba, když Naruta uviděl, chytil záchvat smíchu a Hinata krvavě zrudla.
Naruto se posadil ke stolu, Sasuke hned po něm.
"Pobavil ses?" Zeptal se Naruto klidně a nalil si čaj.
"Mu-musím ří-říct, že jo. Vy-vypadáš jak ma-magor, víš to?" Smál se Kiba.
"Možná." Nenechal se rozházet Naruto, i když Sasuke viděl, že se ho to dotklo.
"Po snídani vyrážíme." Oznámil jim Kakashi. Naruto se zvedl po tom, co snědl jen jednu koblihu a odešel nahoru. Sasuke ho tam o chvíli později našel, jak se zkoumá před zrcadlem. Pak se otočil a sbalil si věci do batohu.
Uchiha se k blonďáčkovi nepozorovaně přiblížil.
"Neposlouchej Kibu…vypadáš jako princezna." Pošeptal mu do ucha a lehce na něho dýchl. Potom se otočil, vzal svůj batoh a chtěl vyjít ze dveří. Zastavil ho Narutův hlas.
"Opravdu?" Otočil se, Naruto na něho upíral svůj safírový pohled. Mírně se pousmál.
"Lhal jsem ti někdy?" Blonďáček divoce zavrtěl hlavou. "Tak vidíš." S těmi slovy Uchiha vyšel z místnosti, Naruto v závěsu za ním. Rozhodně mu náladu nezvedlo, když se Kiba zase začal šklebit, ale radši ho ignoroval.
"Zítra tímhle tempem bychom tam mohli být." Promluvil Kakashi, který na chvilku odtrhl zrak od knížky.
"Hmm." Ozvalo se od Sasukeho. Naruto nic neříkal, Hinata měla potíže s tím, udržet se při vědomí, Sakura si oddechla a Kiba řval na Leeho, který je poháněl k větší rychlosti.
Kakashi se zadíval na Naruta jdoucího před ním a nemohl z něj spustit oči, protože se lehká nadýchaná sukně mírně vzdouvala ve větru. Musel uznat, že Naruto v šatech vypadá opravdu slaďounce.
"Hej, Naruto a už jsi na to někoho sbalil???" Začal Kiba.
"Zmlkni." Opáčil Naruto.
"Ale no tak, kotě…neprskej." Protáhl Kiba.
"Přestaň!" Odsekl blonďák a jen těsně se vyhnul kunaii, který okolo něho proletěl. Ze křoví vyšli dva muži. Neměli ninja čelenky, spíš vypadali na potulné zloděje. Jeden rudovlasý druhý černovlasý.
"Ale, copak to tu máme za sladkou princeznu?" Prohodil jeden směrem k Narutovi a mlsně se olízl. Naruto k nim byl nejblíže, takže ho jeden bez problémů popadl za paži a přitáhl si ho k sobě, přičemž ho ohrožoval nožem na krku. Ten červenovlasý Narutovi sáhl pod sukni, na což Naruto reagoval zavrčením.
"Ale, ale, žádná princezna, princátko." Ušklíbl se a ruku vytáhl, neopomněl Naruta v klíně trochu zmáčknout.
"To je ještě lepší." Zachechtal se černovlasý muž, co držel Naruta.
"Pusťte mě." Zavrčel Naruto nepřátelsky.
"Oňo by še ťo ňa ňáš chtělo mlačiť." Zašišlal na něj červenovlasý.
"Pusťte ho!" Ozval se Sasuke, čímž ostatní probral z letargie a i oni se postavili do bojové pozice.
"Nepovídej, že jsi jeho amant?" Zeptal se Narutův věznitel kousavě.
"A kdyby?" Nadhodil Sasuke, zatímco přemýšlel, jak z toho Naruta dostat. Ten se na něho jen zamračil, využil chvilky nepozornosti a kousl černovlasého do ruky. Tomu ze šoku vypadl nůž. Chtěl ho sebrat, ale to už ho Naruto ukázkovým výkopem s výskokem a otočkou poslal k zemi. Dopadl na zem a nechal ho ležet, ten se jen tak nezvedne, omráčila ho rána nohou do krku.
Otočil se na červenovlasého, který začal couvat. Pozdě, Naruto k němu přiskočil, kopl ho do rozkroku a dalším kopem s otočkou ho knokautoval. Nějak přitom zapomněl, že má šaty, a tak všichni uviděli bílé kalhotky s pandou na zadku. Rychle si sukni stáhl dolů a otočil se na ostatní.
"Jdeme?"
"Jasně, princezno." Šklebil se Kiba.
"Debile." Poznamenal Naruto a radši Kibovi hodil na záda omdlelou Hinatu.
"Naruto, ty prasáku." Rozehnala se po něm pěstí Sakura a zastavil ji překvapivě Sasuke.
"Sasuke-kun?" Kuňkla nechápavě.
"Udělal ti něco? Ne, tak už ho přestaň furt mlátit, vždyť je v nemocnici častějc kvůli tobě než kvůli zranění z mise. Jak má potom asi fungovat, když ho furt mlátíš?." Zavrčel na ní a dál se s nikým nebavil. Naruto na něho chvilku koukal, pak se usmál a opět si stoupl do čela jejich "výpravy". Sasuke, teď už s Kakashim sledoval nenápadně jeho zadeček v lehké růžové sukýnce.
Večer se opět ubytovali a šli si lehnout.
Naruto vyšel z koupelny a zadíval se na Sasukeho v pyžamových kalhotek sedícího na jeho posteli.
"Potřebuješ něco?" Zvedl obočí a snažil se vypadat tak výhružně, jak to jen v saténové bílé košilce jde.
"Jenom…ty kalhotky ti moc slušely." Podíval se na něho Sasuke upřeně.
"A kvůli tomu mi lezeš do postele?" Zamrmlal Naruto, který byl nějak unavený.
"Možná…"
"No, jestli jsi mi řekl všechno, co potřebuješ, mohl bys jít? Nebo usnu ve stoje." Mumlal si Naruto a oči se mu opravdu zavíraly. Sasuke se zvedl, popadl Naruta do náruče a uložil ho do postele, přičemž ho pečlivě přikryl.
"Sladké sny, princezno." Zaslechl Naruto matně, než usnul.
Vzbudil se. Hodiny ukazovaly čtyři hodiny ráno, ale cítil se moc odpočatý na to, aby mohl usnout. Zaregistroval blesky a hromy, které ho původně vzbudily.
Sedl si k oknu a pozoroval blesky, sjíždějící s oblohy, následovány ránou hromu. Vždycky měl bouřky rád, zbožňoval nezkrotnost blesků i jejich krásu.
Jen chvilku pozoroval bouřku.
Vzbudil ho sametový hlas u jeho ucha.
"Naruto, vstávej." Naruto otevřel oči, počkat, kdy usnul?
"Sasuke?" Zamumlal ospale a zadíval se do Sasukeho obličeje. "Co dělám na zemi?"
"Usnul jsi tu, i když nevím, jak ses sem dostal." Pomohl mu Sasuke na nohy. Naruto si rychle stáhnul košilku zpět a podíval se na hodiny. Sedm hodin, nejvyšší čas, aby se oblékl. Urychleně i s batohem zašel do koupelny.
Sasuke ho pak uviděl v bleděmodrých šatech s kraťounkou volánkovou sukní. V ruce měl hřeben i taštičku se sponkami, které dal Uchihovi. Ten se na něj jen nechápavě podíval.
"Učešeš mě?" Zeptal se Naruto nevinně a posadil se na postel. Sasuke si tedy klekl za něho a začal se kartáčem probírat Narutovými plavými vlasy.
"Přemýšlel jsi někdy nad tím, vyhodit ten tvůj gel? Takhle totiž vypadáš líp." Zatímco z Narutových vlasů splétal dva cůpky. Nakonec je svázal dvěmi modrými stužkami.
"Možná, stejnak jsou už ty vlasy moc dlouhý. Díky." Vzal si Naruto kartáč i taštičku a uklidil je do batohu. Vyšli na snídani, kde se Naruto pokoušel ignorovat Kibovo pošklebování.
"Nemůžeš mi už dát sakra pokoj?!" Vybuchl, když ho Kiba začal za cůpky tahat.
"Ne, promiň, princezno." Opáčil Kiba jízlivě a Akamaru se nestačil divit, co jeho pán vyvádí.
"Odcházíme." Prohlásil Kakashi. Všichni se zvedli, vzali své věci a vyrazili. Kiba si povídal s Hinatou a Lee se "nenápadně" přifařil k Narutovi.
"Naru-chan, víš, že v těch šatech vypadáš líp než Sakura-chan?" Zeptal se tiše, aby ho již zmíněná růžovláska neslyšela. Naruto zrudl a podíval se na Leeho zamilovaný výraz v očích. Vyloženě se zděsil a začal couvat.
Lee, který počal básnit o tom, kterak ho bude chránit vlastním životem a jak budou mít mladistvý život, si ani nevšiml, že se Naruto ztratil v lese. Když domluvil, podíval se s očekáváním na svého milovaného (xD to bude puberta). Nikde ho neviděl.
"Naru-chan? Naruto? NARUTO!" Vyjekl, až se za ním všichni otočili. "Kde jsi?"
"Co je?" Zeptal se Kiba otráveně.
"Naru-chan je pryč?" Skoro zavzlykal Lee. Sasuke se na něho vražedně podíval, nikdo nebude Narutovi říkat Naru-chan, to může jen on. Že mu tak říkal jen v duchu, bylo vedlejší.
"A proč je pryč?!" Zeptal se chladně.
"Protože, protože…já nevím, vyprávěl jsem jí o našem mladistvém soužití a ona byla najednou fuč."
"Se nedivím." Poznamenal ošklivě Kiba. Lee se na něho nechápavě podíval.
"Fajn, musíme Naruta najít. Rozdělte se! Sejdeme se tu za hodinu." Rozkázal Kakashi a během chvilky byli všichni pryč.
Sasuke šel lesem a přemýšlel, kde Naruto je a co se mu mohlo stát. Jak tak šel, málem o něco zakopl. To "něco" byl Naruto v bezvědomí. Okolo něho se plazil had a vypadal naštvaně.
Očividně ho blonďáček vyrušil, a tak ho had kousl. Taky že ano, na Narutově noze vynikaly dvě ranky, jejichž okolí počalo napuchat. Uchiha se snažil nevnímat, jak nevinně Naruto v šatech se zavřenýma očima vypadá a radši se sklonil k Narutovu lýtku a přitiskl na ranku rty, aby mohl vysát jed. Postup několikrát zopakoval, dokud si nebyl jistý, že všechno, co šlo, už vysál. Jenže věděl, že jed už v krvi "oběhnul" tělo, takže musel Narutovi pomoct i jinak.
Vytál kunai a řízl se do paže. Potom s velkým sebezapřením řízl do Narutovy paže. Chvíli sledoval, jak pramínky krve stékají po Narutově ruce a pak se přiměl k činnosti. Nechal stéci trochu své krve do Narutovy rány a pro jistotu na ní přitiskl tu svou. Jejich krev se tím smísila.
Nemyslel tím na nějaké krevní bratrství. Šlo mu o to, že když byl u Orochimara a naučil se přivolávat hady, jeho krev se stala imunní vůči hadím jedům.
Podíval se do Narutovy nehybné tváře. Neodolal a na chvilku přitiskl své rty na Narutovy. Pak sáhl do batohu, obvázal Narutovi kousnutí i ránu stejně jako svojí. Vzal Naruta do náruče a nesl ho na místo srazu, kde už ostatní byli.
"Co se mu stalo?" Zajímala se Sakura.
"Uštkl ho had, ale už je v pořádku." Odbil je Sasuke. Vykročil i s bezvládným Narutem, ostatní ho následovali. Po nějaké době se Uzumaki začal vrtět.
"Mmm, kde jsem?" Zeptal se ospale.
"Konkrétně jsi v mém náručí, ale jinak jsme na cestě." Sasuke si dovolil úsměv, protože šel jako první a nikdo ho nemohl vidět.
"Co se stalo?" Nemohl si Naruto vzpomenout.
"Uštkl tě had. A než se zeptáš, ne nepustím tě. Musíš počkat, až se moje krev vypořádá s jedem." Naruto na něj nechápavě vykulil oči.
"Tvoje krev?"
"Jo, trochu jsem ti jí "vlil do žil", protože já jsem vůči hadímu jedu imunní, teď už vlastně i ty."
"Už tam skoro jsme." Ukázal Lee nadšeně na město vzdálené asi půl kilometru.
"Hurá." Ozvalo se z několika úst. Naruto se mírně zavrtěl a znovu usnul, tentokrát s obličejem zabořeným do Sasukeho trika.
Vzbudil se a přitulil se k příjemnému teplu, které vycházelo ze Sasukeho a usmál se. 'Co? Ze Sasukeho? Co dělám u Sasukeho?!' Napřímil se, přičemž Sasukeho omylem shodil z postele. Ten něco zaskučel a vstal.
"Taky přeju dobré ráno…" Zamrmlal a třel si naraženou kostrč.
"P-promiň, ale proč si ležel v jedné posteli se mnou?" Nechápal blonďáček.
"Nevim, možná to bude tím, že jsi mě ve spánku prostě odmítnul pustit." Pousmál se Sasuke a Naruto jako na povel zrudl.
"Tak to, to se omlouvám." Dostal ze sebe a pokusil se vstát. V tom mu ovšem zabránil Sasuke, který ho jemně stáhl zpět na postel a převalil se na něho.
"Co dostanu za to, že jsem tě nesl celou cestu sem?" Podíval se na něho svůdně. Naruto se začervenal.
"A-a co bys chtěl?" Zeptal se přiškrceně. Sasuke se jen pousmál a sklonil se nad blonďáčkem.
"Polibek od princezny." Zašeptal mu do ucha a pak se přisál na jeho rty, ještě než Naruto mohl začít protestovat. Jemně po nich přejel jazykem a vyžádal si přístup dovnitř. Byl překvapený, když ho Uzumaki bez námitek pustil.
Jazykem prozkoumával ústa druhého chlapce a nutil jeho jazyk ke spolupráci, ten se po chvíli přidal a oba počali s vášnivým tancem jazyků. Naruto Sasukemu vzdychl do úst a zavřel oči. Když se Uchiha odtáhl, otevřel Naruto oči a zadíval se na něho, přičemž se začal roztomile červenat.
"Sasuke…" Začal a zase zavřel pusu.
"Co jsi chtěl říct?" Blonďáček zrudl jako rajče.
"Já…bylo by špatné…chtít ještě jeden?" Vypravil mezi rty a sklopil hlavu. Neviděl proto Sasukeho mírný úsměv.
"Ne." Odpověděl Uchiha jemně a zvedl mu hlavu. Naruto se vyhýbal jakémukoli očnímu kontaktu. Sasuke se tedy k Narutovi naklonil a opět spojil jejich rty. Naruto ho objal a víc se na něj přitiskl. Sasuke dál něžně líbal Narutovy rty a probojoval se do nich svým jazykem. Téměř líně prozkoumával jeho ústa svým jazykem. Blonďáček se po chvilce taky přidal a měkce zasténal.
Černovlásek Narutovi rukou zajel pod Narutovy modré šatičky, které večer nemohl sundat, protože se k němu Naruto tak lepil. Vyhrnul kraťounkou volánkovou sukýnku a polaskal Naruta přes kalhotky.
"Aaah…" První sten se osvobodil z Narutových úst. Druhý na sebe nenechal dlouho čekat. Sasuke se usmál a odtáhl se. Naruto zklamaně zakňoural. Sasuke mu však potřeboval sundat šaty. Stáhl je a tím si odhalil pohled na Narutovo drobné tělo a jedny z kalhotek, které sám koupil. Tentokrát byly bílé krajkové. Usmál se a stáhl i je, čímž pustil na svobodu Narutův vzrušený chvějící se úd. Perverzně se usmál a olízl si rty. Pak se jimi přisál na Narutův krk.
Sjel jazykem níže a pohltil do úst jednu z Narutových bradavek. Jemně ji hryzal a sál, z Naruta tak mámil steny. Přesunul se na druhou, aby nezanedbal péči o ni a pak se pomalu vydal rty dolů. Zdržel se na bříšku, které poséval drobnými polibky.
"Mmm…." 'Předl' Naruto spokojeně. Zatajil dech, když Sasuke horce dýchl na jeho penis. Pak se vrátil k blonďáčkovým ústům a spojil jejich rty v něžném a přesto vášnivém polibku. Vzápětí se opět přemístil k Narutovu mužství. Pohladil ho od hlavičky po kořen a vzal do úst, přičemž ho jemně sál. Uzumaki začal sténat a slastně křičet, přičemž se pod Sasukem celý kroutil. Netrvalo dlouho a díky Sasukeho pečlivé péči vyvrcholil. Přitáhl si Sasukeho k dalšímu polibku, přičemž ochutnal chuť vlastního semene, zachutnala mu, začal přejíždět Sasukeho jazyk, aby si mohl vychutnat víc.
Najednou ucítil něco vlhkého na svém otvoru. Jemně ho to tam hladilo, pak se to začalo drát dovnitř. Sevřel svaly, aby tomu zabránil dostat se dovnitř.
"Naruto…uvolnil se." Zašeptal mu Sasuke do ucha. Blonďáček se sice pokoušel, ale měl strach, takže dál zůstával úzkostlivě stažený. Sasuke si povzdechl a přestal se snahou proniknout do Naruta. Dál jemně přejížděl po Narutově dírce a druhou rukou začal putovat po Narutově těle. Zastavil se u bradavek a pokračoval až k penisu, přičemž Naruta opět líbal na krku. Ten úplně zapomněl na prst a uvolnil se, takže do něho Sasukeho prst lehce vklouzl. Sasuke s prstem jemně kroutil, ohýbal ho a chvilku ho vytahoval a opět s ním vnikal dovnitř. Naruto se slastně vrtěl a sténal. Po chvilce Sasuke přidal druhý a třetí. Roztahoval je od sebe a kroutil s nimi.
"Aaah….mmm…Sasukeee…víc." Naruto už se nekontroloval a přirážel proti Sasukeho prstům, sténal a křičel, zatímco Sasuke prsty skoro až líně přirážel do blonďáčkova těla. Po chvilce je vytáhl a pousmál se nad Narutovým nesouhlasem.
Pomalu do něj začal pronikat svým vzrušeným údem. Když v něm byl celý, chvilku počkal, než si byl jistý, že Naruta nic nebolí. Pak začal přirážet a ve stejném rytmu přejížděl dlaní po Narutově penise. Zprvu pomalý rytmus se stále zrychloval. Oba dva chlapci sténali jako o život a stále se přibližovali k hranici slasti.
"Sasuke…"
"Naruto…"

Naruto is pregnant and Sakura will be dead(SasuNaru)

29. září 2011 v 22:54 | Terkic |  FF-jednorázovky
Naruto přišel se sklopenou hlavou až ke dveřím domu, kde bydlel se svým milencem. Nevěděl, jak mu to oznámit a doufal, že ho pochopí. Strčil klíč do zámku, a když cvakl, vešel dovnitř, zul se a zavolal: "Sasuke jsem doma!" avšak neznělo to tak, jako vždy, byla v tom trocha zdráhavosti.
"Tak co se děje?" zeptal se černovlásek, který právě přišel z obýváku a vždy poznal, když mu Naruto chce říct něco důležitého.
"Na tohle se asi budeš raději chtít posadit," řekl a dostrkal ho do kuchyně, kde ho donutil posadit se na židli.
"Tak?" pozdvihl obočí.
"Sasuke, věříš na zázraky?" zeptal se a mladý Uchiha nevěděl, kam tím jeho blonďatý milenec míří.
"Kam tím míříš?" povzdychl si tázavě, loktem se opřel o stůl a hlavu si položil na dlaň.
"Tvůj klan už nebude mít jen tři mužské členy," řekl a Sasukemu začínalo docházet, na co tím naráží. "Jsem těhotný," zamumlal a černovláskovi poklesla čelist o pár centimetrů dolů.
"Ale jak?" vydechl nevěřícně.
"Říkej tomu zázrak nebo jen prostě to sérum co do mě vpravili při poslední misi, na které reaguje Kyuubiho čakra," pokrčil rameny a opřel se pohodlněji o opěradlo židle. Pozoroval napjatě Sasukeho, který vypadal bledší, než kdy jindy.
"Já budu táta," zamumlal zaraženě po chvilce a Naruto se na něj s obavou zadíval. "Já budu táta!" vyjekl radostně a blonďáček přemýšlel, jestli ten člověk před ním je vůbec Sasuke. Kdyby tak věděl, že za ním za pár měsíců bude muset jít znovu a oznámit mu, že to budou dvojčata, začal by se chystat už teď.

"Kdybych tenkrát věděl, co se ti na té misi stane, nikdy bych tě na ní nepouštěl," povzdychl si Sasuke, když se vrátil z krámu ověšený taškami plnými hromadou jídla. Nákupy nesnášel a teď byly na jeho každodenním programu. Navíc Narutovi se střídaly nálady jako počasí, ještě že měl tak pevné nervy a nedokázalo ho jen tak něco rozházet.
"Neříkej mi, že se na to dítě netěšíš Sasuke, přeci je úžasné, že ho můžeme mít," řekl dotčeně a smutně zároveň. Měl na krajíčku, protože právě na něj přišla melancholická nálada.
"Ale to víš, že těším, jen mi nedošlo, že to bude taková fuška," povzdychl si a objal ho kolem ramen. Naruto lehce kývl hlavou a na jeho tváři se ihned objevil úsměv, jakoby černovlásek nic neřekl.

"Stejně si myslím, že bys neměl tolik jíst, jsi teprve ve třetím měsíci a vypadáš jako v pátém," neodpustil si o další měsíc později Sasuke svou poznámku. To že udělal chybu, si uvědomil, až když se na něj Naruto zamračil a v očích mu varovně zablýskalo.
"To chceš jako říct, že jsem tlustej?" zavrčel a s vařečkou v ruce, kterou právě míchal omáčku, která v sobě skýtala všechno možné, vypadal velice hrozivě.
"Já vím, že to k těhotenství patří, ale ty vypadáš spíš, jakoby si čekal minimálně dvojčata, a nebo jedno pořádně velký dítě," snažil se mu to vysvětlit, ale spíš tím přilil olej do ohně.
"Takže si myslíš, že jsem tlustej!" vyjekl naštvaně a dal si ruce v bok. Šel k němu pomalým, ale dosti strachem nahánějícím krokem, s nasupeným výrazem ve tváři.
"S-sharingan," vyhrkl Sasuke, aby se mohl případně bránit proti jeho útoku. Jeho pohled sjel mimovolně i k jeho břichu a ztuhl. Z jeho letargie ho probrala až Narutova dobře napřažená dlaň na jeho tváři.
"Mě teda urážet nebudeš," odfrkl si blonďáček, uraženě se otočil a mířil si to ven z kuchyně.
"Počkej!" křikl za ním. Naruto se sice zastavil, ale odmítal se otočit zpět k němu. "Opravdu budou dvě," vydechl ještě stále zaraženě a Uzumaki se na něj nechápavě zadíval.
"Co prosím?" pozdvihl obočí.
"Budeme mít dvě děti, ne jen jedno," zopakoval a na Naruta šly mdloby.

"Sasuke, máš mě rád?" ptal se blonďáček, když spolu leželi o další dva měsíce později v posteli. Naruto se tulil k Sasukemu a černovlásek ho hladil po již celkem vypouklém bříšku.
"Ne blonďáčku, protože já tě miluju jako ty drobečky, co v tobě rostou," pousmál se a políbil ho na čelo.
"Abych na ně pak nemusel žárlit," zasmál se Uzumaki.
"Neměl bych se toho spíš obávat já?" pousmál se Sasuke.
"A proč ty?" nechápal blonďáček.
"Protože matky mají ke svým dětem bližší citový vztah," objasnil mu Sasuke. Naruto se nad tím naoko zamyslel, aby Sasukeho trochu poškádlil.
"Myslím, že mě neomrzíš a budu tě mít stejně tak rád, jako je," řekl nakonec Naruto a vyhledal svými rty ty jeho.

"A-ahoj Naruto-kun," pozdravila ho Hinata, když byl na jedné ze svých procházek.
"Ahoj Hinato-chan," pousmál se na ni a její tváře dostaly lehký červený nádech. Sice si zvykla na Sasukeho po Narutově boku, ale stále jí to nepřešlo, i když tak nějak chodila s Kibou.
"Tak jak se vám daří?" zeptala se ho.
"Máme se dobře, rostou jako z vody," odvětil jí a s úsměvem se pohladil po bříšku. "Děkuji za optání," řekl zdvořile.
"A co Sasuke-kun, nezlobí tě moc?" optala se a přidala se k němu na jeho procházce.
"Někdy je nesnesitelný, ale všechnu mou náladovost bere s klidem a snaží se mi ve všem vyhovět. Já být na jeho místě, tak už jsem dávno utekl," zasmál se a Hinata se k němu přidala. "Ou," vyhrkl a chytil se za břicho.
"Děje se něco Naruto?" zeptala se starostlivě tmavovláska a ihned k němu přiskočila, aby ho mohla případně podepřít, nebo mu pomoct nějak jinak.
"Ne, všechno je v pořádku, jen jedno z nich kope," řekl šťastně, vzal její ruku a přiložil si jí na břicho.
"Ahoj vy dva, co tu děláte?" zeptal se zvědavě Lee, který šel zrovna i se svými týmovými kolegy kolem.
"Kope," odvětila Hinata.
"Jé, můžu taky?" zavýskl Lee, a když Naruto pokýval hlavou v kladném gestu, ihned si také musel šáhnout.

"Byl jsi venku nějak dlouho, už jsem o tebe začínal mít strach," povzdychl si Sasuke, když se Naruto vrátil domu, a zezadu ho objal.
"Potkal jsem Hinatu a ještě pár přátel a ti se mě vyptávali na mé zdraví, na nás a podobně," odvětil mu blonďáček, zaklonil hlavu a opřel si ji o jeho rameno.
"Víš, co mi schází?" zašeptal mu do ucha a jemně mu ho zkousl.
"Co?" zavzdychal, když se černovláskova ruka vydala nezbedně pod jeho volnější modré tričko a zlehka se dotýkala rozpáleně kůže.
"Naše večerní řádění," řekl touhou zastřeným hlasem.
"Mě také, ale víš, co říkala Tsunade. Vzhledem k tomu, že jsem těhotný muž a ne žena, že bychom to neměli riskovat," odvětil smutně, otočil se k němu a vášnivě ho políbil. Někde si svou sexuální frustraci musel vybít, a polibek mu přišel jako dobré řešení. "Ale věř, že hned jak se ty dvě malý narodí a já budu plně při síle, že se ti budu věnovat celou noc," zašeptal svůdně a mrkl na něj.
"Tos neměl říkat Naruto, teď umřu nedočkavostí," povzdychl si zničeně a Naruta tón jeho hlasu rozesmál.

Celé blonďáčkovo těhotenství bylo idylické, dokud, to už byl skoro v osmém měsíci, nebyl na procházce v parku.
"Páni, vy mi dáváte zabrat," zahalekal a chytil se za bolavá záda. "Musím si na chvíli sednout," povzdychl si a posadil se na jednu z laviček. Opřel se o její opěradlo a pozoroval oblohu, která byla stejně tak jasná, jako jeho oči.
"Ahoj Naruto," ozval se jemu tolik nepříjemný hlas jeho týmové kolegyně s nepřirozeně růžovými vlasy.
"Ahoj Sakuro," pozdravil ji s hraným úsměvem.
"Neměl bys mít raději nějaký doprovod? Sud jako ty by mohl upadnout a už nevstat," ušklíbla se a drze si přisedla k němu.
"Tobě nikdo neřekl, že růžová už je dávno z módy a ta tvá hlava oslepuje lidi?" protočil oči v sloup a zvedl se k odchodu, s ní rozhodně nemínil trávit ani minutu svého života.
Sakura zatnula ruce v pěst, nejen že jí ten zatracenej Uzumaki přebral Sasukeho, podle jejího názoru ho musel něčím nadopovat, je s ním těhotný, což měla být ona, ale ještě ji tu uráží.
"A tobě, že pro hloupé démony jako jsi ty, tu není místo a nikdo je tu nemá rád?" rýpla si do něj. Moc dobře věděla, že tohle Naruta vždycky dokázalo ranit. "Všichni se k tobě možná chovají hezky, ale za zády tě pomlouvají a smějí se ti. Všichni tě nenávidí Naruto, kdo by měl rád devítiocasého démona, který vyvraždil tolik lidí? Máš rád vůbec sám sebe? Jedním kdo kvůli tomu zemřel, byl i tvůj otec, jak se sebou můžeš žít? A co na to řeknou ti prcci, až se narodí?" ptala se milým pisklavým hláskem, napuštěným notnou dávkou jedu.

Blonďáček zhluboka dýchal a snažil se potlačit slzy deroucí se mu do očí. Jindy by jí prostě odignoroval, ale jeho hormony udělali z jindy odolného ninji velice citlivou bytost.
Sakura se začala ďábelsky smát, když se Naruto otočil k odchodu a po jeho tvářích kanuly slané kapičky slz.

"Naruto?" vešel s úsměvem dovnitř domku. "Mám tu postýlku!" zavolal a dotáhl ji dovnitř. "Naruto?" zkusil to znovu, když mu nikdo neodpovídal. "Naruto lásko, ty spíš?" zeptal se a nakoukl do jejich ložnice. "Naruto kde jsi?" zavolal znovu, když ho tam nenašel. Přešel do kuchyně a na ledničce našel vzkaz. "Asi se šel někam projít," pomyslel si, strhl vzkaz z ledničky a přečetl si ho.
"Cože?!" vykřikl a přečetl si ho znovu, myslel si, že se přehlédl, ale opak byl pravdou.
"Milý Sasuke, omlouvám se, ale odcházím z Konohy. Na dnešní procházce jsem potkal Sakuru a řekla mi něco, nad čím jsem se měl zamyslet již dávno. Já jsem doopravdy jen někdo, koho nikdo nikdy nebude brát jinak, než jako hloupého démona. Nechci, aby si tím trpěl ty a později i naše děti. Nechci, aby si na ně ukazovali, stejně tak jako na mě. Proto odcházím a už se nevrátím zpět. Sbohem Tvůj Naruto.

"Sakuro, jsi normální?!" zakřičel na vyjevenou růžovovlásku, když rozrazil dveře od jejího bytu a chytil ji pod krkem.
"Ale Sasuke-kun, co jsem provedla?" zeptala se nevinně s vytřeštěnýma očima a snažila se povolit stisk jeho rukou.
"Tak ty nevíš? Copak ty si dneska neřekla Narutovi, že je jen hloupý démon, a že ho nikdo nemá rád?!" řval na ni, až se začala strachy třást.
"No já, ano řekla, ale byl to jen žert," pousmála se a myslela si, že to na Sasukeho zabere.
"Ty krávo jedna pitomá!" zakřičel na ni.
"Ale Sasuke, s Narutem se vždycky hašteříme," mávla nad tím rukou. Černovláskův stisk kolem jejího krku ještě víc zesílil a ona měla co dělat, aby popadla dech.
"Jenže Naruto je teď těhotný a ty moc dobře víš, jak je teď citlivý, takže nedělej hloupou, mě neoblafneš. Já moc dobře vím, že si to udělala schválně, a že si věděla, že mu to dost ublíží," vrčel. "Ani mi nestojíš za to, abych tě zabil, špinit si ruce takovou špínou jako ty, si fakt nebudu," odplivl si, pustil ji a stejně tak rychle jako k ní vtrhl, rychle i zmizel.

"Tolik mi chybí," povzdychl si smutně Naruto a pohladil se po svém už dosti velkém bříšku. "Určitě chybí i vám, že?" promlouval k němu dál a jako souhlas se mu dostavilo dvojí kopnutí. "Ale já mu nechci ublížit, už takhle kvůli mně musel trpět, jsem jen přítěž," popotáhl a položil se na postel. Nacházel se v malé chatičce dobře ukryté v lese, celkem daleko od Konohy.
"Už jenom pár týdnů a budu rodit," pomyslel si. "Musím to zvládnout, už kvůli nim."

"Narutoo!" zaslechl známý hlas volat jeho jméno. Ztuhl a přikrčil se na posteli, jako by si myslel, že ho takhle nenajde. Po chvilce zavrzaly vchodové dveře a zvuk kroků se přibližoval k pokoji, kde se nacházel.
"Naruto!" vykřikl šťastně a spěšně přistoupil k jeho posteli. "Tolik jsem se o tebe bál," povzdychl si a objal ho.
"Sa-Sasuke," vydechl a taky ho objal. "Měl bys jít raději pryč, nebo budeš nešťastný," vzlykl, ale ještě víc se na něj natiskl.
"Nešťastný bych byl jen bez tebe a těch dětí, takže se se mnou koukej okamžitě vrátit hlupáčku," řekl trochu dotčeným, ale především smutným a starostlivým hlasem. Naruto jen lehce kývl, a pak za Sasukeho pomoci pomalu vstal. Udělali pár kroků, když v tom…
"O, ou," vydal ze sebe Naruto a zadíval se na podlahu. Praskla mu voda.
"A kruci," dostal ze sebe Sasuke a pomohl mu znovu si lehnout. "Tohle je špatný, moc špatný," zašeptal. Byli hodně daleko od Konohy a černovlásek si moc dobře uvědomoval, že to za Tsunade, nebo za jiným medic ninjou nemůžou stihnout. "Naruto, asi to budeme muset zvládnout sami," vydal ze sebe přiškrceně.

"Áááh," křičel bolestí blonďáček a drtil v rukách jeden z polštářů, zatímco Sasuke sloužil jako porodní bába.
"No tak Naruto, tlač," snažil se ho povzbuzovat a zároveň neomdlít.
"Tohle je tvoje chyba!" zařval Naruto.
"Cože?" pozdvihl nechápavě obočí černovlásek.
"To tys mi je udělal!" vyléval si na něm svůj vztek.
"Hele nesvaluj vinu jen na mě," ohradil se proti němu Sasuke, ale to už ho Naruto chytil za lem jeho trička a přitáhl blíž k sobě.
"Raději mlč Sasuke, nebo se jejich narození nedožiješ!" zavrčel zlověstně těsně u jeho obličeje. Černovlásek polkl, z Naruta nikdy nešla taková hrůza, i když byl pod vlivem Kyuubiho, jako teď.
Když ho blonďáček pustil, raději už celou tu dobu mlčel. Uzumakiho poléval pot a porod byl opravdu bolestivý. Když se na svět dostalo první miminko, chlapeček, nemohl se ještě radovat, protože ještě nebyl ničemu konec.
"No tak Naruto, naposledy zatlač, už je skoro venku," povzbuzoval ho jeho milenec. Naruto naposledy s hlasitým výkřikem zatlačil a přivedl na svět i druhé miminko, tentokrát to byla holčička.

"Jsou krásní viď," řekl usměvavě blonďáček o dva měsíce později, když v objetí svého černovlasého milence pozoroval dvě spící miminka.
"Ano, to jsou," zašeptal a políbil ho na líci.
"Víš, teď když Mikoto a Minato spí, mohl bych splnit slib, který jsem ti dal," otočil se k němu a zašeptal mu do ucha.
"Jaký?" dělal nechápavého a víc si ho na sebe natiskl.
"Však ty víš," přejel mu jazykem po ušním lalůčku.

V náručí donesl blonďáčka k nim do ložnice a položil ho na postel. Jejich rty se střetly ve vášnivých polibcích a ochutnávali tak jeden druhého. Dotyky cítili chvění kůže toho druhého a slastné steny rušily ticho pokoje. Těly projížděly vlny slasti jedna za druhou a napínaly se jako luk. Kapičky potu se třpytily jak na bledé, tak lehce opálené kůži.
"Sasukee!" vykřikl slastně Naruto, když černovlásek přirazil a začal se pohybovat ve zrychlujícím se tempu. Jejich steny a výkřiky se staly intenzivnější a vrchol byl čím dál blíž. Mysl jim zastínila ukájená touha po tom druhém a vysvobozením se jim stalo vyvrcholení.

"Ale, ale copak to tu máme," zazubila se ošklivě Sakura a sklonila se k dvěma sedmiletým dětem.
Dlouhovlasá blonďatá holčička se na ni zamračila. Její pleť byla bílá jako sníh a povahově byla po svém černovlasém otci. Neměla "tetičku" Sakuru ráda, stejně tak jako její černovlasý bratr povahově podobný svému druhému blonďatému otci.
"Copak této Sakuro, přišla sis pro nakládačku?" zeptala se se zívnutím blondýnka známá jako Mikoto Uzumaki Uchiha.
"Heh, co by mi takoví spratci, jako vy mohli udělat?" zeptala se s úšklebkem.
"Neměla bys nás provokovat růžovko, jsme schopnější, než si myslíš," usmál se zářivě černovlásek.
"Tak se ukažte," odfrkla si Sakura a natáhla si své rukavičky.
"Můžeme Minato?" optala se blondýnka svého bratra a ten kývl.
"Formace dvojčat Uzumaki Uchiha!" vykřikli oba najednou. "Sharingan!" opět sborově. Než se Sakura nadála, byla svázaná a visela hlavou dolů, zavěšená na větvi stromu.
"Vy spratci, ihned mě pusťte, tohle by Sasuke-kun nikdy nedovolil!" řvala a snažila se dostat z provazů. "Auuu!" vykřikla najednou.
"Eh, bráško?" otočila se na svoje dvojče. "Nevzal si omylem ty provazy, co se pomalu stahují a nakonec tě rozřežou na kusy, co má táta nachystaný na Orochimara či jiného nepřítele pro případ nouze, že ne?"
"Hups, jsem to ale pako," plácl se do čela. "Asi bychom měli raději zmizet," poznamenal a nervózně se poškrábal na hlavě.
"Baka," povzdychla si blondýnka a mnula si kořen nosu. "Tak pojď," čapla ho za ruku a táhla ho rychle pryč.

"Musela zřejmě hodně trpět," poznamenala Shizune, když dalšího dne našli Sakuru na kousíčky. "Ty provazy se jí musely hodně pomalu zařezávat do těla," řekla, když zkoumala vražednou zbraň. "Ale kde se tu mohly vzít?" kroutila nad tím nechápavě hlavou. Naruto se Sasukem se na sebe podívali pohledem typu: já to nebyl, a potom se zadívali na své ratolesti. Ti jen pokrčili rameny, jako že oni o tom teda rozhodně nic nevědí.

DÍL: 4. Nové i staré zážitky

29. září 2011 v 20:14 | Jituí |  Dva Nemesis u ANBU
Ze Sasukeho pohledu:
Po našem vyprávění všichni mlčeli. Jelikož už byla tma a bylo docela chladno, přihodil jsem do ohně několik polen.
"Vezmu si první hlídku" oznámil jsem. Vím že dnes už neusnu.
"Beru si druhou" promluvil Naruto. Viděl jsem na něm, že dnes už také neusne. Je dost pravděpodobné že za sebe dnes nechá spát klona. Nikdy nepochopím význam toho, proč zrovna klona. Na mou otázku proč se nevyspí on a nenechá hlídat klon mi odpověděl: Když se po tréninku klon zruší tak se na mě přenese únava, tak teď když se klon vyspí a zruší tak se na mě přenese odpočinek.
"Dobře tak já-" nedopověděl Kakashi protože ho přerušil Naruto.
"To nebude nutné my to zvládneme." Nikdo už nic nenamítal. Všichni zalehli ho spacáků a propadli se do světa snů. Seděl jsem u ohně a přemýšlel jsem o tom co se stalo od našich fingovaných smrtí. Po té co jsme se přenesli z kanceláře Hokage do výcvikové budovi pro nové ANBU, podstoupili jsme tvrdý trénink který trval rok. Učit se anatomii lidského těla šlo Narutovi lépe než mě. Při jedné misi jsme pochopili proč. Jeho modré oči zběleli a bělmo zčernalo(viz pod povídkou). Pátrali jsme co se stalo. Nakonec jsme přece jen něco našli. Byl to Uzugan, tajné kekkei genkai klanu Uzumaki. A jelikož bylo tajné žádné schopnosti jsme nezjistili, prostě nic, jako by se po informacích slehla zem. Nakonec jsme něco zjistili. Při jedné misi jsme měli namále a Narutovi a zase objevilo jeho kekkei genkai. Náš protivník měl výborné smysly a reakce a mi předtím jsme bojovali proti přesile. Potřebovali jsme aby se mu zostřily smysly a taky že se to nakonec stalo. Chtěl zasáhnout Naruta katanou do břicha, když začal ječet že nic nevidí a neslyší. Porazili jsme ho nakonec lehce ale co bylo důležitější že jsme zjistili co asi ten Uzugan dělá. Donutí vaše tělo aby se samo poškodilo tak jak uživatel chce. Je to výborná, tajemná a hlavně nebezpečná zbraň. Také jsme zjistili proč byl klan Uzumaki vyvražděn. Protože měli Uzugan, tato kekkei genkai se sama zničila když opustila uživatelovo tělo bez jeho souhlasu a proto ho chtěli zničit protože ho nemohli ukrást jako Sharingan nebo Byakugan, bylo příliš nebezpečné, kdyby ho získal nepřítel. Navíc by vesnice, která by ho vlastnila byla neporazitelná. Naruto vlastnil jeden a zároveň poslední svitek s informacemi o všem co Uzugan je a co umí. Fukasaku-sama mu ho v den Narutových patnáctých narozenin předal na přání jeho zesnulé matky což bylo pár dní po našem objevu.
Zadíval jsem se do ohně. Po chvíli jsem si všiml jak někdo vychází se stanu. A ten někdo byla Sakura. Nemohla nás vidět byli jsme dobře zamaskovaní. Vydala se k jezírku u kterého byla večer s Hinato pro vodu. Vydal jsem se za ní.

Ze Sakuřina pohledu:
"Sakuro, nepovažujete za nebezpečné se natolik vzdálit od tábora?" uslyšela jsem za sebou Takehashiho hlas. Vylekala jsem se když jsem ucítila jeho den na svých ramenech.
"Já…jen…nemohla jsem spát" vykoktala jsem. Byla jsem nervózní. Takehashi mě přitahoval již od první chvíle a teď…
"Ani teď nevíte jestli tu není někdo, kdo by vám chtěl ublížit" stále mluvil tichým hlasem.
"Jste člen UNU týmu, nemyslím si že by mi za těchto podmínek mohl někdo ublížit."
"A kdybych vám chtěl ublížit já?" zeptal se nevinným hlasem.
"Jak ublížit?" otočila jsem se. Stál vedle mě tak blízko, že bych se ho dotkla, kdybych se pohnula. Viděla jsem jen obrys jeho masky a vlasů. Toužila jsem vidět jeho tvář a dotknout se jeho obličeje. Namísto toho se dotkl mého obličeje on. Pohladil mě po tváři. Zachvěla jsem se a přitiskla se k němu. Měsíc zakryli mraky a já mu sundala masku, ale jen tak abych ho mohla políbit. Nebránil se a nechal se vést mými rty. Najednou se ode mě jemně odtáhl.
"Víte jistě, že to chcete? Je vám jasné, že-" nedořekl, protože jsem to umlčela polibkem.
"Je mi to jasné" řekla jsem souhlasně. Velmi opatrně mě položil do trávy. Svlékala jsem ho a on mě. Rty se pokoušel zmapovat každé místečko na mém těle a já se pokoušela o to samé. Slastně jsem vrněla a nakonec jsem ucítila jak do mě Takehashi jemně vnikl. Prohla jsem se v zádech a zasténala. Takehashi přirazil…znovu a znovu…zmocňoval se mě nádherný pocit… myslela jsem že vzrušením asi umřu….




Upíří doupě...14

29. září 2011 v 19:25 | Smajli |  Upíří doupě
Kapitola XIV.
"Vlkodlaci? To má být vtip?"
Chladný hlas se v tichu, jež přerušoval pouze praskot polen, stravovaných ohněm ve starodávném krbu, nesl se zřetelnou dávnou sarkasmu. Ozval se z ozdobně vyřezávaného křesla, poněkud připomínajícího trůn, z úst muže, jehož bledou tvář rámovaly dlouhé rozpuštěné havraní vlasy, jakoby nedbale rozcuchané. Jeho překrásnému obličeji dominovaly dvě ledově černé oči, které se teď lehce přivíraly, jak upřeně hleděly na druhého muže, který seděl v podobném křesle naproti němu. Také tento muž měl velice tmavé dlouhé vlasy. Měl je však rovné, nesestříhané, jeden pramen jako druhý. Ostře to kontrastovalo s mléčnou, téměř bílou barvou jeho pleti. Oči, zasazené do protáhlého obličeje, připomínaly hadí. Měly špinavě žlutozelenou barvu se svislými zornicemi a jejich lstivý výraz věstil nebezpečí.
"Nikoliv, příteli. Nikdy nežertuji." Odpověděl na otázku onen hadí muž jménem Orochimaru. Ten první, Madara Uchiha, si ho ještě chvíli měřil pronikavým pohledem, než usoudil, že v Orochimarových slovech a ve výrazu jeho tváře není pro tentokrát žádná lež.
"Jak je to možné?" zašeptal a zdálo se, že tomu pořád nemůže úplně uvěřit.
"Není jasné, který z druhů tady byl dříve - jestli my nebo oni. Ale každý z nás má svého přirozeného nepřítele. Možná vznikli právě proto, jestli víš, jak to myslím. Nebo je to naopak? Nevím. Kdysi jsem se zabýval studiem vlkodlaků, ale na tuto otázku dosud neznám odpověď." Přemítal Orochimaru a ledabyle se napil ze své sklenky, v níž jiskřila krvavě rudá tekutina.
"Tys to věděl? Věděl jsi, že tu pobíhá banda takových bestií a nic jsi mi neřekl?" zavrčel Madara a automaticky lehce obnažil zuby ve výhrůžném gestu.
"Tehdy nepředstavovali nebezpečí. Nebyl důvod tě znepokojovat." Orochimaru na to obvinění ani nemrkl okem, "za posledních třináct let jich ale… přibylo. Hodně. Už to nemůžeme ignorovat.".
"Kolik?" zeptal se Madara stručně. Orochimaru poprvé trochu zaváhal a chvíli se kousal do jazyku, zatímco sledoval vražedný výraz v Madarově tváři.
"Stovka. Možná víc." Utrousil potom.
"Stovka?!" z Madarova hlasu čišela zuřivost. Uchiha se hněvem téměř nadzvedl z křesla a tělem mu proudila chuť ukousnout Orochimarovi hlavu.
"Uklidni se, příteli. Pořád máme šanci." Mírnil ho Orochimaru, na kterého, jak to tak vypadalo, ty ledové vlny zloby nepůsobily, nebo předstíral, že na něj nepůsobí.
"Šanci!" prsknul Madara vztekle, "měl jsi mi o tom říct mnohem dřív!".
"Přišel jsem tě varovat. Necháš mě to dopovědět? Teď není čas na hádky." Pravil klidně Orochimaru, jakoby k němu Madara mluvil tím nejvlídnějším tónem. Ten na něj ještě chvíli nasupeně zíral, než usoudil, že prozatím odloží úmysl roztrhnout Orochimara vejpůl, a opřel se zády o opěradlo na znamení rezignace. "Výborně." Přikývnul hadí muž, "takže, jak už jsem říkal předtím. V posledních třinácti letech vzrostl počet vlkodlačích jedinců zhruba na stovku. Stahují se sem, rodí se noví -".
"Rodí?" skočil mu Madara do řeči s nakrčeným obočím, "nechtěl jsi náhodou říct ,tvoří´?". Orochimarovy žlutozelené oči se mu zabodly do obličeje:
"Ne. Vlkodlaci… nevznikají jako my. Fungují úplně jinak než my. Upírem se může stát každý. Vlkodlakem jen někdo, někdo, kdo už to má v krvi. Rodí se, tyhle geny se předávají z rodičů na potomstvo.".
"V tom může být určitá výhoda." Kalkuloval pomalu Madara, "pokud by šlo o počet jedinců, můžeme mít náskok. Přeměna trvá pár dní. Dokázali bychom vytvořit armádu mnohem rychleji.".
"To je pravda." Připustil Orochimaru, "přiznám se, že už jsem s tím tak trochu začal.". Madara se zašklebil. Znal Orochimara dost dobře na to, aby věděl, že proměnit smrtelníka v bytost nesmrtelnou patřilo k jeho oblíbené zábavě u lidí, v nichž nějakým způsobem nalezl zalíbení, ať už pro jejich schopnosti nebo čistě fyzické přitažlivosti.
"Kolik jich máš?" otázal se zvědavě.
"Kolem třiceti na svém hradě. Dalších třicet různě rozmístěné po zemi." Odvětil Orochimaru.
"Šedesát… pořád zbývá aspoň těch čtyřicet." Uvažoval Madara a zamyšleně se hryzal do spodního rtu.
"Možná ne." naklonil Orochimaru hlavu trochu na stranu. Madara se na něj tázavě podíval. "Oni nevědí, že víme o tom, jak jich přibývá. Nejsou dost obezřetní. Naše dva druhy na sebe narazí jen velmi vzácně, ale když k tomu dojde, vždycky je z toho boj na život a na smrt. Jsou to naši přirození nepřátelé a také jediní, co jsou schopní… nás zničit." mluvil Orochimaru tiše. Uchiha zcela instinktivně zavrčel v reakci na předchozí větu. "Jak jsem řekl, zatím jsme se s nimi v naší zemi moc nesetkávali. Možná jen prostě hledají místo, kde by se usadili. Možná nechtějí… zaútočit. Ale je jich tolik. A já nebudu riskovat možnost, že… nás vyhladí. Dřív než my je." Na poslední slova položil Orochimaru zvláštní důraz. Madara zkoumavě hleděl do těch svislých zorniček a přemítal o tom, co jeho přítel právě vyslovil.
"Chápu. Nejlepší obranou je útok, že? Preventivní vyhlazení. Dřív než oni nás… ano…" zamumlal tiše a černé oči se mu zaleskly.
"Správně." Přisvědčil Orochimaru s temným zvlněním rtů, "jsi dobrý bojovník, Madaro. Potřebuji tvou pomoc tak jako ty potřebuješ mou. Z věrohodných zdrojů vím, že jedna větev vlkodlaků míří právě sem. Sám je nezvládneš.". Madara mu opětoval upřený pohled, než pomalu přikývl. "Mimochodem… z Itachiho a Sasukeho by také mohla být cenná posila. Jsou Uchihové. Budou se učit rychle. Měl bys je do našeho plánu také zasvětit." Nadhodil Orochimaru.
"Jistě. Mají vrozené předpoklady stát se válečníky. Budou dobří, až se trochu vyškolí." Souhlasil Madara s lehkým zlověstným poloúsměvem. Orochimaru si špičkou hadího jazyka olízl rty.
"Mohl bych je zaučit, jestli chceš. Vyznám se, věř mi, že bych je skvěle… vyškolil." Zavrněl, v jeho hlasu se nedal nepostřehnout toužebný podtón.
"Nech si zajít chuť." Ušklíbl se Madara, "věřím, že bys je řádně vyškolil. Ale nejsem si už zcela jistý v jakém oboru.". Orochimaru se zasmál:
"Znáš mě dobře.".
"A právě proto ti je nesvěřím. Vycvičím si je sám. V boji… i jinde." Zkřivil Madara horní ret.
"Myslíš, že tvůj… hmm… výcvik přijmou?" namítnul Orochimaru pobaveně.
"Řekněme, že u Itachiho je to na dobré cestě. Vlastně už ho tak trochu občas cvičím." Řekl Madara s nádechem samolibosti.
"A Sasuke?".
"No… jak bych to řekl… pracuje se na tom." Zaváhal trochu Madara.
"Ještě pořád ti to neodpustil? Nechce si tě pustit k tělu?" zajímal se Orochimaru škodolibě. Uchiha pohodil hlavou:
"Ono ho to přejde.".
"Myslíš?" zapochyboval hadí muž.
"Můžeme se vrátit k tématu? Jdeme do války, jestli jsi nezapomněl." Upozornil ho rozmrzele Madara.
"Jistě, příteli." Přitakal Orochimaru, ale provokativní úšklebek mu na tváři ještě nějakou dobu zůstal.
"Řekni mi o nich něco víc. Jak se dají zabít? Kde je jejich slabé místo? Na jakém principu funguje jejich tělo?" otázal se Madara, zase už soustředěný na nadcházející strategii.
"Takže zaprvé… jsou smrtelní. Stárnou, i když o něco pomaleji, než normální lidé. Jejich těla se mění. Jedna velmi dobrá zpráva - většinou se dají velice snadno zabít, protože obvykle vystupují jako lidé a jsou také zranitelní jako lidé. Mění se jen v úplňku, od východu, do západu měsíce. Ovšem, pokud jsou přeměnění… nemáš téměř šanci, pokud nejsi v přesile aspoň pěti proti jednomu. Po přeměně se… z nich stávají skutečné bestie. Samozřejmě, berou na sebe podobu obrovského vlka. Jejich síla je pak dvakrát tak velká jako naše. Dokážou svými zuby a drápy naše těla roztrhat a jed v jejich tesácích už neumožní, abychom… se dali dohromady. Pokud jsou proměnění, neovládají se. Jsou divocí, nezkrotitelní a zuřiví. Vrozený instinkt je vede k nenávisti k upírům a jakmile nějakého vycítí, následují jeho pach do té doby, než ho doženou nebo se s východem slunce přemění. Čichem, zrakem i sluchem se nám vyrovnají. Díky čtyřem tlapám jsou rychlejší než my. K první proměně u nich dochází někdy na přelomu mezi obdobím puberty a dospělostí. Je to různé." Vysvětloval Orochimaru obsáhle. Madara přemýšlivě svraštil obočí.
"Nezní to jako velký problém… pokud s nimi nebudeme bojovat o úplňku. Jak je ale poznáme, když nebudou ve vlčí podobě?" optal se.
"To by mohla být trochu komplikace. Nijak. Běžně je od normálních lidí nerozeznáš." Připustil Orochimaru poněkud znepokojeně.
"Nerozeznáš? Tak jak je ksakru najdeme?" zamračil se Madara.
"Určitou stopu máme."
"A to?"
"Uzumaki." Prohlásil Orochimaru zlověstně, "je to vlkodlačí klan, hodně početný. Něco jako hlavní větev, od které se všechno odvíjí. Když půjdeme po nich, jistě se dopátráme i ostatních.".
"To zní jako docela dobrý plán." Pokýval Madara hlavou, "víš, kde je hledat?".
"Samozřejmě." Uculil se Orochimaru. Madarovi přes rty přeběhl krutý úšklebek:
"Začíná lov vlkodlaků, příteli.".
Přes měsíc, té noci kulatý jako míč, se přehnaly mraky. Bledé světlo luny znovu ozářilo mýtinu a odhalilo tak strašný výjev, že se to nevyrovnalo žádné bitvě, kterou kdy spatřily lidské oči. Nocí se nesly příšerné zvuky - zvuky zápasu na život a na smrt. Divoký ryk boje, hrozivé vrčení, nebezpečné syčení a strašidelné vytí. Vzduch čpěl těžkým hutným pachem prolité krve. V patách za ním se táhla neviditelná pachuť zkázy a smrti, pálila všechny přítomné na jazyku a rozdmýchávala v jejich hrudích ohně strachu, nenávisti a zuřivosti.
Sasuke uskočil před útočícím vlkodlakem, tak tak se vyhnul rozevřené tlamě, jejíž zuby o setinu vteřinky cvakly přesně na místě, kde ještě před chviličkou stál. Nestačil ještě ani došlápnout, když se vlkodlak odrazil a v momentě mu šel znovu po krku. Sasuke využil veškeré dovednosti, kterou v sobě našel, aby se vymrštil nad vlčí tělo. Věděl, že dostat se pod jeho přední tlapy, byl by s ním konec.
"Hej! Netroufneš si na někoho staršího?!" slyšel zakřičet jen o pár metrů dál Itachiho hlas. Vlk vyrazil k jeho bratrovi ještě dřív, než Sasuke dopadnul na zem, pokrytou jehličím. Sotva se dotknul chodidly pevné půdy, vrhnul se k místu, kde Itachi mrštně uhýbal vlkodlačím výpadům, které i upíří dokonalé oči měly problém zachytit. Sasuke skočil vlkodlakovi na hřbet a udeřil ho v místě, kde se měl nacházet vaz. Silou, kterou k tomu použil, by snadno rozlomil kdejaký balvan vejpůl, ale vlčímu tělu to, jak se zdálo, moc neuškodilo. Zvíře pouze vztekle zařvalo a ohnalo se po něm tak prudce, až Sasuke zaznamenal ve tváři jeho páchnoucí dech. Mladší Uchiha se při dopadu pořádně praštil do hlavy, až se mu zajiskřilo před očima. Bolest mu dočasně otupila smysly a jen pouhý instinkt zařídil, že se vzápětí odkulil stranou, když se do vlhké hlíny, kde jeho tělo narazilo o zem, zaryly vlčí pařáty. Vlkodlak však zareagoval bleskově a máchnul přední prackou po své kořisti. Sasuke, stále ještě lehce dezorientovaný, stačil uhnout opravdu na poslední chvíli a ucítil, jak mu ostré drápy vpředu roztrhly košili. V tom spěchu ovšem zavadil nohou o rozsápané tělo jakéhosi neznámého upíra, klopýtl a upadl. Vlkodlak děsivě zaryčel a chystal se ke smrtelnému výpadu, který by se stal pro Sasukeho osudným. Už už se připravoval na nevyhnutelnou ránu, když najednou vlk zastavil nebo spíš byl donucen zastavit. Když byl Sasuke zase schopný normálně vidět, zpozoroval, že Itachi popadl vlkodlaka za ocas a vší silou ho tahal od Sasukeho pryč. Vlkodlakova pozornost se nyní obrátila na něj a starší Uchiha se musel bránit ostrým tesákům rozběsněného zvířete. Sasuke vnímal, jak mu z čela stéká do tváře pramínek krve, hlava ho bolela jako střep. Itachi měl co dělat, aby zvládal rychlost svého nepřítele, skoro na ni nestačil. Vlkodlak útočil ještě dřív, než dokončil úskok z předchozího výpadu a jeho zuby míjely svůj cíl o pouhé milimetry. Sasuke se rychle zvednul, aby mu pomohl, ale země se s ním točila, svaly ho neposlouchaly. Vtom se vlkodlakovi konečně podařilo protáhlým čenichem srazit Itachiho na lesní půdu. Sasukeho mysl se zastřela hrůzou. Na tisícinu vteřinky si představil, co bude následovat. Viděl před očima, jak se ty ohavné tesáky zaboří do těla jeho bratra, kterého tolik miloval. Do těla jediné osoby, bez které pro něj neměl život, třebaže nesmrtelný, žádnou cenu. Do těla Itachiho, jeho poslední žijící opory, poslední opravdové rodiny, prvního a posledního člověka, kterého bezmezně miloval. Představa, že by o něj měl přijít, byla tak úděsná, tak temná, tak bolestivá, že jí musel zabránit za každou cenu. Prostě musel. Jakmile mu tohle probliklo hlavou, jeho smysly se jako mávnutím kouzelného proutku zase zostřily na maximum. Jeho svaly začaly znovu fungovat. Jeho mysl byla opět nádherné čistá. A především… tělem mu začal proudit nový pocit, něco jako by jím prostupovala nová síla, která čerpala energii z jediného - z nenávisti. Z nenávisti k vlkodlakům, z nenávisti k těm odporným zrůdám, které ho chtějí připravit o jediného milovaného blízkého, který mu ještě zbyl. Z nenávisti, která v něm tak náhle zintenzivněla, až se jí málem zadusil. Aniž by si to uvědomoval, obnažil zuby a zavrčel tak výhrůžně, tak hrozivě, až ho to samotného překvapilo. Náhle ho opájel lovecký pud, špičáky mu samovolně vyjely s tichým cvaknutím z dásní, v černých očích vzplál šarlatový oheň. Nohy se mu pohnuly ještě dřív, než vůbec pomyslel na to, že by jimi měl pohnout. Rychlost, jakou se vrhnul k útočícímu vlkodlakovi, dosud ještě nikdy nevyvinul. Síla, se kterou ho udeřil do boku, byla taková, že ani nevěděl, že takovou dokáže jeho tělo vyprodukovat. Při střetu s vlčím tělem ucítil, jak mu praská kost, když si zlomil zápěstí. Vlkodlaka však úder odmrštil od Itachiho, vrhnul ho nějakých třicet metrů, kde zvíře narazilo do kmenu vysokého stromu. Ozvalo se zlovolné zaskřípění, jehličnan se přelomil v půli a dopadnul, až se země pod jejich nohama otřásla. Vtom nebe pročísnul první sluneční paprsek. Měsíc se pomalu vytrácel a mýtinu zaplavilo bledé jitřní světlo, jak se rozednilo. Sasuke překvapeně vzhlédl. Během boje si vůbec nevšiml, že začíná svítat. Poté pomalu vydechl. Skončilo to. Už to bylo za nimi. Zvládli to. Periferním viděním zahlédl, jak se Itachi s námahou postavil na nohy a vrávoravě k němu zamířil. "Jsi v pořádku?" zeptal se, hlas se mu třásl a přetékal starostmi. Sasuke k němu jaksi nechápavě stočil pohled. Jeho oči zčernaly, měly však podivně vytřeštěný výraz, jak byl mladší Uchiha stále v šoku. Až teď zpětně si začínal uvědomovat předchozí boj. "Tvoje ruka." Pravil Itachi se staženým hrdlem a díval se na Sasukeho zápěstí, které zaujímalo nepřirozený úhel. Teprve až nyní Sasuke začal pociťovat ostrou bolest, která mu zlomeninou procházela. Překvapeně si ji i přes tu bolest zvedl k očím a zamrkal. Byl jako paralyzovaný. "Musíme to srovnat. Jinak ti to špatně sroste." Zamumlal polohlasně Itachi a nešťastně na mladšího brášku upíral oči. Jemně vzal Sasukeho zraněné zápěstí do svých rukou a polkl. Sasuke jakoby v transu přikývl na němou otázku, která se zrcadlila Itachimu v obličeji. Itachi se zhluboka nadechl a jediným rychlým pohybem dostal kosti na místo, kde by teoreticky měly být. Sasukemu se přes rty prodralo jenom krátké ostré zasyčení. Itachi utrhnul cár ze své košile a pevně Sasukeho zápěstí ovázal.
"D-díky." Hlesl Sasuke. Bylo to po dlouhé době, co zase použil hlas a jeho tón byl chraptivý a nakřáplý. Odkašlal si a konečně ho tělo začalo zase trochu poslouchat. Pohlédl si s Itachim do očí. "Nikdy jsem si nemyslel, že může existovat stvoření, kterému bychom se nedokázali ubránit." Zašeptal nevěřícně.
"Bylo to přesně tak, jak Madara říkal." Konstatoval Itachi roztřeseně, "když jsou proměnění, nemáme skoro žádnou šanci.".
"To kvůli tomu dneska zaútočili, že? Něco jako poslední vzdor. Nevěděl jsem, že jich ještě zbývá tolik. Jak myslíš, že dopadli ostatní?" zauvažoval Sasuke a nervózně se podíval směrem, odkud sem před několika hodinami přispěchali.
"Nevím. Ale z naší skupiny," Itachi zabloudil zrakem po mýtince, na které ležela roztrhaná těla jejich spolubojovníků, "jsme zbyli jen my dva.".
"Pojďme. Vypadněme odsud. Vrátíme se." Zaprosil Sasuke, kterého ten pohled rozrušoval kvůli myšlence, že takhle mohl skončit i jeho bratr nebo on sám. Než se však stačili pohnout, jejich citlivé uši zachytily nedaleké bolestné zasténání. Oba Uchihové po sobě střelili očima. Nemuseli používat slova, domluvili se němě. Obezřetně, každý sval napnutý jako strunu, se pomalu vydali k místu, odkud se ten zvuk ozval. Po několika metrech se jim naskytnul výhled na přeštípnutý kmen stromu, do kterého předtím narazilo vlkodlačí tělo. Velký vlk však zmizel. Namísto něj teď v lesní trávě ležela žena. Žena s ohnivě rudými vlasy, dlouhými až téměr pod zadek, které se barvou shodovaly s barvou srsti onoho vlkodlaka. Očividně měla zlomeno několik žeber a jak ztěžka dýchala, ruku měla ovinutou kolem hrudi. Když spatřila oba upíry, v očích se jí objevila úzkost a částečně i strach. Krčila se před nimi a její tělo se začalo slabě chvět. Itachi se Sasukem si vyměnili zaražený pohled.
Mladá žena s ohnivě rudými vlasy napůl klečela, zavěšená v poutech se silným řetězem. Ztěžka dýchala, jakoby cosi bránilo jejím plicím roztahovat se, aby pojaly dostatečné množství kyslíku. Šaty měla potrhané a špinavé, tělo samý šrám a modřinu. Vypadala velice zbědovaně, téměř jako v posledním tažení. Její tělo se lehce třáslo v chladu, který unikal ze studených kamenných stěn ponurého sklepení. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a částečný pach hniloby. Po stěnách se prohánělo několik pavouků, kteří mizeli v hustých nadýchaných pavučinách nebo škvírách mezi hrubými kameny. Někde opodál bylo slyšet tiché pleskání kapiček vody, která odněkud stékala, prosakovala z podzemí do tohoto temného sklepa. Jinak ovšem všude panoval těžký příkrov ticha, dusivého a nepříjemného, ticha, ze kterého zaléhaly uši. Bylo to už dlouho, velice dlouho, co se sem ta žena dostala. Visela ve svých okovech téměř bezvládně, každý nádech vysílal skrz zpřelámaná žebra do jejího těla vlny palčivé bolesti. Přesto byla velmi klidná, jak tak v chladné místnosti čekala na svůj osud. Čekala na smrt. Věděla, že si pro ni přijdou, že ji zabijí. Počítala s tím, smířila se. Prohráli. Ona, její rodina, její přátelé, její blízcí. Její rasa prohrála svůj boj o přežití a ji už teď čekal jenom zánik. Nebála se toho, že umře. Bála se jediného - že její poslední plán, její poslední pokus o záchranu něčeho důležitějšího než byla ona sama, selže. Udělala, co musela.
Hrobově mlčenlivé sklepení náhle protnulo nedaleké zavrzání dveří. Rudovlasáska zvedla hlavu. Smrt přicházela. Přicházela v podobě muže, muže vysokého a tak krásného, že její oči sotva někdy spatřily něco tak půvabného jako byl on. Měl dlouhé tmavé vlasy, jakoby nedbale rozcuchané. Jeho kroky, když sestupoval po kamenných schodech dolů do sklepení, se hlasitě odrážely od stěn a odpočítávaly poslední chvíle jejího nedlouhého života. Konečně stanul přímo před ní. Shlížel na ni svrchu, očima, jež připomínaly nekonečné černé propasti. Byly ledové, neodrážela se v nich ani nejmenší špetka citu, jen pohrdání, krutost a chladný výsměch.
"Kushina Uzumaki." Pravil řezavým hlasem, "vůdkyně rasy těch zablešených potvor.". Kushina mu ten upřený pohled beze strachu opětovala a i přes bolest se namáhavě v řetězech postavila. Nohy se jí třásly vyčerpáním, ale nehodlala před ním dát najevo slabost. To by jí hrdost nikdy nedovolila. V obličeji se jí nepohnul ani sval, jak tak s lehce přimhouřenýma očima zírala do půlnočně černých duhovek upíra. Jejího kata. "Tvé oči jsou vzpurné." Poznamenal posměšně Madara Uchiha, "nezkrocené. Měla bys teď prosit o slitování.". Kushina mlčela. "Je zvláštní, jak dlouho jste vy čoklové dokázali vzdorovat." Pokračoval upír a pronikavě jí hleděl do tváře, "víš, Kushino, když zařveš na psa, tak schlípne ocas a ubožácky se plazí u tvých nohou. A když ne… musí být potrestán.".
"Co kdybyste konečně přestal žvanit a udělal to, co jste sem přišel udělat." Zasípala Kushina nejpevnějším tónem, jakého byla schopná.
"Ale ovšem, jistěže tě zabiju." Souhlasil Madara klidně, "napřed mám ale jednu otázku, na kterou chci znát odpověď.". Kushina nedala najevo žádné pohnutí, i když tušila, co to bude. Madara přimhouřil oči: "Tvoje dítě. Kde je?". Rudovláska neodpověděla. Bez bázně se dívala Uchihovi do očí, ústa pevně semknutá. "Víme, že jsi byla těhotná." Zasyčel Madara studeně, "musela jsi toho parchanta porodit teprve před pár dny. Kde je to děcko?!". Kushina stále nic neříkala. Tmavovlasý muž se ušklíbl: "Tvůj manžel je mrtvý. Orochimarův posel před chvílí donesl zprávu o jeho smrti. Zemřel velice pomalu a velice bolestivě.". Kushině se poprvé zachvěly rty a do očí jí vhrkly slzy. Byla připravená na jakoukoli fyzickou bolest, ale tahle slova byla horší než nůž. "Jmenoval se, tuším, Minato, že?" pokračoval Madara nelítostně, vyžíval se v utrpení, které neomylně vyčetl v jejích očích, "prý ho mučili tak dlouho, až prosil o smrt.". Po Kushinině tváři stekly dva slané potůčky a v krku se jí vytvořil obrovský knedlík. "Už ti nic nezbylo." Ničil ji Madara a nenávistně na ni zahlížel, "tvůj partner zdechnul jako zvíře, kterým stejně nakonec byl. Celý tvůj rod byl vyhlazen. A tebe taky za chvíli zabiju. Řekni mi, kde je tvoje dítě a já nebudu tvou smrt dlouho protahovat. Nechtěj, abych si ho našel sám. Kde je to dítě?!". Kushina polkla slzy a zarudlýma očima se podívala Madarovi do tváře. Hlas se jí třásl, když odpověděla:
"Zemřelo. Narodilo se mrtvé.". Tiché vzlyky se jí vydraly z hrdla. Uchihovým obličejem problesknul triumfální úsměv:
"O jednoho vlkodlačího spratka míň. Lov je dokončen. A teď už jen maličkost…". Přistoupil ještě o krok blíž a odhrnul Kushině ohnivé vlasy z čela. Přiložil jí dlaň k hraně čelisti, palcem ji hladil po lících jako svou milenku. "Jaká škoda…" zašeptal temně. Kushina jakoby v transu sledovala, jak pootevřel ústa a v nich se zaleskly dlouhé vlhké a ostré špičáky. Tmavé oči mu náhle zčervenaly, objevily se v nich podivné černé znaky. Madara se naklonil níž, až k jejímu uchu: "…že jsi se narodila jako prašivá čubka.". Kushina ucítila jeho horký dech na svém hrdle. O vteřinu později se sklepením rozlehl příšerný smrtelný výkřik.

Upíří doupě...13

29. září 2011 v 19:23 | Smajli |  Upíří doupě
Kapitola XIII.
Schylovalo se k večeru. Obloha na západě se potáhla medem a paprsky usínajícího slunce rozhodily cákance svého sytě oranžového likéru po okolní krajině. Louky, pole i lesy se halily do teplých slunečních barev a pableskující jezero budilo dojem, že se v něm voda přeměnila v roztavené zlato. Jinak svěží vzduch čpěl vůní stovek květin, rozsetých po travnatých stráních, údolích a kotlinách. Zpěv večerních ptáků, sonáta cvrlikajících cvrčků ve vysoké trávě, tiché něžné šplouchání a pleskání vlnek o okraj břehu a šelest stromů, jejichž listí šumělo v teplém letním vánku, tato jedinečná souhra hlasů, zvuků a tónů se rozléhala celým okolím. Píseň léta, píseň přírody. Dokonalou scenérii narušovala pouze stále tmavnoucí modř na východě, která hrozila co nevidět převzít oblast celého nebe a nastolit vládu noci. Všechno v těchto pláních mělo své uplatnění. Každá rostlina, každý trs trávy, každý živočich, všechno tu mělo své místo. Včetně starého kamenného hradu, který se tyčil na nedalekém kopci jako vytrčený zub nějakého obrovského tvora. Jeho poněkud zchátralý vzhled a aura děsivých povídaček a pověstí, opředená kolem těch stěn z pevného kamene, budily dojem jakési neobyvatelnosti a zpustlosti. A přesto za jeho zdmi proudil život…

"Garde."

"Hlupáčku, myslíš, že bych si nechal královnu nechráněnou?"

"Škoda, ale aspoň jsi přišel o koně."

"Pch, to je toho."

"Překáží mi tam ta tvoje věž. Asi ti jí seberu."

"Jo, to bys nejdřív musel vědět jak, brouku."

"Do dvou tahů je po ní!"

"Tak se předveď."

Salónek byl poměrně veliký a kamenný stejně jako všechny místnosti v hradu. Ovšem nedala se mu upřít jistá útulnost, vzhledem k tomu, že po stěnách byly rozvěšené gobelíny se zajímavými výjevy, které trochu tlumily chlad, který ze zdí unikal. Navíc v krbu vesele plápolal oheň a to už celkem dlouho, takže v pokoji bylo teplo. Blízko menší knihovny seděli na dřevěné podlaze naproti sobě dva muži. Oba vysocí, štíhlí a oba tak nádherní, že z nich jeden sotva mohl spustit oči. Byli si zároveň tak podobní, že každému muselo být hned jasné, že jsou příbuzní. Sourozenci. Bratři. Ten starší z nich, Itachi Uchiha, měl lesklé hedvábně černé vlasy dlouhé do půli zad, ale málokdy je nosil rozpuštěné. Většinu času byly svázané modrou stuhou v hladkém koňském ohonu. Jeho oči byly velice tmavé, ale přesto v sobě měly jakousi jiskru a pak jejich tmu také prosvětloval podivný něžný výraz, který se v nich objevoval, když hleděl na svého malého brášku jako třeba teď. Jeho perfektně vykrojené rty se trochu usmívaly s lehkým nádechem samolibosti, jak sledoval úsilí mladšího muže. Od očí se mu táhly patrné vrásky, způsobené bůhví čím, od stáří to ovšem nepramenilo, jelikož Itachimu ve své podstatě nebylo ani dvacet pět. Jeho bratr, Sasuke Uchiha, byl asi o půl hlavy nižší a jeho husté hebké půlnočně černé vlasy byly krátké, v zátylku rozježené. Taktéž jeho oči měly havraní barvu jako dva gagáty, byly orámované dlouhými uhlovými řasami a momentálně byly lehce přimhouřené a zaměřené na šachovnici. Byl viditelně mladší, s ostře řezanými rysy, přesto se v jeho tváři daly vyčíst stopy dětské chlapeckosti. Člověk by mu hádal sotva osmnáct let. Jeho plné měkké rty byly malinko pootevřené, bradu měl podepřenou hřbetem ruky a trošku se mračil, jak promýšlel svůj další tah. Nepřirozená krása těch dvou tmavovlasých sourozenců, jejich smetanově mléčná pleť a podivně děsivá aura, která z nich vyzařovala, vzbuzovaly podezření, že tyto dvě postavy snad ani nemohou být lidské. A taky nebyly. Uchihové ve skutečnosti existovali jako bytosti tak temné, že by si sotva kdo dokázal představit temnější. Nebyli lidé. Byli to upíři. Jediné, co leželo mezi sedícími těly obou upířích bratrů, byl nízký konferenční skleněný stolek a na něm bylo rozložené šachovnicové pole s rozsetými figurkami na něm. Ze dvou křesel, které byly přisunuté blíže k nim, je pozorovali další dva muži. Jeden, ještě spíše kluk než muž, o něco málo mladší než Sasuke, měl na hlavě blonďatou kštici zlatých pramenů, stále ještě poněkud rozcuchanou nedávnou rychlou jízdou na koni. Jeho zvědavé akvamarínově modré oči s neodolatelnou veselou jiskřičkou dychtivě sledovaly šachovnicový souboj. Chlapec měl čistou zdravou pleť, tmavší než oba Uchihové, a působil milým nevinným lidským dojmem. Jmenoval se Naruto. Ten druhý muž byl na pohled nejstarší v místnosti, skutečně už stařec, s vějířkami vrásek kolem očí a v obličeji, vlasy i vousy prokvetlé stříbrem. Navzdrory jeho vysokému věku z něj vyzařovala jakási vnitřní síla a vyrovnanost. Budil dojem klidu a momentálně i pohody, když s mírným úsměvem hleděl na scénu před sebou a přitom spokojeně bafal z lulky a vyfukoval do vzduchu před sebou obláčky kouře.

"Šach." Pronesl tiše mladší z Uchihů a postavil figurku černého střelce nedaleko soupeřova bílého krále.

"Jsi nepozorný." Konstatoval Itachi a rychlým tahem vyšoupnul zmíněného střelce královnou.

"Ksakru." Zaklel potichu Sasuke, ale z jeho hlasu nebylo znát tolik zloby, kolik by jí tam teoreticky mělo být.

"Netrpělivý jako vždy." Prohodil Itachi klidně a Sasuke k němu zvedl oči. Oběma zacukalo v koutcích, jakoby si právě na něco vzpomněli.

"Tak moment. Musím si to promyslet." Odtušil mladší Uchiha a hluboce se zahloubal nad šachovnicí.

"Aby sis nezavařil mozek." Popíchl ho Itachi pobaveně. Sasuke v odpověď jen cosi zavrčel, ale Naruto se v křesle rozesmál. Pozorovat Sasukeho a Itachiho při hře bylo nesmírně zajímavé. Naruto se doposud s šachami nikdy nesetkal, ale připadalo mu to zábavné, sledovat, jak se oba trumfují, vymýšlejí různé strategie, jak se snaží jeden druhého přechytračit. Sasuke dumal a kousal se do rtu, onyxové oči upřené na hrací pole. Itachi mírně přezíravě hleděl na mladšího bratra, Naruto celou scénu hltal pohledem veselých zvědavých očí a Sarutobi se v křesle usmíval. Celá společnost vyzařovala pohodu a zvláštní poklid. Totiž… celá vlastně ne. Blízko u krbu, ve kterém plápolaly oranžové plameny ohně, stálo ještě jedno vyřezávané křeslo. Seděl v něm další muž, jménem Madara. Byl stejného typu jako dva bratři, měl dlouhé smolně černé vlasy, volně rozpuštěné a drobet rozcuchané, bledou pleť a také on byl upířím způsobem nadpozemsky krásný. Podoba s Itachim a Sasukem byla nezaměnitelná, muselo se jednat o příbuzné, ale on byl na první pohled starší než oni. Byl tu však v téhle chvíli ještě jeden velice patrný rozdíl. Zatímco dva mladší Uchihové byli očividně dobře naladění, jeho temné tmavé oči si měřily čtevřici opodál velice chladně. V Madarově kamenném ledovém obličeji mohl zasvěcený divák rozpoznat stopy znechucení a studeného nepřátelství, přestože pro nestranného pozorovatele byla jeho tvář bezvýrazná. Na společnost u hracího stolku hleděl Madara velmi nesouhlasně a jeho vypočítavé oči střídavě klouzaly z jednoho spokojeně zařícího obličeje na druhý. Ostatní jej však bez větší námahy zdařile ignorovali. Sasuke, Itachi ani Sarutobi mu nevěnovali jediný pohled, jakoby v místnosti vůbec nebyl. Jen Naruto k nejstaršímu Uchihovi občas letmo zalétnul blankytě modrýma očima, ale vždycky rychle ucuknul, když se setkal s těmi chladnými temnými studánkami a pokaždé se lehce otřásl. Bylo mu jasné, že na rozdíl od Itachiho, Madara se s jeho přítomností na hradě tak snadno nesmíří a děsil se té vražedné touhy, která z něj vyzařovala, kdykoli mu padl zrak na modrookého blonďáka. Naruto vždy nervózně poposedl a přeběhl mu mráz po zádech. Až moc dobře si v těch chvílích uvědomoval svojí lidskou zranitelnost, svojí horkou krev, která mu tepala v žilách a která musela být pro upíry velkým lákadlem. Bál se o to víc, že znal rychlost takového upíra a věděl, že by ho od smrti dělila asi tak jedna mikrosekunda, kdyby se Madara opravdu rozhodl ho zabít. Nemohl si pomoct, čas od času se prostě neklidně ohlížel k muži v křesle u krbu, jakoby se chtěl ujistit, že tam ještě pořád sedí. A Madara mu vždycky pohled opětoval s vražednou hrozbou. Po každém takovém očním kontaktu Naruto pár minut seděl mlčky, částečně paralyzovaný strachem, ale poměrně brzy se rozptýlil při sledování upířích bratrů. Byl to zvláštní večer. Jeden z nejpodivnějších a zároveň nejpříjemnějších, jaké kdy blonďatý chlapec zažil, i když mu jej narušoval ten chladně nenávistný pohled v týle. "Šach mat." pronesl někdy kolem jedenácté Itachi dramaticky a triumfálně se na svého bratra zašklebil. Sasuke chvíli nevěřícně zíral na šachovnici a horečně uvažoval o jakékoliv únikové cestě, ale Itachi byl vynikající stratég, který si promyslel každý detail. Asi po minutě byl Sasuke donucen své úsilí vzdát a připustit, že prohrál.

"Ach jo." povzdechl si a rezignovaným pohybem shodil svého vlastního krále. Starý Sarutobi uznale pokýval hlavou a Naruto se zasmál. Oba mladí Uchihové si podali ruce a krátce si potřásli spojenými dlaněmi. "Příště tě dostanu." Slíbil Sasuke s mírným úsměvem.

"To bych rád viděl." Uchechtl se Itachi. Sasuke na něj vyplázl jazyk. Naruto těkal pohledem od jednoho k druhému a něco ho napadlo.

"To nebude ani odměna pro vítěze?" nadhodil zdánlivě nevinně. Pozornost obou bratrů se obrátila k němu. Naruto pokrčil rameny. "Já myslel, že takhle to chodí. Snad by mohl být aspoň polibek ne?" rozvíjel svojí teorii dál. Sasuke se usmál svým obvyklým pokřiveným úsměškem. Nestačil žasnout, kde se to v tom blonďákovi bere. Itachi, který ještě Naruta pořádně neznal, překvapeně nadzvedl obočí a tázavě se podíval na svého mladšího bratra. To už však cítil tlak Sasukeho dlaně na svém zátylku a vzápětí také jeho vlhké měkké rty na svých. Trochu ho to šokovalo, ale okamžitě se podvolil a pootevřel svá ústa, aby mu do nich mohl vniknout neposedný jazyk. Zavřel oči a bylo tak lehké zapomenout, že mají diváky. Polibek byl stále hlubší a procítěnější, než je vyrušilo diskrétní Sarutobiho zakašlání. Neochotně se od sebe odtrhli. Starý sluha si taktně prohlížel knihovnu, jako kdyby ho kdovíjak zaujaly kožené hřbety knih, zato Naruto je zřejmě celou tu dobu se zájmem sledoval. Jeho oči, modré jako oceán, se leskly vzrušením. Když se jeho pohled setkal s černými Sasukeho duhovkami, malinko se pousmál.

"No nic, vážení." Tleskl Sasuke, který si správně vyložil ten blonďákův výraz, "Naruto a já už to asi půjdeme zalomit. Přeji vám dobrou noc.". Ještě jednou zamrkal na Itachiho, vstal a podal Narutovi ruku, aby mu pomohl se zvednout z křesla.
"Nashledanou zítra." Rozloučil se světlovlasý chlapec s ostatními a společně s nejmladším Uchihou tiše opustil salónek. Po jeho odchodu si Itachi taky stoupnul a protáhnul si dlouhým sezením ztuhlé svaly, zatímco Sarutobi uklízel šachy.

"Budete si ještě něco přát?" obrátil se pak starý sluha k oběma svým pánům.

"Ne, Sarutobi, můžeš jít." Ujistil ho Itachi, zatímco Madara ho propustil jednoduchým mávnutím ruky.

"Tedy vám také přeji dobrou noc, pánové." Pravil klidně stařík, pokynul upířím šlechticům, odšoural se ven z místnosti a zavřel za sebou dveře. Itachi zívl - byl docela unavený. Okázale ignoroval upřený pohled svého strýce, dokud Madara nepromluvil sám.

"To si asi děláš srandu, Itachi." Zasyčel nejstarší Uchiha a vztekle se postavil, "na co si to k čertu hraješ?!". Jeho synovec se mu konečně beze strachu podíval přímo do očí.

"Nehraju si na nic." Pokrčil rameny. Madara k němu několika rychlými kroky přistoupil na vzdálenost napřažené paže.

"Co to jako mělo znamenat, tenhle večer? Proč jste toho lidskýho skrčka dotáhli až sem? Můžeš mi říct, proč jsi dělal, jako že ti jeho přítomnost vůbec nevadí? Ksakru, můžeš mi vysvětlit, proč je ještě pořád naživu?!" každé vyřčené slovo bylo prodchnuto ledovou zlobou.

"Jmenuje se Naruto." Upozornil ho Itachi. Madara na chvilku vykulil oči, než je zúžil do tenkých štěrbin.

"To je všechno, co mi k tomu řekneš?".

"Rozhodl jsem se, Madaro. Ano, dokážu se smířit s představou, že se budu muset o Sasukeho dělit. Nepatří mi, nebylo správné uvažovat o tom, že bych ho o Naruta připravil. Já to neudělám, takovým způsobem bych Sasukemu nikdy neublížil." Řekl Itachi pevným hlasem a bez bázně opětoval Madarovi ten pronikavý oční kontakt. Starší z dvojice chvíli mlčel a jen si zkoumavě prohlížel mladšího muže.

"Já tě znám, Itachi. Rozhodl ses, ale bolí tě to." Konstatoval potom.

"Možná, ale… jsem dost silný, abych to dokázal snést." Opáčil tiše Itachi.

"Aha, to je výborné. Takže mi chceš říct, že vlastně budete mít takovou domácnost ve třech jo? Budeš mít Sasukeho v úterý a ve středu a Naruto si s ním bude užívat o víkendech?" zeptal se sarkasticky Madara, "jak jsi to mohl dopustit?!".

"Nemám ti k tomu co říct.".

"Jasně." Odfrkl si Itachiho strýc a pak ještě více přimhouřil oči: "Bude ho chtít Sasuke proměnit?". Itachi chvíli uvažoval o odpovědi. Znal ji, ale nebyl si jistý, zda by bylo moudré říct pravdu.

"Možná." Odtušil vyhýbavě.

"Možná." Opakoval Madara chladně, "a víš, co se taky možná stane? Možná Sasukeho časem omrzí poletovat mezi vámi dvěma. Možná si bude chtít vybrat nastálo jenom jednoho z vás. Co když ten někdo bude ten kluk?". Itachi uhnul pohledem. "Umíš si představit tu bolest, až bys musel připustit, že jsi Sasukeho prohrál? Umíš si představit, jak bys trpěl, kdybys viděl ty dva spolu s vědomím, že ty už se Sasukeho nikdy nebudeš moct dotknout?" pokračoval nemilosrdně Madara. "A víš, co by tě na tom bolelo nejvíc? Žes měl možnost tomu zabránit, Itachi. Že jsi mohl zasáhnout, mohl jsi tomu předejít. Sakra vzpamatuj se a udělej něco, dokud ještě není pozdě!" procedil Madara skrz zuby. Itachi dlouhou chvíli mlčel. Když znovu zvedl zrak od podlahy, nedalo se z jeho tváře vyčíst, nakolik ho ta slova ranila.

"Ne." splynulo mu ze rtů, "to neudělám.".

"Ty blázne!" zasyčel Madara ledovým tónem, "copak ty nebudeš o Sasukeho bojovat?". Itachi se napřímil do plné výše a v očích se mu zlobně zablesklo.

"Sasuke má Naruta rád." pronesl neméně ostrým tónem, "a já ho nepřipravím o něco, co ho může učinit šťastným. To je to, o co mi vždycky šlo. Nikdy jsem nechtěl víc.". Madara si ho chvíli měřil s neproniknutelným výrazem, než šeptem pravil:

"Vidím, že máš moc měkké srdce, Itachi. Asi bys to vážně nedokázal. Ale… kdybys chtěl… mohl bych se o to postarat místo tebe. Už jsem o tom dávno přemýšlel.". Salónkem se rozlehl děsivý zvuk. Itachiho tmavě černé oči se zúžily, mladý Uchiha obnažil ostré bílé zuby a hrozivě na svého strýce zavrčel.

"Toho kluka se ani nedotkneš!" v hlase mu zazněla jasná výhrůžka.

"Co uděláš? Postavíš se před někoho, kdo ti způsobil tolik bolesti? Budeš bránit svého soka?" zeptal se studeně Madara.

"Ne." zavrtěl Itachi hlavou, ale neuvolnil se z bojové pozice, "postavím se před někoho, kdo je pro Sasukeho důležitý. Budu bránit kluka, do kterého je můj bratr zamilovaný.". Na několik chvil se mezi oběma upíry rozhostilo absolutní ticho. Pak Madara pomalu sklonil hlavu.

"Jak myslíš, Itachi. Trpět budeš ty, ne já. A věř mi, že budeš trpět pořádně, až ti Sasuke zlomí srdce. Dobrá. Nechám toho kluka na pokoji… aspoň prozatím." Nejstarší Uchiha si upravil plášť a chystal se k odchodu. Když však procházel kolem svého synovce, zašeptal mu do ucha: "Rozmysli si to pořádně, Itachi. Jakmile Sasuke toho chlapce promění, už nebude cesty zpátky.". S těmito slovy opustil salónek a Itachi už uslyšel jen vrznutí zavíraných dveří. Roztřeseně vydechl.



Sasuke nalil víno do dvou číší a jednu přistrčil k blonďákovi, který seděl na posteli se zkříženýma nohama v tureckém sedu.

"Díky." Zazubil se Naruto a smočil v drahé tekutině rty. "Pomalu si na to začínám zvykat." Utrousil mimochodem a když Sasuke tázavě nadzvedl obočí, zvedl svůj pohár o něco výše, "stává se ze mě alkoholik.".

"Do toho máš daleko." Ujistil ho mladý šlechtic, také se napil a přisedl si na postel k Narutovi. Blonďák se mu upřeně zahleděl do onyxových očí, jakoby něco zkoumal. "Co?" otázal se Sasuke, "proč na mě tak zíráš?".

"Teď to můžu vidět." Usmál se na něj Naruto, "vážně se tvoje oči nezdají tak temné, když jsi po lovu. Jsou mnohem teplejší a prohřátější.".

"Ovšem za jakou cenu." Ušklíbl se Sasuke a Naruta lehce zamrazilo.

"O tom bych se dnes večer raději nebavil, když dovolíš." Požádal Naruto.

"Vážně? A o čem by ses chtěl bavit?" zeptal se černovlasý mladík a propichoval Naruta pálícím pohledem. Světlovlasý chlapec odložil nedopitou číši na noční stolek a stejně tak naložil s tou Sasukeho, kterou mu drze ukradl z prstů. Pak si poposedl blíž k upírovi a rozhodným gestem mu položil dlaň na stehno.

"Však ty víš." Zavrněl přitom.

"Nestává se z tebe alkoholik, ale nymfoman." Konstatoval pobaveně Sasuke, když mu Naruto přitiskl rty ke krku.

"Asi jsem se to měl od koho naučit." Zasmál se tiše Naruto a neomaleně si sedl Sasukemu na klín. Jazykem zaútočil na jeho ušní lalůček, až Sasuke zavzdychal.

"Naruto…" zamumlal, zatímco blonďákovi vyhrnoval triko, "pořád tu je velké riziko, že tě zabiju, i když jsem po lovu.".

"Já vím." Přitakal Naruto, kterému už se značně zrychlil dech a horečně rozepínal knoflíčky Sasukeho košile, "ale já ti věřím, Sasuke.". Černovlasý chlapec ho se zasténáním začal líbat a mírným tlakem ho povalil do polštářů, aby se k němu vzápětí mohl zase přitisknout tělo na tělo.



(o několik dní později)

Za okny, které byly zataženy rudými závěsy, panovala sametově černá noc. Obloha byla posetá milionem hvězd a dorůstající měsíc sliboval nadcházející úplněk. V jedné hradní komnatě, v níž v krbu praskaly a tančily rudé a oranžové plameny, leželi v prostorné pohodlné posteli dva mladí muži. Naruto měl blonďatou hlavu položenou na Sasukeho odhaleném rameni a azurovýma očima sledoval jejich prsty, které se navzájem hravě proplétaly. Byl příjemně unavený činností, kterou ještě před chvílí provozovali. Povídali si dnes poprvé o jeho minulosti. Naruto by se tomuto tématu nejraději vyhnul, ale Sasuke trval na tom, že než začnou probírat společnou budoucnost, chce znát život, který donedávna modroočko vedl.

"… pomáhal jsem, kde zrovna potřebovali ruce navíc. Vždycky jsem za to dostal něco k jídlu a protože na statcích je pokaždé práce nad hlavu, nějak jsem se uživil." Vyprávěl Naruto poněkud chraptivým ospalým hlasem, "obzvlášť u sedláka Iruky se pro mě vždy našlo něco na zub. Jinak jsem se většinou jenom tak toulal okolím, bez cíle, bez nějakého záměru. Byl to jednoduchý život.".

"Jak dlouho jsi takhle žil?" zajímal se tiše Sasuke hrdelním hlasem, zatímco ho volnou rukou objímal kolem pasu.

"Od osmi let." Odpověděl Naruto, "do té doby jsem vyrůstal v sirotčinci, ale bylo to tam strašný. Venku mi bylo líp.".

"A tvoji rodiče… zemřeli?" zeptal se váhavě Sasuke a bezmyšlenkovitě ho hladil po paži.

"Nevím." Zívl Naruto, "asi jo. Buď to nebo mě prostě nechtěli nebo bůhví jaký důvod měli, aby mě tu nechali.".

"Tys nikdy nechtěl vědět, co se s nimi stalo?" podivil se tmavovlasý mladík.

"Ani ne." pokrčil rameny blonďák, který už by doopravdy nejraději spal. Pohodlně se uvelebil na Sasukeho nahé hrudi, zavřel oči a vychutnával si upírovy hladivé doteky. "Po svém původu jsem nikdy nepátral. V sirotčinci o mých rodičích nic nevěděli, prý mě jednoho dne prostě našli na prahu. Měl jsem u sebe jenom papír, kde bylo napsané moje jméno. Naruto. Naruto Uzumaki." Doložil klidně Naruto a už se těšil na sladký spánek. Že je něco špatně si uvědomil o vteřinku později, když ucítil, jak Sasukeho tělo pod ním ztuhlo. Ospale zamrkal a zamžoural nahoru, aby viděl do upírovy tváře. Když do ní však pohlédl, okamžitě se probral z únavy a nechápavě zamrkal. "Sasuke?" řekl vyjeveně, "děje se něco?". Sasukeho oči jakoby zamrzly na místě. Měl je široce rozevřené a zračil se v nich šok. Jakoby jím právě něco hluboce otřáslo. Ustrnul i v půli pohybu, dlaň ještě stále položenou na Narutově paži.

"Proč… jsi mi nikdy neřekl… jak se jmenuješ?" dostal ze sebe Sasuke téměř nehybnými rty. Jeho hlas zněl najednou cize, přidušeně, až to Naruta vyděsilo.

"Cože?" otázal se zmateně.

"Proč jsi mi neřekl, že se jmenuješ Uzumaki?".

"Já nevím." Odvětil Naruto, který tu náhlou změnu nedokázal pochopit, "nepřipadalo mi to důležité. Proč? Sasuke, kam to jdeš?". Nejmladší Uchiha se totiž prudce zvedl z postele a rychlostí, kterou Narutovy lidské oči jen stěží zaznamenaly, na sebe začal házet oblečení. "Sasuke?" zavolal blonďák, skoro až se strachem v hlase, ale tmavovlasý mladík spěšně vyběhl z komnaty a rázně za sebou zabouchl. Naruto zůstal na těžké dřevěné dveře zírat s otevřenou pusou a přemítal, co se to sakra stalo.

Sasuke kráčel rychlými dlouhými kroky kamennými chodbami. V hlavě mu bzučel roj zběsilých myšlenek, které se prolínaly se vzpomínkami a částečně děsem, děsem dvou různých podob… Krátkovlasý Uchiha stisknul zuby a ještě víc přidal do kroku. Spíš teď už běžel než šel. Zakrátko stanul před cílem své cesty, zatlačil do dveří možná prudčeji a silněji než chtěl, takže se rozrazily, div že nevypadly z pantů, a Sasuke vpadl dovnitř jako velká voda. Obrátily se k němu dva překvapené páry uhlově černých očí, které byly dokonalou kopií jeho vlastních. Madara u krbu popíjel víno a Itachi si zrovna vybíral nějakou knihu k četbě, když tam mladý upír vtrhl.

"Sasuke?" podivil se Madara tomu svéráznému příchodu svého synovce.

"Sasuke… co se stalo?!" vypálil s otázkou Itachi, který uměl v Sasukeho očích číst lépe než kdokoliv jiný. Sasuke, jemuž se hrudník nepřirozeně zdvihal krátkými mělkými dechy a jehož oči byly stále rozšířené a šokované, vteřinku mlčel, než zděšeně vyhrkl:
"On je Uzumaki! Je to vlkodlak!".

Upíří doupě...12

29. září 2011 v 19:19 | Smajli |  Upíří doupě

Kapitola XII.
Naruta ráno probraly sluneční paprsky, které se opřely do vysokého okna v komnatě, u kterého už někdo stačil roztáhnout sametové závěsy. Chvíli ještě mžoural, aby si jeho nebesky modré oči zvykly, když se ode dveří ozval hebký hlas:
"Šípková Růženka už je vzhůru?". Naruto trhnul hlavou tak prudce, až ho zabolelo za krkem. Stál tam Sasuke, v tmavých kožených kalhotách a černé košili, opíral se zády o pevné dřevo a ruce měl zkřížené na prsou. Jeho onyxové oči jen jiskřily, když se lehce pousmál, až Naruta příjemně zamrazilo.
"Jestli vy jste princ, tak to teda za moc nestojíte." Zamumlal blonďák a zívl, "pokud vím, tak jste mě měl vzbudit polibkem, ale tady aby se člověk nakonec probíral sám.". Sasukeho úsměv se rozšířil do pobaveného šklebu. Na někoho, kdo se ještě před čtyřmi dny třásl strachy, jakmile se ho někdo dotkl, ten blonďatý klučina až moc rychle pochopil, jak se tahle hra hraje. Učenlivé štěně!
"Vážně? Tak to mě moc mrzí." Zalitoval Sasuke jedním ze svých nejsvůdnějších tónů, až Naruta okamžitě začalo polévat horko, "nechceš si ještě lehnout, že bych to hned napravil?". Naruto polkl a zachvěl se očekáváním.
"Dobře. Máte třicet sekund na to, abyste mě probral, tak se snažte." Vypravil ze sebe tím nejpevnějším hlasem, jakého byl schopný, položil hlavu zpátky na polštář a zavřel oči. Sasuke nevěřícně nadzvedl obočí, ale potom s tichým smíchem zamířil k posteli. Posadil se na jejím okraji a nahnul se nad "spícího" blonďatého chlapce a bez váhání spojil jejich rty. Přejel jazykem po hradbě stisknutých zubů, aby si vynutil přístup do Narutových teplých úst. Chvíli si s ním pohrával, než se odtáhl a Naruto otevřel oči.
"Lepší?" přimhouřil ty své vyzývavě Sasuke a zblízka patřil do studánkově modrých duhovek.
"Mnohem." Odvětil Naruto a tváře mu lehce zrůžověly, když se trochu plaše usmál.
"Tak se pojď najíst, po snídani ti chci ještě něco ukázat." Pravil Sasuke tiše a vstal. Naruto si zívl na plnou pusu, protáhl se a chystal se převléci, když si náhle vzpomněl na události předchozího večera.
"Kde jste byl v noci?" vyjekl rychle a pohlédl na upíra. Mladý šlechtic už mezitím naléval víno do dvou číší a chvíli trvalo, než mu odpověděl otázkou:
"Proč, čekal jsi na mě?". Světlovlasý chlapec uhnul očima a o něco víc se zarděl. Nechtěl mu přiznat, že bděl skoro do tří hodin, aby byl vzhůru, až přijde Uchiha spát. Marně, celou noc zůstal v posteli sám.
"Tak kde jste byl?" zopakoval Naruto a začal si oblékat čerstvě donesené šatstvo. Sasuke se posadil do křesla a napil se ze svého poháru. Nic neřekl. "To je to tak tajné?" utrousil sarkasticky Naruto, který se konečně také posadil ke stolu, aby se pustil do snídaně.
"Byl jsem na lovu." Pronesl temně Sasuke a jeho půlnočně černé oči se upřely na blonďáka, jež ustrnul se soustem na půli cestě k ústům. Chvíli bylo ticho, než se Naruto vzpamatoval a dokončil pohyb.
"Aha." Zamumlal, než začal žvýkat, ale tentokrát chuť jídla jaksi nevnímal. Sklonil pohled do talíře a věnoval svou pozornost šunce. Lehce ho mrazilo v zádech při pomyšlení na to, co Sasuke před pouhými několika hodinami dělal. Žaludek se mi zahoupal děsem a poněkud morbidně uvažoval, kdo asi byl onou obětí hladového upíra.
"Jsi znechucený, Naruto?" zeptal se tiše Sasuke a bedlivě si ho prohlížel. Blonďáček na to pár okamžiků mlčel, než trochu trhl rameny.
"Asi se musíte nějak živit." Zachraplal podivně nakřáplým hlasem a snažil se uklidnit. Věděl přece, že to tak dělají. Pravděpodobně museli mít na kontě stovky lidských životů. Byli to upíři, byla to jejich přirozenost. Takhle to prostě na světě chodilo, slabší se stávali oběťmi silnějších. Nejstarší zákon přírody. Naruto se zhluboka nadechl a polkl. Zakázal si jakékoli další myšlenky na to, co se muselo včera v noci dít. Odkašlal si a mezi jednotlivými sousty konverzačním tónem prohodil: "Takže, už se konečně dozvím, co šel včera Sarutobi zařizovat? Večer jsem se ho ptal, ale nepověděl mi to.". Sasuke si pobaveně odfrkl. Bylo mu jasné, že se Naruto snaží změnit téma, aby nemusel myslet na to, že se právě nachází v jedné místnosti s vrahem.
"Jistěže." Odvětil a naklonil trochu hlavu na stranu, "až se najíš, ukážu ti to.". Naruta začala opájet jeho vrozená zvědavost a tak se snídaní pospíchal - v rychlosti zhltal zbytek pokrmu a ještě než pořádně spolkl poslední kousek potravy, už se zvedal.
"Můžeme jít." Hlásil nadšeně, až se Sasuke musel usmát jeho natěšenému tónu.
"Zvědavost je děsná vlastnost, víš to?" konstatoval s lehce přimhouřenýma očima. Naruto se zazubil a pokrčil rameny:
"A vy ji snad postrádáte?". Sasuke náhle trochu nakrčil obočí a zvláštním hlasem řekl:
"Naruto… můžu tě o něco požádat?". Zlatovlasý mladík vykulil své azurové oči. To bylo poprvé, co se k němu upír obracel s prosbou, vůbec si nepomyslel, že by se to někdy mohlo stát. Co asi tak bude chtít?
"No… jistě, ovšem." Přisvědčil, ale podezíravě si mladého šlechtice změřil pohledem. Sasuke se pousmál.
"Přestaň mi už vykat, Naruto." Pronesl klidně a zadíval se mu do pomněnkových studánek, "já mám jméno.". Blonďák překvapeně vydechl. Čekal všechno možné, ale tohle ne. Poněkud ho to zaskočilo.
"D-dobře." Vyhrkl nejistě, "tak jo… fajn. Ehm… Sasuke.". Sasuke malinko přikývl, dopil svou číši, vstal a poté otevřel dveře od komnaty.
"Tak pojď." Pobídl svého společníka a pokynul ven z místnosti. Blonďák kolem něj s váhavým zaculením prošel na chodbu.
Rozlehlým kamenným nádvořím procházely dvě chlapecké postavy. Oba mladí muži se na první pohled lišili tak křiklavě, že to až bilo do očí. První, ten, který šel o půl kroku napřed, byl na svůj věk poměrně vysoký a štíhlý, měl vlasy barvy havraních křídel a stejný uhlový odstín měly i jeho oči, což bylo zvlášť patrné vzhledem k hebce smetanovému zbarvení jeho pokožky. V kožených tmavých kalhotách a černé košili vypadal jako temné vtělení samotného boha krásy. Druhý chlapec byl střední postavy, celkem dost hubený a bohatá hříva zlatě blonďatých vlasů zářila v ranním slunci. Měl o něco tmavší zdravou pleť a jeho oči byly jasně modré. Zračila se v nich čistota a bezelstnost. Na sobě měl béžové kalhoty a bílou košili a v tom jeho nevinném obličeji bylo něco andělského.
"Kam to jdeme?" zajímal se Naruto a zvědavě Sasukeho následoval, zatímco polykal doušky panensky svěžího vzduchu.
"Uvidíš." Ohlédl se Sasuke přes rameno a rázoval přes kamenné dláždění směrem k jedné části hradu, přímo k dřevěným vratům, které sloužily jako vchod do rozsáhlého komplexu. Naruto pochopil, kam ho Uchiha vede, když se k nim přiblížili a on zaslechl koňské ržání a frkání.
"Stáje!" konstatoval udiveně. Sasuke s úsměvem přikývl a to už se zarazili u dubové přepážky. Otevřel dvířka a gestem pokynul blonďákovi dovnitř. Naruto vstoupil do teplé vůně sena a zvířecího pachu. Po obou stranách maštale byly vybudovány dřevěné boxy ke stání a v nich různě přešlapovalo, pohazovalo hlavami nebo přežvykovalo krmení asi dvacet koní. "Páni." Vydechl ohromeně Naruto a rozhlížel se kolem dokola. Zastavil se u každého zvířete a Sasuke mu o něm řekl jak se jmenuje, odkud pochází a co je na něm zajímavého. Vesměs tu byli jenom koně vzácného chovu, dobře stavění hřebci a krásné vznešené klisny. Zbarvení bylo dost různorodé, ale na všech bylo vidět, že je o ně dobře postaráno.
"Tohle je Norbu, Itachiho kůň." Informoval ho Sasuke, když stanuli před nádherným běloušem, z jehož zářivě sněhové srsti skoro bolely oči, "má vynikající rodokmen a je hodně rychlý. Navíc má i skvělou povahu, viď Norbu?". Mladý Uchiha natáhl ruku a pohladil ho po lících a hřebec přivřel své laskavé oči na znamení, že mu to dělá dobře.
"Je úžasný." Přiznal Naruto a obdivně hleděl na ušlechtilé zvíře. O další dva boxy dál ve svém stání přešlapoval vysoký hřebec, jehož srst se zdála barvená tou nejčernější nocí a jemuž v tmavých očích jiskřilo a v nohách hrál tekutý oheň.
"Daemona už znáš." Pravil Sasuke a když si stoupl k dřevěnému pažení, černý kůň přistoupil blíž, aby ho jeho pán mohl popleskat po tváři. Sasuke jemně hladil sametové nozdry a Daemon spokojeně zafrkal. Pak začal čmuchat vpředu u Sasukeho košile, jakoby něco hledal. Naruto celé dění zvědavě pozoroval, ale z opatrnosti se držel poněkud dál - měl už s Daemonem vlastní zkušenosti. "No jo, no jo, ty pacholku." Zasmál se tiše Sasuke a z kapsy kalhot vytáhl pamlsek, který kůň s nadšeným zaržáním schroustal. Uchiha ho ještě jednou plácl po krku a pokynul Narutovi, aby šli dál. Prohlédli si další asi tři koně, když se zastavili u jednoho, který měl ocelově šedou barvu a na rozdíl od ostatních stál ve svém boxu úplně klidně, jakoby byl vytesán z chladného kamene.
"A tenhle?" ukázal na něj blonďák.
"To je Arkas. Madarův hřebec." Odtušil Sasuke a Naruto po něm střelil rychlým pohledem, jelikož to řekl zvláštně netečným tónem. "Je to dost zákeřný kůň." Pokračoval Sasuke, "okamžitě vycítí, jestli se ho bojíš a pokud ano, nikdy ho neosedláš. Dá se s ním vyjít, ale musíš mu dát najevo, že máš navrch. Jinak je to ovšem perfektní kousek. Rychlý jako šipka a hlavně je hodně vytrvalý. Zvládne běžet v jednom kuse déle než ostatní koně. Tak pojď sem, Arkasi.". Sasuke se ještě o krok přiblížil a autoritativně se zahleděl hřebci do očí. Kůň se poprvé pohnul a poslušně nastavil svou hlavu k podrbání. Naruto si zatím prohlížel kovové zbarvení jeho srsti, jeho temně šedivou bohatou hřívu a ocas. Tmavé oči zvířete se mu zdály podivně nečitelné. Postupovali dál, už jim moc koní nezbývalo. Konečně stanuli úplně u posledního stání, v němž na čerstvé slámové podestýlce přešlapoval krásný hnědák s bílou lysinkou, která se táhla od čela až na nozdry. Vypadal dobře a přátelsky a hned, jak k němu přistoupili, už natahoval zvědavě hlavu přes dřevěnou přepážku.
"Ten je hezký." Zareagoval Naruto dřív, než mohl Sasuke něco říct a váhavě hřebečka pohladil. Zvíře spokojeně zamručelo a lísalo se k blonďákově dlani.
"Líbí se ti?" zeptal se Sasuke s mírným úsměvem.
"Jistě." Přitakal Naruto. Měl dojem, že je to rozhodně jeden z nejkamarádštějších koní tady ve stájích.
"Jmenuje se Oriaash. Je tvůj." Prohlásil Sasuke klidně. Naruto ztuhl a pohlédl na upíra jako by se zbláznil.
"Děláte si legraci." Zašklebil se, protože to považoval za vtip.
"Nežertoval jsem. A myslím, že jsem tě žádal, abys mi tykal." Upřel na něj Sasuke své černé oči.
"Promiňt… totiž promiň." Zamumlal Naruto. Bylo to zvláštní, nemohl si zvyknout upírovi tykat. "Ale… přece nemůžeš myslet vážně…" ohromeně pohlédl na koně a zpátky na Uchihu.
"Myslím to smrtelně vážně." Opáčil Sasuke, "viděl jsem včera, že se ti jízda na koni líbila, ale taky jsem viděl, že se Daemona bojíš-".
"A divíš se?" zahučel Naruto s drobným úsměškem.
" - takže jsem si říkal, že bude lepší, když budeš mít vlastního koně. Takhle spolu budeme moct jezdit. Tak jsem poslal Sarutobiho do vesnice k Hatake Kakashimu. To je totiž náš koňák. Nechal jsem pro tebe vybrat Oriaashe, je to milý hřebec." Doložil Sasuke a opětoval Narutovi ten vytřeštěný pohled. Chvíli bylo mezi nimi ticho.
"Ale já tohle… to nemůžu přijmout, Sasuke." hlesl Naruto. Černovlasý chlapec se mu pronikavě zahleděl do očí a přestože nevyřkl jediné slovo, ten výraz v tmavých duhovkách znamenal jednoznačný rozkaz. Naruto cítil, jak pod tíhou té jeho autority taje veškeré jeho odhodlání. Trvalo to jen pár okamžiků. "Já ale…" zachraptěl blonďák rezignovaně, "já neumím jezdit na koni.".
"Tak se to naučíš." Ujistil ho Sasuke jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Naruto pochopil, že nemá smysl odporovat.
"Kdy?" otázal se smířlivě a s lehkou dávkou pobavení v hlase.
"Hned teď." Šokoval ho Sasuke odpovědí.
"Cože?" vyjekl Naruto a vytřeštil na upíra oči, ale Sasuke už otvíral dřevěná vrátka, která je dělila od ušlechtilého zvířete.
"Ne, počkej… Sasuke, vážně…" začal Naruto koktat, ale černovlasý chlapec ho přerušil:
"Dám mu uzdu, ale osedláš si ho už sám, ano?". Aniž by čekal, jestli s tím bude Naruto opravdu souhlasit, neohroženě vstoupil do boxu ke koni, sundal z hřebu zatlučeného v jednom sloupu uzdu, popleskal hnědáka po tváři a pak mu zkušeným hmatem nasadil do huby udidlo. Než se Naruto nadál, měl Oriaash připevněné na hlavě všechny řemínky a Sasuke mu podával otěže. "No tak." pobídl ho netrpělivě, když blonďák zase začal otálet. Naruto si tedy od něj značně nejistě vzal konec uzdy. "Nebuď tak rozklepaný." Napomenul ho upír, "ten kůň pozná, že se ho bojíš. Musíš mu ukázat, že teď jsi jeho pán. Vyveď ho ze stájí.". Naruto se několikrát zhluboka nadechl a pak trošku zatahal, bylo to však tak neurčité gesto, že to snad hnědák nemohl ani postřehnout. "Naruto," Sasuke na něj upřel pohled temných očí, "prokrista seber se. Oriaash tě nikdy neuzná, pokud mu nedáš najevo, že by to měl udělat. Vyveď ho odtud. Dej mu rozkaz!". Světlovlasý chlapec roztřeseně polkl a snažil se vzchopit. Nejpevnějším hlasem, kterého byl schopný, jasně pronesl:

"Pojď, Oriaashi!". Silněji zatáhl za otěže a kaštanový kůň se pohnul. Pomalu kráčel za Narutem, který ho vedl z boxu a následně uličkou ven ze stájí.

"To je ono." pochválil ho spokojeně Sasuke, který se cestou na moment zastavil v konírně, aby odtamtud vyzvedl sedlo. Kráčel vzadu za zvířetem, dokud Naruto neustal v chůzi někde uprostřed nádvoří. "Výborně." Přikývl černovlasý mladík, "pojď sem, ukážu ti, jak ho máš osedlat. Tady máš sedlo.". Vrazil mu do rukou zmíněný postroj. "Přehoď mu ho přes hřbet." Radil Sasuke a Naruto tak učinil, "teď musíš spojit ty dva pásky, ujisti se, že máš třmeny vytažené nahoru a zaklapni támhlety přezky…". Za Sasukeho slovní pomoci se Narutovi podařilo hnědáka připravit k jízdě. "Tak jo." pokýval upír hlavou, "a teď si na něj vylez.".

"Ehm…" skousnul si Naruto dolní ret a podíval se na Uchihu div ne prosebně, "já nevím…".

"Nic na tom není, uvidíš. Dej levou nohu do třmenu, trochu se odraž, vyhoupni se a přehoď nohu…" vychrlil ze sebe Sasuke, ale když viděl, jak se Naruto tváří, zmlkl a musel se zasmát tomu zděšenému výrazu v blonďákových očích.

"Co tady provádíte?" ozvalo se znenadání za nimi. Sasuke i Naruto se vmžiku otočili a modrookému o vteřinku později pokleslo srdce. Neuspěchaným krokem k nim mířila postava vysokého mladého upíra, jehož dlouhé černé vlasy byly jako obvykle svázány do ohonu. Itachi Uchiha. Sasuke se však na bratra koutkem úst pousmál a Narutovi neušlo, že Itachi udělal totéž. On sám si však Itachiho přítomností až tak jistý nebyl. Když se s ním setkal naposledy, nevypadalo to, že by mu byl dlouhovlasý šlechtic zrovna příznivě nakloněn. Nevěděl, co od něj může čekat, a tak na něj jen nervózně zahlížel.

"Učím Naruta jezdit na koni." Odpověděl mu Sasuke klidně na otázku a vcelku zbytečně mávl rukou k osedlanému Oriaashovi.

"A jéje, takový trdlo jako ty může někoho učit? No, chudák Naruto." Utrousil Itachi a zacukalo mu v koutcích.

"Promluvil ten pravej. Neposlouchej ho, Naruto, on strašně kecá." Přimhouřil Sasuke oči.

"Vážně? Mám Narutovi vyprávět tu historku, jak jsi tenkrát spadnul z koně přímo do rybníka?" nadhodil povýšeně Itachi.

"To mi bylo devět let!" ohradil se mladší Uchiha, "a vůbec, až s Narutem skončím, bude jezdit líp jak ty!".

"Tak jo. To chci vidět." Pravil Itachi a vyzývavě se na svého bratra podíval.

"Hm, já taky." Zamumlal si pro sebe Naruto velice tiše, ale oba upíři ho samozřejmě slyšeli a obrátili svou pozornost k němu.

"Takže Naruto, postav se k jeho boku." Přikázal Sasuke a blonďák tak váhavě učinil, "teď dej levou nohu do třmenu a chyť se vršku sedla.". Blonďatý chlapec nejistě zaklínil levou botu na požadované místo a natáhl se, aby oběma rukama sevřel kožené sedlo. Jeho vratká pozice se mu však ani trochu nelíbila. "Správně. Teď se trochu odraz a přehoď nohu." Zaslechl za sebou Sasukeho instrukce. Odrazit se?! A ztratit tak relativně pevnou půdu pod nohama? Naruto, jemuž se žaludek zatřepal nervozitou, se prudkým pohybem odpíchl od země, moc rychle pohnul nohou a zapomněl se přitáhnout pažemi. V úleku se pustil vršku sedla a přepadl dozadu. Než však ucítil náraz o tvrdou kamennou plochu nádvoří, zachytily ho dva páry silných paží a zabránily tak úplnému pádu. Oriaash se splašil a se zděšeným ržáním odběhl. Naruto, stále ještě v šoku, udiveně hleděl do tváří obou upírů, kteří ho drželi. Takhle zblízka musel uznat, že si byli opravdu velice podobní. Měli ve tvářích úplně stejné rysy, jejich oči, rty, nos a obočí byly málem totožné. Nebo spíš by byly totožné, kdyby byli oba bratři stejně staří. Sasukeho vývoj se však zastavil na přelomu mezi mužským a chlapeckým věkem, kdežto Itachi už byl dospělý muž, i když hodně mladý. Blonďák se pokradmu díval právě na staršího Uchihu. Jeho pomoc, kterou mu před vteřinou poskytl, byla pro Naruta skutečně překvapující. U krátkovlasého upíra mu to tolik nepřišlo, ale že se namáhal Itachi, to by nikdy nečekal. Myslel si, že ho nenávidí, tak proč by se měl snažit ho chránit, třebaže jenom před tím, aby si natloukl? Co však bylo ještě víc zvláštní, byl ten Itachiho výraz v obličeji. Zatímco Sasukeho tvář byla malinko provinilá, Itachi se hryzal do rtů, aby se nezačal smát, nicméně v jeho očích nebyla ani stopa po včerejším nepřátelství, dokonce i ten led jakoby trochu roztál.

"Jsi v pohodě?" zajímal se Itachi a potlačoval své pobavení.

"Promiň, Naruto, měl jsem ti asi říct, že se musíš taky přitáhnout za sedlo." Spustil Sasuke omluvně. Oba Uchihové ho postavili na nohy.

"Eh. Dobrý." Vypravil ze sebe Naruto, "asi jsem trochu zpanikařil. Jsem nešika.".

"Učenej z nebe nespadl." poučil ho Itachi a vydal se pro hnědáka, který dotčeně frkal na druhém konci nádvoří, aby ho přivedl zpátky.

"Neboj, půjde ti to. Jde jen o zvyk." Přesvědčoval ho Sasuke a pousmál se na něj. Naruto mu úsměv nejistě opětoval, ale vůbec se mu nezamlouvala představa, že by měl podobnou akrobacii zkusit ještě jednou. Itachi byl v momentě zpět i s Oriaashem, kterého ukonejšil mírným poplácáním, aby stál zase klidně. "Tak jo, další pokus." Řekl Sasuke, "zkus se tentokrát odrazit trochu plynuleji a drž se pevně sedla.". Naruto se zhluboka nadechl, přistoupil ke koni a vložil levou nohu do třmenu, zatímco rukama se pevněji zahákl za kožený výstupek na sedle hnědáka. Odlepil se druhou nohou od země a snažil se ji dostat nahoru přes hřbet trpělivého Oriaashe. Nedokázal se ale vyhoupnout tak vysoko, i když se natahoval, co nejdál to šlo a znovu a znovu se různými švihy a pohyby odrážel od kamenného dláždění. Konečně se mu asi po čtvrt hodině povedlo pracně se vyškrábat do sedla, ale stálo ho to značné úsilí a moc mu nepomáhalo ani vědomí, že dělá upírům kašpara. Pro ně to asi bylo snadné, když uměli jezdit už odmalička, ale on byl v tomhle nováček. Sasuke i Itachi ale byli nečekaně ohleduplní. Přestože se museli královsky bavit, neslyšel, že by se některý z nich nahlas zachechtal a oba se zájmem sledovali jeho snahu. Zdálo se, že mu drží palce. Naruto vydechl, otřel si pot z čela a trochu se na koni uvelebil.

"Výborně, Naruto." Přikývl Itachi a ukázal mu zvednutý palec.

"Skvělé." Jásal Sasuke, "máš nohy pevně v třmenech? Tak se chyť otěží.". Blonďák se nespokojeně zamračil. Nelíbila se mu výška, v jaké se nacházel a děsila ho představa, že byl měl pevný okraj sedla, který tak křečovitě svíral, vyměnit za vratkou uzdu. Pochybovačně po mladším Uchihovi zamžoural. "Takhle nemůžeš jet. Neboj se, Oriaash tě neshodí, je to vážně hodný kůň." Ujišťoval ho Sasuke.

"A kdyby přece, tak my tě zase chytíme." Zasmál se Itachi. Naruto strachem rozšířil oči.

"Neděs mi ho!" šťouchl do Itachiho Sasuke.

"Promiň, tak jsem to nemyslel. Vážně, Naruto, ještě jsem neviděl, aby kůň setřásl jezdce pro nic za nic." Dodal starší Uchiha klidně. Krátkovlasý upír obrátil pohled zpátky k Narutovi.

"Vezmi tu uzdu." Přikázal rozhodně. Naruto polkl, neochotně se pustil vršku sedla a nahmatal otěže. Vnitřnosti se mu kroutily jako hadi, jak se bál, že spadne. "Fajn." Ocenil jeho odvahu Sasuke, "teď mu musíš dát povel. Stiskni nohy.". Naruto opatrně zaryl paty do slabin kaštanového hnědáka. Ušlechtilý hřebeček se poslušně pohnul. Nejprve se Naruto leknul, když se pod ním prohnul koňský hřbet, a připadal si jako na lochnesce. Když si ale po několika minutách na ten pohyb zvykl, už mu to nepřipadalo tak strašné. Vlastně to bylo docela prima, nechat se vozit takovým krásným zvířetem. Několikrát se s Oriaashem jen tak prošel po nádvoří volným krokem za povzbuzování obou mladých upírů, potom Uchihové trvali na tom, že se musí naučit jezdit trochu rychleji. Naruto už proti tomu ani neprotestoval, natolik ho tahle nová zábava upoutala. Oriaash byl vynikající kůň, kterého si zamiloval pro jeho přátelskou povahu a svatou trpělivost. Po dvou hodinách musel uznat, že se docela i bavil a ruku na srdce, už mu to celkem i šlo. Dokonce i tok výtek a rad černovlasých bratrů ustal. Zezačátku to bylo samé:

"Neseď tam jako dřevo. Snad cítíš energii toho koně, jeho rytmus? Musíš se mu přizpůsobit."

"Nesvírej ho holeněmi tak křečovitě, pak by si to mohl vyložit jako pokyn k rychlejšímu pohybu."

"Zkus si představit, že ty a Oriaash jste jedno tělo. Musíš se s ním snažit splynout."

"Neopírej se tolik do třmenů, při cvalu bys lítal v sedle."

"Nezakláněj se tak. Ne, teď se zase moc hrbíš."

"Zkus se trochu uvolnit na tom koni. Vždyť tam sebou mlátíš jak kapr."

Ovšem poslední půlhodinu jejich kibicování polevilo na občasnou připomínku, dokud nebyli s Narutovým začátečnickým stylem jízdy spokojení.

"Bezva. Už ti to jde." Pochválil ho posléze Sasuke a Naruto se na něj vděčně zazubil.

"Co kdybychom si kousek vyjeli?" nadhodil Itachi, "jen tak cvičnou jízdu k lesu.".

"To je dobrý nápad." přitakal mladší z bratrů a pohlédl na blonďáka, "souhlasíš, Naruto?".

"Ehm, jo, proč ne?" pokrčil oslovený rameny.

"Počkejte chvilku. Zajdu si pro Daemona." Pravil Sasuke, otočil se a vyrazil do stájí. Naruto a Itachi osaměli. Světlovlasý chlapec se neklidně ošil v sedle. Nervozita a strach, které z něj předtím zázračně opadly, se vrátily. Plánoval snad starší upír právě tohle? Chtěl odlákat Sasukeho, aby si to s ním mohl vyřídit a zbavit se tak problému? Rozechvěle uvažoval, jestli by stihnul Sasuke svého bratra zadržet, kdyby se teď rozhodl to s Narutem skoncovat. Stačil by se sem dostat včas, ještě před tím, než by mu Itachi rozsápal hrdlo? Naruto se nepatrně otřásl a koutkem oka si měřil vysokou postavu nedaleko od něj.

"Nemusíš se mě bát, Naruto." Promluvil náhle Itachi, jakoby vycítil, na co právě blonďák myslí, "nechci ti ublížit.". Naruto vyjeveně zamrkal a odvážil se podívat dlouhovlasému Uchihovi do temných očí.

"Myslel jsem… že… mě nesnášíte." Zamumlal poněkud chraptivě, "on… Sarutobi mi řekl o vás dvou. O Sasukem a o vás. Že jste… no…". Nedokončil větu a malinko se začervenal.

"No jo, nebudu předstírat, že mě to nenapadlo." Utrousil klidně Itachi a když Naruto tázavě nadzvedl obočí, dodal: "Párkrát jsem zauvažoval nad tím, že bych tě zabil.". Naruto sebou trhl a instintivně si přitiskl dlaň k hrdlu. Itachi se rozesmál. "Neboj, změnil jsem názor." Ujistil ho pobaveně. Blonďák podezíravě přimhouřil svoje pomněnkové studánky.

"Proč?" zeptal se tiše. Itachi si ho chvilku prohlížel, pak se otočil a upřeně se zahleděl směrem ke stájím, jakoby odhadoval, jestli ho Sasuke bude slyšet. Zamyšleně pozoroval postavu svého mladšího bratra, ačkoliv Narutovy oči byly příliš lidské, aby ji viděly také.

"Protože mi na něm příliš záleží." Zašeptal Itachi tak potichu, že ho Naruto sotva slyšel, "nedokázal bych udělat něco, co by mu nějak ublížilo.". V jeho hlase bylo tolik citu, až to Naruto překvapilo. "I kdybych se ho měl vzdát." Doložil Itachi a podíval se znovu na Naruta. Rty se mu zvlnily veselým úsměvem: "Ale tak daleko to, doufám, nedojde.". Blonďák na to v tu chvíli nedokázal nic říct, jen s pootevřenou pusou zíral na toho vysokého upíra, tak moc podobného Sasukemu. "No, když tady na moment vydržíš… taky si musím osedlat Norbu." Řekl pak Itachi už normálně nahlas, mrkl na ustrnulého Naruta a neuspěchaně zamířil do stájí za svým mladším bratrem. Chvilku poté, co Itachi zmizel v rozlehlé konírně, se vrátil Sasuke a vedl s sebou za uzdu nádherného smolně černého koně s ohnivě černýma očima. Nacvičeným pohybem se vyšvihl do sedla a stanul na hřbetě Daemona vedle Naruta s Oriaashem.

"Dobrý, Naruto?" otázal se, když zpozoroval ten blonďákův ohromený výraz. Naruto zamrkal, aby si pročistil hlavu a opětoval Sasukemu pronikavý pohled.

"Jo." přisvědčil jednoduše, "jo, v pohodě.". Netrvalo to dlouho, než se k nim znovu připojil Itachi, v sedle krásného sněhového bělouše s laskavýma očima.

"Můžeme vyrazit?" nadhodil nejstarší z nich a na oba se usmál.

"Jistě. Jdeme na to, Naruto?". Blonďák přikývl. Ozvalo se trojí zaklapání kopyt po kamenném nádvoří a tři jezdci vyrazili v sedle svých hřebců pryč od starého hradu směrem k vonícím rozkvetlým lukám.

Upíří doupě...11

29. září 2011 v 19:14 | Smajli |  Upíří doupě
Kapitola XI.
Tmavé sametové záclony rudé barvy byly zatažené a místnost osvětlovala pouze oranžová záře plamenů z krbu. Ve starém vyřezávaném a pohodlném čalouněném křesle u něj pak seděl vysoký pohledný muž. Měl dlouhé černé lesklé vlasy, svázané stuhou v koňském ohonu, a velice tmavé oči, které byly upřeny na plápolající oheň. V prstech svíral skleničku s kvalitním vínem. Usrkl z ní, když se za jeho zády ozvalo krátké zaklepání a poté zvuk otevíraných a zavíraných dveří. Věděl, kdo to právě narušil jeho soukromí ještě dřív, než jeho citlivý čich zaznamenal jeho vůni a nemusel se ani otáčet. Jen jeden člověk nikdy drze nečekal na vyzvání, případně se občas neobtěžoval ani klepáním.
"Řeknu ti, že tvoje způsoby jsou absolutně nezdvořilé." Prohodil Itachi klidně, aniž by na nově příchozího pohlédl. Sasuke několika rychlými kroky přešel až k němu a zcela neomaleně se posadil na opěrku křesla, v němž Itachi seděl. Nějakou dobu oba jen mlčky koukali do ohniště, než Sasuke promluvil:
"Přišel jsem tě o něco požádat.". Starší Uchiha nedal najevo žádné pohnutí. Vlastně ho to nepřekvapovalo.
"Tak povídej." Vybídl ho pak a napil se krvavé tekutiny. Sasuke se mu podíval do uhlových očí, které byly přesnou kopií jeho vlastních.
"Pojď se mnou na lov." Vyslovil pak tiše. Itachi mu ten pohled chvilku opětoval, než se pokřiveně pousmál.
"Doteď ses s tím nesrovnal, viď?" podotkl jakýmsi otcovským tónem, "hrozně nerad lovíš sám, protože se ti příčí zabíjení. Chceš, aby s tebou byl ještě někdo, aby sis nemusel připadat tak provinile. Nezdá se ti to trochu přehnané, po třiceti letech?". Sasuke na to nic neřekl, beze slova se zvednul a zamířil k východu z komnaty. Byl asi v půli cesty ke dveřím, když ho zastavily štíhlé paže, které se mu ovinuly kolem pasu. "Po setmění vyrazíme." Pravil potichu Itachi a pustil ho. Sasuke se otočil, aby se mohl podívat Itachimu do tváře.
"Díky." Hlesnul pak a přes rty mu přeběhl lehký úsměv, když k dlouhovlasému přistoupil blíž a obejmul ho. Itachi ho k sobě přivinul a s povzdechem zabořil obličej do těch hebkých vlasů, aby mohl zhluboka nasát jejich vůni. Sasuke zavřel oči a opřel se o Itachiho tělo. V jeho teplé náruči mu vždycky bylo tak příjemně… Nikde jinde se necítil tak v bezpečí jako v objetí svého bratra. Uklidňovalo ho to. Několik minut setrvali v téhle pozici, každý z nich ponořený do vlastních myšlenek. Pak od sebe oba naráz odstoupili, jakoby mezi nimi fungovala jakási telepatie. Itachi přešel zpátky ke křeslu a gestem ukázal směrem k ozdobnému dřevěnému stolku, na němž stál plechový džbán s vínem.
"Dáš si se mnou?". Sasuke přikývl a zatímco Itachi šel vytáhnout ze starodávného baru druhou sklenku, sedl si opět na opěrátko bratrova křesla.
"Dík." Zamumlal znovu, když mu starší Uchiha podal pití a zapadl do měkkého čalounění. Oba se napili a požitkářsky vychutnávali doušek kvalitního nápoje. Sasuke čekal, až mu Itachi položí nevyhnutelnou otázku a přemýšlel, jestli mu na ni dokáže odpovědět.
"Sasuke…" zašeptal Itachi a zrakem sledoval rudou kapalinu ve skle, "děláš to kvůli tomu klukovi, že?". Mladší Uchiha nejprve opět usrkl a teprve po polknutí zase přikývl. Nějakou dobu oba znovu mlčeli.
"On… chci se ním spát." Odvětil pak Sasuke, protože věděl, že by měl Itachi znát pravdu, "ale nechci, aby… nechci…".
"Nechceš ho zabít." Dopověděl za něj Itachi.
"Ano." přisvědčil Sasuke, "tak jako tak se to možná stane. Ale teď je to riziko větší než před třemi dny. Je to skoro týden, co jsme byli naposledy na lovu. Začínám být… hladový.". Itachi zamyšleně studoval prstem ornamenty, vyryté na druhé dřevěné opěrce křesla, a na jazyk se mu drala ta palčivá otázka, která mu nedala spát. Bál se ji vyslovit, protože věděl, že odpověď ho asi bude hodně bolet. Několikrát se nadechl a pokusil se ji ze sebe dostat, ale pokaždé mu uvázla v hrdle. Unese to, co se dozví? Nakonec však usoudil, že i kdyby měl potom trpět, chce znát pravdu. Odkašlal si a jen stěží si udržoval svůj obvyklý lhostejný tón:
"Sasuke, ty… ty… ho miluješ?". Sasuke pomalu vydechl - věděl, že k tomu dojde. Chvíli nic neříkal a v duchu se snažil zformulovat ten cit, který k blonďákovi choval… a porovnával ho ještě s jiným citem.
"Mám ho rád." přiznal potom tichým hlasem, "je mi s ním moc hezky a taky se mi líbí. Objevuju s ním jiný svět - svět, na který už jsem skoro zapomněl. Nemiluju ho. Zatím ještě ne. Ale… jsem si jistý, že… časem ho začnu milovat, Itachi. Má v sobě kouzlo, kterému za nějakou dobu podlehnu.". Po této odpovědi se mezi nimi rozhostilo ticho, rušené jen teskným praskáním polen, stravovaných ohněm. Sasuke sklopil oči do těžkého fialového koberce. Neříkalo se mu to lehko, protože věděl, že tím Itachiho zranil, ale zároveň taky věděl, že by měl hrát v téhle hře fér. Zatěkal pohledem ke svému bratrovi. Itachimu se ve tváři nepohnul jediný sval a z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Zůstal takhle asi pět minut a potom se zhluboka nadechl. Očima vyhledal Sasukeho tvář a upřeně se mu zadíval do černých studánek, když promluvil rozhodným hlasem:
"Sasuke… v životě jsem si vždycky přál jen jediné. Abys byl šťastný. A ať se rozhodneš jakkoli, vždycky to bude jediná věc, na které mi bude záležet. Jestli… jestli ho budeš chtít proměnit, tak já ho mezi námi přijmu. A udělám to rád.". Sasuke na něj hleděl a onyxové oči měl podivně rozšířené. Nedokázal se ani pohnout, tak ho Itachiho slova paralyzovala. Tohle… tohle by ho nikdy nenapadlo. Hrdlo se mu náhle stáhlo podivným pocitem. Pocitem, který snad ještě nikdy nepoznal a s hrůzou si uvědomil, že ho v očích štípou zrádné slzy.
"Itachi…" hlesl Sasuke a sklenička s vínem mu vyklouzla z prstů a roztříštila se v kaskádě střepů, když se nahnul a prudce svého bratra políbil. Itachi nejprve překvapeně zamrkal, ale poté nechal také svou sklenku spadnout a střepů před krbem rázem přibylo. Jemu to ale bylo v této chvíli úplně jedno, natáhl paži, aby mohl Sasukeho vzít kolem pasu, stáhnout ho z opěradla a posadit si ho na klín. Sasuke mu zabořil prsty do havraních vlasů na zatýlku a hladově se vpíjel do jeho úst, líbali se tak hluboce, až se jim z toho málem točila hlava. Itachi nedočkavě vnořil ruce pod Sasukeho košili a jeho dlaně se vydaly na známou pouť po tom nádherném těle. Sasuke oproti němu neměl ani tu nejmenší trpělivost a vůbec se s tím nepáral - jediným hrubým pohybem Itachiho černou košili roztrhl a cáry drahého oblečení zahodil někam na podlahu. Okamžitě se přisál k odhalené hedvábné pokožce, ochutnával ji a zasypával horkými polibky. Jeho vlastní košile mu sklouzla z ramen, Itachi byl očividně zručnější než on, co se týkalo zbavování oděvu. Znovu dravě spojil jejich rty a vášnivě se k bratrovi přitiskl co nejtěsněji. Cítil, jak ho pod zadkem tlačí tvrdá vyboulenina, a on sám měl kalhoty v rozkroku značně napnuté. Itachi mu jednu paži vsunul pod kolena, druhou mu přidržel na zádech a pomalu vstal se Sasukem v náručí, aby si ho mohl odnést na postel. Sotva se tam vyhoupl za ním, Sasuke už si ho přitáhl pro další polibek. A další. A další. Itachi zasténal, když se mu do kůže na krku zabořily Sasukeho zuby. Z rány okamžitě vytrysky pramínky sytě červené krve, které mladší Uchiha s velkou rozkoší slízal a poraněná místečka ošetřil jazykem. Během několika vteřin už zas nebylo po zranění ani památky. Itachi se otíral o Sasukeho slabiny a špičkou jazyka si pohrával s jeho ušním lalůčkem. Sasuke hlasitě vzdychal, chytil Itachiho za boky a tiskl k sobě jejich klíny silněji, až oběma unikl slastný sten. Sasuke přivřel oči a nechal Itachiho, aby se přisál k jeho krku. Cítil tlak, jak se mu pod pokožkou vytvářel rudý flek následkem poškozené tkáně. Z hrdla se mu úplně samovolně vydralo temné hluboké zavrčení. Také Itachimu vzduch zarezonoval v průdušnici v zlověstném zvuku, připomínajícím hřmění bouře. Starší Uchiha vyjel jazykem po Sasukeho krku výš, smyslně obkroužil obliny jeho rtů, než je spojil se svými vlastními. Okamžitě ucítil, jak mu Sasukeho ostré špičáky prokously jazyk. Spokojeně přimhouřil oči a nechal své vlastní zuby ochutnat tkáň Sasukeho jazyka. Jejich ústa se naplnila teplou železitou chutí krve a několik tmavě rudých kapek vytvořilo tenké pramínky, jež jim stekly po bradě a ukáply na jejich spojená těla. Nebezpečně na sebe vrčeli, bojovali o nadvládu a lačně polykali doušky rubínové tekutiny. Sasuke se vytáhl do sedu a těsně se přimkl k bratrovu tělu. Zvlášť si dal záležet, aby se o sebe otírali slabinami a zatímco se drsně líbali, jeho dlaně zabloudily na Itachiho obnažená záda. Itachi oddělil jejich rty, aby mohl ústy polaskat Sasukeho citlivou kůži těsně pod uchem. Náruživě olizoval jeho ušní lalůček a Sasuke táhle sténal a zatínal nehty Itachimu do zad - na ucho byl odjakživa hrozně citlivý, byla to jeho nejsilnější erotogenní zóna vůbec, jejíž laskání ho vždycky rozpálilo doběla. Horečně začal Itachimu rozepínat kalhoty a nemotornýma prstama je stahoval z jeho štíhlých boků. Itachi se nadzvedl, aby mu je Sasuke mohl úplně odstranit. Když jeho poslední kousek oblečení skončil na zemi, Itachi Sasukeho nemilosrdně přitlačil zpět do polštářů a ústy začal mapovat jeho nahou hruď. Postupoval až k lemu tmavých kalhot. Skousl černou koženou tkaničku, kterou se zavazovaly a zatáhl. Tkanice povolila. Itachi teď sevřel mezi zuby okraj jediného Sasukeho oděvu a takto mu jej postupně stáhl. Mlsně se olízl, když mohl konečně spatřit, jak se před jeho očima tyčí Sasukeho erekce. Tmavší žalud se vlhce leskl kapičkou touhy a Itachi neodolal, aby tu kapku neolízl. Sasuke přidušeně zasténal a kousl se do hřbetu ruky. Itachi se nezastavil jen u toho jediného olíznutí, naopak - vášnivě nyní ochutnával Sasukeho intimní partie a užíval si tu chuť, přestože už ji zakusil mnohokrát. Spojil palec a ukazováček do jakéhosi kroužku a takto stiskl penis mladšího bratra u kořenu, zatímco ho vzal do úst. Rty měl přetažené přes zuby, aby mu neublížil, jazykem však laskal každičkou část toho roztouženého nástroje a teplé mokro jeho ústní dutiny způsobovalo Sasukemu hotová extatická muka. Sasuke ho však po krátké chvíli popadl za rameno a silou ho donutil vrátit se zpátky, aby se mohli znovu políbit. Poté, co se o sebe jejich vzrušené klíny otřely, Sasuke si vyměnil s bratrem pozice a vyhoupl se nad Itachiho. Posadil se mu na stehna a ústy se přesunul k jeho krku. Nechal své rty bloudit po té sametové pokožce, k níž se pak na několika místech surově přisál a pod tenkou kůží se okamžitě začaly rýsovat červené cucfleky. Jazykem pak objel výstupek ohryzku a sklouznul k místu, kudy procházela životně důležitá tepna. Hravě to místo lízal, jakoby to byla ta nejlahodnější věc, co kdy ochutnal. Itachi se ostře nadechl a jeho úd zapulsoval vzrušením, když se dva jako břitvy ostré špičáky zabořily do toho místečka. Horká krev vytryskla z rány v němém potůčku. Mladší Uchiha karmínovou tekutinu téměř láskyplně olizoval a pak se zakousl silněji. Itachi slastně přivřel oči a srdce mu bušilo ve zběsilém tempu. Tohle bylo to, co si mohl dopřát jedině se Sasukem. Dokud byl ještě člověkem, nikdy sklony k masochismu neměl, ale když se pak stal upírem, přinášelo mu tohle tu největší slast. Byla to čirá rozkoš, tahle kombinace bolesti a extáze. Upíří sex byl zkrátka drsný, někdy až brutální, ale jemu to zatraceně vyhovovalo. Jelikož se mu všechna zranění zázračnou rychlostí hojila, nemusel se bát, že by mu zůstaly nějaké následky a jakákoliv ztráta krve ho nemohla zabít. A kromě toho byl upír - miloval krev a přestože ta lidská byla nepochybně lepší, upíří taky nebyla špatná. Měla jinou chuť a byla studenější, přesto ji měl také rád a když se tyhle dvě jeho vášně - krev a sex - spojily dohromady, vytvářelo to v něm pocity ne nepodobné absolutnímu blahu. Jenže na tyhlety krvavé hrátky potřeboval druhého upíra - žádný člověk je samozřejmě nemohl přežít. Sasuke byl v podstatě jediný, s kým si to mohl dovolit. Jistě, ještě tady byl Madara, se kterým taky občas spával, ale Madara byl z trochu jiného těsta, byl až příliš zvrácený a v bolesti druhých se vyloženě vyžíval. Itachiho sice bolest vzrušovala, ale Madara to přeháněl, rád cítil, že má navrch a jeho praktiky často zahrnovaly i různé pomůcky. Byl to sice vynikající milenec, ale Sasuke byl prostě jiný. Navíc… se Sasukem v tom hrálo roli i něco jiného. City. Itachi zavrněl, jak se Sasuke záměrně pohnul klínem proti jeho slabinám a jejich erekce o sebe zavadily. Krátkovlasý Uchiha lačným pohledem sledoval zářivě rudé pramínky, stékající z poraněné kůže, v níž byly znát stopy po jeho zubech. Přiložil k Itachiho krku prsty a nechal si je zmáčet nachovou kapalinou. Poté je vložil do úst a lačně je cucal. Zopakoval svůj postup s tím rozdílem, že tentokrát přejel dlaní po Itachiho tváři, na níž mu zůstala krvavá šmouha a poté mu ukazováčkem vlhkým od krve přejížděl po rtech, než ho vnořil Itachimu do úst. Vzdychající Itachi ihned prst olízal a požitkářsky vychutnával chuť své vlastní krve. Těžký železitý pach v nich obou burcoval ty nejskrytější divoké emoce. Jejich černé oči se ohnivě leskly a doslova jiskřily prožívanou rozkoší. Oba se také lehce třásli vzrušením a touhou po krvi. Itachi sevřel v hrsti Sasukeho černé vlasy na zátylku a přitáhl si jeho obličej ke spalujícímu polibku. Sasuke cítil, jak mu bratrovy zuby prokousávají spodní ret a ve vteřině už mu po bradě stékal rudý potůček. Dech se mu zrychlil na maximum a v klíně mu to tepalo, jak na něj působila tahle neuvěřitelná slast. Hlasitě zasténal Itachimu do pusy a ten sten plynule přešel do hrozivého vrčení, jak musel nějak uvolnit ty potlačované upíří instinkty. I Itachi zavrčel - ten zvuk byl děsivě zlověstný a obvykle naznačoval důrazné varování, ale v téhle chvíli to neznamenalo, že by se Itachi chystal zaútočit - vlastně to spíš bylo znamení, že se mu to líbí. U Sasukeho se tahle hluboká symfonie pomalu změnila v jinou tóninu. Teď už to bylo spíš něco jako spokojené vrnění, jako když přede kočka. Jejich jazyky se navzájem proplétaly a přitom se oba bratři hypnotizovali planoucíma očima. Sasuke Itachimu přitiskl rty pod čelist a poté ústa, umazaná od krve, přesunul na hrudník staršího Uchihy. Líbal jeho vystouplé klíční kosti, mapoval jazykem smetanově zbarvenou pokožku a poté se začal věnovat bradavkám - sál je a dráždil a laskal ústy, dokud neztvrdly a pak ho zas do nich lehce kousal, jen tak, aby nepoškodil kůži. Itachi celou tu dobu trhaně vydechoval a nahlas vzdychal, zatímco jeho prsty nahmataly látku fialového povlečení, do kterého je následně zatnul. Prohnul se a krátce slastně vykřikl, to když se Sasuke natáhl, aby mu svými zuby mohl zjitřit hlubokou ránu na krku, která se mezitím začala pomalu zacelovat, ale nyní z ní opět vyprýštila sytě červená tekutina. Sasuke nastavil ruku, aby se mu přes ni převalil jeden karmínový pramínek a prsty pak následně rozmazával krev po Itachiho hrudi i břiše, vytvářel s ní na alabastrové kůži nepravidelné vzory a hltal pohledem ten kontrast mezi mléčně tělovou pletí a zářivě rudými čarami na ní. Nakonec neodolal, sklonil se a hladově ty nachové linie slízal. Pak se natáhl a citlivě jazykem ošetřil zranění na bratrově hrdle, které po chvíli přestalo krvácet. Sasukeho pozornost už se zase obrátila níže - žhavými polibky zasypával Itachiho tělo, vlhkou cestičkou bloudil po vypracovaném břiše a nakonec se zastavil v klíně staršího muže. Dlaní obemkl Itachiho erekci a několikrát pohnul rukou nahoru a dolů. S toužebným výrazem ve tváři stahoval předkožku a pokojem se rozléhalo Itachiho sténání. Sasuke přitiskl rty ke špičce Itachiho penisu a chvíli se jen tak mazlil s jemnou kůžičkou, než vysunul jazyk a dráždil žalud s pečlivostí sobě vlastní. Kroužil kolem něj, poté zas vyhledal uprostřed malou škvírku, kterou polaskal a Itachi zakláněl hlavu a vzdychal. Sasuke se začal věnovat citlivé uzdičce, nepřestával ho přitom uspokojovat také rukou, poté si vsunul Itachiho úd mezi rty a hluboko do krku. Starší Uchiha se bezděčně svíjel v péči mladšího bratra a ztrácel i poslední zbytky sebeovládání, zatímco drtil v prstech pokrývku. Plně si vychutnával Sasukeho umění a vzdáleně mu blesklo hlavou, čím to, že jen Sasuke ho vždycky dokáže vybičovat do takovéhleho stavu. Byl si jistý, že už tohle dlouho nevydrží, když jeho bráška přestal a oddálil hlavu od jeho klína. Vytáhl se zase do sedu, pak se naklonil a nejprve Itachiho dravě políbil, než se ústy přiblížil k jeho uchu. "Itachi… vezmi si mě… hned…" jeho hlas zněl poněkud chraptivě, jak ho dlouho nepoužíval, ale zárověň v něm byla důrazná naléhavost.
"Uhm." Itachi se zmohl jen na jakýsi souhlasný sten, když tlakem donutil Sasukeho, aby si vyměnili pozice. V očích, zastřených vzrušením, se mu leskla touha, když si omámeně vložil prsty do úst, aby na nich zachytil dostatečné množství slin. Teprve poté volnou rukou odtáhl Sasukemu stehna od sebe, navlhčeným ukazováčkem vyhledal jeho otvor a zabořil prst dovnitř. Sasuke se prohnul a kousl se do ruky.
"Sakra ne-neprotahuj to zase. Dělej už, ojeď mě!" vypravil ze sebe s největším úsilím a pokusil se přisunout k němu blíž, Itachi ho však zadržel.
"Ne." zachraplal, "ne bez přípravy.".
"Kašlu ti na přípravu!" zavyl Sasuke, rozpálený na maximum.

"Nemůžeme to dělat nasucho. To by tě bolelo." Zapřel se Itachi o jeho boky, aby se nemohl pohybovat.
"Itachi já tě chci v sobě a chci to hned!" protestoval Sasuke a netrpělivě zavrčel.
"Ne." odporoval Itachi a prstem se jemně pohyboval uvnitř Sasukeho těla, "vydrž ještě chvíli.". Sasuke frustrovaně zatnul prsty v pěst a pak zburcoval veškerou sílu, kterou v sobě našel. Prudce odstrčil Itachiho ruce, rychlostí blesku se vytáhl do sedu na jeho klíně a ještě než Itachi stačil zaregistrovat, co se vlastně stalo, sevřel mu pravačkou obě zápěstí za zády, zatímco levou rukou uchopil Itachiho penis a navedl ho na svůj anální otvor. "Sasuke…!" zasyčel Itachi varovně, ale to už cítil, jak jeho tvrdý úd proniká dovnitř bratrova horkého těsného těla. Šlo to špatně, protože Sasuke nedal Itachimu čas, aby ho na svůj vpád připravil a Itachi bezmocně sledoval, jak jeho mladší bratr křiví tvář bolestí a hryže se do rtů, jak to dřelo a pálilo. Několikrát učinil pokus vytrhnout zápěstí z uvěznění Sasukeho dlaně, aby ten nešetrný postup zastavil, ten však vynakládal veškerou sílu na to, aby se mu to nepodařilo. "Sasuke přestaň!!" vykřikl Itachi zoufale, když postřehl, jak se jeho nádherné oči naplňují slzami bolesti. Sasuke však neustanul ve své činnosti, dokud Itachiho penis až po kořen nezmizel v jeho těle. Teprve pak pustil bratrovo zápěstí, opřel si rozpálené čelo o jeho rameno a trošku rozechvěle vydechl. Pravda, bolelo to, ale zdaleka ne tolik jako když mu to samé provedl kdysi Madara. Navíc se cítil i malinko vítězoslavně - Itachi vždycky předehru tak hrozně protahoval a on z toho mohl pokaždé zešílet, přestože pak sex vůbec nebolel. Konečně si taky jednou prosadil svou.
"Ty jeden zatracenej netrpělivej blázne." Syčel Itachi a v tónu se mu mísila zloba se starostlivostí. Dlaní začal konejšivě Sasukeho hladit po zádech a líbal ho na krku, aby zmírnil bolestné pocity. Neodvažoval se ani pohnout, aby si Sasuke zvykl, a jeho perfektní čich zaznamenal, že Sasuke tam dole krvácí. "To jsi teda přehnal. To jsi sakra přehnal. Nemysli si, že tě ještě někdy nechám tohle udělat. Příště si tě ohlídám." Zavrčel naštvaně a litoval, že se nechal od Sasukeho takhle chytit.
"Nepřeháněj. Nic mi není." Ohradil se Sasuke málem dotčeně. Očekával, že se Itachi začne pohybovat, ten se k tomu ale neměl, jen na něj zamračeně zíral. Sasuke obrátil oči v sloup a sám se tedy nadzvedl a znovu dosedl. Dal si záležet, aby se mu tvář ani jednou nezachvěla, prozradilo ho však lehké bolestné zajiskření v očích. Itachi zaskřípal zuby, ale Sasuke pokračoval, protože věděl, že je to jenom přechodný stav. Bez Itachiho spolupráce to nebylo zrovna nejlepší, přesto Sasuke nepřestával.
"Ty jsi vážně hrozně tvrdohlavý." Zamumlal vyčítavě Itachi a stiskl Sasukeho boky, aby mu zabránil v činnosti a mohl převzít iniciativu. Sasuke se úlevně pousmál, když vycítil z Itachiho chování rezignaci a na usmířenou ho políbil na rty. Itachi mu polibek mazlivě opětoval a volil pomalé a neuspěchané tempo, nejdřív se spíš jen kolébal v bocích, než začal jemně přirážet. Sasuke se k němu přitiskl pevněji a ovinul paže kolem jeho hrudi, ústy se přitom otíral o Itachiho hrdlo. Pak náhle slastně zasténal, když Itachi narazil v jeho těle na kouzelné místečko, drobnou uzlinku prostaty. Itachi se usmál sám pro sebe a snažil se dalšími přírazy zasahovat právě tam. Postupem času jejich vzrušení astronomickou rychlostí rostlo, jejich těla sálala horkem a na kůži jim perlil pot. Itachi silněji stiskl boky svého mladšího bratra a pevně sevřel zuby - horkost Sasukeho těla a ten úzký otvor ho přiváděl téměř k šílenství. Přestal se ovládat a prudce přirážel, ačkoliv někde v koutku jeho mozku, tam, kde bylo v tuhle chvíli zazděno jeho racionální uvažování, tušil, že by se měl chovat jemněji. Jestli však Sasukeho sex bolel, rozhodně si tedy nestěžoval. Naopak, sám pobízel Itachiho k větší rychlosti.
"Víc!" opakoval naléhavě stále dokola a skoro lapal po dechu, "hlou-hlouběji… ano… ááách…!". Itachi zcela automaticky zabloudil rukou mezi jejich propojená těla a sevřel v dlani Sasukeho penis, který mu začal divoce honit. Sasuke Itachimu pomáhal pohyby pánve dostat se dále do jeho útrob a nehty zatínal bratrovi do zad, na nichž mu pak zůstávaly dlouhé rudé škrábance. V poslední fázi přirážel Itachi vyloženě surově a Sasuke mu vycházel vstříc. Ještě několik zběsilých pohybů a Sasukeho tělo se prohnulo jako luk v orgastické křeči. Mladší Uchiha vykřikl a jeho sperma pokropilo Itachimu ruku. Svaly jeho pozadí se pevně sevřely, což Itachiho přivedlo přímo ke slastnému vrcholu.
"Sasuke!!" sklouzlo mu samovolně ze rtů, když se udělal v těle svého mladšího bratra. Vzápětí se oba svalili do polštářů - byli vyčerpaní jako snad ještě nikdy, ale oba byli také nádherně uspokojení, jak v nich pomalu doznívala extrémní slast.
Naruto zamyšleně pozoroval Sarutobiho, jak přikládá do ohně. Ležel na břiše na posteli, bradu si podpíral dlaní a byl zcela zabrán do zmatených úvah o černovlasém upírovi. To jeho chování bylo vážně den ode dne divnější a jemu to dost vrtalo hlavou. Z myšlenek ho vytrhl Sarutobiho hlas:
"Měl bych tu římsu trochu vydrhnout… chlapče, můžeš mi, prosím tě, podat vědro? Je pod postelí.".
"Co? Jo, jasně." Vzpamatoval se Naruto a nahnul se přes okraj zmíněného nábytku. Vytáhl požadovanou věc, pak ho však upoutalo ještě něco. Blonďák slezl z postele, sklonil se a zašátral hlouběji v tmavé skrýši, než jeho prsty nahmataly zlatý rám a Naruto vytáhl na světlo jakýsi obraz. Překvapeně zamrkal, když spatřil výjev na plátně, a lehounce zčervenal. Na obraze byl zachycený Sasuke, což by ho tak nerozhodilo, jenže mladý Uchiha byl očividně nahý a choulostivé partie mu zakrývala jen rudá látka, kterou měl ovinutou kolem boků ve své lechtivé ležící pozici. Prsty se dotýkal rtů, jež byly zvlněné svůdným úsměvem. Byl to mimořádně povedený akt, to Naruto poznal. Malíř musel být hodně dobrý, když dokázal takhle perfektně vystihnout křivky Sasukeho těla.
"Ten obraz je starý deset let." Ozval se za Narutem Sarutobi, který si všiml, co si blonďák prohlíží, a ten sebou poněkud přistiženě cukl.
"Ehm… vážně?" zamumlal, aby nějak zakryl rozpaky, "a kdo to maloval?".
"Itachi." Odpověděl Sarutobi a začal plnit vědro horkou vodou z nádoby, která byla určená k naplnění koupele.
"Opravdu?" podivil se Naruto, "Sasuke říkal, že Itachi maluje, ale… To bych si ani nepomyslel, že se před ním svlékne do naha.".
"No, já myslím, že to snad ani nebylo nutné, Itachi koneckonců už musí Sasukeho tělo znát zpaměti." Konstatoval bezmyšlenkovitě Sarutobi a nerušeně se věnoval své práci. Když zjistil, že na něj Naruto vytřeštěně civí, dodal: "No, ti dva spolu spí už nějakých tak deset let, možná víc, tak bych řekl, že to tak bude.".
"Co-cože?" vyjekl šokovaně Naruto a otevřel své nebesky modré oči dokořán, "oni… oni spolu… to…?".
"Ehm… no ano." přitakal Sarutobi a nejistě po blonďákovi zamžoural.
"Ale vždyť… vždyť jsou to bratři!" namítnul Naruto prudce, "něco takového se přece nedělá!"
"Já vím," Pravil Sarutobi, "ale víš… Itachi Sasukeho miluje. Říkal jsem ti přece, jak pevné je mezi nimi pouto.". Naruto chvíli jen otvíral a zavíral pusu jako ryba na suchu. "Chlapče, není lehké jejich vztah pochopit. Já to na začátku také odsuzoval, ale… pak mi došlo, že jim nejde jenom o to si užít. Oni… oni to myslí vážně. Vždycky byli spolu. Každý z nich měl samozřejmě nespočet jiných milenců a milenek, ale to všechno byly jednonocové záležitosti, nepříliš významné románky, kde city nehrály žádnou roli. Ale ne když jsou spolu oni dva. Nemůžou být jeden bez druhého a věř mi, že sex v jejich vztahu je spíš takové koření, třešnička na dortu. Spojuje je totiž mnohem silnější pouto, jakkoli se ti to může zdát zvrácené.". Naruto nad tím chvíli uvažoval, než roztřeseně polkl, aby uklidnil žaludek, který se mu při té představě lehce zahoupal.

"Ale mě přišlo, že spolu moc dobře nevycházejí." Namítnul zmateně, "pokaždé, když jsem je viděl spolu, na sebe vrčeli.".
"No jo." zasmál se Sarutobi a vrátil se zase ke své práci, "jakmile je s nimi ještě někdo jiný, tak se hádají, přou a štěkají na sebe. Nikdy by nikomu jinému nepřiznali, co mezi nimi doopravdy je. Nejsem si ani jistý, že to někdy přiznali sami sobě navzájem. Je to čistě jen jejich osobní záležitost.". Naruto dlouhou chvíli jen ohromeně zíral a snažil se srovnat si to v hlavě. Takže tohle byl asi ten důvod, proč byly Itachiho oči tak chladné, když se na něj díval. Určitě na něj musel žárlit. Jenže… jakou roli teda on sám hrál? A proč ho tedy Sasuke nechával naživu? Jestli Itachiho miloval, musel přece vědět, že tím zraňuje jeho city. Tak kde byla sakra pravda?!
Sasuke spokojeně zavrněl, když se mu Itachi probíral v havraních vlasech. Spočíval hlavou na jeho rameni a objímal staršího bratra kolem pasu. Byli lehce přikrytí tenkou fialovou dekou a vychutnávali si blízkost toho druhého. Sasuke zavřel oči a těsněji se k Itachimu přimkl. Nejradši by teď usnul, cítit Itachiho hřejivou náruč bylo tak uklidňující.
"Hej! No tak, broučku, neusínej mi tu." zatřásl s ním lehce Itachi. Sasuke líně rozlepil jedno oko.
"Co je?" zabručel.
"Jak ,co je'?" zasmál se Itachi, "chtěl jsi jít na lov, nezapomněl´s na to, že ne?".
"Hmm… popravdě zapomněl." Přiznal Sasuke a pátravě hodil pohledem směrem k oknu. Přestože přes něj byly zatažené sametové rudé záclony, z úzkého proužku světla pod nimi dokázal určit stav oblohy venku. "Ještě je brzo. Je teprve soumrak." Usoudil, "počkáme, až bude větší tma.".
"Stejně se snaž zůstat vzhůru." Požádal ho Itachi pobaveně, "strašně nerad tě totiž budím.". Sasuke se sám pro sebe ušklíbnul.
"Proč?" zeptal se potom, "to jsem tak protivnej, když mě někdo vytrhne ze spánku?".
"To zrovna ne. Ale jsi vždycky tak roztomilý, když spíš, že je mi tě líto vzbudit." Odvětil Itachi a zacukalo mu v koutcích.

"Ale kdybys tolik nežvanil." Zamumlal tiše Sasuke a trochu se začervenal.

"Myslíš si, že kecám?" ohradil se starší Uchiha a zvedl Sasukeho hlavu za bradu, aby ho donutil podívat se mu do očí.

"Mhmm… jo. Děsně." Řekl rozverně Sasuke a natáhl se, aby ho mohl políbit. Hravě proplétali svoje jazyky, mazlivě otírali rty o sebe a zkoumali každičkou dutinu v ústech toho druhého. Sasuke ucítil lehké mravenčení v podbřišku a zcela automaticky přidal na intenzitě.

"Sasuke…" vzdychl Itachi, když se jeho bráška nadzvedl na loktech a nebezpečně prohluboval jejich polibek, "co to děláš… nech toho, vždyť musíme na lov.".

"Já vím." Zašeptal Sasuke do jeho rtů, "ale do setmění je ještě spousta času. Myslím, že vím, jak ho skvěle využít.".

Upíří doupě...10

29. září 2011 v 19:09 | Smajli |  Upíří doupě
Kapitola X.
Prostornou loukou duněly nárazy kopyt, jak po ní cválal nádherný černý hřebec, nesoucí dva jezdce. Naruta šlehal do tváří ostrý vítr, ze kterého mu slzely oči, jež měl přesto otevřené dokořán. Běh koně byl neuvěřitelně rychlý. Naruto se křečovitě držel Sasukeho paže, které měl černovlásek obtočené kolem jeho těla, aby mohl svírat uzdu, a ze strachu se k němu dozadu tiskl možná víc než bylo nezbytně nutné. A přesto musel uznat, že se mu to líbilo. Okolí kolem nich se rychle měnilo a žaludek se mu třepetal s každým dalším odrazem, ale šílená jízda ho ve své podstatě nadchla. Ani si nestačil všimnout kam se vlastně ubírají, věděl jen, že z louky přejeli přes pastviny, údolím až k další louce pod lesem.
"Leniter, Daemon!"* zaslechl za sebou křiknout Sasukeho. Naruto nevěděl, co to znamená, ale od toho okamžiku kůň běžel pomaleji a pomaleji, z prudkého cvalu zmírnil do klusu a k okraji lesa už dorazili téměř krokem. Černý hřebec se téměř neslyšně vydal po úzké cestičce mezi vysokými stromy a Naruto se okouzleně rozhlížel. Chuchvalce bílé mlhy se poznenáhla rozplynuly a oni spatřili život lesa v pozdním ránu. Na sametovém mechu se třpytily kapky rosy jako démanty, jiskřící vláhu mohli postřehnout i na pavučinách, natažených v borůvčí nebo i mezi blízkými stromy. Po jednom smrku šplhala zrzavá veverka, jen se jí dlouhý ocas blýskal ve větvích. Kdesi opodál slyšeli strakapouda tesat do stromu a všudypřítomný ptačí zpěv pronikal i lesní pěšinou. Jednou Daemonovi přímo pod kopytama proběhl čiperně zajíc. Sasuke Naruta němě upozornil na krásnou štíhlou laň, která však před nimi rychle prchla. Naruto, který si mohl vykroutit hlavu, aby mu neunikl ani jediný pohled téměř nepostřehl, když zastavili na hezké velké mýtince u křišťálového potoka, dokud Sasuke nacvičeným pohybem neseskočil z koně. Naruto se znepokojeně podíval na zem. Jak měl asi tak sesednout? Mladý Uchiha se usmál jeho neklidu, natáhl se, chytil ho kolem pasu a jednoduše ho sundal. Poté poplácal po krku udýchaného hřebce. "Per-belle, Daemon."** Zašeptal zvířeti do ucha a krátce přitiskl tvář k jeho jemné srsti, než ho pohladil po krku a nechal ho, aby se uklidnil a napásl na čerstvé trávě. "Pojď." Vzal pak Naruta za ruku a vedl ho k potoku.
"Teda…" vydechl Naruto okouzleně. Na tak nádherném místě se ještě nikdy neocitl. Kolem dokola byl hluboký les, se všemi jeho krásami. Průzračně čirá voda tu poskakovala přes kameny a tříštila se o kamenité břehy v malých křišťálových kaskádách kapek. Vysoké stromy, které tu dozajista stály několik desítek let, poskytovaly útěchu ve stínu před pálícím sluncem, ale také vše kolem nabíjely jakousi zvláštní pozitivní energií. Všechno jakoby tu mělo své místo, včetně smolného hřebce, jež teď klidně okusoval zelenou trávu, a včetně nich dvou, jediných dvou lidských bytostí široko daleko. Naruto z boku pohlédl na Sasukeho. No… vlastně napůl lidských. Černovlasý mladík upíral své onyxové oči kamsi do dálky a blonďák by si byl přál vědět, co za myšlenky se mu teď honí v hlavě. Poté Sasuke stočil svůj zrak na něj a pousmál se.
"Chodím sem přemýšlet. Jako malí jsme si tady často hráli s Itachim." Prohodil zamyšleně.
"Je to tu úžasný." Přikývl Naruto, "takový… klidný…".
"Jo." souhlasil Sasuke a neuspěchaně se posadil na velký placatý kámen na břehu, rukama si objal kolena "pročistíš si tu hlavu.".
"Hm." Přisvědčil Naruto a přisedl si k němu, "musí to být fajn… mít místo, kam se můžete vracet. Po tom všem…". Sasuke se na něj tázavě podíval s nadzdviženým obočím. "Sarutobi mi to řekl." Přiznal s poněkud provinilým výrazem, "o tom, co se stalo… ve vaší rodině.". Sasuke na něj ještě chvíli zíral a z jeho obličeje se nedaly vyčíst žádné emoce, než se zahleděl zase před sebe kamsi mezi stromy na protějším břehu.
"Nepřekvapuje mě to, Sarutobi nikdy nedokázal před někým tajit pravdu. Je to férový chlap." Řekl pak klidně a Naruto s úlevou zaznamenal, že mu v hlase nezaznívá žádný vztek nebo touha potrestat starého sluhu.
"On… myslím, že si o vás dělá starosti." Nadhodil Naruto svůj postřeh. Sasuke se zasmál.
"Jo, já vím. Nese naše břemeno spolu s námi, i když by nemusel." Odvětil upír s jistou dávkou uznání v tónu.
"Nemusel?" zopakoval překvapeně blonďák. Sasuke na něj znova pronikavě upřel svoje černé oči.
"Co si myslíš, že ho tam držíme násilím?" zeptal se znechuceně, "Sarutobi s námi vyrůstal, byl to náš přítel a když jsme byli ještě kluci, brali jsme ho s Itachim víc jako kamaráda než jako sluhu. Když potom… když jsme zůstali jen tři, Sarutobi si mohl vybrat. Všichni tehdy z hradu odešli, všichni jeho přátelé, známí, jeho družka… ale on zůstal. Jako jediný zůstal. Možná to bral jako svou povinnost, když nás zamlada měl na starosti, možná neměl kam jinam jít, možná mu zdejší hrad přirostl k srdci nebo možná zůstal, abychom měli poslední žijící vzpomínku na naše dětství a na dny, kdy jsme byli šťastní. Nevím. Nikdy jsem se ho nezeptal. Faktem je, že od té doby nás věrně provází a přestože měl za těch třicet let několik možností odejít, nikdy to neudělal. Nevím proč, nemá to logiku. Madara by ho byl dokonce pustil, přes to všechno, co o nás ví, protože Sarutobi by nás nevyzradil, tím jsme si jistí. Každopádně nám každý den slouží, když jsme na lovu, tak nad tím přes svoje vlastní přesvědčení zavírá oči a trpí spolu s námi. Býval bych si přál, aby prožil šťastný a spokojený život někde daleko od tohohle hradu zkázy, daleko od vší té bolesti, která je uzamčená v těch kamenných zdech, ale Sarutobi se tohohle všeho vzdal kvůli dvěma chlapcům, se kterými si jako malý hrál na schovávanou… a ze kterých se staly krvelačné bestie bez možnosti návratu.". Po této na upíra nezvykle dlouhé řeči, se oba na nějakou chvíli odmlčeli. Potom si Sasuke rozpačitě odkašlal, jakoby ho mrzelo, že toho řekl příliš. "Jsi zvláštní, Naruto." Prohodil s mírným pousmáním, "ani nevím, proč ti tohle všechno vykládám.". Blonďák pokrčil rameny a na moment mu po tváři přelétl andílkovský úsměv, když však posléze promluvil, bylo to vážným hlasem:
"Někdy je lepší si o tom s někým popovídat… nebýt na všechno sám.". Uchiha se mu zkoumavě zahleděl do obličeje, až Naruta polila horkost, měl dojem, jak ho upír doslova rentgenoval.
"Možná jo. Ale pro někoho je zase lepší nevědět nic." Odtušil Sasuke a významně na Naruta pohlédl.
"To myslíte, že bych byl raději, kdybych nevěděl nic o tom, co jste zač? Nebo o tom, jak jste se tím stali? To musíte být blázen!" uteklo Narutovi uraženě dřív, než se stačil zarazit, a vzdorně pohlédl Sasukemu do uhlových hloubek. Ten se jen pokřiveně ušklíbl:
"Bacha, chlapče. Mluvíš s upírem.". Naruto se náhle upřeně zadíval do Uchihovy tváře, zamyšleně svraštil obočí a skousl si dolní ret. "Co je?" zeptal se Sasuke malinko udiveným tónem.
"Víte… jen mě tak napadlo… ehm… totiž… jako upír, neměl byste mít… no to…" Naruto poněkud nejistě trhnul hlavou směrem k Sasukeho ústům, "myslím… tesáky? Zatím jsem je u vás viděl jen jednou… když…" trochu zčervenal a větu nedokončil. Sasukemu se zvlnily rty krátkým temným úsměvem, pak pootevřel ústa a obnažil řadu bílých zubů. Naruto fascinovaně sledoval, jak s tichoulinkým cvaknutím vyjely horní ostré špičáky a rázem byly oproti ostatním zubům značně prodloužené. Několik vteřin si je s jakousi posvátnou bázní prohlížel, pak se pomalu zatáhly zpět do dásní. "Vy to můžete takhle ovládat?" vydechl světlovlasý chlapec. Sasuke přikývl a nespouštěl z něj pohled.
"Je to snadné, dokud nemáme hlad nebo nejsme na lovu. Potom se to těžko kontroluje jako celá naše osobnost." Vysvětlil tiše.
"Páni." Zapískl Naruto a zvědavě mu oční kontakt opětoval, "jaké to je, být upírem?". Sasuke lhostejně pokrčil rameny.
"Máš stokrát bystřejší sluch a zrak a vlastně všechny smysly. Cítíš ty nejjemnější pachy a vůně, do jisté míry dokážeš i vycítit lidské emoce jako strach, hněv, vzrušení, radost… Získáš neuvěřitelnou rychlost a sílu. Tvoje tělo přestane stárnout. Zranění se ti velmi rychle hojí. Klesne ti tělesná teplota. Nepůsobí na tebe chlad ani horko, nemoci už nikdy nepoznáš. Nepotřebuješ jíst ani pít, s výjimkou lidské krve. A samozřejmě… nemůžeš nikdy umřít." Pronesl bezbarvým tónem. Naruto nad tím chvíli uvažoval.
"To musí být fajn, ne?" řekl bezmyšlenkovitě. Sasukeho tmavé oči se zúžily:
"Nežertuj, Naruto. Tohle není osud, který bych někomu přál.".
"Proč?" podivil se blonďák, "vypadá to, že to má všechny výhody, na které si vzpomenete.".
"Bereš to jako dar, Naruto. Ale tohle není dar. Je to prokletí, na to nezapomeň." Procedil Sasuke skrz stisknuté zuby.
"Kromě toho s tou lidskou krví na tom nevidím nic tak strašného." Ohradil se Naruto, "kdo by si nepřál mít schopnosti, kterými oplýváte?".
"Nechápeš to." Zavrčel Sasuke a Naruto se náhle bezděčně zachvěl, jak studeně teď zněl jeho hlas, "s postupem času tě tenhle život zabíjí.".
"Ale… ale když jste nesmrtelný…" namítnul Naruto udiveně.
"To je právě ono!" vyštěkl Uchiha a blonďák se automaticky přikrčil, "jsi nesmrtelný. Tohle není něco, co se dá vrátit, až tě to omrzí. Jakmile se jednou staneš tím, čím jsem se stal já, už není cesta zpátky," s každým dalším slovem Sasuke o něco zvyšoval hlas, až téměř křičel, "je to navždycky. Navěky budeš existovat jako temná bytost bez lidské smrtelnosti a bez jakékoli naděje, že někdy budeš… že budeš moct…". Upír se zarazil, jakoby nedokázal dokončit větu a hleděl do vyděšených azurových očí Naruta, ve kterém ta náhlá zuřivá aura černovlasého mladíka vzbudila nenadálý strach. Sasuke se několikrát nadechl a vydechl a pak dokončil už normálním hlasem: "Naruto… být upírem není lehké, i když to má samozřejmě hodně věcí, které se můžou zdát jako báječné. Ale… tenhle způsob života hrozně působí na psychiku. A navíc… stát se jím není tak snadné. Musíš být silný, abys ten proces vůbec přežil. Navíc ta proměna je… je… hrozně bolestivá.". Sasuke se lehce zachvěl. Bylo to vůbec poprvé, co u něj Naruto něco podobného zaznamenal a tím důrazněji působila Sasukeho slova. Na několik okamžiků se mýtinou rozhostilo absolutní ticho, které narušoval jen šelest stromů v náhlém poryvu větru.
"Chápu." Vypravil ze sebe posléze Naruto. Chvíli ještě oba mlčeli. Naruta na jazyku pálily ještě další otázky, nevěděl však, jestli si má troufnout je vyslovit - Sasuke očividně svůj upíří život nechtěl moc probírat. Nakonec ho přirozená zvědavost přece jen přemohla. "Ehm… můžu se ještě na něco zeptat?" zvedl váhavě oči ke svému zamračenému společníkovi.
"Ptej se." Zahučel Sasuke a z jeho tónu se nedalo poznat jeho přesné rozpoložení.
"Jak… jak velká je ta vaše síla?" zajímalo blonďáka. Uchiha si povzdechl a natáhl se pro vlhký oblázek, který ležel na kameni, na němž oba seděli, a který byl veliký zhruba stejně jako jeho dlaň. Poté bez zjevné námahy stiskl tvrdý křemen v hrsti. Naruto okamžitě zaslechl zlověstné zapraskání a kámen se v upírově dlani rozpadl na prach, který Sasuke netečným pohybem zápěstí hodil do vody.
"Teda." Zamumlal obdivně Naruto a dychtivě upřel na mladého šlechtice pohled, "a co vaše rychlost?". Sasuke k němu obrátil své temně černé oči a na moment patřil do blonďákovy tváře. V příštím zlomku sekundy už tam nebyl. Naruto se poplašeně rozhlédl a uviděl ho stát na opačném konci mýtiny, kde se zády opíral o vzrostlý strom. Blonďák nestačil ani mrknout a už byl zase jinde. Tentokrát vpravo u stezky, kterou se sem dostali. Další sekundu nato se objevil na západní straně mýtinky. Naruto tam pomalu ani nestihl pořádně otočit zrak a Sasuke dřepěl na protějším břehu. Světlovlasý chlapec kroutil hlavou na všechny strany, ale nikdy nezahlédl jediný pohyb, kterým by se Sasuke přemisťoval. Jeho lidské oči tu rychlost prostě nezvládaly. Překvapeně vyjekl, když se Uchiha náhle zastavil přímo za jeho zády a ve vlasech na zátylku ucítil jeho horký dech.
"Stačí?" zašeptal upír, až Narutovi naskočila z jeho těsné blízkosti husí kůže a srdce se mu ruzbušilo rychleji, než by mělo.
"Ehm… ano, jistě." Přitakal podivně nakřáplým hlasem a trochu se otřásl, když mu Sasuke ovinul paže kolem pasu.
"Bojíš se mě?" otázal se Uchiha tím svým sametovým tenorem. Naruto lehce zavrtěl hlavou. Sasuke si zřejmě to chvění vyložil jako známku strachu, blonďák mu však nechtěl vysvětlovat, že to mravenčení v podbřišku vyvolal úplně jiný pocit než děs. "To bys ale měl." Poznamenal tmavovlasý naoko káravě a Naruta pustil. Ustoupil od něj na několik stop a klidně si ho měřil pohledem. Blonďák se k němu otočil čelem a chvíli mu ho opětoval. Pocit, který v něm vyvstal po Sasukeho doteku, ho stále neopouštěl. Rozhodným krokem mezi nimi zrušil vzdálenost a s očima upřenýma do onyxových duhovek se trošku natáhl a políbil upíra na rty. Sasuke přimhouřil oči, ale nezračila se v nich zloba ani pohrdání, jen pobavení. Naruto si toho nevšímal a zcela si polibek vychutnával. Přiměl Sasukeho jazyk ke spolupráci a aniž by se staral, jestli bude Uchiha něco namítat, pevně se k němu přimkl. Jak se líbání prohlubovalo a zintenzivnělo, Naruto cítil, jak jeho vzrušení dynamicky roste. Právě uvažoval, jestli by bylo až tak nepohodlné rozdat si to se Sasukem přímo tady na téhle mýtince, když ho od sebe černovlasý odtrhl. Blonďák vydal jakýsi nesouhlasný zvuk, čemuž se upíří šlechtic zasmál. "Myslím, že bychom se měli vrátit." Řekl Sasuke a tiše zapískal. Černý hřebec Daemon, který se až doteď poklidně pásl, poslušně přiklusal. Mladý Uchiha přistoupil k jeho boku, přitáhl si Naruta a vysadil ho na koňský hřbet. Blonďákovu přítomnost nesl Daemon nelibě - zuřivě frkal a hrabal kopyty a vypadalo to, že se chystá vzepjat, aby se cizího jezdce zbavil, Sasuke ho však chytil za uzdu a zahleděl se mu do očí spalujícím pohledem. Když chtěl hřebec odvrátit zrak, přísně ho okřikl v řeči, které Naruto nerozuměl. Trvalo to pár minut a zvíře jevilo čím dál větší známky nervozity, až nakonec kůň sklonil hlavu na znamení své podřízenosti. Naruto se zájmem sledoval, jak ho Sasuke hladí po nozdrách a cosi mu šeptá do ucha. Daemon zafuněl a Sasuke ho poplácal po krku. Teprve pak se vyšvihl za blonďáka a sevřel v rukou otěže. "Imus domos, Daemon."*** Pravil upír jasným hlasem a hřebec se na ta slova obrátil a mírným poklusem vyrazil po cestě, která vedla pryč z mýtiny. Lesní pěšinou proběhli poměrně rychle, navzdory tomu, že byla dost dlouhá, a brzy se ocitli na kraji louky. Nepříliš daleko odtamtud se na kopci vypínal hrad. Sasuke zamlaskal a smolně černý kůň nasadil své obvyklé rychlé tempo, až Narutovi hvízdal vzduch kolem uší a pro jistotu jednou rukou křečovitě sevřel Uchihovu paži a natiskl se k němu dozadu.


Naruto odstrčil zbytek jídla a pomohl Sarutobimu sklidit ze stolu.

"Děkuju." Usmál se na starého sluhu. Neuměl si to vysvětlit, ale byl ve výborné náladě, což bylo poněkud zvláštní vzhledem k tomu, že byl v podstatě zajatcem krvelačných upírů… no možná vlastně spíš jednoho upíra, který si s ním chodil po nocích užívat a on vůbec netušil, jak tohle všechno skončí. Přesto byl v tuhle chvíli naplněný jakýmsi radostným pocitem, jehož příčinu úplně jasně neznal. Nejpravděpodobnější bylo, že mu zvedla náladu dnešní vyjížďka, kdy se po několika dnech, strávených v temném hradu, dostal zase na čerstvý vzduch. Možná k tomu přispěl i dobrý oběd, ale Naruto tak nějak nejasně tušil, že ten pravý a hlavní důvod jeho dobré nálady byl někde jinde… zřejmě ve stáji a jmenoval se Uchiha Sasuke.

"Vypadá to, že sršíš optimismem, chlapče." Konstatoval Sarutobi, který si té změny přirozeně nemohl nevšimnout. Naruto zamrkal a uvědomil si, že poslední asi půl minutu civěl s poněkud přihlouple zasněným úsměvem do plamenů krbu.

"No jo, docela jo." přisvědčil a rozpačitě se zazubil, "možná to bude počasím.".

"Počasím?" opakoval Sarutobi a tak ustaraně se na Naruta podíval, až se tomu blonďák musel začít smát. "Neřekl bych, že za to může sluníčko." Prohodil pak stařec a pozorně si Naruta prohlížel, "myslím, že to bude něco konkrétnějšího…".

"Co tím myslíte?" přestal se Naruto culit a překvapeně se na sluhu zadíval.

"Nic nic…" odvětil Sarutobi významným tónem a pobaveně se uchechtl. Naruto se trochu začervenal, zdálo se mu, že si stařík domyslel víc, než by byl chtěl. Než však stačil ještě něco říct, dveře do komnaty se otevřely a vstoupil mladý tmavovlasý chlapec. "Pane Sasuke." Sarutobi se lehce uklonil.

"Sarutobi, pojď na chvilku za dveře, chci s tebou něco probrat." Přikázal upír tiše. V Narutovi hrklo a vrhl po něm zděšený pohled. Chce snad Sarutobiho seřvat za to, co blonďákovi prozradil o rodině Uchihů? Naruto okamžitě zalitoval, že to Sasukemu řekl. Nechtěl dostat starého muže do problémů. Vždyť to u toho potoka nevypadalo, že by to černovlasému nějak moc vadilo, nevypadal naštvaně. Chce Sarutobiho potrestat? Blonďák napjatým zrakem provázel staříka až ze dveří, které Sasuke vzápětí zabouchl. Naruto chvíli jen nepohnutě stál, ale pak ho něco napadlo. Zaváhal, protože se bál, že ho odhalí, ale pak po špičkách a co nejtišeji dovedl pospíchal ke dveřím. Přitiskl ucho k tvrdému dřevu, aby se mu podařilo zachytit úryvek rozhovoru. "…Kakashi už bude vědět. Zařídíš to?".
"Spolehněte se, pane. Stejně musím zítra do vesnice, pan Madara potřebuje doručit nějaké dopisy.".
"Dobrá, můžeš jít.". Potom zaslechl Naruto spěšné kroky, které se vzdalovaly, až úplně odezněly. "To tě nikdo nenaučil, že poslouchat za dveřmi není zdvořilé, Naruto?" zazněl poté Sasukeho pobavený hlas a blonďák v úleku odskočil dozadu. Dveře se znovu otevřely a Sasuke vešel dovnitř. Naruto se omluvně pousmál:
"Slyšel jste mě?". Uchiha přikývl a upřel na něj pohled svých onyxových očí.
"Co jste to poslal Sarutobiho vyřizovat?" zeptal se pak blonďák.
"Nebuď zvědavý." Odbyl ho Sasuke a beze spěchu přešel ke stolu, kde nalil z džbánu krvavě rudé víno do dvou číší.
"Kdo je Kakashi?" nedal Naruto pokoj a přijal jeden z pohárů, který mu Sasuke nabídnul.
"To se dozvíš zítra." Ujistil ho upír a Naruto z jeho tónu poznal, že je zbytečné vyzvídat. Sasuke se napil a Naruto ho po krátkém otálení napodobil. Černovlasý mladík přešel k posteli, na kterou se následně posadil a zamyšleně si modrookého měřil očima, až z toho Naruto znervózněl.
"Tak… co budeme teď dělat?" otázal se Naruto nejistě, avšak v jeho hlase zazněla nepatrná stopa čehosi, co by se dalo považovat za nadějný podtón. Sasuke to postřehl a nadzvedl obočí.
"Vlastně nemám ponětí." Pokrčil pak rameny. Naruto odložil nedopité víno na desku vyřezávaného stolku, několika kroky překonal vzdálenost mezi nimi a přisedl si k upírovi.
"Já bych možná měl jeden nápad." Nadhodil trošku nervózně a malinko se k němu ještě přisunul, aby seděli těsně u sebe. Sasukemu zacukalo v koutcích.
"Vážně? Tak mi o něm pověz." Vybídl ho s lehkým zavrněním, z něhož Narutovi naskočila husí kůže. Trochu si odkašlal a poněkud chraptivě pronesl:
"No… možná by byla lepší… praktická ukázka…". Sasukemu zajiskřilo v očích a rozhodl se přistoupit na jeho hru.
"Dobře. Tak tedy… ukaž." Odtušil a spalujícím pohledem se zahleděl na blonďáka. Ten očividně zrozpačitěl a uhnul zrakem, když váhavě položil svou dlaň Uchihovi na stehno a přiblížil se k jeho obličeji. Pečlivě se vyhnul černým studánkám, zatímco upíra políbil. Sasuke si nechal do úst vklouznout cizí jazyk a nechal iniciativu na světlovlasém chlapci. Bavil se tou jeho nesmělostí a zároveň přirozenou zvědavostí v objevování pocitů, které mu byly až donedávna tabu. Naruto mírným tlakem donutil Sasukeho, aby se položil naznak a přitulil se k jeho boku, aniž by přitom oddělil jejich rty. Jeho ruka se pomalu začala přesouvat z Uchihova stehna výš. Bylo to vzrušující se upíra dotýkat a Naruto cítil, jak se mu začíná zrychlovat dech a tep srdce. Zpočátku jemný s zdrženlivý polibek se postupně prohluboval a v kalhotách obou chlapců se začala tvořit vyboulenina. Naruto zlehka přejel dlaní přes napnutou látku v Sasukeho slabinách a spokojeně mu vydechl do úst. Začínalo se mu to líbit čím dál víc. Nedočkavě vnořil prsty pod košili černovlasého šlechtice, aby se mohl dotýkat hedvábné kůže na plochém břiše. Zakrátko zajel dlaní i pod lem tmavých kalhot. Než však mohl učinit cokoliv dalšího, Sasuke ho prudce popadl za zápěstí a odtáhl jeho ruku. V příští vteřině blonďáka od sebe odstrčil, a rychle se posadil. Naruto chvíli jen překvapeně kulil oči, než si uvědomil, co se vlastně stalo.
"Proč… co… jdu na to moc rychle nebo co?" zeptal se až téměř vyděšeně, když zíral do těch černých očí.
"O to nejde." Sasuke odvrátil pohled. Naruto se také vytáhl do sedu a pár okamžiků se na upíra jen němě díval.
"Vy se prostě bojíte, že se nedokážete ovládnout, když se mnou budete spát, že je to tak?" naklonil potom hlavu na stranu. Sasuke mu neodpověděl. "Ještě před třemi dny vám to nevadilo." Připomněl mu Naruto, "co se tak změnilo od té doby?". Ticho ze strany černovlasého trvalo i nadále a blonďák už si myslel, že se nedočká odpovědi, když Sasuke potichu zamumlal:
"Sám vlastně nevím.". Přestože z toho nebyl Naruto o nic moudřejší, pousmál se:
"Tak vidíte.". Naklonil se znovu k upírovi a laškovně mu přejel jazykem po krku. Dlaní mu přitom sklouzl po hrudi. Sasuke však uhnul a odtáhl se.
"Nech toho." Zavrčel.
"Hele, jedinej, kdo by si tady měl stěžovat, jsem já." Namítnul téměř dotčeně Naruto, "protože to mě tady hrozí smrt v případě, že se neuhlídáte.".
"Tak vidíš." Oplatil mu Sasuke s pokřiveným úšklebkem. Naruto se přiblížil rty k jeho uchu a zdánlivě nevinným hlasem prohodil:
"Co když jsem ochotný to risknout?". Sasuke překvapeně zamrkal a pro změnu se zatvářil rozhozeně on. Blonďákovu ruku, která se opět nebezpečně přiblížila k jeho rozkroku, však rázně zastavil. Naruto se zamračil a zúženýma očima patřil do upírova obličeje. Sasukeho výraz byl najednou zamyšlený. Se skousnutým rtem sledoval Naruta a zdálo se, že o něčem uvažuje. "Co je?" podivil se světlovlasý chlapec, ale Uchiha se vzápětí odkulil, vstal z postele a bez jediného slova odešel z místnosti. Naruto s vytřeštěnýma očima zíral na dveře, které se za upírem hlasitě zabouchly a nechápal už vůbec nic.
Sasuke rychle kráčel kamennými chodbami hradu s jasným cílem. Měl jistý plán, ale nechtěl se do toho pouštět sám. Naruto měl pravdu - bál se, že by nedokázal potlačit svůj lovecký instinkt. Bylo riskantní s blonďákem spát… obzvlášť teď. Ale jestliže na tom Naruto trval a byl dokonce ochotný to nebezpečí unést… proč se o to nepokusit? Napřed ale musel něco zařídit, musel to riziko aspoň trochu snížit. Sasuke při chůzi lehce nakrčil obočí. Nikdy by si nepomyslel, že se dostane do takovéhle situace. Nemělo by mu na tom klukovi záležet, proč vlastně tohle všechno dělal? Co to jen v tom blonďatém chlapci bylo, že kvůli němu ztrácel svou chladnou masku nepřístupnosti? Nestihl o tom však víc uvažovat, protože se ocitl na místě. Zastavil se a pár vteřin zíral na tmavé dřevo. Pak krátce zaklepal a aniž by čekal na vyzvání, vstoupil do Itachiho pokoje.
* "Zvolna, Démone!"
** "Moc pěkně, Démone."
*** "Jdeme domů, Démone."

Upíří doupě...9

29. září 2011 v 19:02 | Smajli |  Upíří doupě

Kapitola IX.

Ranní červnové sluníčko stálo na azurově čisté obloze a vysílalo své hřejivé paprsky do okolí. V trávě se třpytily kapky rosy jako poztrácené démanty a krajinou se rozléhalo veselé ptačí cvrlikání. Na kopci se v jitřním jiskřivém vzduchu skvěl kamenný hrad, v jehož jedné komnatě právě otevíral oči mladý blonďatý chlapec. Naruto chvíli mžoural na rudá nebesa nad sebou, než pořádně prokoukl. Dnes se mu spalo až nezvykle dobře, samotného ho to překvapilo. Vytáhl se do sedu a zívl na plnou pusu.
"Výborně, už jsi vzhůru." Zazněl z křesla v koutu pokoje sametový hlas. Naruto se automaticky otočil za zvukem. Nepřekvapilo ho, když tam spatřil sedět Sasukeho Uchihu, jež v prstech svíral sklenku s červeným vínem a upřeně ho pozoroval. Co však bylo pro něj nové, ve chvíli, kdy upíra spatřil, v žaludku jakoby se mu náhle zatřepetalo několik motýlů. Byl to zvláštní pocit.
"Ehm… jak dlouho už tu sedíte?" zeptal se a trochu si protáhl ztuhlé svaly.
"Asi čtyři hodiny." Pokrčil rameny černovlasý mladík a napil se.
"Páni, čtyři hodiny?" opakoval Naruto udiveně, "a kolik je?".
"Po deváté." Odtušil Uchiha, "spal jsi dobře?". Naruto překvapeně zamrkal.
"No… ano." přiznal potom upřímně, "vlastně až moc. A vy?". Sasuke nadzvedl obočí.
"Jo, já jsem spal dobře." Odpověděl potom. Naruto přelezl k okraji postele, kde se posadil. Všiml si, že na židli u postele leželo jeho oblečení z předchozího dne, začal se tedy převlékat, zatímco ho Sasuke netečně sledoval. Blonďák už se před ním dokonce ani nestyděl. Upír ho už viděl nahého tolikrát, že mu to skoro přestalo vadit. Sasuke mu pokynul paží ke stolu, na kterém se stejně jako včera skvěla bohatá snídaně: "Jez.". Naruto tedy obsadil jednu židli a bez námitek se pustil do snídaně. S potěšením zaznamenal, že kamenný džbánek obsahoval čistou vodu namísto obvyklého vína. Spořádal jídlo poměrně rychle, tentokrát mezi oběma chlapci neprobíhala žádná konverzace jako předchozího dne. Když Naruto dojedl, ozval se Uchiha s otázkou: "Jak jsi na tom fyzicky? Bolí tě to ještě?". Blonďák se trochu začervenal, ale pevně opětoval Sasukeho pohled, když odpovídal popravdě:
"Už je to skoro dobré.". Sasuke naklonil hlavu na stranu a zamyšleně si ho měřil očima. Z jeho kamenného výrazu se nedalo nic vyčíst.
"Lehni si, ošetřím ti to." Pravil upír poté a vstal. Naruto trochu pozvedl obočí, ale poslušně odkráčel zpátky k posteli a bez protestů začal zase odkládat oděv. Zcela nahý se vyhoupl na matraci a automaticky už si lehl na břicho. Sasuke k němu neuspěchaně došel, přičemž po cestě vytáhl z kapsy obvyklých černých kalhot malou nádobku. Poté si sedl na okraj postele a jedním prstem přejel blonďákovi po páteři, až se Naruto zachvěl. Tentokrát však Sasuke celou věc nijak neprotahoval. Až překvapivě jemně roztáhl Narutovi obě polokoule pozadí a prohlédl si ránu. "Řekl bych, že zítra už to bude v pořádku." Konstatoval potom s jakýmsi zadostiučiněním. Otevřel lahvičku a nabral si na prsty hojivou mast. Naruto trochu zasykl, když ucítil chladný dotek na svém nejintimnějším otvoru, ale ani se nehnul. Vnímal, jak Uchiha pečlivě roztírá heřmánek a uvažoval, co asi zavinilo tu změnu jeho jindy tak chladného chování. Zabrán do svých myšlenek si ani neuvědomoval, kdy tmavovlasý mladík dodělal svojí péči a zavřenou lahvičku položil na noční stolek. "Už se můžeš obléknout." Vytrhl Naruta z úvah jeho sametový hlas. Blonďák zamrkal a teprve teď mu došlo, že Uchiha skončil.
"Ehm… jasně…" zamumlal rozpačitě a bez váhání na sebe znovu navlékl oblečení. Sasuke ho celou dobu sledoval pohledem.
"Takže… půjdeme?" položil mu poté Sasuke poněkud zvláštní otázku.
"Ehm… cože? K-kam bysme měli jít?" znejistěl Naruto. K jeho nesmírnému překvapení se upírovou tváří mihl náznak úsměvu.
"Včera sis stěžoval, že jsi tu už několik dní zavřený v tomhle pokoji. Myslel jsem, že změna prostředí by ti neuškodila." Odvětil pak klidně. Naruto šokovaně pootevřel ústa.
"To jako vážně?" ujišťoval se potom pomalu, "můžu… můžu na chvíli někam jinam?".
"Provedu tě po hradě." Řekl Sasuke a v očích mu zajiskřilo, "aspoň to tu trochu poznáš.". Mladý Uchiha zamířil ke dveřím, otevřel je a pokynul zkoprnělému Narutovi ven z komnaty. Blonďák ještě okamžik nebyl schopen pohybu, pak se ale zazubil a následoval černovlasého mladíka ze dveří, které se za nimi hlasitě zabouchly.
Ve velkém, vkusně zařízeném a poměrně útulném salónku seděli v křeslech u krbu dva muži. Oba měli hodně společných rysů - uhlově černé dlouhé vlasy, stejně tak smolně černé oči, ostře řezané rysy ve tvářích, smetanově bledou pokožku a také zvláštní temnou krásu, kterou oba oplývali. Oba dva se také věnovali stejné činnosti - četbě. Z jejich podivně nezaujatých obličejů se nedaly vyčíst žádné emoce. Ti dva spolu vůbec nemluvili, vlastně se na sebe ani nepodívali a nejhlasitějším zvukem v místnosti bylo praskání polen v ohništi a občas zašustění papíru, když některý z nich otočil stránku. Až do té doby, než se otevřely dveře místnosti a dovnitř vstoupily další dvě postavy, obě mužské. První byl hubený blonďatý kluk střední postavy s blankytně modrýma zvědavýma očima a jakýmsi nevinným výrazem ve tváři. Ten druhý byl o něco vyšší a na první pohled musel být příbuzný dvou mužů v křesle - i on měl tytéž vlasy barvy sovího dne, i když je měl na rozdíl od nich krátké, měl však i stejně půlnočně tmavé oči a bledší odstín sametové pokožky. Také byl výrazně mladší, i když jeho rysy byly už dost ostře řezané.
"Tak tady trávíte většinou čas? Máte tu… oh…" blonďatý chlapec začal mluvit, ovšem když spatřil v křeslech postavy starších Uchihů, zarazil se a zachvěl. Naruto sklopil oči a uhnul pohledem. Nečekal, že zde narazí na Sasukeho příbuzné a trochu ho to vyděsilo. Na Sasukeho už si tak nějak zvykl, ale vůbec netušil, jak na jeho přítomnost budou reagovat další upíři. Sasuke vytušil, odkud pramení Narutovo zakoktání a mávl rukou směrem k tmavovlasým mužům u krbu.
"To je můj bratr Itachi a můj strýc Madara." Okomentoval jejich přítomnost. "A tohle je Naruto." Dodal směrem k upírům. Blonďák váhavě zvedl oči a pokusil se na oba trochu bázlivě usmát, i když mu to moc nešlo:
"Těší mě.". Ovšem ani v nejmenším to nevypadalo, že by mu starší Uchihové hodlali zdvořilost oplatit. Itachi na něj jen krátce úsečně kývl a Madara dokonce ani to. A oči, kterýma se na Naruta dívaly, byly tak děsivě studené, až sebou blonďatý chlapec polekaně cukl. Opět cítil, jak mu v žilách koluje strach, když viděl ty ledové výrazy. Okamžitě zatěkal pohledem jinam a roztřeseně polkl. Měl takový dojem, že kdyby tu teď Sasuke nebyl s ním, nejspíš by ho rozsápali na kusy. Nejmladší Uchiha si však zřejmě žádné starosti nepřipouštěl. Úplně klidně vzal Naruta za paži a postrčil ho k jedné ze stěn, aby mu mohl ukázat portréty, které na nich visely.
"Tohle je můj praprapraděd, ten nechal přistavět k hradu celé západní křídlo. A ta žena vedle něj, to je moje praprapramáti, byla z rodu Hyuuga, ten myslím žije dodnes někde ve Francii…" vysvětloval černovlasý chlapec a Naruto zaujatě poslouchal. Oproti jeho veškerému očekávání to bylo docela zajímavé, slyšet ze Sasukeho úst historii rodu Uchihů. Sasuke svůj výklad prokládal několika zábavnými historkami, takže se blonďák občas i celkem bavil. "Jinak, tohle je část naší knihovny, zbytek je v jedné z komnat v jižní části hradu." Poukázal Sasuke na pár těžkých dřevěných skříní, v nichž bylo vyskládáno pár desítek knih.
"Páni…" uteklo Narutovi, "a vy to máte všechno přečtené?".
"Zajisté. Tyhle znám skoro zpaměti." Nejmladší Uchiha přejel láskyplně dlaní přes kožené hřbety několika z nich.
"To proto, že seš takovej knihomol." Uchichtnul se od krbu Itachi.
"Zmlkni, hňupe." Doporučil mu Sasuke, aniž by na bratra pohlédl.
"Nemluvím snad pravdu?" zasmál se dlouhovlasý ze sourozenců, "věčně máš frňák zabořenej do stránek, div si ho neodřeš.".
"No, na rozdíl od tebe se aspoň zabývám nějakou perspektivní činností. Vědomosti jsou důležitější než nějaké tvoje patlaniny. Itachi totiž maluje." Prohodil Sasuke směrem k Narutovi a posměšně se na bratra ušklíbl, "nebo si aspoň myslí, že maluje. Já bych ovšem za jeho kresby nedal ani groš.".
"V umění je budoucnost a je to rozhodně zábavnější, když něco sám tvoříš, místo toho, abys jen četl o skutcích, které vykonali jiní." Přimhouřil Itachi oči a zamračil se.
"Jo, jenže znát historii je důležité, jelikož se opakuje. Lidi se nemění, mění se jen kulisy. Je lepší, když se vzděláváš a naučíš se reagovat na určité situace." Kontroloval okamžitě Sasuke. Blonďák nejistě těkal očima od jednoho k druhému a nervózně si hryzal spodní ret.
"Ale všeho moc škodí, navíc vzdělání tě neuživí." Naklonil Itachi hlavu na stranu.
"A ty tvoje mazanice by tě jako uživily jo?" rozesmál se Sasuke, "zajímalo by mě, kdo by měl zájem o obrazy od takovýho trouby jako seš ty.".
"No, furt lepší bejt trouba než takovej mrňavej spratek jako ty." ohrnul Itachi horní ret.
"Závidíš, co šmejde?" odfrkl si Sasuke.
"Jo, ještě kdyby bylo co, ty prevíte.".
"Idiote."
"Blbče."
"Kreténe."
"Ty jedna malá štěnice…!"
"Nezdá se ti jakoby tu někdo mluvil, Naruto?" obrátil se Sasuke přezíravě k blonďákovi. Itachi zúžil oči a zasyčel. Narutovi z toho zvuku naskočila husí kůže. Nejmladší Uchiha zase odhalil zuby a hrozivě zavrčel. Bylo to děsuplná podívaná, jak tam proti sobě stáli a cenili zuby jeden na druhého jako nějaké divoké šelmy.
"Přestaňte sakra, oba dva!" zazněl od krbu výhrůžný hlas Madary, "pořád se jenom haštěříte, je to vážně unavující, najděte si laskavě jinou zábavu!". Oba bratři se po napomenutí pomalu uvolnili ze svých bojových pozic a přestože po sobě ještě pořád vrhali zlověstné pohledy, ani jeden z nich už nic neřekl. Naruto, který se ještě trochu chvěl strachem z předchozí situace, tázavě pohlédl na Sasukeho. Ten si odkašlal a malinko se na něj pousmál:
"Promiň. Pojď, půjdeme, chci ti ještě něco ukázat.". Naruto vděčně zamířil ke dveřím - nemohl se dočkat, až se dostane z dohledu dvou starších Uchihů, kterým očividně nebyl ani trochu po chuti. Na prahu se ještě nervózně ohlédl:
"Ehm… moc mě těšilo." Dodal na rozloučenou zdvořile. Madara ani Itachi mu však neodpověděli a Sasuke se jen trochu pobaveně zaculil a vydal se na chodbu za blonďákem. Než za sebou zabouchl těžké dubové dveře, ještě na malý okamžik si pohlédl s Itachim do očí.
"Tak pojď." Pobídl venku před salónkem světlovlasého chlapce a vykročil. Naruto se k němu připojil. Tentokrát kráčeli mlčky až do té doby, co v jedné z dalších chodeb narazili na postavu starého sluhy.
"Sarutobi!" vyhrkl Naruto s jakousi bezděčnou radostí v hlase.
"Dobré poledne, pane Sasuke, Naruto." Pozdravil je stařík s laskavým úsměvem na tváři.
"Sarutobi." Kývl na něj upír, "je všechno připraveno?".
"Ovšem, pane. Je na nádvoří." Přisvědčil Sarutobi.
"Výborně." Řekl Sasuke, "neměl jsi problémy?".
"Ani moc ne, pane. Dělal jsem, co jste mi poradil." Zavrtěl Sarutobi hlavou.
"Fajn." Přikývl znovu Sasuke.
"Co je připraveno?" nechápal Naruto a zvědavě těkal očima od jednoho k druhému.
"Pojď a uvidíš." Pousmál se nejmladší Uchiha a postrčil ho k dalším dveřím. Tyhle byly velké, dřevěné, s těžkou mosaznou klikou. Sarutobi je úslužně otevřel a Naruta v tu chvíli napůl oslepily sluneční paprsky, které na něj znenadání zaútočily. Překvapeně mrkal, jak se snažil bránit před prudkým světlem, ale bez odporu se nechal provést ven. Když se jeho oči vzpamatovaly, naskytla se jim podívaná, která způsobila, že blonďák šokovaně pootevřel ústa. Byl venku! Temné šero, které vládlo uvnitř hradu nahradil oslnivý jas letního slunce a chřípí se mu naplnilo panensky čerstvým ranním vzduchem. Po těch čtyřech dnech mu tahle změna připadala velice rapidní. Okamžitě zvedl hlavu, aby mohl spatřit jasně modrou oblohu s několika bílými beránky a do uší mu znělo ptačí cvrlikání. Pak zaslechl, jak se Sasuke pobaveně zasmál: "No, je vidět, žes byl opravdu zvyklý na pobyt venku.". Naruto na něj pohlédl, jakoby ho viděl poprvé v životě a zcela automaticky k němu pocítil nával vděčnosti. Pak se zvědavě rozhlédl kolem. Stáli se Sasukem na kamenném a prostorném nádvoří, které se ještě tak trochu halilo do lehkého oparu mlhy. Zaregistroval obrys studny, o které se zmiňoval Sarutobi, pak ale jeho zrak upoutalo něco jiného. Zhruba uprostřed nádvoří stál vysoký černý hřebec. Jeho srst hrála všemi barvami noční oblohy a leskla se jako černé hedvábí. Bohatá hříva mu spadala až na krk a s dlouhým hladkým ocasem si pohrával mírný vánek. Stál úplně klidně, sotvaže občas ladně přešlápl z nohy na nohu. Od nozder mu v chladivém ranním vzduchu unikala pára, když poprvé zafrkal a netrpělivě zahrabal kopytem na hrubém kameni. Díky té jeho temné kráse a díky bílé mlze, která se mu rozvalovala kolem nohou a v dálce za ním tvořila oponu, se zdál kůň jako divukrásné stvoření z jiného světa.
"Páni…" uteklo Narutovi, když s vytřeštěnýma očima zíral na ušlechtilé zvíře.
"Líbí se ti?" zašeptal Sasuke, kterého těšil ten Narutův okouzlený tón.
"Je nádherný." Přisvědčil Naruto s téměř posvátnou úctou v hlase. Oba chlapci chvíli jen sledovali tu úchvatnou podívanou.
"Pojď." pokynul pak Sasuke gestem k němu. Šel první a Naruto se obezřetně držel kousek za ním. Nejmladší Uchiha přešel až ke koni, ale když se přiblížil blonďák, černý hřebec protestně zaržál a vzepjal se na zadních, až Naruto vystrašeně ucouvl o několik kroků. Sasuke chytil koně za uzdu a přitáhl si jeho hlavu. Naruto neslyšel, co zvířeti šeptal do ucha a přitom ho lehce hladil po nozdrách. Trvalo to jen okamžik, pak koně popleskal po tváři a obrátil se k Narutovi. "Pojď," zopakoval, "neboj se, nic ti neudělá.". Naruto na upíra podezíravě pohlédl. Přece jenom… zdálo se, že ten kůň je z divokých vajec. Nerad by dostal jednu kopytem. Blonďák tedy opatrně přišel blíž a obezřetně si hřebce měřil očima. Zvíře se však ani nehnulo, jen klidně oddechovalo. Naruto nasucho polknul a přiblížil se na vzdálenost asi dvou stop.
"Teda…" hlesl, když si zblízka prohlížel krásné zbarvení srsti, velké černé oči a sametově jemné pysky.
"Jmenuje se Daemon." Informoval ho tiše Sasuke, " je mu šest let. Dostal jsem ho jako dárek k narozeninám.".
"Je úžasný." Pousmál se Naruto a zářícíma očima sledoval, jak se hrudník velkého zvířete pravidelně zvedal.
"Můžeš se ho dotknout." Navrhl Sasuke a Naruto po něm střelil rychlým postranním pohledem, "myslím to vážně, Naruto. Neublíží ti.". Naruto nejprve zaváhal, ale pak se zatajeným dechem vztáhl ruku a pomalu se lehoulince dotkl Daemonovy líce. Hřebec nedal najevo žádné zvláštní pohnutí, jen párkrát zamrkal. Blonďák ho fascinovaně pohladil naplocho dlaní po tváři - jeho srst byla neuvěřitelně hebká jakoby to ani nebyly žíně. "Je to skutečný ďábel." Šeptl Sasuke a v jeho onyxových duhovkách byla znát nefalšovaná náklonnost k vznešenému zvířeti, "ukážu ti, jak je rychlý. Vylez si na něj.".
"Cože?" otázal se Naruto vylekaně, "ne, to ne… ne, ne… v životě jsem neseděl na koňském hřbetě.".
"Tak to zkusíš poprvé." Usoudil Sasuke a v očích mu zajiskřilo, "nic na tom není, pojď sem.". Obešel koně a Naruta táhl za paži za sebou, až se ocitli u Daemonova boku, kde mu nastavil z dlaní stoličku. "No tak." pobídl blonďáka, když to jeho okolkování už trvalo moc dlouho, "neboj se.". Naruto měl však trochu strach a jen velice neochotně a váhavě si jednou nohou stoupl na Uchihovy spojené dlaně a za Sasukeho pomoci se neohrabaně vyškrábal na hřebcův hřbet. Daemon temně zaržál, nespokojeně zahrabal kopyty a ohnivě odfrkl. "Inactivitas, Daemon, inactivitas."* Prohodil Sasuke podmanivým, ale varovným hlasem směrem ke koni a konejšivě ho poplácal po krku. Poté se jedním elegantním a plynulým pohybem vyhoupl za Naruta a sevřel v rukou uzdu.
"Já nevím. Mně to nepřijde jako dobrý nápad." Zafňukal Naruto a nervózně shlížel na zem. Ten kůň byl ale vážně vysoký, kdyby teď sletěl…
"Nenechám tě spadnout." Ujistil ho Sasuke, jakoby přesně věděl, na co blonďák myslí, "věříš mi aspoň trochu, Naruto?". Jmenovaného ta otázka malinko zaskočila a překvapeně otočil hlavu, aby se mohl setkal s upřeným pohledem smolně černých očí. Potom krátce přikývnul. Okamžik nato černovlasý mladík lehce zaryl paty do boků koně a hřebec vyrazil z nádvoří jako blesk.
*"Klid, Démone, klid."

Upíří doupě...8

29. září 2011 v 19:00 | Smajli |  Upíří doupě

Kapitola VIII.

Naruto zamyšleně rozčeřil vodní hladinu ve velké kádi, v níž se právě nacházel, a která byla plná teplé vody s bylinkami. Musel říct, že mu koupel docela prospěla. Měla zázračný uvolňující účinek a omamné výpary levandule, jež jako téměř jediné poznal z té sušené směsi, mu poněkud otupovaly neklidnou mysl. Jinak musel totiž pořád přemítat o historii zdejších obyvatel hradu, kterou před několika hodinami vyslechl. Připadalo mu to všechno tak neskutečné a přece to byla pravda. Byl tak pohroužen do svých úvah, že úplně přeslechnul tiché vrznutí a posléze klapnutí zavíraných dveří. Probral ho až hlas, který se mu nečekaně ozval za zády:
"Nad čím tak usilovně přemýšlíš?". V úleku sebou tak trhnul, až trocha vody vyšplíchla ven. Okamžitě otočil hlavu a setkal se s uhlovýma očima nejmladšího Uchihy. Sasuke tam stál, v obličeji obvyklý kamenný výraz, na sobě měl svůj rudočerný plášť, černé kalhoty a bílou košili. Naruto musel pokaždé žasnout, že tak temná bytost dokáže vypadat téměř andělsky dokonale.
"Ehm… já… já…" zakoktal se, protože nevěděl, jestli může Sasukemu říct pravdu - nechtěl dostat Sarutobiho do problémů, "j-jen… jen jsem…".
"Pojď z té vody, ať se nerozmočíš." Přerušil ho tiše Sasuke, přistoupil blíž a nastavil mu velký kus látky, která sloužila k osušení. Naruto tedy váhavě vylezl a černovlasý mladík mu ovinul látku kolem těla. Poté přešel ke stolu a zatímco se Naruto otíral, nalil do dvou pohárů krvavě rudou tekutinu. "Dáš mi zase košem, když ti nabídnu víno?" nadhodil Uchiha a podal mu jednu číši.
"Jako bych měl na výběr." Zamumlal Naruto potichu vzdorně a trochu se napil. Na chvíli se mu zdálo, jakoby po Sasukeho tváři přeběhl lehký úsměv, ale nebyl si jistý, jestli si to jen nenamlouval.
"Snad jsem v tom neslyšel ukřivděnost?" ušklíbl se Sasuke a přeměřil si blonďáka očima, "copak, nelíbí se ti tady snad?".
"Jsem tu jako vězeň." Opáčil nakvašeně Naruto.
"A schází ti tady něco?" nadzvedl nejmladší Uchiha obočí.
"Myslíte kromě čerstvého vzduchu a volného pohybu?" protáhl Naruto naoko zamyšleně, "schází mi svoboda.".
"K čemu by ti byla?" odfrkl pobaveně Sasuke, "kdo tam na tebe venku čeká?". Naruto odvrátil pohled. I když to možná nevěděl, tmavovlasý chlapec se dotkl jeho citlivého místa. Ta poslední věta ho zabolela. Samozřejmě že na něj nikdo nečekal, neměl nikoho, kdo by si o něj dělal starosti. Kdo by ho postrádal… "Tak co, půjdeme spát?" vytrhl ho z úvah Sasukeho hlas. Kupodivu zněl jaksi omluvně, jakoby upír vytušil, jak na Naruta jeho slova zapůsobila. Překvapeně se na něj opět podíval.
"Spát?" zopakoval poněkud nechápavě.
"No to je taková ta činnost, při které upadáš do nevědomí a někdy se ti zdají sny." Pitvořil se Sasuke. Naruto po něm naštvaně loupl očima:
"Já vím, co to znamená.".
"Výborně." Zaradoval se ironicky nejmladší Uchiha a hodil Narutovi nějaké oblečení, které přinesl s sebou. Blonďák to bleskově prozkoumal - volné bavlněné šedé kalhoty a něco, co se podobalo bílému tričku. "Řekl bych, že to bude na spaní asi pohodlnější než to předešlé." Podotkl Sasuke netečně. Dopil pohár a přešel k posteli, kde si svléknul rudočerný plášť a košili. Pak zívl, vyhoupl se na lože a přikryl se tenkou pokrývkou. Dokonce se ani na Naruta nedíval, když si blonďatý chlapec oblékal donesené šatstvo. Naruta ta podivná změna jeho chování udivovala a nebyl si tak úplně jistý, že mu vyhovuje. Kdyby Sasuke jednal jako dřív, pořád tak přehlíživě, kdyby si z něj dál dělal sexuální hračku, aspoň by to chápal. Rozuměl by takovému chování, i když by ho samozřejmě odsuzoval. Ale tohle bylo prostě divné. Možná v tom z jeho strany taky hrálo roli něco jiného, ale nad tím se radši nechtěl ani zamýšlet. Váhavě také popošel k posteli a posadil se na ni. Tázavě se zahleděl na černovlasého mladíka. "Copak?" všiml si toho Uchiha.
"No… co teď?" otázal se Naruto rádoby zvědavě, "půjdete spát nebo mě přefiknete?". Upírovy temné oči se mu zapíchly do obličeje, až Naruta zamrazilo.
"Co bys radši?" zeptal se klidně Sasuke.
"No dovolte?" prskl Naruto, "to je snad jasné ne?".
"Ne, teď už to tak jasné není." Odtušil tmavovlasý a v jeho tónu se nedala nepostřehnout jistá dávka pobavení.
"Co… co tím myslíte?" znejistěl Naruto. Sasuke se narovnal do sedu a po tváři mu pohrával pokřivený úsměv se samolibým nádechem.
"Ty to totiž chceš." Pravil s tichým smíchem.
"C-cože?!" vyrazil ze sebe Naruto a žaludek se mu zhoupl podivným pocitem, který neuměl pojmenovat. Ačkoliv se usilovně snažil tomu zabránit, začervenal se. "Co tím sakra chcete říct?!" vyjel na upíra a za ten provokativní úsměšek by mu nejraději jednu vrazil, "že… že se mi snad jako líbí, když… když…!?".
"Přesně tak." přitakal Sasuke a nespouštěl z něj oči, "jinak bys o tom pořád nemluvil.".
"Jste blázen!" obvinil ho Naruto zbytečně hlasitě. Neměl ponětí, proč tak vyvádí. Měl mu úplně klidně říct, že se mu jeho předchozí počínání hnusilo a chce se jen ujistit, že v něm nebude pokračovat. To by bylo přece logické, nemá žádný důvod, aby takhle pěnil. Nemá důvod se obhajovat… leda že by… leda že by v koutku duše věděl, že má ten zatracený Uchiha pravdu a on že po styku touží? Trošku? Maličko? Ždibínek?
"Vskutku?" bavil se Sasuke a než mohl Naruto něco namítnout, černovlasý chlapec se k němu naklonil a přitiskl mu rty pod ucho. Blonďák ztuhl úlekem. Sasukeho horký dech ho zašimral na citlivé kůži a když mu Uchiha špičkou jazyka přejel po ušním lalůčku, Narutem proběhla drobná vlna vzrušení. V duchu si nadával pěkně ostrými jmény, ale přitom držel jako očarovaná ovce celou dobu, co ho Sasuke líbal na krku a bylo mu úplně jedno, že se tím vystavuje riziku, neboť Sasukeho ústa se několikrát ocitla nebezpečně blízko životně důležité tepny. Zrychlil se mu dech, když Uchiha vlhkou cestičkou pokračoval přes hranu jeho čelisti a pak se jemně otřel svými rty o ty Narutovy. Hrál si s ním jako kočka s myší, vůbec nepřitlačil, naopak, jen se tak lehounce dotýkal, čímž dráždil Narutova nervová zakončení mnohem efektivněji, než kdyby ho políbil tvrdě. Narutovi srdce splašeně naráželo do žeber. Bylo to jako mučení - toužil po kontaktu s Uchihovými měkkými rty, ale ten se odmítal k němu víc přiblížit. Sasuke naprosto přesně věděl, co dělá. Cítil Narutovu narůstající potřebu silnějšího doteku a právě proto se perfektně ovládal. Chtěl, aby to Naruto udělal sám. Aby ho blonďák potom nemohl obviňovat. Věděl, že to udělá, vnímal, jak je Naruto uvnitř rozpolcený, ale znal tyhle typy dobře, byl si jistý, že nakonec podlehne. A nemýlil se. Blonďák, který už to nemohl vydržet, se zoufale naklonil blíž k Uchihovi a spojil jejich rty v plnohodnotném polibku. Sasuke triumfálně přimhouřil oči a vítězně po něm mrkl. Naruto raději zavřel oči, aby se nemusel soustředit na ten provokativní pohled. Teď, když měl Sasuke nepsané povolení, blonďatého chlapce prudce objal a strhl ho pod sebe do polštářů. Lehce si vynutil vstup do Narutových úst a proklouznul do nich jazykem. Pravačkou zajel Narutovi pod triko, aby mohl zkušenými doteky zkoumat strukturu jeho pokožky na bocích, hrudi, žebrech i břiše. Se zadostiučiněním vnímal horkost Narutova těla, která se o něco málo zvýšila, jeho mělký přerývaný dech a červeň, rozlévající se po jeho tvářích. Přestože upírova tělesná teplota nebyla tak vysoká, Naruto byl z jeho doteků celý rozpálený. Nebránil se, když mu Sasuke přetáhl triko přes hlavu, aby mohl svými rty zmapovat jeho odhalený hrudník. Sám mu dokonce přejížděl rukama po zádech i po břiše, bavilo ho dotýkat se Uchihových svalů. Bavlněné kalhoty mu v oblasti rozkroku už byly celkem dost těsné, když se černovlasý chlapec konečně propracoval až tam. Naruto ostře vydechl, když mu Sasuke jedním plynulým pohybem stáhl kalhoty až ke kotníkům a obnažil tak jeho vzrušení, které jasně prozrazovalo, že měl upír pravdu. Naruto se zastyděl, na jednu stranu mu bylo špatně z něho samotného, že se chová jako nějaká děvka, ale na stranu druhou… se mu to zatraceně líbilo, obzvlášť když ucítil ve slabinách Sasukeho horký dech a poté teplý vlhký jazyk. Zalapal po dechu a sevřel v prstech pokrývku, jak se snažil nedávat své momentální emoce příliš hlasitě najevo. Sasuke nespěchal. Pomalu olizoval Narutův úd od kořene k žaludu, pohrával si s jeho varlaty, občas polaskal uzdičku nebo zas věnoval zvýšenou péči vlhce se lesknoucí špičce. Blonďák z jeho počínání šílel a nedokázal už tlumit hlasité vzdechy, které mu splývaly ze rtů. Sasuke si nechal Narutův penis vklouznout do úst. Střídavě rychle a pomalu pohyboval hlavou nahoru a dolů a Naruto měl dojem, že asi slastí brzo vysublimuje. Sasukeho obratný jazyk klouzal po jeho vzrušení čím dál rychleji a jeho teplá ústa ho bez problému pohlcovala až ke kořenu. Netrvalo to dlouho a Naruto zaťal prsty do povlečení a s výkřikem se udělal. Sasuke zkušeně a bez námahy všechno spolkl, měl už v tom praxi. Blonďák se bezprostředně po orgasmu zhroutil naznak do polštářů a lapal po dechu. Kromě nekonečné slasti mu v mysli vířilo i jakési ohromení. V nejmenším nečekal, že by ho upír nechal dojít k vrcholu takhle brzo. Počítal s tím, že si ho opět vezme. Sasuke se posunul nahoru, lehl si vedle Naruta na bok a s lehce pokřiveným úsměvem ho pozoroval, jak ztěžka dýchá. "Cítíš se líp?" zeptal se pobaveně, když se Naruto konečně trochu zklidnil. Blonďáček se nadzvedl na loktech a provinile se podíval Uchihovi do tváře. Po lících se mu rozlévala červeň. Upřímně řečeno, bylo mu trapně. Vždyť v tomhle světle už vážně vypadal jako obyčejná… coura.
"Není to tak, jak si myslíte. Nechtěl jsem… totiž já nejsem… nechci, aby to vypadalo, že… chci říct…" koktal, protože nemohl najít ta správná slova. Zarazil se, až když zaznamenal dotek upírova ukazováčku na svých rtech. Překvapeně po Sasukem zamžoural.
"Na sexu není nic špatného." Pravil černovlasý šlechtic klidně, "nemusíš se stydět za to, že se ti to líbí.".
"Tak to není!" vyhrkl Naruto spěšně, i když sám věděl, jak nepřesvědčivě to zní a jaká to ve skutečnosti byla lež. Sasuke na něj pronikavě upřel oči a Naruto ten přímý pohled onyxových studánek nevydržel. Sklopil zrak někam k rudému povlečení - barvou tváří mu mohl směle konkurovat.
"Ty jsi hrozně špatný lhář." Ušklíbl se Sasuke, "myslíš, že to na tobě nepoznám?".
"Nikdy jsem nechtěl… nestál jsem o to, aby… já…" snažil se Naruto zachránit zbytek své důstojnosti.
"Nechceš mi, doufám, tvrdit, že sis to před chvílí neužíval? Řekni, Naruto, líbilo se ti, když jsem se tě dotýkal? Líbilo se ti, cítit můj jazyk ve slabinách, hmm?" útočil Sasuke posměšně. Blonďák schýlil hlavu pod tíhou sebevýčitek.
"Nechte toho." Požádal tiše. Sasuke pokrčil rameny.
"Tak si to přiznej." Vybídl ho o poznání vlídněji, "každý máme své koníčky. Někdo má zájem v lovu, někdo v četbě… a někdo v sexu.".
"Třeba vy?" plácl Naruto v pokusu od sebe odvrátit pozornost.
"Třeba já." Přisvědčil Sasuke pobaveně.
"Ovšem. Máte očividně zkušenosti." Přiznal mu Naruto neochotně a značně kysele.
"Léta praxe. Měl jsem zkušené učitele." Pronesl klidně upír.
"Jenom muže?" zeptal se blonďatý chlapec a váhavě k němu zvedl pomněnkové oči.
"Muže i ženy." Odtušil Uchiha a pohodlně se uvelebil naznak, "zas tak mi na tom nesejde. Obě možnosti mají něco do sebe.". Naruto si všiml mírné vybouleniny v jeho tmavých kalhotách. Napadlo ho, že se Sasuke dneska o nic víc nepokusil. Vůbec o něj neprojevil zájem… Vrtalo mu to hlavou. Na jednu stranu byl rád. Ještě pořád ho totiž trochu bolel zadek, i když heřmánek působil přímo zázračně. Ale zároveň mu to prostě nešlo na mozek. Co stálo za tou změnou upírova chování? Možná… by se mu měl… odvděčit. Nechtěl mu nabízet svoje tělo, doopravdy nestál o to, aby mu Sasuke obnovil zranění… aspoň zatím. Ale třeba mu naznačit, že to nemusí jít vždycky jenom po zlém. A že to nemusí být vždycky jen o souloži. Jenže jak to udělat, aby si to Sasuke nevyložil špatně? Taky mu to přišlo trapné. Šlo o to, že… to ještě nikdy nedělal plně při smyslech. Co když to podělá? Sasuke zachytil Narutovo podivné okolkování a tázavě nadzvedl obočí. Blonďák nějakou dobu ještě otálel a sváděl úpornou vnitřní bitvu, než se velmi pomalu a nejistě sklonil ke krku tmavovlasého mladíka a jemně přitiskl rty k alabastrové pokožce. Sasuke šokovaně ztuhnul. Myslel si, že má toho kluka prokouknutého, ale tohle opravdu nečekal. V první chvíli ho napadlo Naruta odstrčit. Ale pak ze zvědavosti zůstal držet. Zajímalo ho, kam až se blonďák odváží. Naruto rychle zvednul azurové oči, aby se podíval Uchihovi do tváře. Když v ní nevyčetl žádný protest, malinko se mu ulevilo. Zkusmo olíznul místo, kde tušil Sasukeho krční tepnu. Nemálo ho překvapilo, že má upír taky krev. Pak mu váhavě rychle přejel dlaní po odhaleném hrudníku. Sasuke přimhouřil oči a v duchu se docela bavil nesmělostí toho počínání. Narutovi se ale líbilo, cítit pod rukou sametovou kůži a lehké křivky Sasukeho svalů. Zopakoval svůj pohyb, ale tentokrát o něco zpomalil a prsty sledoval nepravidelnou myšlenou dráhu, která končila někde na Sasukeho břiše. Upír se pousmál koutkem úst. Tahle hra ho začínala zajímat. Naruto znovu přiložil rty k Uchihově hrdlu a lehce ho na něj políbil. Nebylo to tak strašné, jak se obával. Vlastně naopak, bylo to docela… smyslné. Blonďák trošku přitlačil jazykem. Propátrával se postupně výš a výš, až se dopracoval k Sasukeho uchu. Olíznul jeho ušní lalůček a zaznamenal, jak černovlasý zadržel dech. Překvapeně se na něj z boku podíval a udělal to ještě jednou. Uchihovi unikl tichoulinký vzdech. Narutovi to dodalo odvahu a o něco náruživěji se přisál k citlivé kůži těsně pod uchem. Jeho pravačka úplně samovolně přejížděla Sasukemu po žebrech, břiše, hrudi… ukazováčkem jakoby mimoděk kroužil kolem bradavek, než je promnul mezi prsty a trošku si s nimi pohrával. Sasuke si bezmyšlenkovitě olízl rty. Narutovy doteky ho nenechávaly chladným a vybulenina v jeho kalhotách byla teď opravdu dost patrná, čehož si Naruto nemohl nevšimnout. Hodil po Uchihovi letmý neurčitý pohled, než po tom místě velice nejistě, ale zvědavě přejel dlaní. Sasuke ostře vydechl. Naruto zaváhal, ale pak přitlačil proti té rýsující se bouli a Sasuke slabě zasténal. Blonďák automaticky pozvedl koutky rtů a přes látku začal Sasukeho hladit. Ústy se přitom přesídlil k Uchihovým klíčním kostem a posléze sjel k bradavkám. Když vnímal Sasukeho zrychlený tep a přerušovaný dech, spadly z něj obavy. Nebylo to tak těžké, prostě se řídil instinktem. Naruto se s novým zápalem vrhl na věc - líbal upíra na hrudi, jazykem laskal jeho bradavky, olizoval vybraná místečka a přitom ho nepřestával dráždil pravačkou přes kalhoty. Uvažoval o tom, jaké by to bylo, kdyby to udělal jako Sasuke. Ta představa ho lákala, chtěl zkusit, jak to chutná, ale trochu se bál, co od toho má čekat. Pro jistotu zaujal novou pozici - sedl si Sasukemu na nohy, aby získal výhodnější postavení. Postupoval pomalu - jeho polibky nyní směřovaly směrem dolů, dokud se nezarazil na podbřišku, u lemu Sasukeho tmavých kalhot, pod nimiž jasně cítil Uchihovo vzrušení. Blonďák nejprve zaváhal, ale pak se zhluboka nadechl a jediným pohybem stáhl upírovo jediné oblečení do půli stehen. Sasuke překvapeně zamrkal a snažil se zachytit Narutův pohled, modrooký se však jeho očím vyhýbal. Nečekal, že by blonďák mohl zajít tak daleko. Naruto nasucho polkl. Sasukeho penis tu čněl do výše, kolmo od jeho těla jako stožár a jeho tmavší špička se vlhce leskla. Byl to dost… rajcovní pohled, ale Naruto se trochu bál, protože to ještě nikdy nedělal. Malinko se mu třásla ruka, když uchopil Uchihův úd u kořene a sklonil k němu hlavu. Ještě jednou se nadechl, přimhouřil oči, vyplázl jazyk a na zkoušku tu věc olízl. Chutnalo to jako… kůže. Váhavě stáhl předkožku a přitiskl se rty k citlivému žaludu. Sasuke zavrněl na znamení, že se mu to líbí, což Naruta celkem uklidnilo. Zpočátku nejisté počínání následně zintenzivnělo a Naruto začínal zjišťovat, že si tuhle zvrácenou hru docela i užívá. Jeho doteky byly mnohem promyšlenější, jak postupně zjišťoval, co se Uchihovi líbí a jak se to vlastně dělá. Sasuke mu na jeho snažení odpovídal sérií slastných stenů, přivíral uhlové oči a v prstech drtil pokrývku. I to bylo pro blonďáka velice motivující a navíc mu tělem koloval jakýsi uspokojivý pocit nadvlády nad upírem. Bylo to úžasné vědomí, že právě on je tím, kdo dostal černovlasého mladíka do varu. O trochu horší bylo pro Naruta, když vzal poprvé Sasukeho do úst. Bylo to nezvyklé a jelikož proti němu Uchiha bezděčně přirazil pánví, což Naruto nečekal, málem se udusil. Nebylo snadné překonat dávicí reflex, protože Sasukeho penis v roztouženém stavu zaujímal skutečně nezanedbatelné proporce. Naruto ho nedokázal pohltit až ke kořenu, přestože to několikrát zkoušel, ale pokaždé se divoce rozkašlal a do očí mu vhrkly slzy. Nakonec se rozhodl to dál nepokoušet, tím více úsilí však vložil do vášnivého olizování, sání a laskání Uchihovy erekce a Sasuke vzdychal a potichu sténal, což už samotné bylo pro Naruta výhrou. Postupem času ze světlovlasého chlapce opadly veškeré zábrany, skloubil pohyby pravačky i jazyka, někdy ho stiskl pevněji, někdy se ho zas jen letmo dotýkal. Také Sasukeho vzdechy byly čím dál hlasitější a Naruto poznal, že se upír blíží k vrcholu, tím víc se snažil. Ve chvíli, kdy Naruto cítil, že Sasuke už už dosáhne orgasmu a v duchu si gratuloval, najednou se mladý šlechtic pohnul. "Dost!" zavrčel Sasuke a v příštím okamžiku se blonďákovi vyškubl, chytil ho za zápěstí a nepřirozenou silou s ním smýkl do polštářů vedle sebe. Narutovi chvíli trvalo, než mu došlo, co se vlastně stalo, ale hned poté se vytřeštěné podíval černovlasému do obličeje. Sasuke zatínal zuby a dýchal mělce a rychle, jakoby právě uběhl maraton. Ve volné ruce, v níž nesvíral Narutovo zápěstí, stále ještě drtil tenkou pokrývku. Jeho oči barvy půlnoční černi ohnivě hleděly na blonďáka a Naruto si všiml, jak má upír pohmožděné rty, do kterých se zřejmě silně kousl. Zároveň mu pohled sklouzl k Sasukeho klínu, kde stále ještě zůstávala jeho tvrdá erekce.
"Proč jste to udělal?" nechápal Naruto, "myslel jsem, že už skoro…". Sasuke si však beze slova natáhl kalhoty, které samozřejmě opět skrývaly vybouleninu v přední části. Uchiha pustil Narutovu ruku a jeho dýchání se změnilo - bylo hluboké a pravidelné a Naruto se nemohl zbavit dojmu, že upír se vší mocí snaží ovládnout svoje vzrušení. "Proč…?" dožadoval se Naruto vysvětlení, "vždyť jsem… udělal jsem něco špatně?".
"Ne." odvětil stroze Sasuke, podivně nečitelným tónem.
"Tak proč sakra?!" dorážel blonďák a zamračil se. Uchiha však mlčel a ani se na něj nepodíval, jen si přes vyduté kalhoty a odhalený hrudník přehodil rudou látku deky. Narutovi mozek šrotoval ostošest a vůbec mu to nešlo do hlavy. Pak mu myšlenkami probleskla vzpomínka na vražednou krvežíznivost, vtištěnou do nachových očí nejmladšího Uchihy. Zalapal po dechu. "Vy jste to udělal… kvůli mně?" vyhrkl spěšně s vytřeštěnýma očima, "kvůli tomu, abyste… se nedostal do toho… do toho vašeho loveckého stavu? Bál jste se, že… že mi ublížíte?". Sasuke mu neodpověděl a bez jediného slova se otočil na bok, zády k Narutovi. Blonďák pochopil, že s ním už upír dneska nepromluví a bral to jako pokyn ke spánku. Přesto, když usínal, bezděčně ho zahřálo u srdce z pocitu, že možná není Sasukemu tak docela lhostejný.
V krbu dohořívaly žhavé uhlíky a osvětlovaly temnou komnatu jen velice spoře. Itachi se posadil na okraj postele a odhrnul si pramen dlouhých černých vlasů z obličeje. V hlubinách rozváleného povlečení našel svou stuhu a vlasy si svázal opět do ohonu, když zaznamenal pohyb za svými zády a na krku vzápětí ucítil horký dech a posléze vlhký polibek.
"Nezůstaneš přes noc jo?" zazněl mu do ucha hluboký hlas.
"Ne." odpověděl prostě a uhnul před dalším polibkem.
"To je škoda. Mohli bysme si dát… druhé kolo." Namítl pobaveně muž za ním, obtočil paže kolem jeho hrudi sklouzl dlaní do jeho klína. Itachi však ruce odstrčil. Pravda, věděl, že by to stálo za to, Madara byl v posteli výborný, problém byl jinde. Prostě nechtěl.
"Jsem unavený." Odtušil lhostejně a zvedl se z postele. Posbíral po zemi své šaty a sledován lačným pohledem druhého muže se oblékl.
"Vypadáš ustaraně." Konstatoval Madara a pohodlně se uvelebil na loži, aniž by se snažil zakrýt svoje nahé tělo. Itachi na to nic neřekl a dokončil oblékání. "Má to co dělat se Sasukem?" zeptal se Madara a pronikavě se na něj zahleděl, "vrtá ti hlavou, proč po tolika letech nechal žít nějakého lidského milence?". Mladší Uchiha mu opět neodpověděl a naopak se měl k odchodu, zarazila ho však další Madarova otázka: "Žárlíš, Itachi?". Muž s culíkem se zastavil s rukou na klice a ohlédl se přes rameno. V jeho temných očích se nedalo nic vyčíst.
"Koho můj bratr nechá naživu a koho ne, to je jeho věc. Já mu do toho nemám co mluvit… a ty taky ne." pravil s chladným nádechem v tónu.
"Ovšemže tě to štve." Pokračoval Madara, jakoby předchozí slova neslyšel, "když vezmu v úvahu, co k němu cítíš…".
"Sasuke si může dělat, co chce. Je dospělý." Zavrčel Itachi.
"Prakticky vzato je mu pořád sedmnáct." Zasmál se Madara, "rok do dospělosti mu chybí. Každopádně," dodal, když zachytil Itachiho pohled, "mi to přijde divné. Nelíbí se mi to.".
"Ten kluk pro nás nepředstavuje žádnou hrozbu." Usoudil Itachi, "je to jen člověk. Navíc ještě chlapec. Nechceš mi snad tvrdit, že by nás mohl ohrozit, že ne?".
"Kdyby se ale dostal zpátky do vesnice, poštve na nás vesničany. Chceš problémy? Kdyby naše tajemství vyšlo najevo, nejspíš by na nás přišli s dubovými kůly." Zúžil Madara oči.
"Jakoby nás to mohlo zničit." Ušklíbl se Itachi.
"To jistě ne. Ale museli bysme opustit hrad. Přišli bychom o naše postavení. O titul, o majetek. Stali by se z nás psanci." Opáčil starší Uchiha důrazně.
"To se nestane." Ujistil ho Itachi pevně, "ten kluk se do vesnice nevrátí. Sasuke ví, že nemůže, zná rizika.".
"Jak myslíš." Pokrčil Madara rameny a složil ruce za hlavou. Itachi už tlačil kliku dolů, když ho ještě zastavil strýcův hlas: "Ale Itachi… napadlo tě třeba, že by se do něj Sasuke mohl zamilovat?". Muž na posteli upřeně zíral na temeno Itachiho hlavy a na rtech mu pohrával zlomyslný úsměv. "Co když ho bude chtít… proměnit? Jsi připravený se o Sasukeho dělit? Smířit se s přítomností třetí osoby mezi vámi dvěma?" zasyčel lehce posměšným hlasem. Chvíli bylo ticho a ozývalo se jen teskné praskání posledních doutnajících uhlíků v krbu. Pak Itachi pevně stiskl kliku, otevřel a posléze za sebou zabouchl.

Upíří doupě...7

29. září 2011 v 18:59 | Smajli |  Upíří doupě

Kapitola VII.

Naruto se zamyšleně napil z číše čisté vody. Bylo už hodně pozdě - po dvanácté v noci. V krbu, u kterého se blonďák choulil, ještě dohasínaly řeřavé uhlíky, které už nestačily místnost doopravdy prosvítit, takže komnata tonula v jakési polotmě. Naruto byl unavený a co chvíli se pokojem ozvalo mohutné zívnutí, přesto však bděl. Čekal. Bylo mu jasné, že si Uchiha nedá ujít příležitost, aby si s ním přišel zase užít. Chtěl se přesvědčit, že se v něm nezmýlil. Jeho jistota však byla poněkud nahlodávána faktem, že Sasuke se v těch dvou případech vždycky objevil do dvanácti. Teď už bylo půl jedné - a stále nic! Naruto špicoval uši, ale kromě vlastního dechu a nepatrného syčení žhavých uhlů nepostřehl vůbec žádný zvuk. Kdyby se mladý šlechtic blížil, slyšel by ho přicházet, slyšel by kroky. Blonďák už sotva udržel oči otevřené, po každém zamrkání si musel připomínat, že má víčka zase rozlepit. Hodiny už téměř odbývaly první hodinu noční a Naruto napůl v polospánku klimbal u krbu, když ho náhle probral skřípavý zvuk otevíraných a zavíraných dveří. Okamžitě zamžoural ospalýma očima do protějšího kouta místnosti, ale tam už slaboučká záře z ohniště nedosahovala, takže ve tmě nerozeznal vůbec nic. Dokud nezaslechl povědomý hlas:
"Ty nespíš?". Naruto se neohrabaně postavil na nohy a zíral k místu, odkud se ten tenor ozval. Ze stínu náhle tiše jako duch vystoupila postava mladého černovlasého chlapce s očima barvy antracitu, kterýma si blonďáka pronikavě měřil. Naruto nasucho polknul a pak si začal rozepínat košili. "To nebude potřeba." Zarazil ho sametový hlas a Naruto tázavě pozvedl obočí. Chvilku bylo ticho. "Jsi unavený." Konstatoval Sasuke a prohlížel si ho. Blonďák se ani neptal, jak to poznal, jen pokrčil rameny. "Lehni si." Rozkázal pak klidně nejmladší Uchiha. Naruto zaváhal, ale pak se vydal k velké posteli s nebesy, vyhoupl se na ni a čekal, co přijde dál. Sasuke pomalu došel až k němu a zamyšleně naklonil hlavu na stranu. "Tys na mě čekal?" zeptal se. Naruta to jeho podivné chování znervózňovalo, nevěděl, o co upírovi jde. Neodpověděl mu, jen se na něj obezřetně díval. Sasuke si neuspěchaným ladným pohybem svléknul černou košili a zůstal jen v tmavých volných kalhotech. Takto se vyšvihl na postel na opačné straně od Naruta a přehodil přes sebe lehkou rudou pokrývku. Ruce složil pod hlavou a zavřel oči.
"Tak moment." Zachraptěl Naruto - poprvé po dlouhé době promluvil, "co to má znamenat?". Sasuke své uhlové oči zase otevřel a z boku se zahleděl na blonďáka.
"Co jako?" nechápal.
"Myslel jsem… ani jste mě… proč jste tady?" vykoktal ze sebe Naruto.
"Jestli sis toho ještě nevšimnul, tak tohle je moje komnata." Odtušil Sasuke klidně.
"Toho bych si dost těžko nevšimnul." Zamračil se Naruto, "ale nikdy jste… nezůstal… totiž, tohle vypadá jako byste se chystal jít spát.".
"Však taky ano." potvrdil to černovlasý chlapec.
"Žádný sex nebude?" Naruto si dal záležet na notné dávce ironie ve svém hlase.
"Copak, byl bys raději, kdybych tě ohnul přes postel?" ušklíbl se jízlivě Sasuke, "stačí říct a já to klidně udělám. Jen jsem myslel, že bych mohl nechat tvá zranění aspoň trochu zahojit. Ale pokud to chceš…" nechal vyznít větu do ztracena a s lehce ohrnutým horním rtem se začal zvedat do sedu.
"Ne." zarazil ho blonďák prudce "to nechci.". Sasuke pokrčil rameny a zase si lehnul.
"Ale proč jste teda tady?" dorážel Naruto, "nikdy jste na noc nezůstal.".
"Tak už mě asi omrzelo spát v pokoji pro hosty." Odfrkl si Uchiha.
"Nechápu vás." Přiznal Naruto nakvašeně.
"To ani nemusíš." Usoudil Sasuke a Narutovi se na okamžik zdálo, jakoby mu po tváři přeběhl lehký úsměv, pak však takovou možnost zavrhl jako čirý výplod jeho fantazie. Nebylo možné, aby se Sasuke Uchiha usmál. Ještě chvíli na toho mladého šlechtice zmateně zíral. "Bojíš se, strávit noc s upírem?" otázal se posměšně Sasuke, který si nesprávně vyložil jeho váhání. Naruto jen trhl rameny. "Dnes v noci se mě bát nemusíš." Zašeptal Sasuke s drobným úsměškem, "a raději už spi… Naruto.". Blonďák překvapeně zamrkal. On mu právě řekl jménem? Nenapadlo ho, jak by měl reagovat, proto s rozporuplnými pocity ulehl vedle černovlasého mladíka, přikryl se a byl si jistý, že stejně do rána nezamhouří oči. O dvacet minut později Sasuke vycítil, jak se Naruto propadl do říše snů, vnímal jeho pravidelný dech, tlukot srdce a teplou vůni lidskosti. Pousmál se a brzy také usnul. Někdy kolem druhé hodiny noční se však s trhnutím vzbudil, to když ucítil cizí dotek. Jeho prvotním reflexem bylo okamžitě zaútočit, ale poté zjistil, co ten dotyk vyvolalo. Naruto se ve spánku otočil a ačkoliv upírovo tělo mělo rozhodně nižší teplotu než jeho vlastní, jaksi podvědomě se k němu natiskl a objal ho okolo pasu. Sasuke nejprve uvažoval nad tím, že ho odstrčí, pak se ale jen znovu krátce pousmál a nechal blonďáka, ať si ho objímá.
Když se Naruto ráno vzbudil, byl v posteli sám. Nechal ještě chvíli oči zavřené a uvažoval o tom, že se mu zdál podivný sen, kterak k němu Sasuke Uchiha v noci přišel a spal s ním v jedné posteli, aniž by ho přitom znásilnil. Sám pro sebe se usmál, zavrtěl se a zívl. Trochu se protáhnul a otevřel své azurové oči. Okamžitě zamrkal, když ho oslepily prudké sluneční paprsky, pronikající oknem.
"Už jsi vzhůru." Ozvalo se z jednoho koutu místnosti. Naruto sebou prudce škubnul, jak se lekl a automaticky se otočil za zvukem. V křesle tam blízko krbu seděl Sasuke Uchiha, v klíně rozloženou nějakou knihu, nečitelnýma uhlově černýma očima pozoroval blonďáka. Ten dlouhou chvíli nedokázal nic jiného, než mu ten pohled vytřeštěně opětovat, protože nemohl uvěřit tomu, že to, co považoval za sen, byla zřejmě skutečnost. "Máš určitě hlad." Řekl Sasuke věcně a ukázal na stůl, na němž se skvěla bohatá snídaně, "pojď se najíst.". Naruto ještě nějakou dobu váhal, absolutně mu nešlo Uchihovo chování na mozek, ale vytáhl se do sedu. "Co tvá… zranění, bolí?" zeptal se tiše černovlasý mladík a upřeně Naruta rentgenoval pohledem. Naruto zvažoval odpověď. Když mu řekne, že je to v pořádku, Uchiha si ho nepochybně znovu vezme.
"Je to… lepší." Přiznal posléze a vstal. Došel ke stolu, opatrně se posadil na jednu židli a nejistě si vzal krajíc chleba s tvarohem. Poněkud ho vyváděl z míry Sasukeho pohled. Upír ho s neproniknutelným výrazem sledoval celou dobu a Naruta to začínalo rozčilovat. "Vy nebudete jíst?" otázal se, aby nějak prolomil ticho, které mezi nimi panovalo. Sasukeho rty se zvlnily temným úsměvem, když odpovídal:
"Řekněme, že můj jídelníček je poněkud jiný.". Naruto se lehce zachvěl, když si to představil. Zřejmě měl štěstí, že tu vlastně ještě seděl, zároveň to však podnítilo jeho přirozenou zvědavost.
"A to nikdy… nejíte? Všiml jsem si, že víno pijete." Prohodil konverzačně.
"Nepotřebujeme to. Naše těla… už nepotřebují věci, které musí mít tvoje tělo. Můžeme jíst, neuškodí nám to, ale je to jen zbytečná zátěž." Pokrčil Sasuke rameny. Naruta v tu chvíli něco napadlo a nedokázal se už zadržet, když vyhrkl:
"A když teda čirou náhodou něco sníte… potřebujete pak taky na záchod?". Sasukemu se ve tváři nepohnul jediný sval.
"Ne." odvětil potom, "upíří tělo dovede vše ztrávit tak, že z potravy pak už nezbyde v žaludku vůbec nic.". Narutovi to připadalo zajímavé a hned ho pálila na jazyku další otázka:
"A jak často musíte… no…". Naruto zaváhal.
"Lovit?" doplnil ho Sasuke tiše s mírným úsměškem. Blonďák pomalu přikývnul. "To je různé. Obyčejně tak jednou za týden. Můžeme to vydržet i déle, ale po týdnu už začínáme být… lační.". Naruto se přemáhal, aby se neotřásl.
"A jak se to projevuje?".
"Fyzicky nijak, možná pohled máme pak o něco temnější." Pokrčil Sasuke rameny, "spíš to poznáš z chování. Jsme potom… divočejší. Ztrácíme sebekontrolu. Je těžké se pak ovládat, potlačovat přirozené instinkty, ignorovat tu… žízeň.". Naruto polkl a odvrátil od Uchihy pohled. Zajímala ho ještě spousta věcí, ale nevěděl, jestli nezachází příliš daleko.
"Mají upíři… krev?" hlesl blonďák a znovu se na černovlasého podíval. Sasuke se pokřiveně pousmál a poté si přiložil zápěstí ke rtům. Ostré zuby prokously kůži jako nic a mladý šlechtic natočil paži tak, aby na ni Naruto viděl. Po zápěstí Sasukemu stékal tenký pramínek sytě červené krve. Světlovlasý chlapec na to zaraženě hleděl. Uchiha přejel po zranění ukazováčkem, aby na něm ulpěla trocha karmínové tekutiny. Potom prst pomalu olíznul. "Naše krev je studenější než tvá a má jinou chuť. Neprobouzí v nás žádné lovecké reflexy, nevzbuzuje takové emoce. Může nakrátko uhasit naši žízeň, ale dlouho se na ní přežít nedá." Vysvětloval klidně. Pak setřel rukávem zbylou krev a Naruto viděl, že se mu již rána zcela zahojila. Hrdlo měl jaksi stažené a nevěděl, co by na to měl říct. "Ty už nebudeš jíst?" zeptal se lehce pobaveně Sasuke, když Naruto odstrčil zbytek snídaně. "Snad jsem ti nezkazil chuť k jídlu." Ušklíbl se nejmladší Uchiha. Blonďák němě zavrtěl hlavou. "No, pokud už nebudeš snídat… svlékni se." Přikázal tiše Sasuke. Naruto k němu polekaně zvedl oči. Snad nechce… "Hned teď." Dodal s poněkud větším důrazem černovlasý chlapec, když postřehl Narutovo okolkování. Ten si povzdechl a rezignovaně si shodil z ramen košili, svlékl si kalhoty, dokud nestál před Uchihou zcela nahý. Napadlo ho, že kdyby se v tomhle hradě neoblékal vůbec, možná by to nebylo zase o tolik jiné, stejně tady neustále pochodoval jen v rouše Adamově. Aniž by čekal na další Uchihův pokyn, rovnou si šel lehnout na postel, ze které vstal sotva před dvaceti minutami. Sasuke se zvednul z křesla, v němž zanechal i onu rozečtenou knihu a neuspěchaným krokem došel k Narutovi. Gestem mu naznačil, že se má otočit na břicho. Naruto tak učinil a napjatě čekal, co bude dál. Za sebou uslyšel jakési neidentifikovatelné cvaknutí a vzápětí sebou prudce škubnul, když mu Sasuke roztáhl půlky. Blonďák zčervenal jako rajské jablíčko, nebylo to sice poprvé, ale stále to bylo dost ponižující. "Dobře se to hojí." Uslyšel konstatovat Sasukeho hlas. Pak ucítil na svém análním otvoru chladný dotek a poznal, že mu tam Uchiha nanáší mastičku. Vnímal, s jakou jemností krouží upírův ukazováček po ráně a nemohl se zadržet.
"Proč tohle děláte?" vyhrkl Naruto s bradou na polštáři, před očima měl dřevěnou pelest.
"Třeba jen nechci přijít o svou oblíbenou hračku." Odtušil Sasuke s poněkud chladným nádechem.
"Předtím jste se taky neobtěžoval. Mohl jste poslat Sarutobiho." Namítl logicky Naruto. Sasuke mu neodpověděl, dokončil ošetřování a bez jediného slova se vydal ke dveřím. "Děkuju." Zaslechl za sebou, když už téměř zavíral dveře. Ohlédl se přes rameno a jeho černé oči se setkaly se skalicově modrýma očima blonďáka. Najednou jakoby mu uvázl dech v hrdle, zmohl se jen na pouhé přikývnutí, než zabouchl a odešel.
"Proč se tak chová?" zeptal se Naruto o několik hodin později, když pomáhal Sarutobimu sklízet ze stolu zbytek oběda. "Ten… ten Sasuke. Proč vždycky vystupuje tak chladně?" vyptával se starého sluhy.
"Možná bys ho neměl soudit tak přísně." Vzdychl Sarutobi a pokradmu se na Naruta podíval, "kdysi to býval hrozně milý kluk. Ale to, co se tu stalo, ho úplně změnilo.".
"A co se stalo?" zajímal se blonďák a posadil se na jednu z židlí.
"Chlapče, neměl bych ti to vykládat-" zdráhal se Sarutobi, ale Naruto mu skočil do řeči:
"Jsem tu už čtvrtý den mezi upírama, nemůžu ven, dvakrát si ze mě udělali děvku a navíc to vypadá, že nakonec skončím jako večeře jednoho z nich. Tak bych aspoň rád znal pravdu.". Sarutobi chvíli se skousnutým rtem uvažoval nad jeho slovy.
"Tak dobrá." Vydechl potom, "ale není to zrovna radostný příběh.". Naruto nalil do dvou číší z hliněného džbánu vodu a jedenu podal staříkovi. Ten se trochu pousmál, napil se a začal vyprávět: "Kořeny rodu Uchihů sahají až někam do devátého století. Historie, jak se dostali do téhle země je sice zajímavá, ale předpokládám, že tebe by to asi nudilo. Podstatné je, že před několika sty generacemi, což je už taková doba, že si to téměř nikdo nepamatuje, se usadili tady, na tomto hradě. Uchihové v sobě vždycky měli prudkou horkou krev, ale zároveň jakousi… vznešenost, nadnesenost. Nebyli o nic horší než ostatní panovnické rody v této zemi. Tahle tvrz bývala nádherným živým místem. Byly tu desítky sloužících, na nádvoří se konaly různé slavnosti, pořádaly se hony, přicházeli sem kejklíři… ještě si na to pamatuji, bylo to tak i za dob mého dětství. Můj otec totiž sloužil Uchihům ještě přede mnou a zrovna tak předtím můj děd a praděd. Byly to překrásné roky. Měl jsem rodinu Uchihů rád. Hrabě Fugaku byl přísný, ale správný chlap, vzhlížel jsem k němu. Jeho manželka a matka Itachiho a Sasukeho byla moc hodná. Když se narodil jejich první syn, Itachi, trvaly oslavy několik dnů. Zrovna tak to bylo o pět let později, když přišel na svět Sasuke. Dá se říct, že jsem se staral o ně oba. Hrál jsem si s nimi, všude jsem je provázel, viděl jsem je vyrůstat od kolébky. Život byl tehdy… hrozně idylický. Ale to netrvalo věčně.". Sarutobi se odmlčel a zamyšleně se zahleděl oknem ven do krajiny.
"Co se stalo?" otázal se Naruto, když ta pauza trvala už trochu dlouho.
"V každé rodině se najde černá ovce." Odtušil Sarutobi a v hlase mu poprvé zazněl náznak smutku. Blonďák tázavě pozvedl obočí. "Fugakův bratr, Madara Uchiha." Hlesl Sarutobi a Naruto vytřeštil oči, "pan Madara byl vždycky velice… mocichtivý a ctižádostivý. Byl z obou bratrů ten zpupnější a lstivější. Toužil po moci a na svého bratra velice žárlil. Chtěl jeho titul a pozemky, jenže Fugaku byl prvorozený. Došlo mezi nimi ke strašlivé hádce, po níž Madara odešel. Ale ještě než zmizel, přísahal Fugakovi pomstu. Pak jsme o něm patnáct let neslyšeli. Itachi a Sasuke mezitím pomalu dospívali. Sasuke byl… úplně jiný, než je dnes. Hrozně rád se smál a často žertoval. Od svého bratra Itachiho se téměř nehnul a Itachi ho vždycky ochraňoval. Ale krátce potom, co Sasuke oslavil sedmnácté narozeniny…".
"Madara se vrátil?" zašeptal Naruto, který staříka poslouchal jako u vytržení. Sarutobi zasmušile přikývl.
"Vrátil. Ale byl… jiný. Nemohl bych ti tak úplně popsat v čem ta změna spočívala, ale ty to stejně tušíš, viď?" Sarutobi po blonďákovi zašilhal s mírným poloúsměvem. Naruto polkl. Chápal, co tím starý sluha chce říct. Nešlo to tak dobře vyjádřit - to temné vystupování, studený pohled tmavých očí, jakási zlověstná aura a poněkud bledší odstín pokožky.
"Stal se upírem." Hlesl Naruto a srdce se mu rozbušilo rychleji.
"Ano. Později jsem se dozvěděl, že těch patnáct let strávil s knížetem Orochimarem. Nejspíš ho neznáš - a to je dobře. Orochimaru je jeden z nejodpornějších mužů, které jsem kdy poznal. Slizký, prahnoucí po moci a neuvěřitelně zkažený. Provádí pokusy na lidech, údajně provozuje černou magii. Předpokládám, že právě díky němu se z Madary stalo tak temné stvoření." Pokračoval Sarutobi, "to ovšem nikdo z nás tehdy nevěděl. Fugaku Madaru přivítal s otevřenou náručí jako ztraceného bratra. Nejspíš doufal, že ho ty roky přivedly k rozumu. Madara se choval až překvapivě zdvořile. Ale potajmu si předcházel komplice v řadách poddaných, namlouval jim, jak je hrabě špatný pán, který je jenom vykořisťuje. Lidé jsou… zrádní, chlapče. Slabí. Nechali se Madarou přesvědčit, podplatit, přidali se na jeho stranu, někteří kvůli penězům, které jim slíbil, jiní kvůli moci a kdoví jaké další důvody měli. Madara měl však zálusk ještě na někoho.". Stařík se znovu napil, než zase navázal řeč: "Itachi. Byl to jeho oblíbenec ještě v době než tenkrát odešel. Jeho zájem o něj ještě vzrostl, když viděl, v jak silného muže dospěl. Jednou Itachiho… unesl.".
"Unesl?" opakoval Naruto bázlivě, "a kam?".
"Nevím, kde byli. Nikdy jsem se to nedozvěděl. Byli pryč asi tři dny, byl z toho tehdy hrozný poprask. Fugaku rozeslal všechny stráže, aby je hledali. Nakonec se vrátili třetí den sami. A ačkoliv tenkrát mi to nedošlo, teď už vím, že Madara Itachiho unesl, aby… aby ho proměnil v to, co byl sám." Vydechl roztřeseně Sarutobi.
"On z něj udělal taky upíra?" pronesl Naruto téměř bez dechu, "ale proč?".
"Nejspíš si myslel, že si z něj udělá něco jako loutku. A vlastně nebyl tak daleko od pravdy." Uvažoval hořce Sarutobi.
"Moment, proč by ho ale unášel někam pryč? Musel přece vědět, že v tom bude riziko a že ho budou podezírat. Proč ho neproměnil tady, na hradě?" nechápal Naruto. Sarutobiho oči se mu zapíchly do obličeje.
"Proměna v upíra je velice zdlouhavý a bolestivý proces, chlapče." Odpověděl Sarutobi, "Madara musel Itachiho uklidit, aby… aby ho nikdy neslyšel křičet.". Naruto se zachvěl. "Každopádně, Madara věděl, že Itachi nebude jen tak jednat podle něj. Musel najít něco, čím by ho přesvědčil. Namluvil mu, že po tom, co se z něj stalo, už ho rodina nikdy nepřijme. Přesvědčil Itachiho, že Fugaku by ho radši zabil, než by dopustil, aby jeho syn žil jako monstrum. Prozradil Itachimu, že má v plánu vyvraždit rodinu Uchihů, ale protože měl pro něj slabost, jeho že nechá naživu, když se mu nebude plést do cesty. Nemůžu tu volbu Itachimu zazlívat. Muselo to pro něj být úděsné. Nakonec souhlasil - s jedinou podmínkou. Že Madara nechá Sasukeho žít. Pouto s jeho malým bratříčkem bylo tak silné, že Itachi byl ochoten za něj položit i život. Madara to věděl, a tak mu to odpřísáhl. Slíbil, že Sasukeho nezabije. Té noci bylo zničeno tolik životů…" Sarutobimu se zatřásl hlas, "byla to… strašlivá bitva, chlapče, strašlivá. Ti, co zůstali Fugakovi věrni, byli pobiti. Já byl tenkrát dole ve vesnici, zařizoval jsem tam nějaké záležitosti. A když jsem se vrátil… hrabě Fugaku i jeho žena byli mrtví a hrad už patřil Madarovi.".
"Ale jakto, že se pak ze Sasukeho stal taky upír?" zeptal se Naruto napjatě.
"Vlastně to byla nešťastná náhoda." Povzdechl si Sarutobi, "té noci, co se to všechno stalo, byl Sasuke totiž taky pryč, na návštěvě u jednoho Fugakovo známého. Měl být zasnouben s jeho dcerou, Sakurou. Itachi ho chtěl varovat, ale Sasuke už byl na cestě zpět, takže se minuli. Když se Sasuke vrátil, našel hrad převrácený naruby. Hned běžel k Itachimu, ale ten tam nebyl, proto šel Sasuke za Madarou. A ten zrovna… řekněme, že… ho vyrušil v choulostivé situaci. Bylo to smůla, že tam Sasuke vrazil zrovna ve chvíli, kdy Madaru posedl ten… ten jejich lovecký instinkt. Sám jsi nejspíš musel postřehnout, co se s nimi děje ve chvíli, kdy… ehm… dosáhnou vrcholu. Původně měla být obětí ta žena, ale jelikož na sebe v ten okamžik Sasuke strhl pozornost… Madara se prostě neovládl. Uvědomil si, co dělá, až když už bylo pozdě. Dokázal se zarazit, aby Sasukeho nezabil, ale proměně už zabránit nedokázal.". Narutovi se stáhlo hrdlo úzkostí a vnitřnosti jakoby se mu podivně zkroutily. Tohle bylo… vážně kruté. "Itachi z toho šílel. Nikdy si pro Sasukeho takový osud nepřál, ale už to nešlo vrátit. Ta aura utrpení a zkázy se brzy rozšířila po celém okolí. Ti, co tu ještě zůstávali, postupně odešli a zdejší hrad ztichl a osiřel. Všechny vazby s Fugakovými známými se zpřetrhaly a lidé se těmto místům začali obloukem vyhýbat. Zbyli tu jen oni tři, poslední ze slavného a prastarého rodu Uchihů. Madara, bezcitný a krutý a pak ti dva, Itachi a Sasuke. Nebezpeční, zatvrzelí… a plní bolesti. Strašlivé události je změnily k nepoznání. Ne fyzicky. Ale stali se z nich chladné nepřístupné a jízlivé bytosti se vzpomínkami na jejich lidskost. Sasuke si z té doby odnesl nejen dokonalé tělo, které nestárne a ostré smysly, jimž se nic nevyrovná, ale především také velké jizvy na duši." Doložil Sarutobi sklesle. Naruto velmi dlouho nedokázal nic říct. Upřeně se díval do plamenů krbu a v jeho obličeji se nepohnul jediný sval. Když znovu promluvil, bylo to nakřáplým a neživým chraplavým hlasem, který jakoby k němu vůbec nepatřil.
"To je… strašné." Zamumlal. Na víc se nezmohl. Sarutobi si opět hluboce povzdechl.
"Tak to je tedy celá historie rodu Uchihů, kam až sahá moje paměť. Bůh jim odpusť jejich hříchy, které od té doby páchají, sami vytrpěli dost a trpí dodnes, zřejmě až navěky. Ať se dělo, jak se dělo, rozhodně to bylo zlé a kdo všechno má ty nešťastné duše na svědomí, měl by hnít v pekle." Dokončil starý sluha, dopil pohár a vstal.
"Děkuju." Zašeptal Naruto, "za to, že jste mi to řekl. A za všechno, co pro mě děláte.".
"Není toho moc." Usoudil Sarutobi a poskládal všechny talíře na tác, "bohužel.". Pak se šouravým krokem vydal ke dveřím, u kterých se ještě ohlédl: "Večer ti připravím koupel, jistě ti přijde vhod. Zatím se opatruj, chlapče.". Naruto přikývl a díval se za sluhou, dokud se za ním vrzavě nezaklaply dveře s typickým zvukem zámku. Potom obrátil svou pozornost zpátky ke krbu a přemýšlel o všem, co právě vyslechl. Po tváři mu stekla osamělá slza.

Upíří doupě...6

29. září 2011 v 18:58 | Smajli |  Upíří doupě

Kapitola VI.

"Ne… tohle ne, prosím, ne!"
Chtivé dlaně putovaly po jeho těle, zkoumavě přejížděly po každém centimetru kůže. Kolem byla úplná tma, normálně by neviděl vůbec nic. Ale těmahle novýma, stokrát bystřejšíma očima viděl všechno až příliš jasně. Cítil teď věci, které jindy nebyl schopen zaznamenat - pach vzrušení, potu… a strachu.
"Prosím, nedělej to! Já nechci!"
Vlhký jazyk, zanechávající mokré cestičky na místech, která jindy zůstávala ostatním skryta. Byl slabý, tak hrozně slabý. Jeho tělesná schránka si ještě nestačila zvyknout na obrovskou sílu, která měla v blízké budoucnosti přijít. Ještě nikdy si nepřipadal tak hrozně zesláblý.
"Nebraň se nebo to bude bolet."
Vzepřel se a následoval úder. Vyjekl spíše překvapením než bolestí. Třásl se jako osikový list, když cítil cizí doteky tam, kde se ho ještě nikdo nikdy nedotýkal. Nelíbilo se mu to, bál se a navíc byl úplně dezorientovaný. Bylo to jen pár hodin, co se probral z toho… z toho strašného snu. Cítil, jak je rozpálený, určitě měl horečku.
"Ne… strýčku… prosím!"
Zmítal se pod váhou staršího muže a po těle mu perlil pot. Ruce měl svázané a zápěstí si rozdíral do krve, jak se pokoušel uniknout. V uších mu zněl zlomyslný smích a v očích ho štípaly slzy ponížení. A k tomu ten hrozný pocit pálení v hrdle. Jakoby mu tam hořely plameny, měl šílenou žízeň. Okolí se mu začalo rozplývat, jak přes slaný závoj přestával vidět. Pokojem se rozlehl příšerný křik, když náhle ucítil bolest, jak se do jeho těla začalo cpát něco horkého a tepajícího vzrušením.
"Můj… teď jsi jenom můj!"
"Prosím… to bolí… už dost… DOST!"
Ostré nehty se mu zarývaly do stehen, až po nich zůstávaly tenké rudé škrábance, stejně tak se na bělostné kůži začínaly rýsovat obrysy prstů, jak silně ho starší muž tisknul. Každý nový příraz znamenal další vlnu bolesti. Už nemohl ani křičet, vypověděl mu hlas. Před očima viděl jen rozmazané směsice nejasných barev, nedokázal zaostřit a možná snad ani nechtěl. Cítil jak se mu do kůže na krku zabořily zuby, vnímal intenzivní pach svojí vlastní krve. Už neměl sílu na to, aby se bránil, měl dojem, že každou chvíli omdlí.
"Itachi… já chci brášku… Itachi… prosím…"
Nová salva krutého výsměšného smíchu dolehla k jeho uším a pohyby druhého muže ještě více zdrsněly. Ležel poddajně jako hadrová panenka, zpod pevně zavřených víček stékaly potůčky slz, kousal se do rtů, až cítil horkou železitou chuť v ústech. Točila se mu hlava. Chtěl ke svému bratrovi. Itachi tady vždycky byl pro něj, vždycky ho ochraňoval, vždy mu pomohl. S ním byl pokaždé v bezpečí. Jeho starší bráška. Kde byl teď? Proč tu nebyl s ním? Proč to nezastavil? Proč nic neudělal? Slyšel chraptivé sténání a vlhké mlaskavé zvuky, po jejichž příčině raději nechtěl pátrat. Zvedal se mu žaludek, chtěl zvracet, ale neměl co. Po celém těle mu stékal pot. Na samém pokraji vědomí k jeho uším dolehl slastný výkřik a pak ucítil v útrobách něco teplého. Okamžik nato ztratil vědomí.
"Garde." Pravil vysoký muž, sedící s nohami složenými pod sebou a postavil figurku střelce na černé políčko. Byl neobyčejně pohledný. Černé dlouhé vlasy měl svázané v culíku a onyxové oči vyzývavě hleděly na druhého muže nebo spíše ještě chlapce. Ten seděl naproti němu v tureckém sedu, dělil je od sebe jen malý stoleček. I on vypadal perfektně. Na rozdíl od svého bratra měl vlasy krátké a na temeni mu trčely, jinak měly ale stejný odstín havraních křídel. Jeho oči barvy půlnoční oblohy klidně sledovaly nastálou situaci na šachovnici.
"Moc se neraduj, šmejde." Ušklíbnul se posléze a střelce mu sebral věží.
"Ale ale ale." Komentoval to Itachi a ohrozil koněm zmíněnou věž, "malý bratříček se umí bránit?".
"Drž hubu." Doporučil mu Sasuke a promýšlel další tah. Celá scenérie byla doplňována ještě třetím mužem, který však seděl v pozadí u krbu ve velkém vyřezávaném křesle, nohy ležérně přehozené přes opěrku, špičkou ozdobného orlího brku namočeného v inkoustu se lechtal na bradě a v klíně měl na těžké knize položený rozepsaný dopis. Měl stejně uhlové vlasy jako dva mladší muži, měl je však volně rozpuštěné a dlouhé, jeho oči byly také černé s chladně vypočítavým výrazem. V místnosti kromě hašteření dvou bratrů bylo občas slyšet škrábání brku po pergamenu a praskot polen, stravovaných ohněm.
"Ale fuj. Taková chyba." Posmíval se Itachi a arogantním pohybem smetl z pole černého pěšce. Sasuke vztekle zaskřípal zuby. Šachy neměl moc rád, protože byl netrpělivý a i když mu to perfektně pálilo, ve své zbrklosti často přehlédl některé detaily. Opřel si bradu o spojené dlaně a zadumaně se zahleděl na hrací plochu a rozestavěné figurky. "Možná by ti prospělo, kdybys občas místo četby piloval svojí hru." Provokoval Itachi a v očích mu zajiskřilo.
"Řekl jsem, abys zmlknul, ty zmetku." Zasyčel naštvaně Sasuke.
"Myslíš, že se budu řídit rozkazama takovýho malýho spratka?" nadzvedl Itachi ironicky obočí. Sasuke nebezpečně zavrčel a Itachi bojovně přimhouřil oči.
"Nechte toho vy dva." Ozval se otráveně od krbu Madara, "z těch vašich věčných hádek by jeden zešílel. To si nemůžete dát chvíli pokoj?". Oba mladší muži krátce pohlédli jeho směrem. Ani jeden na to nich neřekl, oba se zase vrátili ke hře. Sasuke po chvíli ohrozil střelcem Itachiho věž, se kterou musel starší Uchiha uhnout.
"Copak copak? Nějak jsi polevil v ostražitosti, co Itachi?" zkřivil Sasuke posměšně horní ret a zmíněnou věž mu pro změnu sebral zbývajícím koněm.
"Prevíte." Odfrkl jeho dlouhovlasý bratr a koumal nad svým dalším počinem. Ve stejném okamžiku, kdy pohnul královnou, se dveře do pokoje se zavrzáním otevřely a dovnitř se všoural starý sluha. Lehce se všem třem uklonil a na stůl postavil džbán s kvalitním vínem a tři číše, do kterých hned také nalil karmínovou tekutinu. Postupně rozdal poháry všem třem svým pánům, u Sasukeho se zastavil.
"Přinesl jsem tomu chlapci snídani, pane." Oznámil nejmladšímu Uchihovi a zvědavě si ho měřil pohledem. Sasuke kývnul, aby mu dal najevo, že jeho sdělení vzal na vědomí. Sarutobiho informací se však atmosféra v místnosti poněkud změnila. Obyčejný člověk by zaznamenal jen viditelné reakce. Například to, že Itachi překvapeně vzhlédl od šachovnice na svého mladšího bratra a Madara, jehož zrak též padl na jednoho ze synovců, se zamračil. Sasuke však dokázal vycítit i něco víc, a sice náhlý pach napětí, jakoby vzduch o něco zhoustnul. "Ještě mu musím znovu přinést heřmánek." Pokračoval Sarutobi a dovolil si nechat do svého hlasu prosáknout malinko obviňující tón. Sasuke dělal, že si toho nevšiml a klidně provedl další tah na šachovém poli. "Já jen… pane, zajímalo mě… totiž, chtěl bych se zeptat…" načal Sarutobi, ale přerušil ho rozkaz.
"Sarutobi, vypadni." Pravil Madara, odložil nedopsaný dopis na stolek a vstal z křesla. Starý sluha se sice nejstaršího Uchihy nebál, ale znal své místo, proto se vydal ven ze salónku.
"Počkej na chodbě, Sarutobi, přijdu za tebou." Prohlásil Sasuke a upřel na staříka své temně černé oči. Ten zmateně zamrkal, ale když postřehl Sasukeho kývnutí, pokrčil jen rameny na znamení souhlasu. Jakmile se za sluhou zaklaply dveře, Madara přistoupil blíž k černovlasému mladíkovi.
"Mám tomu rozumět tak, že ten blonďák pořád ještě žije?" zeptal se pečlivě kontrolovaným hlasem.
"Ano." odvětil lhostejně Sasuke a nedal se rušit ve hře s Itachim.
"A to je všechno, co mi k tomu řekneš?" zúžil Madara oči do tenkých škvírek. Konečně k němu synovec zvedl chladně oči:
"A co chceš jako slyšet?".
"Třeba důvod, proč po třiceti letech někdo přežil noc s upírem a to dokonce dvakrát?" nadhodil Madara zdánlivě zamyšleně.
"Nemusím se ti zodpovídat." Utrousil Sasuke klidně.
"Sasuke." zašeptal Itachi varovně. Nejmladší Uchiha si pohlédl na okamžik s bratrem do očí, než neochotně trhl rameny.
"Je dobrý v posteli." Odpověděl, i když to v sobě mělo jen nepatrný zlomek pravdy, "navíc nemám hlad. Nechce se mi zbytečně zabíjet. Až budu mít chuť, vezmu si ho. Zatím mě ještě baví.". Itachi sklopil zrak k šachovnicovému stolku a táhl pěšcem, Sasuke ho následoval. Madara ještě chvilku stál nad nimi a vypočítavým pohledem rentgenoval mladšího z bratrů.
"Jak myslíš." Odtušil potom nečitelným hlasem, "ale nezapomeň, kolik toho ten kluk ví. Je ti jasné, že si ho nemůžeš pěstovat věčně, že ano?". Pár okamžiků bylo ticho, pak Sasuke přemístil černého střelce na vybrané políčko.
"Šach mat." pronesl tiše, zvedl se ze sedu a aniž by se na některého z nich podíval, prošel nevšímavě kolem svého strýce a zavřel za sebou dveře.
Naruto si bezmyšlenkovitě pohrával s okrajem kančí kůže, na níž napůl klečel, napůl seděl tak, aby se o zem opíral maximálně bokem. V hlavě měl poprvé po dlouhé době podivně prázdno. Upadl do jakési apatie, rezignoval. Ne že by mu bylo jedno, co se s ním děje, ale moc dobře si uměl spočítat, že ať už dopadne jakkoliv, nemá dost sil na to, aby tomu dokázal zabránit. Nemohl se měřit s upíry. Bylo mu jasné, že mladý Uchiha na něm zřejmě něco viděl, možná fyzická přitažlivost, možná ho sex s ním bavil, jinak by ho nenechal tak dlouho žít. A taky mu došlo, že to nebude trvat věčně. Každá hračka se časem omrzí. A až se to stane… Naruto mohl jen doufat, že ho aspoň zabije co nejrychleji. Nechtěl moc dlouho trpět. Přijde potom do pekla? Určitě ano. Jak si tak pohrával s myšlenkou, jaké to asi je, když člověk umře, zaslechl za sebou zaskřípání dveří, které se otevřely a zavřely. Pochopitelně předpokládal, že mu Sarutobi zas něco přinesl, ale byl v tak melancholické náladě, že se ani neotočil. Dokud ho k tomu nedonutil sametový tenor:
"Není ti dobře?". Naruto se v tu chvíli ohlédl tak prudce, až mu křuplo za krkem. Příchozí návštěvník nebyl starý sluha, nýbrž onen upíří šlechtic. Stál u dveří a nečitelnýma temnýma očima si blonďáka prohlížel. Naruto ho nečekal. Uchiha přicházel přece až večer ne? Až na noc, když si chtěl užít. Aniž by odpověděl Sasukemu na otázku, Naruto plynulým pohybem vstal a s kamenným výrazem v obličeji se začal svlékat. "Co to děláš?" nadzvedl Sasuke obočí.
"Přišel jste si přece zašukat ne?" odtušil Naruto s hořkostí v hlase. Během krátké chvilky ze sebe shodil košili i kalhoty. Stál tu před Uchihou zcela nahý a už se ani nesnažil cokoliv skrývat. K jeho překvapení Sasuke vůbec neodtrhl pohled od jeho očí. Hleděli si tváří v tvář, upírův obličej naprosto bezvýrazný, Narutův potažený stínem.
"Běž na postel." Řekl poté Sasuke a potvrdil tak Narutův odhad. Blonďák beze slova zamířil ke zmíněnému nábytku, položil se na matraci mezi polštáře a zíral na sametově rudý baldachýn nebes nad sebou. Černovlasý mladík nespěchal. Pomalu došel až k němu. "Lehni si na břicho." Rozkázal potom tiše. Naruto tak učinil, i když se slabě zachvěl. Pravda, věděl, že k tomu dojde, ale že by na to šel tentokrát Uchiha tak zhurta? Obvykle si s ním přece napřed trochu pohrál. Položil si hlavu na jeden z menších polštářků a zavřel oči. Zkusil se uvolnit a tupě uvažoval, jestli si ještě někdy dokáže normálně sednout. Postel se malinko prohnula pod vahou druhého chlapce. O chvíli později zaznamenal Naruto na zádech dotyk Uchihovy dlaně. Vnímal, jak Sasuke přejel rukou podél páteře až na zadek. Lehce zkřivil obličej v očekávání dalších počinů, ale kontakt se Sasukeho dlaní zmizel. Pak náhle ucítil v rýze mezi půlkami chladný dotek upírova prstu. Tenhle byl ovšem jiný - zůstavala po něm jakási nejasná vlhkost. Naruto však pochopil teprve v okamžiku, kdy k němu dolehl slabý závan heřmánku. Šokovaně otevřel oči a pootevřel pusu, z úst mu však nevyšla ani hláska. Sasuke nevzrušeně ošetřoval Narutovu ránu hojivou mastí, až překvapivě jemně vtíral léčivo do citlivých míst a dovnitř Narutova těla zajel ani ne jedním článkem prstu, když chtěl, aby se heřmánek dostal opravdu všude. Nedala se mu upřít pečlivost, jakou do celého procesu vkládal, která však byla prostá jakýchkoli postranních úmyslů. Po celou dobu ani jeden z nich nepromluvil. Když se Sasukemu zdálo, že je Narutovo zranění dostatečně ošetřené heřmánkovou mastí, zavřel malou nádobku od Sarutobiho a položil ji na stůl. Pak mlčky slezl z postele a zamířil pryč. U dveří se ještě ohlédl přes rameno a setkal se s Narutovýma nechápavýma očima. Blonďák vytřeštěně zíral do těch černých duhovek a vůbec mu nedávalo smysl to, co se teď právě odehrálo. Jejich oční spojení trvalo jen pár vteřin, než Uchiha vyšel ven a zamknoul za sebou. Naruto se přetočil na bok a ještě dlouho zíral na místo, kde Sasuke zmizel. Tady se dělo něco moc podivného.
Na rozlehlé panské louce duněly nárazy kopyt dvou hřebců. Lehký klus se postupně změnil v prudký cval, jak dva jezdci závodili, kdo bude rychlejší. Dva koně vyrazili jako střely kupředu, ze zpěněných tlam jim odlétávaly kapky slin. Konečně se dostali k jezeru. Oba muži sesedli.
"Belle, Daemon, condignus eohippus."* Zašeptal mladší z mužů podmanivě ke smolně černému hřebci a krátce přitiskl tvář k jeho hladké srsti na krku a popleskal ho po hřbetě. Sasuke Uchiha a jeho kůň si byli v něčem velice podobní. Sasukeho vlasy měly stejný odstín půlnoční černi jako lesklé osrstění ušlechtilého zvířete. Především je však spojovala vzpurná povaha, která se dala jen těžko zkrotit, elegance a vznešenost.
"Bene, Norbu, bene."** hladil druhý z mužů vysokého bělouše. Itachi Uchiha, starší Sasukeho bratr, přejížděl dlaní po bohaté srsti svého hřebce. Norbu byl nádherný kousek. Po celém těle sněžně bílý, s laskavýma očima a hladkým dlouhým ocasem. Byl jedním ze vzácného chovu, výstavní kůň, který stál hotové jmění. S Itachim si skvěle rozuměl. Nebyl tak prudký jako Daemon, ke kterému se kromě Sasukeho nesměl nikdo přiblížit. Norbu byl mírný a dobrý hřebec a ačkoliv se Daemonovi nevyrovnal, byl také hodně rychlý. Oba Uchihové nechali koně vydýchat a napást na čerstvé trávě. Vydali se podél břehu pomalým neuspěchaným tempem. Nemluvili spolu, jen se procházeli, bok po boku. Večerní slunce osvětlovalo krajinu sytě oranžovým světlem a ve vysoké trávě vyhrávali cvrčci svou sonátu. Také slyšeli uklidňující cvrlikání některých ptáků jako třeba kosů. Nemuseli se ani domlouvat, když se před nimi objevil při okraji jezera velký placatý kámen, sehraně si na něj sedli. V pokračujícím tichu hleděli na lehce zvlněnou hladinu, na níž se odráželo v zlatavé záři ospalé slunce. Byl to krásný letní večer se vším, co k němu patří. Vzduch byl svěží, byla v něm však cítit těžká vůně květin. Nebylo už takové vedro jako odpoledne, přetrvávalo ale příjemné teplo. To vše dohromady mělo velice omamný uspávající účinek. Široko daleko nebylo ani živáčka, byli v té panenské usínající přírodě sami, jen v dáli před nimi se vypínal kamenný hrad. Oba byli zabráni do svých vlastních myšlenek, avšak jejich nečitelné obličeje neměly žádný výraz, z něhož by se dalo poznat jejich momentální citové rozpoložení. Byl to Itachi, kdo po dlouhé chvíli prolomil jejich mlčení.
"Pořád máš starosti, Sasuke, viď." hlesl starší Uchiha. Víc než otázka to bylo konstatování. Jeho mladší bratr dál upíral onyxové oči kamsi na protější břeh. Těžko říct, co za myšlenky se honilo za těmi smolnými studánkami. "Tvoje trápení je v posledních dvou dnech intenzivnější." Prohodil Itachi tichým hlasem, "co se stalo?". Sasuke mlčel, ale nebránil se, když se Itachi přisunul blíž k němu a objal ho kolem ramen. Naopak, sám se k němu víc přitulil a opřel si hlavu o jeho rameno. Itachi ho k sobě pevně přivinul. Když jeho mladší bratr i nadále nic neříkal, povzdechl si. "Je to kvůli tomu blonďákovi?" zeptal se, "je na něm něco zvláštního? Sasuke, děje se něco?". Krátkovlasý chlapec neodpověděl. Jen tiše zíral na malé vlnky, které s jemným pleskáním narážely na kamen, kde seděli. Po nějaké době obrátil své uhlové oči k bratrově tváři a zahleděl se do druhého páru černých očí, které byly těm jeho neskutečně podobné. Pak vztáhl ruku, zabořil prsty do Itachiho havraních vlasů na zátylku a přitáhl si jeho obličej, aby ho mohl políbit. Přitiskl svoje rty na jeho, zavřel oči a propletl jejich vlhké jazyky. Vychutnával si sladkou příchuť Itachiho úst a volnou rukou ho objal tak těsně, jakoby s ním chtěl splynout. Itachi překvapeně zamrkal. Samozřejmě se do polibku zapojil a konejšivě Sasukeho hladil po zádech. Nemohl se však zbavit úzkostného pocitu obav. Takhle se Sasuke obvykle nechoval, nebylo jeho zvykem, aby se sám od sebe takhle lísal. Většinou to byl on sám, kdo mladšího Uchihu sváděl, málokdy se stávalo, aby Sasuke sám od sebe začínal. Po nějaké době se Sasuke zase stáhnul. Itachi zmateně hleděl do jeho očí barvy půlnoční černi. Nelíbilo se mu, že se v nich nemohl vyznat. Věděl o Sasukem více než kdokoliv jiný na světě, uměl v jeho očích číst, vycítil každou změnu jeho nálady, znal svého Sasukeho, svého malého bratříčka. Teď se však v těch uhlových vodách ztrácel. Sasuke se jemně vyprostit z jeho sevření, vstal a vydal se ke koním. Itachi ho následoval. Mladší Uchiha chytil černého hřebce za uzdu a popleskal ho po tváři. Počkal, dokud i Itachi nedojde ke svému koni a potom konečně promluvil.
"Sám nevím." Splynulo z jeho rtů podivně bezbarvým hlasem. Itachi se překvapeně otočil.
"Co nevíš?" zeptal se trochu udiveně.
"Jestli se něco děje." Povzdechl si Sasuke, ladně se vyhoupl do sedla a Daemon na důvěrně známé zamlaskání vyrazil. Itachi ještě pár vteřin stál a s tváří potaženou stínem se díval za bratrem, než také nasedl na hřbet bělouše a lehce mu zaryl paty do boků, aby Sasukeho dohnal.
* "Pěkně, Démone, hodný kůň."
** "Dobře, Norbu, dobře."

Upíří doupě...5

29. září 2011 v 18:57 | Smajli |  Upíří doupě

Kapitola V.

Naruto seděl jako obvykle u krbu a se zadumaným výrazem ve tváři pozoroval praskající polena, která stravovaly plameny ohně. Pořád mu v hlavě ležel ten dnešní rozhovor se starým sluhou. Upíři. Uchihové byli upíři. Neuvěřitelné. A přece, když se nad tím zamyslel, to dávalo smysl. Proto se tedy veřejně nestýkali s lidmi. Proto se přesně nevědělo, kdy sem vlastně přišli. Pokud už jejich předci byli upíři… jak se tohle vlastně předávalo dál? Bylo to dědičné? Projevovalo se to až v určitém věku? Nebo možná… Tok Narutových myšlenek přerušilo zaskřípání dveří. Blonďák automaticky otočil hlavu a na okamžik se mu zastavil dech, když do místnosti vstoupil chlapec s uhlovými vlasy a uhrančivýma černýma očima. Sasuke Uchiha. Naruto se neobratně vyškrábal na nohy právě ve chvíli, kdy za sebou Sasuke zavřel. Mladý šlechtic si Naruta nějakou dobu měřil pohledem, až z toho blonďáček znervózněl a vyschlo mu v hrdle. Naprázdno polkl. Sasuke neuspěchanými kroky přešel ke stolku, kde Sarutobi opět zanechal korbel kvalitního vína a dvě číše. Mimoto si však všiml i džbánu, ve kterém po čichu poznal čistou vodu ze studánky na nádvoří. Nadzvedl trochu obočí, ale nekomentoval to. Místo toho nalil do každého poháru krvavě rudou tekutinu, s čímž se pak přemístil blíž ke svému zajatci a posunkem mu nabídl.
"Ehm… raději bych se napil vody, jestli…" zakoktal Naruto, ale Sasuke se zamračil, tak raději víno přijal a napil se. I Uchiha se napil a přes okraj své číše si stále Naruta prohlížel. Ten se jeho pohledu vyhýbal. Když už to trvalo moc dlouho, neudržel se a vyhrkl: "Já vím, co jste zač.". Odvážil se přitom podívat černovlasému do očí. Sasukeho ledový výraz se ani trochu nezměnil, nedal vůbec najevo, že Narutovo sdělení vůbec slyšel. Jeho tvář zůstala stejně kamenná, dokonce se ani nezeptal, odkud to Naruto ví. Po nějaké době klidně pravil:
"Bojíš se mě?". Naruto překvapeně zamrkal a musel se nad tím zamyslet. Lhal by, kdyby tvrdil, že ne. Ale ač to bylo velice zvláštní, bál se mladého Uchihy méně než včera, kdy neměl tušení, co stojí za tou jeho podivnou silou a zvláštním zjevem, kterému nerozuměl. Aby získal trochu času, odložil svůj opět nedopitý pohár na malý stolek blízko krbu. Kupodivu teď, když věděl, že je Uchiha upír, neměl z něj tak velký strach, jak by asi měl mít. Aspoň už věděl, s kým má co dočinění. Nakonec pokrčil rameny.
"Ano, trochu ano." hlesl pravdivě.
"Máš strach ze smrti?" zeptal se Sasuke stále tím podivně netečným tónem.
"Smrti se nebojím." Zavrtěl hlavou Naruto a opětoval mu upřený pohled, "bojím se umírání.".
"Bojíš se, že to bude bolet?" pokračoval Uchiha a nespouštěl z blonďáka oči.
"Ano." přitakal tiše Naruto, "nemám rád bolest.".
"Bolest." Zašeptal Sasuke, znělo to jako zaševelení větru, "bolest je často poučná.".
"Možná." Přisvědčil Naruto, "ovšem je-li způsob, jak se jí vyhnout…".
"Někdy to nejde." Sasuke trochu naklonil hlavu na stranu, "občas se jí nedá uniknout.". Naruto opět polkl a zahlodal v něm osten strachu. Nastalo mezi nimi ticho. Uchiha se na něj díval, v očích nečitelný výraz a tu a tam usrkl ze své číše. Když tmavovlasý mladík dopil, odložil pohár na stolek a upřel na Naruta pronikavý pohled. "Můžeš se svléknout." Prohlásil klidně. V Narutovi hrklo. Začal před upírem pomalu couvat.
"J-je už d-dost p-pozdě, nemyslíte?" snažil se třesoucím hlasem zvrátit Uchihovo rozhodnutí.
"Svlékni se." Opakoval Sasuke a Naruto poznal, že tohle už je přímý rozkaz. Útroby se mu zkroutily úzkostí, když si chvějícími se prsty rozepnul modrou košili a shodil ji z ramen. Pak si velice neochotně sundal tmavé kalhoty a automaticky se zakryl dlaněmi. Sasuke kývnul hlavou k posteli a sám se zatím zbavoval oblečení. Roztřesený blonďák se strnule položil na pelest a zavřel oči. Po chvíli ucítil, jak se matrace lehce prohnula pod váhou druhého těla. Ačkoliv se ho Sasuke ještě ani nedotknul, do očí mu vhrkly slzy a stekly zpod pevně semknutých víček. Čekal, až po jeho těle začnou znovu putovat ty chtivé dlaně, to se ale zatím nestalo. "Pláčeš." Uslyšel konstatovat Sasukeho hlas, "proč?". Naruto pomalu otevřel oči. Uhlově černé studánky ho netečně pozorovaly.
"Protože s váma nechci spát." Odpověděl mu, "nelíbí se mi to.".
"Včera se ti to líbilo." Opáčil Uchiha lhostejně.
"Bolelo to." Připomněl mu Naruto malinko vyčítavě.
"Ze začátku to vždycky trochu bolí." Pokrčil rameny černovlasý, "zvykneš si.".
"Nechci si zvykat!" vyjel Naruto hlasitěji, než měl v úmyslu a když se Sasuke sklonil a ucítil jeho rty na své klíční kosti, zamlel sebou. "Nedělejte to!" zaprosil, ale upíří síle se nemohl rovnat. Uchiha sevřel jeho zápěstí do jedné dlaně, obkročmo si mu sedl na nohy a jazykem se začal věnovat jeho tělu. Naruto se zkoušel bránit, různě se kroutil, ale Sasuke neustoupil ani o píď. Volnou dlaní přejížděl po vnitřní straně Narutových stehen, líbal ho na břiše, vlhkou cestičkou obkroužil pupík, pokračoval směrem nahoru k bradavkám, jimž věnoval obzvláštní péči. Blonďák cítil, jak jeho odpor velice pomalu roztává. Nechtěl se mu dát tak lehce, ale neustálé vrtění a zmítání ho vyčerpávalo, ještě navíc, když nemělo pražádný účinek. Potichu zavzlykal, když se Sasukeho dlaň poprvé přesunula do jeho klína. Znovu pevně zavřel oči, aby se na to nemusel dívat. Uchiha se činil. Měl už rozsáhlé zkušenosti, vystřídal v posteli tolik žen a mužů, že měl perfektně zvládnuté všechny techniky, jak své partnery uspokojit. A mistrně jich využíval. Vždycky dokázal přinést rozkoš mnohem náročnějším milencům, natož jednomu nezkušenému klukovi. Netrvalo dlouho a Narutův penis se pod jeho rukama proměnil v tvrdý a roztoužený nástroj. Sasuke se sám pro sebe ušklíbnul, když zpozoroval, jak Naruto zatíná svaly a jak se přemáhá, jen aby nedal najevo, že je mu to příjemné. Však ono mu to dlouho nevydrží. Sasuke se přesunul ústy k Narutovým slabinám a usoudil, že už bude bezpečné mu pustit ruce. Blonďák se snažil nevnímat ten obratný vlhký jazyk, jak kmitá po jeho vzrušení, ale bylo to zhola nemožné. Když se Sasukeho horká ústa poprvé za dnešní večer obemkla kolem jeho erekce, Naruto mu se zoufalým vzlyknutím vyšel vstříc boky. Černovlasý mladík spokojeně přivřel oči v triumfálním gestu. Oddálil se a vzal Narutův úd do pravačky. Jazykem obkroužil žalud a slíznul kapičku touhy, která z něho vytékala. Naruto se kousnul do rtu a tvář se mu zkřivila, jak zadržoval sténání. Dech se mu zrychloval čím dál víc a cítil tu sladkou horkost, která jím prostupovala, až ho nakonec celého pohltila. Sasuke naprosto přesně poznal, kdy Naruto přestal vzdorovat a prohrál svou vnitřní bitvu. Cítil, jak se tělo pod ním uvolnilo z té křečovité napjatosti a jak se mu do havraních vlasů vpletly prsty, které mu tlačily hlavu níž, tam, kde blonďák potřeboval jeho péči. Usmál se sám pro sebe a vyhověl mu. Narutovi uniklo zavzdychání, když ho Sasuke vzal do pusy téměř až po kořen a začal po jeho tuhém vzrušení divoce rejdit jazykem a ústy, jemně ho sál, olizoval žalud celou plochou jazyka nebo mu špičkou laskal uzdičku. Naruto se nebránil, když Sasuke vyjel rty výš, posunul se nahoru a zaútočil na jeho ústa. Zcela automaticky pootevřel pusu, načež zinkasoval hluboký francouzský polibek. Jeho ruce se úplně samovolně rozběhly po Uchihově těle. Zkoumal prsty tu alabastrovou pokožku, mapoval dlaněmi vypracované břišní svaly nebo mu zarýval nehty do zad. Přitiskl upírovi rty pod čelist a sám pohnul boky proti jeho slabinám, čímž se jejich erekce o sebe otřely a Naruto nahlas zasténal. Už mu to bylo jedno. Byl zhnusený sám ze sebe, že se takhle podvoluje, ale nešlo to jinak. Vůle byla dobrá, ale tělo slabé a zrádné. Mysl nevydržela vzdorovat fyzickým dotekům a slasti, kterou v něm vyvolávaly. Sasuke zavrněl jako divoká kočka na znamení, že se mu líbí blonďáčkova změna chování. Užíval si doteky nezkušeného Naruta, bavil se jejich nesmělostí. Pravda, nebylo to tak dobré jako s Itachim, ale sex je sex. Vláčnými pohyby klouzal pánví proti Narutovým bokům, líbal ho a prsty si hrál s jeho bradavkami. Naruto kňučel rozkoší, polibky Uchihovi oplácel a přimkl se k němu těsněji. Po nějaké době Sasuke sklouznul jazykem k Narutovu hrdlu a lehce přitlačil na místě, kde pod tenkou membránou kůže pulzovala horká krev. Prudce po ní zatoužil a v krku ho zaštípala pálivá žízeň. Voněla moc dobře, stačilo by jen vysunout špičáky a zakousnout se do toho poddajného masa, věděl, že by jeho ostré zuby prořízly kůži jako nic. Bylo to obrovské pokušení a Sasuke netušil, proč by mu vlastně neměl podlehnout. Černovlasý chlapec zadržel dech, s velkým sebezapřením odvrátil hlavu a narovnal se do sedu.
"Otoč se." Zachraplal tichý rozkaz. Naruto polknul a se strachem pohlédl na Uchihu. Věděl, co chce udělat. A taky věděl, že protestovat by bylo zbytečné. S útrobami zkroucenými úzkostí se převrátil na břicho. Jeho tělo se začalo slabě chvět. Pevně sevřel v dlaních látku polštáře a odevzdaně čekal na to, co přijde. Nejprve ucítil, jak mu Sasuke přejíždí rukama po zádech v hladivých dotecích. Když se poprvé dotkl Narutových hýždí, blonďatý chlapec sebou trhnul. Sasuke mu jedním prstem přejel v rýze mezi půlkami a posléze mu je roztáhl od sebe. Vtom ucítil závan heřmánku. Vzpomněl si, že Sarutobi mluvil o nějaké hojivé masti, to muselo být ono. Zamyšleně se díval na třesoucího se blonďáčka a ukazováčkem přitom krouživě pohyboval kolem Narutova otvoru. Zřejmě bude mít dnes o něco ulehčenou práci. Polotuhá povaha léčiva možná zapůsobí aspoň trochu jako lubrikant. Sasuke se rozhodl to dál neprotahovat. Nazvedl Narutovy boky a špičku svého vzrušeného penisu přitiskl ke vstupu do jeho těla. Naruto se kousnul do rtu, když ucítil pálivou bolest, jak se mu do konečníku začalo cpát něco teplého a cizího. Uniklo mu zakňučení, jak se to dralo stále hlouběji, ale nepokusil se o odpor. Už pochopil, že by to pak bylo horší. Sasuke oproti včerejšku postupoval jemněji. Pronikal do něj pomalu, neuspěchaně a navzdory tomu, že to neměl tak docela v povaze, snažil se nezpůsobit blonďákovi víc bolesti, než bylo nutné. Když se konečně Narutův zadek dotkl Uchihových boků, musel Naruto uznat, že to dneska opravdu nebylo tak hrozné jako včera. Ano, pálilo to a bylo to dost nepříjemné, ale nedřelo to tolik. Vlastně se to dalo docela i přežít. Sasuke začal pomalu přirážet. Víc než na cokoliv jiného se soustředil na blonďákovy reakce. Sledoval, jak ze začátku zatíná prsty do povlečení, slyšel to slabé kňourání, tlumené dlaní, kterou si Naruto zacpával pusu. Mladý Uchiha se sklonil a políbil Naruta na vystouplý krční obratel. Jednou rukou si ho přidržoval za boky, druhou zabloudil do Narutova rozkroku, aby se mohl věnovat blonďákově erekci. Dráždivě pomalu ji začal zpracovávat. Narutovo kníkání se po chvíli změnilo. Začalo znít mnohem vzrušeněji. Sasuke se pousmál a přidal na intenzitě ve své činnosti pravačkou i v přirážení. Zcela neomylně nasměroval průnik k místu, kde tušil chlapcovu prostatu. Odpovědí mu bylo táhlé zasténání a Naruto mu vyšel pánví vstříc. Mladý Uchiha se tedy přestal krotit a zrychlil své pohyby. V Narutovi se rozlévaly vlny slasti, zatemňovaly mu mysl a nutily ho přirážet proti černovlasému mladíkovi čím dál prudčeji. Sasukeho vniknutí byla stále kratší a divočejší. Cítil, jak se rychle blíží k vrcholu a nekontrolované vzdechy z blonďákových úst mu prozrazovaly, že jeho milenec je na tom stejně. V okamžiku, kdy Sasuke se zasténáním dosáhl vrcholu, zažhnuly upírovy oči sytou červení. Opájel ho lovecký instinkt, začala v něm převládat upíří krvelačná podstata a žízeň v jeho hrdle byla nesnesitelná. A on měl přímo před sebou možnost, jak ji uhasit. Úplně automaticky se mu rty zvlnily temným úsměvem a z dásní vyjely vlhce se lesknoucí prodloužené špičáky, ostré jako břitvy. Jeho oči se zaměřily na místo, kde na Narutově krku tepala pod kůží životně důležitá tepna a v ní teď velkou rychlostí proudila karmínová tekutina, po které tak zatoužil. Stačila pouhá vteřinka. Sasuke už se chystal, jak zaboří zuby do té bělostné pokožky, když v tu chvíli dosáhl orgasmu také Naruto.
"S-Sasuke!". Uchiha ztuhnul. Jeho rudé vražedné oči jakoby zamrzly na místě a celé jeho tělo zdřevěnělo, až se zdálo, že se mladík náhle proměnil v sochu. Šokovaně zíral na temeno hlavy blonďatého kluka, který se teď svalil obličejem do polštáře a těžce oddechoval. Nemohl vidět nic ze Sasukeho reakce, ani netušil, jaká se s upírem stala proměna, neviděl ty žhnoucí nachové duhovky a protažené špičáky, neviděl ani ten šok, nyní vepsaný v černovláskově tváři, jehož prsty se stále ještě zatínaly Narutovi do boků. Sasukeho mysl byla plná nevěřícného zmatku. Ten blonďák… vykřikl ve chvíli největší slasti jeho jméno? To se mu ještě nikdy nestalo. U žádného milence ani milenky, které za těch třicet let poznal. Nikdy od nikoho z nich neslyšel svoje jméno. To byla vždycky jen a jedině Itachiho výsada. Jen jeho bratr obyčejně dosahoval vrcholu s jeho jménem na rtech. Ale ještě nikdy se mu to nestalo u žádné oběti. Bylo to už strašně dlouho, kdy mu křestním jménem řekl někdo jiný než Itachi, Madara nebo Sarutobi. Aniž by si to jakkoliv uvědomoval, mladému Uchihovi pomalu oči zčernaly na obvyklou barvu antracitu a ostré zuby se zatáhly zpět do dásní. Krvelačná touha pohasla a žízeň ustoupila do pozadí, kde by se dala hodnotit kategorií "zvládnutelná". Celý ten proces od zčervenaní Sasukeho očí až po vrácení se do normálního stavu nebyl delší než minutu a půl. Sasuke překvapeně zamrkal, když se Naruto zavrtěl a došlo mu, že v něm vlastně ještě pořád setrvává. Jako ve snách vytáhl z blonďákova pozadí svůj penis a lehce se zamračil, když spatřil pár kapek krve, vytékající z Narutova análního otvoru. Sasukeho myšlenky mu teď zmateně probíhaly v hlavě a on se v nich nemohl vůbec vyznat. Náhle jakoby v břiše cítil chlad a tělem mu koloval pocit, který už sice určitě zažil, ale bylo to tak hrozně dávno, že si vůbec nemohl vzpomenout, jak se jmenuje. Že by to byly… výčitky svědomí? Rozhodně to nebylo příjemné a Sasuke se trhaně nadechl. Polkl, když se Naruto opět trochu zavrtěl, a zjistil, že se teď blonďákovi nedokáže podívat do očí a modlil se, aby ho nenapadlo otočit se přes rameno. Slezl z postele, navlékl na sebe oblečení a rychlými kroky opustil místnost, aniž by jedinkrát na Naruta pohlédl.
Sluneční paprsky právě procitlého zářivého kotouče na obloze dopadly na tvář mladého blonďatého chlapce. Ležel v ohromné posteli s nebesy, jeho nahé tělo bylo spoře překryté rudou pokrývkou z drahé látky. Hlavou spočíval na polštáři a blankytně modré oči byly lehce rozostřené, jak se mladík soustředil na své vnitřní myšlenky než na vnímání svého okolí. Přemýšlel o včerejší noci. V mysli mu neustále vyskakoval obraz černovlasého kluka se smolně černýma očima. Ačkoliv věděl, že je to špatné, nemohl si z hlavy vytlouct také myšlenky na jeho tělo. Na jeho nahé tělo. Nechtěl na to myslet, ale pořád měl před očima ty dokonalé ostré křivky, smetanově zbarvenou hedvábnou pokožku, husté hebké vlasy, perfektně se rýsující svaly na pažích, nohou i břiše, dvě lákavé polokoule pevného zadku a samozřejmě klín. Na těle Uchihy nebyla jediná chybička a Naruto cítil, jak ho už jen z pouhé představy nahého Sasukeho polévá horkost. Ne že by na to byl pyšný. Popravdě, hrozně se za sebe styděl. Propadal se hanbou, když si vzpomněl na své jednání předchozí noci. Zase se nedokázal ovládnout. Nechal se klidně ojet a navíc se mu to líbilo. Včera dokonce ještě víc než prvně, protože ho to tolik nebolelo. Je ze mě prvotřídní kurva, pomyslel si Naruto hořce a tvář se mu zkřivila odporem k sobě samotnému. Nechal se sebou klidně manipulovat, Uchiha si s ním hrál jako s nějakou hračkou a on se tomu nakonec ani nebránil a ještě spolupracoval. Naruto se přetočil na bok a povzdechl si. Už tak nějak rezignoval. Začínal se pomalu smiřovat s osudem Uchihovy děvky. Došlo mu, že se s ním zkrátka upír přijde každý večer vyspat a až ho přestane bavit, zabije ho a taky mu bylo jasné, že tomu nezabrání. Co mohl dělat? Byl tu zamčený od rána do večera. Sice by mohl zkusit uprchnout třeba ve chvíli, kdy přijde starý Sarutobi, věděl, že ten by ho nedokázal zastavit, ale jednak si byl jistý, že by jim stejně daleko neutekl a jednak by to z morálního hlediska bylo vůči Sarutobimu dost nefér. Stařík byl pro Naruta v tomhle zajetí v podstatě jediná spřízněná duše. Naruto se trochu zamračil. Jednu věc stále nechápal. Podle Sarutobiho Uchihové své oběti zabíjeli už po první noci. Ale on zůstal naživu už podruhé. Čím to bylo? Proč ho Sasuke nechával žít? Narutovo rozjímání přerušilo vrznutí dveří. Ihned automaticky otočil hlavu a zjistil, že do místnosti vešel prošedivělý sluha s podnosem, na kterém byla snídaně.
"Dobré ráno." Pozdravil ho Sarutobi a vlídně se na něj usmál, "nesu ti jídlo a vodu ze studně.".
"Děkuju." Řekl Naruto a zkusil se na posteli posadit. Okamžitě zkřivil tvář bolestí. Ano, byla pravda, že včera to nebylo tak strašné. Ovšem dneska ho zadek bolel jako čert, jelikož rána z první noci nebyla ještě zahojená, když ji Sasuke znovu zjitřil. Sarutobimu to neušlo.
"Ehm… po snídani ti přinesu zase ten heřmánek." Zamumlal stařec a taktně se obrátil zády, když se blonďák oblékal.
"Díky." Hlesnul znovu Naruto, ale na židli se sednout neodvážil. Raději si vzal z talíře krajíc chleba a opřel se jednou rukou o stůl. Sarutobi mezitím zapálil oheň v krbu a začal ustýlat postel.
"Neměl bych ti přinést nějakou teplejší deku?" otázal se starý sluha, když skládal krvavě rudou pokrývku, pod kterou blonďák už dvě noci spal, "v noci je tady dost zima.".
"Není třeba, jsem zvyklý." Pokrčil rameny Naruto. Byla to pravda, jako sirotek neměl domov a spával kde se zrovna našlo přístřeší, ale když se nenašlo, nocování pod širou oblohou mu nebylo cizí. Byl odolnější vůči zimě než normální lidé.
"Dobře, jak myslíš." Přikývnul Sarutobi a natřásal polštáře. Nějakou dobu bylo ticho, stařík se věnoval své práci a Naruto váhal. Chtěl se na něco zeptat.
"Ehm… můžu mít otázku, pane?" odhodlal se po chvíli a zadíval se na sluhu.
"Ale jistě." Přisvědčil Sarutobi a zvědavě mu pohled opětoval.
"Já… totiž… zajímalo mě… mlu-mluvil jste dneska se S-Sasukem Uchihou?" vykoktal ze sebe blonďák. Sarutobi překvapeně nadzvedl obočí.
"Ano, mluvil. Říkal, ať se o tebe postarám." Pokrčil pak rameny.
"Totiž… chtěl jsem věděl… nemůžu pořád pochopit, proč… proč mě nechal naživu." Zamumlal Naruto. Sarutobi se usadil na kraj postele a zamyšleně si blonďáka změřil očima.
"To nevím." Pravil pak, "pan Sasuke mi o tom nic neříkal. Ale je to zvláštní. Víš, chlapče, Sasuke je obvykle strašně bezemoční. Máloco ho dokáže vyvést z míry a nedá se na něm skoro poznat, jakou má vlastně náladu. Vždycky má tak nějak jeden a ten samý výraz. Nebo spíš většinou. Dneska… vypadal rozhozeně.".
"Rozhozeně?" podivil se Naruto, "ale proč?".
"To nevím. Nevím, co se tady v noci stalo." Podotkl Sarutobi a Naruto zrudnul.
"No… co asi." Zadrmolil rozpačitě a zíral do země jakoby ho náhle strašně zaujala jedna noha dřevěného vyřezávaného stolu, "nejsem si vědom žádného zvláštního rozhovoru, který bysme vedli.".
"Tak to opravdu netuším, co za tím může být." usoudil Sarutobi, "ale… jsem rád, Naruto. Není mi lehko, když vím, co se tady většinou odehrává. Musíš mít v sobě nějaké kouzlo.". Blonďák zamrkal a zvedl modré oči, které se setkaly s laskavýma očima Sarutobiho, který se na něj pousmál. "Tak já se tu ještě dopoledne zastavím." Uzavřel starý sluha debatu o chvíli později, vstal, odklidil zbytky snídaně a vyšoural se z místnosti. Doprovázelo ho typické cvaknutí zámku. Naruto pomalu vydechl a hlavou se mu honily zmatené myšlenky.

Upíří doupě...4

29. září 2011 v 18:54 | Smajli |  Upíří doupě
Kapitola IV.
Sasuke zvrátil hlavu dozadu a zasténal, když Itachi vsál jeho vzrušený úd hluboko do úst. Onyxové oči měl přivřené v extázi a vycházel mu pohyby pánví vstříc. Itachi šmejdil vlhkým jazykem nahoru a dolů, prozkoumával každičký centimetr kůže na Sasukeho intimních partiích, olizoval ho jako zmrzlinu. Jeho uspokojování mladšího bratra v sobě mělo jednu výhodu, která často chyběla většině Sasukeho sexuálních partnerů - dělal to rád a užíval si to málem stejně jako Sasuke. Itachi sevřel Sasukeho penis v dlani a začal s ní rychle pohybovat, zatímco jazykem se vyšplhal z jeho klína na ploché břicho, obkroužil pupík, vsál do úst napřed levou a pak taky pravou bradavku, vyjel rty po klíčních kostech na hrdlo, pokračoval po hraně čelisti, než skončil svou pouť v žhavém polibku. Chvíli se oba tak trochu přetahovali o nadvládu, ale Itachi si brzy prosadil svou. Sasuke se totiž nedokázal příliš soustředit s Itachiho pravačkou na svém vzrušení. Tak aspoň přejížděl dlaněmi po jeho zádech, občas zatnul nehty a svého bratra poškrábal - moc dobře věděl, že to Itachi zbožňuje. Zrovna tak se navzájem kousali do jazyků, do měkké tkáně rtů, vrčeli přitom jako divoké šelmy a oči jim svítily vzrušením. Pojednou se Sasuke opřel dlaněmi o Itachiho hruď a povalil ho do polštářů. Okamžitě si mu sedl na klín a přitiskl se rty k jeho krku. Jazykem laskal tu alabastrovou pokožku, téměř surově ji sál, až staršímu Uchihovi zůstávaly rudé fleky. Jednou mu dokonce kůži svými ostrými zuby prokousl - vášnivě slízával sytě červenou krev, která z rány vytékala, zatímco Itachiho dlaně bloudily po jeho těle s nenechavou odhodlaností zmapovat každou částečku. Pak se Itachi přesunul rukama na bratrova záda, po kterých přejížděl v intenzivních hladivých dotecích, až sjel níž a stiskl jeho boky. Přitáhl si Sasukeho slabiny do svého klína a jejich erekce se o sebe otřely. Sasuke zasténal a skousl Itachiho bradavku. Itachi vpletl prsty do jeho černých vlasů na zátylku a přitáhl si jeho obličej k tvrdému polibku. Jejich jazyky se vzájemně propletly a jako tolikrát předtím prošmejdily každičkou skulinku v ústech toho druhého. Jejich těla po sobě klouzala ve stále rychlejším rytmu a ani jeden z nich se nedržel zpátky, co se týkalo hlasových projevů - nahlas sténali, vzdychali a vrčeli, dýchali zrychleně a jejich těla se leskla potem. Itachi zaútočil jazykem na Sasukeho ušní lalůček - už dávno věděl, že právě tam se skrývá jedna z Uchihových erotogenních zón. Věnoval laskání jeho ucha obzvláštní péči - jemně ho cumlal mezi rty, lehce ho do něj kousal zuby, pohrával si s ním jazykem a Sasukeho přidušené slastné zasténání mu prozrazovalo, co to s mladším bratrem dělá. Ten zatím prsty dráždil Itachiho bradavky a druhou rukou zajel mezi jejich slabiny, aby koordinoval tření jejich vzrušených údů, dokud si ho Itachi znovu za vlasy nepřitáhnul k dalšímu dravému polibku. Itachi pak sklouznul dlaněmi po Sasukeho zádech níž, až mohl sevřít v dlaních obě půlky toho lákavého pozadí. Sasuke se malinko prohnul, když cítil, jak jeden z Itachiho dlouhých štíhlých prstů vniká do jeho těla a po něm druhý a třetí, kousl se do rtu, když vnímal, jak s nimi jeho bratr pohybuje dovnitř a ven, pravidelně a stále hlouběji. Když se Itachi uvnitř otřel o prostatu, Sasuke zadržel mezi zuby krátký výkřik a bezděčně přirazil proti němu. Itachi ho však volnou rukou plácnul po zadku a zašeptal mu do ucha:
"Ale ale, nějaký nedočkavý.". Sasuke po něm naštvaně loupnul očima a zuřivě ho políbil. Itachi zpomalil pohyby svých prstů, tak trochu je roztahoval od sebe, pohrával si a náramně se bavil tím, jak Sasuke umírá vzrušením. Občas se škádlivě dotkl té drobné uzlinky uvnitř Sasukeho těla, až jeho mladší bratr lapal po dechu.
"Itachi!".
"Mhmm?" protáhl starší Uchiha a olíznul Sasukemu ucho.
"Itachi!".
"Ano?" bavil se oslovený a znovu zajel hlouběji, aby se otřel o prostatu, volnou rukou si však Sasukeho přidržoval za boky, aby proti němu nemohl přirážet.
"Tak… už to… sakra… neprotahuj!" cedil Sasuke skrz zaťaté zuby, "udělej to konečně!".
"Co mám udělat?" hrál Itachi hloupého, protože věděl, jak to jeho bratříčka dráždí.
"Itachi!" zavrčel Sasuke a přivřel v extázi černé oči.
"Tak mi to řekni. Řekni mi, co mám udělat a já to udělám." Zašeptal podmanivě dlouhovlasý Uchiha a dal si záležel, aby jeho milenec ucítil jeho horký dech na svém ušním lalůčku. Sasuke byl na pokraji mdlob.
"Pro-sím!" vyrazil ze sebe s největším sebezapřením.
"Co bys chtěl? Co chceš, abych teď udělal, Sasuke?" pokračoval nemilosrdně Itachi v té hře. Sasukemu ruply nervy.
"Kurva, tak už mě sakra ojeď! Chci tě v sobě, hned teď! Chci, abys mě prošoustal touhle matrací, ale už do hajzlu dělej nebo zešílím!" vykřikl a za trest kousnul Itachiho znovu do krku. Itachi se pobaveně zasmál, ale vyhověl mu.
"Lehni si." Přikázal mu hlasem, v němž jen horko těžko zastíral potlačovanou touhu. Sasuke se položil naznak na postel a Itachi mu odtáhl stehna od sebe. Vklínil svou erekci mezi jeho půlky a začal do něj pomalu vnikat. Sasuke nedočkavě zasténal a pokusil se mu vyjít vstříc, aby to urychlil, Itachi ho však zadržel: "Nechci, aby tě to bolelo.".
"Jdi k čertu!" zasyčel Sasuke a zaryl mu nehty do paže, jak se snažil ji odstrčit, aby ho Itachi nechal udělat to, co měl v plánu, ten ho však držel pevně.
"Nech toho, pak si tejden nesedneš." Varoval ho Itachi a pokračoval dál svým tempem.
"Do háje, Itachi, jestli tvýho ptáka v sobě nebudu mít do deseti vteřin, tak půjdu a vyspím se s Madarou!" vyhrožoval Sasuke, který už byl vydrážděný vážně na maximum a nutně potřeboval uspokojení. Jeho starší bratr se zamračil, zúžil oči do tenkých škvírek a na jediný příraz do něj tvrdě pronikl až do kořen. Sasuke zasténal a kousnul se do rtu.
"Jsi tak tvrdohlavý." Konstatoval Itachi fakt, že v tom zvuku postřehl i nepatrně bolestný podtón. Začal se jemně pohybovat, nejprve se jen lehce kolébal v bocích, aby dal Sasukemu čas si zvyknout, pak začal pomalu přirážet. "Tak neústupný." Šeptal a líbal svého mladšího bratra na lícních kostech, mazlil se s jeho rty nebo mu zas žmoulal ucho. Sasuke už se vzpamatoval z prvního odporu a jeho tělem se teď šířily vlny očekávané slasti, jak Itachi postupně zrychloval pohyby. "Tak roztoužený." Vydechl starší Uchiha a sevřel Sasukeho boky. Jeho bráška se teď pod ním svíjel, vzdychal a škrábal ho na zádech, až Itachimu zůstávaly tenké rudé linie na pokožce. Ani jeden z nich už se nedovedl pořádně ovládat. Itachiho přírazy byly výrazně drsnější a kratší, jak narůstala jejich potřeba se udělat. Pojednou Sasuke stiskl Itachiho ramena a za bratrovy pomoci se vytáhl do sedu na jeho klíně. Ovinul nohy kolem jeho boků a pohyby pánve pomáhal Itachimu pronikat hlouběji. Byla to jejich oblíbená poloha. "Tak úzký, tak horký," pokračoval Itachi a pažemi obejmul Sasukeho, aby ho k sobě těsněji přivinul, "tak divoký, tak dokonalý, tak vášnivý, ty můj černý ďáble.". Konečně Itachi přirazil tak hluboko, jak dokázal a v tu chvíli oba dosáhli vrcholu. Sasukeho tělo se prohnulo v orgastické křeči, mladý Uchiha vykřikl a bílá lepkavá tekutina potřísnila jejich břicha. Itachi zavřel oči a zasténal, dlaně křečovitě sevřené na Sasukeho bocích, udělal se se Sasukeho jménem na rtech přímo do jeho těla. Vzápětí klesli na postel, oba zpocení, uvolnění, uspokojení. Itachi si přitáhl Sasukeho do náruče a ten obtočil ruku kolem Itachiho pasu a zároveň položil hlavu na jeho prsa. Sex s Itachim byl jako droga. Sasuke moc dobře věděl, že je to špatné a zvrácené, ale stejně se za ním vždycky znovu a znovu vracel. Protože to bylo až příliš skvělé a on tomu nedokázal odolat. Itachi byl jiný než všechny ty ženy a muži, které střídal ve své posteli. Itachi byl prostě profík - věděl, kam sáhnout a kdy co udělat, aby proměnil svého mladšího bratra v kňourající nadrženou loutku, zoufale bažící po jeho dotecích. Uměl to. Znal každé zákoutí jeho těla, měl perfektně zmapované všechny jeho erotogenní zóny, přesně věděl, co v Sasukem vyvolává ty nejúžasnější pocity. A navíc, Itachi byl jako on - nemusel se držet zpátky, nemusel se bát, že v něm jeho krev bude vyvolávat žízeň a ačkoliv ji měl rád, nebyla to krev, která ho nutila lovit. Nemusel kvůli ní zabíjet. S Itachim si mohl vybít sebevětší sexuální energii až nadoraz a přitom jeho starší bratr vyvázl nezraněný. Ale pak tu bylo ještě něco, co ho minimálně jednou do měsíce postrkovalo Itachimu do náruče. Ani jeden z nich to nikdy nevyslovil nahlas, přesto oba věděli. Bylo to znát v té laskající péči, kterou jeden druhému věnovali, v těch jemných detailech, které navenek nebyly moc patrné, ale přesto byly důležitější, možná to byl dokonce ten nejdůležitější důvod, proč Sasuke zas a znovu končil se svým bratrem v posteli. Několik minut se z toho zážitku vydýchávali a vzpamatovávali. Když se jim jakž takž zklidnil dech, Itachi si odhrnul pramen černých vlasů z čela a zašklebil se na svého mladšího sourozence: "Vážně bys šel za Madarou?". Sasuke pokrčil rameny:
"Jo.". Itachi se na něj zahleděl.
"Lžeš." Podotkl potom.
"Co ty o tom víš?" zavrčel Sasuke, i když se nedokázal přinutit k tak zlobnému tónu jak by byl chtěl.
"Nikdy´s mu to neodpustil." Řekl Itachi a jeho tvář zvážněla.
"Co konkrétně máš na mysli?" zeptal se sarkasticky Sasuke, "naší rodinu, to, čím jsem se stal nebo to znásilnění?".
"Všechno." Povzdechl si Itachi a bezděčně se probíral v Sasukeho vlasech.
"A tys mu to odpustil?" nadzvedl Sasuke obočí.
"Já si jen myslím, že už je to nakonec jedno. To, co se stalo, ty ani já už nezměníme. Možná by ses tím měl přestat trápit." Zamumlal Itachi.
"Dík za radu." Odfrkl si Sasuke, odstrčil jeho ruku a odkulil se na kraj postele, kde se posadil.
"Už jdeš?" otázal se překvapeně starší Uchiha.
"Potřebuju se umýt." Odtušil Sasuke a jeho hlas zněl o poznání chladněji, když vstal a posbíral z fialovým kobercem potažené podlahy svoje oblečení, které na sebe ledabyle navlékl.
"Počkej, Sasuke, nemyslel jsem to tak. Jen… nerad vidím, že ti něco dělá starosti. Myslel jsem, že kdybys dal Madarovi ještě jednu šanci… vždyť se posledních pár let nechová špatně ne?" snažil se ho Itachi zadržet. Sasuke se zastavil s rukou na klice.
"Co mám podle tebe dělat? Brát ho jako hodného strejdu, když vím, co všechno způsobil? Co z nás všech udělal?" otočil se Sasuke přes rameno, v zamračených očích chlad. "Víš, Itachi, tobě se to lehko řekne. Tebe si aspoň nevzal násilím." Dodal studeně nejmladší Uchiha, než za sebou zabouchl dveře. Itachi si skousl dolní ret a hlava mu klesla zpět na polštář. Ustaraně si přejel hřbetem ruky po tváři.
"Napij se, chlapče, není to otrávené." Pobídl Sarutobi mladého blonďáčka a poukázal na číši s krvavou tekutinou, zatímco skládal prázdné cínové talíře zpět na tác.
"Díky." Hlesl Naruto, ale přesto si pohár měřil poněkud nejistě.
"Mám se napít první, abys mi uvěřil?" pousmál se stařík, když postřehnul Narutovo váhání.
"Ne, já jen… n-nemohl byste mi donést trochu vody? Nejsem zvyklý na víno." Ošil se Naruto rozpačitě. Sarutobi překvapeně zamrkal.
"Ale jistě, na nádvoří je studna." Přitakal a přiložil do krbu. "Nenapadlo mě… víš, zdejší obyvatelé už pijí jenom víno." Pokrčil tak trochu omluvně rameny a pak se lehce zamračil, jakoby si na něco vzpomněl. Narutovi to připomnělo jednu palčivou otázku.
"Co jsou zač?" vyhrkl rozechvělým hlasem, "oni jsou… démoni nebo tak něco?". Sarutobi mlčel a důsledně se vyhýbal Narutově pohledu, když ustýlal postel. "Tak mi přece odpovězte!" naléhal zoufale Naruto, "rozhodně to nejsou normální lidé. Tak co sakra jsou?!".
"Překvapuje mě, žes na to ještě nepřišel sám." Odvětil Sarutobi, zatímco natřásal polštáře, "myslím, že je to dost jasné.". Blonďák vytřeštil oči.
"Takže… takže jsem měl pravdu?" vyrazil ze sebe přerývaně, "oni… oni jsou…".
"Upíři." Odpověděl Sarutobi až příliš klidně. Naruto otevřel pusu a chvíli nedokázal nic víc, než němě zírat s hrůzou v azurových očích, které byly momentálně rozšířené strachy.
"Ježíši!" vydechl potom třesoucím se tónem, "ach proboha. Proboha. To přece… to nemůže být…". S obavami se díval po starém sluhovi jakoby ho přemlouval, aby mu to tvrzení vyvrátil. Ten ale jenom pokrčil rameny. "Takže je to všechno pravda." Polknul Naruto, "to všechno, co se o nich povídá ve vesnici… A já tomu nikdy nevěřil.".
"Všechny povídačky se musí na něčem zakládat." Usoudil Sarutobi pečlivě konverzačním hlasem, aby nedal najevo, jak s blonďákem soucítí.
"A to jako že… se mění v netopýry, slunce je spálí a sají lidskou krev?" zajímalo vyděšeného Naruta.
"Ale ne, to je přehnané. Nemění se v nic jiného a sluneční světlo jim neublíží." Zavrtěl Sarutobi hlavou a odevzdaně si sednul na kraj postele.
"A to s tou krví?" připomněl mu Naruto napjatě. Stařík odvrátil pohled. "Panebože." Zašeptal Naruto a žaludek se mu obrátil naruby. Pak náhle, jakoby mu něco docvaklo, se mu rozšířily oči. "Ale… jakto, že mě nechali naživu? Neměl bych už být… no…" Naruto se zachvěl.
"To je tak trochu záhada." Připustil Sarutobi a zamyšleně si blonďáka změřil očima, "už třicet let jsem svědkem toho, jak si všichni tři Uchihové vodí do postele své milenky a milence, ale je to už strašně dávno, kdy někdo z nich tu noc přežil. Musíš v sobě mít asi něco výjimečného, když ti Sasuke neprokousl hrdlo.".
"Počkejte… říkal jste třicet let?" vytřeštil Naruto oči, "ale oni… přece ještě nejsou tak staří nebo ano? Tomu S-Sasukemu je tak maximálně osmnáct, víc určitě ne!".
"Ve skutečnosti je mu skoro padesát." Pousmál se Sarutobi, "nebyl jsem ještě ani dospělý, když se Sasuke narodil. Jeho bratr, Itachi, to je ten, jak nosí culík, je o pět let starší a Madarovi už bude něco kolem sedmdesáti, ten je ještě starší než já. Oni se nemění víš? Když se stali… tím, čím jsou, jejich tělo se přestalo dál vyvíjet, zachovalo se takové, v jakém stavu bylo, když se to stalo. Už navždycky." Doložil Sarutobi poněkud zasmušilým tónem. Naruto ho poslouchal mlčky, s ústy otevřenými dokořán a starý sluha si povzdechl. "Nechám ti tu ohřát vodu, myslím, že by ses večer možná rád vykoupal…?" nadhodil pak a vstal. Naruto ale nedokázal momentálně myslet na něco tak přízemního jako byla koupel.
"Takže oni jsou nesmrtelní?" pravil s těžko zakrývaným vyděšením v hlase, "a jak se to vlastně stalo? Chci říct… jak se stali… no… upíry?".
"Abych nezapomněl." Odkašlal si Sarutobi poněkud hlasitěji a předstíral, že poslední Narutovu reakci vůbec neslyšel, "něco jsem ti přinesl.". Podal chlapci malou nádobku a blonďák si ji s tázavě zdviženým obočím vzal. "To je heřmánek." Objasnil mu stařec, "na… no, však víš. Na tvoje zranění.". Naruto se nepříjemně ošil a jeho líce okamžitě dostaly červený nádech. "Předpokládám správně, že by sis to radši ošetřil sám, že ano?" řekl Sarutobi tiše a s předstíraným zájmem hleděl na gobelín s přírodním motivem, který se táhl podél celé jedné stěny. Nemohl ovšem nepostřehnout, že Naruto rozpačitě přikývl. "Takže… já tě teď tady nechám." Pronesl Sarutobi věcně a spěšně zamířil k východu. Než za sebou zabouchl dveře, tak se ještě otočil přes rameno: "Večer ti přinesu tu vodu k pití. Tak… se zatím opatruj.". Naruto se kousl do spodního rtu, když klaply dveře a zacvakl zámek. Srdce mu zběsile naráželo do žeber a po zádech mu běhal mráz. Pevně v dlani sevřel hojivou mastičku.
Sasuke zamyšleně přejel prstem po zažloutlém pergamenu, hustě popsaném ozdobným inkoustovým textem. Kniha byla stará a psaná latinsky, ručně. Dýchala z ní dávná moudrost, zavátá prachem let. Vždycky rád četl. Různé kroniky, spisy řeckých filosofů, zapomenutá vítězství římských vojevůdců, příběhy králů a knížat, kteří vládli před více než pěti sty lety. Bylo to pro něj vždy příjemné rozptýlení, že mohl na chvíli uniknout od svého vlastního života do časů dávno minulých. Často takhle utíkal z reality, aby si odpočinul. Jejich knihovna obsahovala stovky svazků a on je měl všechny přečtené tolikrát, že u některých dokázal citovat přesné pasáže. Knihy ho nikdy nezklamaly, vždycky mu poskytly útěchu. Až doteď. Sasuke podrážděně zaklapl těžkou bichli. Dneska poprvé to nezabíralo. Nedokázal se zbavit dotěrných myšlenek, nedokázal se odprostit od svých starostí. Myslel si, že sex s Itachim mu pomůže. Ještě nikdy se nestalo, že by odešel z Itachiho ložnice naštvaný, jeho bratr byl výborný milenec. Dnes to ale zabralo jen napůl. Jeho tělo bylo nádherně uspokojené, uvolněné. Ale mysl byla o to nepokojnější, že teď musel mimo jiné myslet i na Itachiho slova. "To, co se stalo, ty ani já už nezměníme. Možná by ses tím měl přestat trápit.". Věděl, že má Itachi pravdu. Jeho prokletí tu bylo navždy, navěky. To už nemohl nikdo nikdy zvrátit, ať by se snažil sebevíc. Neexistoval způsob, jak se zbavil toho, čím se stal. Měl by to… prostě přijmout. Smířit se s tím. Sasuke se lehce ušklíbl. Vyrovnával se s tím už třicet let. Jistě, mělo to své výhody. Všechny smysly měl stokrát bystřejší než normální lidé. Nepotřeboval jíst. Nebyla mu ve vlhkém studeném hradě zima. Všechna zranění se mu zázračně hojila. A samozřejmě… nemohl umřít. Jenže právě ta poslední věc byla spíš kletba než výhoda. Zatím to ještě nebylo tak zlé. Byl upírem jen třicet let, dnes by mu bylo necelých padesát, to bylo ještě dost málo na to, aby ho omrzel život. Problém byl v něčem jiném. Sasuke si nedokázal představit, že to prostě nikdy neskončí. Že nikdy nenastane chvíle, kdy všechny jeho starosti, zmatky, myšlenky zmizí a on bude mít svůj věčný klid. Nechtěl žít navždy, nikdy po tom netoužil. Další věc, která mu vadila, byla ta strnulost. Zasekl se ve věku sedmnácti let a nikdy už jeho tělo nebude vypadat jinak. Ne že by ho mrzelo, že nikdy nepozná kupříkladu problémy s prostatou, ale tak celkově. Nikdy už víc nevyroste, nezmužní. Zůstane už navždycky sotva odrostlý chlapeckému věku. Sasuke se zamračil. Tyhle myšlenky ho zraňovaly, neměl by se v nich utápět, Itachi měl pravdu. A pak tu byla ještě jedna věc, která mu nedala pokoj a neodbytně se mu vkrádala celý den do mysli. Ten mladý blonďák. Sasuke sám nemohl pochopit, proč ho vlastně nechal naživu. Věděl jen, že v tu chvíli, kdy se už už chystal mu prokousnout hrdlo, se něco stalo. Ten jeho pohled. Něco v těch pomněnkových očích ho zadrželo. Už dlouho tak modré oči neviděl. A tak nevinné. Byly jako jasná letní obloha, bez jediného mráčku a stejně tak čisté. Měl z toho kluka zvláštní pocit. S lehce přimhouřenýma očima poklepával prsty na koženou vazbu knihy. Bylo asi půl desáté večer. Noc byla ještě mladá, dalo by se leccos podniknout. Sasukemu zkřivil tvář drobný úšklebek. Sice už dneska spal s Itachim, ale… proč si ještě trochu neužít, když je příležitost? Pro změnu někoho nezkušeného. Černovlasý mladík vstal z ozdobně vyřezávaného křesla a vrátil knihu na své místo na dřevěné polici. Pak se s jasným úmyslem vydal kamennými chodbami směrem ke svým komnatám.

Upíří doupě...3

29. září 2011 v 18:51 | Smajli |  Upíří doupě

Kapitola III.

Po bouři přišlo krásné ráno. Tráva se třpytila četnými drobnými kapkami rosy a nestačila ještě ani uschnout z toho nočního lijáku. Stromy se zelenaly v ranním slunci, hladina jezera byla hladká a zářivá jako zrcadlo. Na nedalekém kopci se tyčil velký hrad z pevného kamene. Svým nijak nepřikrášleným vzhledem jakoby přirozeně zapadal mezi okolní divokou přírodu, jakoby zde prostě vyrostl spolu s lesem, který ho obklopoval. A za jeho zdmi v jedné komnatě se právě probouzel mladý blonďatý chlapec.
Naruto chvíli nechápavě mžoural na sametově rudá nebesa nad sebou a v první chvíli si nemohl zcela vzpomenout, jak se tady vlastně ocitl. Ovšem, když mu to došlo, a zejména když se mu hlavou jako střely probleskly vzpomínky na předchozí noc, prudce se na posteli posadil. Okamžitě toho ale zalitoval, protože ho nesmírně zabolel zadek. Zasykl bolestí a rychle se zase položil naznak. V široce otevřených blankytných očích se mu objevila hrůza. Co to včera udělal? Jak vůbec mohl takovou zvrácenost dovolit? A jak… jak si to proboha mohl potom i užívat?! Tak hrozný hřích! Ne že by věřil v Boha, ale přesto… tohle se přece nedělalo. Bylo to prostě špatné. Naruto se opatrně obrátil na bok, stočil se do klubíčka a do očí mu vhrkly slzy. Cítil se špinavý. Zneužitý. Poznamenaný. Styděl se. Vždyť si ho Uchiha vzal jako nějakou děvku! A nejhorší… úplně nejhorší ze všeho bylo, že se mu to i přes tu počáteční bolest v podstatě líbilo. Byl znechucený sám sebou, ale nemohl zavírat oči před skutečností. Naruto se probral ze svého vnitřního bědování teprve, když zaslechl za dveřmi spěšné kroky. Instinktivně se obrátil čelem k nim, nadzvedl se a přitáhl si pokrývku těsněji k tělu. Už jen z pomyšlení na černovlasého chlapce se zachvěl strachem. S obavami sledoval, jak klapla klika. Ten, kdo vzápětí vešel do pokoje, každopádně nebyl Sasuke, ale ten starý sluha, Sarutobi. Zdálo se, že se poněkud zarazil při pohledu na blonďáka, a pak překvapeně zamrkal.
"D-dobré ráno." Pozdravil ho Sarutobi trochu opožděně, ale laskavě, zvláštně optimistickým tónem. "Přinesl jsem nějaké oblečení." Oznámil důvod své přítomnosti a celkem zbytečně ukázal na pár složených látek, které měl přehozené přes paži. Položil je na židli nedaleko postele a poté přešel ke krbu, aby v něm zažehl oheň. "Upřímně řečeno, myslel jsem, že pan Sasuke žertuje, když mi přikázal, abych ho donesl. Domníval jsem se, že…" uprostřed řeči se zarazil a odkašlal si, "musíš mít hlad, půjdu pro nějakou snídani.". Naruto byl celkem rád, když starý pán odešel. Rychle se překulil k okraji pelesti, opatrně vstal a zamířil k židli, na které byly zmíněné šaty. Nechtěl se před Sarutobim promenádovat nahý, přestože podvědomě tušil, že prošedivělý sluha je zřejmě v jádru dobrák. Bleskově si prohlédl donesený oděv. Jednoduché tmavé plátěné kalhoty a modrá košile. Víceméně to i byla jeho velikost. Než se Sarutobi vrátil, oblečený Naruto už postával u krbu a zíral do plamenů. Stařík za sebou zavřel a na stůl pak položil tác s plátky šunky, chlebem, solí a sýrem. "Pojď něco sníst, včera jsi toho do sebe moc nedostal." Pobízel blonďáka dobromyslně. Naruto se po zaváhání rozhodl přijmout, především kvůli tomu, že měl opravdu hlad. Sarutobi si všiml, jak se Naruto bolestně zašklebil, když si sednul.
"Ehm… možná bych ti měl přinést nějaký heřmánek." Nadhodil, ale do očí se Narutovi nepodíval. Když však zjistil, jak na něj blonďáček tázavě hledí, pokrčil rameny: "Myslím na… na to… zranění.". Naruto sklopil pohled do talíře a po tváři se mu rozlila červeň. On to věděl! Věděl, co mu Sasuke v noci udělal… nejspíš to věděl ještě předtím, už když pro něj připravoval tu koupel… a nic neřekl! Ani ho nevaroval! Naruto však nedokázal cítit takový vztek, jak by možná sám byl chtěl. Styděl se. Strašně. Aniž by se dokázal zadržet, prudce vyhrkl:
"Proč mi tohle udělal?!". Sarutobi si povzdechl:
"Protože je to Uchiha. Jestli mám ale být upřímný, máš vlastně štěstí.".
"Štěstí?!" vytřeštil Naruto nevěřícně oči. Nebyl si jistý, jestli si z něj sluha jen neutahuje.
"Ano. Buď rád, že si tě vzal Sasuke. Kdyby ses dostal do rukou Madarovi…" Sarutobi se trochu zarazil, jak promýšlel svá další slova, "no, řekněme, že pan Madara si rád s kořistí hraje. Sasuke je mírnější.". Narutovi naskočila husí kůže. Jestli měl tu noční událost brát jako štěstí, pak si raději ani nepředstavoval, jak by dopadl, kdyby měl smůlu. "Stejně je to ale zvláštní." Sarutobi se lehce zamračil a zamyšleně na Naruta pohlédl. "Jakto, že jsi zůstal naživu?" zeptal se pak, jakoby ho ta otázka pálila na jazyku už dlouho. Naruto se na něj vylekaně podíval.
"Co-cože?" vykoktal zděšeně, "jak to myslíte?". Sarutobi se kousl do rtu a zvažoval, kolik mu toho může říct. Nakonec ale jen zavrtěl hlavou.
"To je jedno, zapomeň na to, chlapče. V klidu se najez." Řekl pouze a odšoural se zase ke dveřím. Na odchodu se ještě ohlédl. "Neber si to špatně, ale musím tě tady zamknout. Je to pánův rozkaz." Pronesl omluvně a než mohl Naruto jakkoli zareagovat, zabouchl za sebou.
"Počkejte, co se mnou teď bude?!" zavolal blonďák, ale odpovědělo mu jen cvaknutí zámku. Naruto zatnul prsty do stehen a v břiše se mu usídlil velmi nepříjemný pocit. Na jídlo už neměl ani pomyšlení.
V salónku ve třech ozdobně vyřezávaných křeslech, která tak trochu připomínala trůny, seděli tři muži, očividně příbuzní, neboť si byli velice podobní a všichni také byli nápadně krásní. Na první pohled nejstarší z nich, vysoký, s dlouhými a tak trochu rozcuchanými černými vlasy, měl na klíně rozloženo několik pergamenů, na opěrce lahvičku s inkoustem a v prstech veliké orlí brko - zřejmě vyřizoval nějaké spisy. Prostřední z nich měl vlasy taktéž havraní a stejně tak dlouhé, ale na rozdíl od prvního muže je měl hladké a svázané v lesklém ohonu. V klíně měl položenou těžkou knihu, ve které si četl. Od očí se mu táhly zvláštní vrásky. Nejmladší z nich, ještě spíše chlapec než dospělý muž, měl jako jediný z nich vlasy krátké a v zátylku mu trčely, jinak je ale měl stejně smolně černé jako ti dva. Zády se opíral v křesle a onyxové oči měl upřené do plamenů krbu. Seděl jako socha, jen občas se trochu napil rudého vína ze skleničky, kterou svíral. V jeho strnulé poloze bylo však znát cosi zamyšleného, jakoby o něčem uvažoval. Ticho, které mezi muži panovalo, přerušilo pojednou vrznutí otvíraných dveří a zvuk šouravých kroků. Tři páry uhlově černých očí se automaticky zvedly ke starému sluhovi. Sarutobi se lehce uklonil, než zamířil k nejmladšímu Uchihovi.
"Přinesl jsem mu to oblečení a nějakou snídani, pane." Oznámil věcně. Sasuke přikývl a znovu se zahleděl do krbu, aniž by reagoval na to, že Madara nadzvedl obočí a také Itachi zvedl překvapeně oči od knihy. Sarutobi se jaksi však neměl k odchodu, trochu neklidně se ošíval, než z něj vypadlo: "Ehm… možná bych mu měl donést heřmánkovou mast. Zranil jste ho.". Sasuke opět jen kývnul a napil se ze své skleničky. Ignoroval Sarutobiho zvědavý pohled. "Já jen… můžu mít otázku, pane?" nadhodil váhavě stařec. Sasuke k němu pomalu obrátil černočerné oči. Pro někoho, kdo nebyl znalý jeho osobnosti, by tohle gesto muselo vypadat poněkud hrůzyplně. Sasukeho obličej byl jako vytesán z ledu a přímý kontakt s jeho uhlovýma očima málokdo vydržel. Ale Sarutobi byl už zvyklý. "Jak to, že… jste ho nezabil?" vyhrkl dychtivě, "je to opravdu chvályhodné, ale už si ani nepamatuji, kdy naposledy…".
"Sarutobi," skočil mu do řeči Madara, "zanes tyhle účty do vesnice. A vyřiď, co je třeba, jako obvykle.". Podal staříkovi čerstvě dopsané dokumenty. Sasuke stočil zrak zpátky na plápolající oheň. "Na co čekáš?" zamračil se nejstarší Uchiha na sluhu, když Sarutobi stále ještě otálel. Konečně se stařec odporoučel. Po jeho odchodu zavládlo opět ticho, ale tohle bylo jiné. Bylo v něm cítit jisté napětí. "Nuže?" Madara si změřil Sasukeho pohledem, "jak to, že ten blonďák ještě žije? Nemělo to náhodou být jen jednorázové rozptýlení?". Černovlasý chlapec delší chvíli mlčel. Když vzhlédl, nebylo to k Madarovi, ale ke svému bratrovi, Itachimu, se kterým si vyměnil krátký pohled.
"Neměl jsem hlad." Odtušil potom a obrátil svou pozornost zpátky do krbu.
"Víš moc dobře, že už se ten kluk nesmí vrátit do vesnice." Madara Sasukeho propaloval očima, "nemůžeme připustit, aby se o nás lidé dozvěděli pravdu.".
"Prostě jsem neměl hlad." Opakoval Sasuke a jeho tón byl o dost chladnější než předtím. A také o něco nebezpečnější. Madara zúžil oči do tenkých škvírek.
"Klid, nechte toho." Vložil se do toho Itachi, když vycítil hrozící hádku, "Madaro, byl to dárek. Tak nech Sasukeho, ať si ho užije. On zná pravidla.". Nejstarší Uchiha rezignovaně trhl rameny a vstal.
"Budu u sebe, kdybyste něco potřebovali." Pravil a bez hlesu opustil místnost. Itachi se zadíval na svého mladšího bratra. Ten mu pohled chvíli opětoval, než uhnul zrakem. Itachi mlčel, ale oči z něj nespouštěl, jakoby se snažil uhodnout, co si myslí. Po chvíli Sasuke dopil víno a taky vstal.
"Půjdu se projet. Daemon se potřebuje trochu prohnat." Konstatoval klidně. Jakmile se však obrátil ke krbu a křeslům zády, kolem pasu se mu ovinuly štíhlé paže.
"Nejsi ve své kůži, Sasuke, viď?" zašeptal mu Itachi do havraních vlasů, než ho na ně jemně políbil. Sasuke mlčel, ale nevytrhl se mu. "Poznám to na tobě. Co se stalo?" vyzvídal Itachi a jeho horký dech zašimral Sasukeho na šíji. Ten nic neříkal, ale na chvíli zvrátil hlavu lehce dozadu a opřel se o Itachiho rameno. Dlouhovlasý mu přejel rty po krku a zastavil se u ucha. "Takže o tom nechceš mluvit. Dobře." Usoudil správně. Pak k sobě druhého chlapce o něco víc přitiskl. "Co bys řekl malému povyražení, hmm?" zavrněl a jeho dlaň začala klouzat přes Sasukeho ploché břicho níž, "už jsme spolu dlouho nebyli.". Sasuke ještě chvíli setrval ve stejné pozici, ale pak se bratrovi jemně vytrhl.
"Chci teď být chvilku sám." Hlesl tiše a zadíval se mu do očí. Itachi mu ten pohled opětoval, aniž by jedinkrát zamrkal. Potom přikývl. Sasuke zamířil ke dveřím, ale na prahu ho ještě zastavil Itachiho hlas:
"Odpoledne se uvidíme.". Otočil se přes rameno a ještě jednou pohlédl do černých studánek, které byly tak moc podobné těm jeho. Krátkou dobu tak oba setrvali, než za sebou Sasuke zavřel dveře. Itachi si povzdechl a ještě nějakou dobu bez hnutí zíral na místo, kde jeho mladší bratr zmizel. Přes tvář mu přelétl stín starostí.
Naruto postával u krbu a civěl na protější zeď, potaženou gobelínem, ramenem se opíral o krbovou římsu. Stál tak už asi půl hodiny, začínaly ho bolet nohy, ale on si toho nevšímal. Jednak proto, že věděl, že poloha v sedě by byla ještě bolestivější, jednak proto, že byl zahloubán do vážných úvah. Celý svůj život prožil jako sirotek. Nejprve vyrůstal v sirotčinci, ale už od osmi let se o sebe musel starat sám. Potrava se sháněla těžko, ale naštěstí se vždycky našli nějací dobří lidé, kteří mu nějakou tu kůrku schovali. Zvláště mladý sedlák Iruka, ačkoliv sám byl chudý a musel život několik svých dětí, mu pokaždé nechal kousek jídla. Většinou se Naruto živil tím, že pomáhal statkářům s prací a za to mu pak dávali skrojek chleba a navrch nějaké ovoce, když se urodilo. Nebylo to mnoho, ale Narutovi to stačilo a přestože třel bídu s nouzí a často musel přespávat jen tak pod širým nebem, byl vždycky veselý a rád se usmíval. Vlastně si říkal, že neměl zas až tak zlý život. Byl volný, mohl si dělat, co chtěl, byl sám svým pánem a nikdo ho neomezoval. Nikdo ho nenutil dělat věci, které nechtěl. Až doteď. Jediná noc to všechno změnila. Vlastně jediná náhoda, že byl jen v nesprávnou dobu na nesprávném místě. A přitom stačilo málo, tak málo, aby se tohle všechno vůbec nestalo. Jen kdyby byl včera neběžel do toho lesa, když ho štvali jako zajíce. Mohl běžet kamkoliv jinam, ale ne, prostě se ocitl na té louce, sám, v noční bouři, a tam ho našel Madara Uchiha. A pak se dostal sem a tady mu bylo násilím připomenuto, jak je ve skutečnosti bezmocný a bezvýznamný. Nejenže ho brali jako něco podřadného, ale ještě navíc si z něj Sasuke udělal děvku. A on mu podržel jako ta poslední coura a ještě se mu to líbilo. Narutovi ze sebe bylo málem špatně, nikdy netušil, jak nízko by dokázal klesnout za jediný večer. Ale to nebylo to jediné, co se Narutovi honilo hlavou, i když to bezpochyby bylo jedno z nejpalčivějších témat. Ale vyvstávaly mu na mysli další otázky. Jako třeba co se teď bude dít. Proč tu ještě pořád trčel, teď navíc ještě zamknutý jako nějaký vězeň? Proč ho nepustili? A co, co ksakru měl znamenat ten Sarutobiho údiv nad tím, že ještě žije? To přece… Naruto se zamračil. Přece jenom už totiž částečně pochopil, co tím starý sluha myslel. Hlavou mu prokmitla vzpomínka na zářivě rudé oči s černými znaky, na běsnící vražednou krvežíznivost vepsanou ve tváři nejmladšího Uchihy. Zachvěl se a naskočila mu husí kůže. To byl ten okamžik. To bylo to, o čem tu Sarutobi mluvil. Předpokládal, že ho v té chvíli měl Sasuke zabít. A Naruto vůbec nepochyboval o tom, že to měl černovlasý mladík v úmyslu. Chtěl to udělat. Ale něco ho zastavilo. Jenže co? Naruto si nejasně vzpomínal, že vlastně vůbec nic neudělal, když k tomu došlo. Nebránil se, dokonce ani nic neřekl. Jen si na moment se Sasukem pohlédli do očí, to bylo všechno. Ale co to proboha mělo znamenat? Co byli ti Uchihové zač, démoni? Rozhodně nemohli být obyčejní lidé. Měl z nich strach a vnitřnosti se mu svíraly úzkostí, co s ním teď asi bude.
Sasuke pobídl koně do cvalu. Hřebec zaržál a zrychlil tempo, ozývaly se těžké údery koňských kopyt do země. Konečně se dostali k potůčku na rozlehlé mýtině. Sasuke jedním plavým pohybem sesedl a poplácal po krku rychle oddechujícího koně.
"Bene, Daemon, excellens lapsus."* Zašeptal podmanivě a přitáhl si Daemonovu hlavu. Kůň zafrkal a sklonil krk, aby ho mohl Sasuke pohladit po nozdrách, z nichž při výdechu stoupala lehká pára. Daemon byl prvotřídní hřebec. Šíji měl prohnutou jako labuť, po celém těle byl černý jako půlnoční obloha, hladká srst se mu jen leskla a v žilách mu hrál tekutý oheň. Byl nevypočitatelný a prudký a nesnesl nikoho jiného, než Sasukeho. Ne nadarmo nesl jméno Démon. Nejmladší Uchiha ho dostal jako dárek před třemi lety. Při prvním pokusu o sblížení se zvíře vzepjalo a pak vyhodilo zadními tak silně, až ukoplo vrchní lať dřevěného stání. Trvalo asi týden, než ho Sasuke zkrotil, ale od té doby ho kůň uznal jako svého jediného pána a nikdo jiný už ho pak nedokázal osedlat. Daemon měl dokonalý rodokmen, téměř tak dlouhý jako jeho pán a rychlý byl jako blesk - žádný kůň z Uchihovských stájí se mu nevyrovnal. Sasuke nechal koně, aby se napásl a rozhlédl se po mýtině. Měl tohle místo rád, chodil sem vždycky, když si potřeboval na chvíli oddechnout a utřídit si myšlenky. Došel až k zurčícímu potoku s křišťálově průzračnou vodou a sedl si na velký placatý kámen. Zhluboka se nadechl čistého lesního vzduchu. Cítil v něm mnohem víc, než ostatní lidé, rozeznával ty nejjemější pachy a vůně. Zkřížil nohy pod sebe a zavřel oči. Zůstal takhle bez pohnutí jako socha. V korunách vysokých stromů prozpěvovali ptáci a horké letní slunce usilovně hřálo, ale tam, ve stínu lesa byl příjemný chládek. V Sasukeho tváři se nezachvěl jediný sval, ale myšlenky mu v hlavě poletovaly jako hejno motýlů. Nemohl se v nich vyznat. Seděl tak strnule a tak dlouho, až se ho lesní zvířata přestala bát. Rezavá veverka seběhla po kůře nedaleké větve a černobílý jezevec vystrčil čumák ze své nory. Se Sasukeho černými vlasy si pohrával mírný vánek, ale jinak mu neuniklo jediné cuknutí, kromě mělkého dechu. Čas vůbec nevnímal, nevšiml si, že to byly už tři hodiny, co tam tak tiše setrvával. Teprve, když se mu o tvář otřely Deamonovy sametové pysky, procitl. Kůň zafuněl a netrpělivě zahrabal kopyty do vlhké země. "Já vím." Zašeptal Sasuke a chytil uzdu, "měli bychom se vrátit.". Vstal a ještě jednou se rozhlédl po mýtince. Pak se ladně vyšvihl do sedla. Pobídl hřebce k mírnému poklusu. Zakrátko se dostali ven z lesa a před nimi se rozprostírala rozsáhlá luka, která ležela okolo kopce, na níž stál hrad. Stačilo důvěrně známé zamlaskání a Daemon vyrazil jako střela.
"Vítám vás zpátky, pane." uklonil se lehce Sarutobi, když se Sasuke objevil v chodbě. Uchiha přikývl. "Mám vám vyřídit, že pan Itachi vás očekává u sebe v komnatě." Řekl stařec a tázavě se po černovlasém mladíkovi podíval. Sasuke nedal najevo jakékoliv emoce a měl v úmyslu kolem Sarutobiho projít, když ho ještě starý sluha zastavil: "Neměl bych tomu chlapci přinést nějaký oběd?". Sasuke se zastavil a ohlédl se.
"Ano, něco mu připrav." Souhlasil klidně, "nechám to na tobě.". Sarutobi se zamyšleně díval za jeho vzdalující se postavou a poslouchal ozvěnu jeho kroků, než se mu ztratily v dáli.
Sasuke stanul před dveřmi svého bratra. Chvíli před nimi jen tak stál a přemítal, ve tváři nečitelný výraz. Potom vzal za kliku a aniž by se obtěžoval klepáním, vstoupil dovnitř.
* "Dobře, Démone, skvělý běh."

Upíří doupě...2

29. září 2011 v 18:51 | Smajli |  Upíří doupě

Kapitola II.

Naruto byl až po bradu ponořený v teplé vodě, která působila blahodárně na jeho prokřehlé tělo. Kolem něj se vznášel omamný opar bylinek, z nichž poznal možná tak levanduli a heřmánek. Cítil, jak se mu pomalinku uvolňují napjaté svaly a dokonce ho to ukolébalo k jakési apatii. Pak si ale vzpomněl, za jakých okolností se sem dostal a okamžitě se mu zase rozbušilo srdce strachem. Tihle Uchihové… co byli zač, sakra? Že by opravdu byli démoni? Zplozenci pekla? Rozhodně nebyli obyčejní lidé. Anebo byli a on měl jen příiš bujnou fantazii? Jenže co ty oči? Co ty červené zářící oči, které ho doteď pronásledovaly v mysli a které zapříčinily, že se otřásl, kdykoliv na to jen pomyslel? To přece nebyl jen výplod jeho představivosti. A navíc… to jejich jednání! Ty divné řeči o lovu, dárku, hladu… co to znamenalo? A proč… proč proboha se před nimi musel svlékat do naha?! Taková potupa. Copak to bylo normální, jen tak svlékat lidi a pak na ně ještě tak bezostyšně civět? A co s ním teď bude? Proč byl teď tady, v komnatách toho nejmladšího z nich, a k čemu ta koupel? Všechny tyhle a podobné úvahy se mu promítaly v hlavě, zatímco se myl. Po nějaké době se otevřely dveře do komnaty. Naruto sebou v úleku trochu cuknul, ale byl to opět ten starý sluha, Sarutobi. Přes pravou paži měl přehozené nějaké kusy látky a v rukou nesl veliký podnos s jídlem, který postavil na vyřezávaný stolek. Pak přešel k blonďákovi:
"Pojď už ven, ať se nerozmáčíš.". Rozprostřel mu přitom jeden z těch kusů látek, ze kterého se vyklubalo něco jako ohromné bílé prostěradlo. Naruto poslechl, vystoupil z kruhové "vany" a Sarutobi ho do látky zabalil. Pomohl mu otřít tělo do sucha a pak mu podal tu druhou věc, co měl přehozenou přes paži. Byl to župan, na první pohled z drahého hedvábí. Naruto si ho na sebe rozpačitě vzal, ale připadal si v něm jako idiot. Nikdy na sobě župan neměl a rozhodně ho nepovažoval za dostatečný oděv. Ale pořád to bylo lepší než nahota. "Jez." Pobídnul ho Sarutobi a ukázal ke stolu. Naruto se tedy váhavě posadil na dřevěnou židli ke stolu. Na cínovém nádobí tam leželo pečené kuře, šunka, nějaké listy salátu… přestože měl hlad, jedl ostýchavě a moc toho do sebe nedostal. Neurčitý strach v oblasti žaludku, nejasné tušení něčeho nedobrého… "Jíš jako vrabec." Konstatoval Sarutobi, když blonďák skončil, "copak už vážně nebudeš?". Naruto němě zavrtěl hlavou. Stařík si povzdechl, z podnosu nechal na stole akorát korbel vína a dvě broušené sklenky, zbytek nedojedeného jídla narovnal zpět na tác, ten následně vzal do rukou a měl se k odchodu. U dveří se ještě jednou otočil a tak zvláštně se na Naruta podíval. Tomu chvíli trvalo, než si uvědomil, co se v tom pohledu vlastně zračí. Byla to lítost. "Tak tedy… sbohem." Hlesl Sarutobi podivně dutým hlasem a stačil za sebou zabouchnout dveře dřív, než mohl Naruto jakkoli zareagovat. Ten vytřeštil oči. Proč se s ním takhle divně loučil? Co se to tady dělo?! Začal být opravdu nervózní. Několikrát ho napadlo, že by měl zkusit utéct, vždyť ho tady přece nezamkli… jenže! Zdejší hrad neznal a při své zmatené cestě do téhle komnaty nejenže viděl přes slzy rozmazaně, ale navíc měl v hlavě takový chaos, že si v nejmenším nestihl zapamatovat kdy kde odbočovali a tak. Nevěděl sice, co s ním teď bude, ale bylo mu jasné, že kdyby ho chytili při útěku… Naruto vstal a přistoupil ke krbu, kde si po krátkém zaváhání sedl na kožešinu nějakého kance či čeho. Tupě zíral do plamenů a přemýšlel, jak z téhle situace vybřednout. Téměř nadskočil leknutím, když se náhle ozval hluboký zvuk odbíjení hodin. Poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté, popáté… Naruta sevřela podivná tíseň. Pošesté, posedmé, poosmé, podeváté, podesáté… Připadalo mu, že ten zvuk je jaksi zlověstný… že je předzvěstí něčeho… něčeho temného… Pojedenácté, podvanácté. A pak ticho. Tíživé odporné ticho, tajemné a dusivé. Naruto našpicoval uši a trochu se zachvěl. Tohle bylo snad ještě horší než to odbíjení. A pak se najednou pohnula klika, kterou někdo zvenčí tiskl dolů. Naruto byl úplně paralyzovaný a s jakousi děsivou fascinací sledoval ten pomalý pohyb, než se do toho ticha jako výstřel z pušky ozvalo cvaknutí a skřípot otvíraných dveří. Naruto nasucho polknul, protože věděl, kdo to je, dřív než se mu otevřel výhled na postavu černovlasého mladíka. Vypadal úplně stejně jako před dvěmi hodinami, když se s ním Naruto setkal poprvé. Jeho dokonale řezaná tvář byla jako vytesaná z kusu ledu. Přestože jeho obličej byl zdánlivě úplně klidný a bezvýrazný, vyzařovala z něj podvědomá autorita… a taky arogance. Na okamžik se střetly jejich pohledy, ale Naruto rychle ucukl, protože ho děsily ty temně černé oči, ve kterých se neodrážela ani špetka citu. Byly studené a prázdné. Mladý Uchiha lehce zkřivil rty v pohrdavém úsměšku, než za sebou pomalu zavřel dveře. Naruto stále klopil zrak do sametového rudého koberce, protože se neodvážil na mladíka znovu podívat. Sasuke přešel ke stolu a z korbelu nalil do dvou zmíněných sklenic krvavou tekutinu. S vínem se pak přesunul ke krbu a jednu sklenici nabídnul blonďákovi. Ten zavrtěl hlavou, jako že nechce.
"Pij." Přikázal však Sasuke. Používal zvláštní tón. Řekl to klidně, téměř bezbarvě, přesto bylo jasné, že jde o přímý rozkaz. A po minulé zkušenosti Naruto raději poslechl. Vzal si od něj sklenku a trochu usrkl. S tímto druhem nápoje neměl téměř žádné zážitky, takže nedokázal docenit kvalitu vína. Poněkud ho rozčiloval pohled tmavovlasého chlapce. Stál asi o krok před ním, z výšky na něj shlížel a nespustil z něj oči. Nemluvil, jen si ho tak prohlížel. Naruto cítil rozpaky, nevěděl, kam se dívat, bál se pohlédnout do těch temných očí, takže raději těkal zrakem sem a tam, ale očima se držel při zemi, vůbec nahoru nevzhlédl a občas se napil. Jak se situace prodlužovala, Narutův neklid vzrůstal, blonďák se ošíval, netušil, co dělat s rukama, kam s očima, jestli něco říct nebo být zticha. Nakonec to nevydržel.
"Poslyšte… ehm, pane. Nevím, proč jste mě sem přivedli, ani co ode mě chcete, ale prosím vás, nechte mě jít." Hlesl trošku chvějícím se hlasem. Chvíli bylo ticho…
"Vstaň." Pravil Sasuke. Naruto uposlechl, ale stále se vyhýbal očnímu kontaktu. Periferním viděním však zjistil, že na něj Uchiha stále hledí. "Běž k posteli." Rozkázal znovu Sasuke a zároveň mu odebral z prstů sklenici s téměř dopitým vínem. Naruto se po něm pokradmo kouknul, nevěděl, co má co dělat s postelí, ale několika kroky se postavil k boku zmíněného nábytku s nebesy. Černovlasý mladík mezitím odložil na stůl obě sklenky a poté se přesunul opět k blonďákovi. Toho už to bezostyšné okukování opravdu štvalo.
"Ehm… opravdu si vážím vaší pohostinnosti, ale-" načal Naruto trochu rozzlobeným hlasem, když ho přerušil další příkaz:
"Svlékni se.". Naruto zalapal po dechu. Přece to po něm nemohl chtít znova, proboha! Natolik ho to šokovalo, že na okamžik zůstal s vytřešenýma očima a ústy dokořán.
"To… to nemyslíte vážně!" protestoval zděšeně.
"Myslím to naprosto vážně. Nebo ti mám zase pomoct?" pozvedl Sasuke nevzrušeně obočí.
"P-proč po mě ch-chcete…?" chtěl vědět Naruto a začínal ho zase opanovat strach.
"Udělej, co ti říkám sakra!" vyštěkl Sasuke a poprvé v tom bylo citové zabarvení - podrážděná netrpělivost. Narutovi bylo jasné, že není zvyklý, aby se mu odporovalo. Co měl zatraceně dělat? Sasuke už mu jednou dokázal, že pokud to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém. Jenže proč ho, u všech čertů, zase nutil svléknout se do naha?! To byla nějaká zvláštní panská úchylka nebo co?! Blonďák ze sebe pomalu a neochotně shodil hedvábný župan, pod nímž byl jen v rouše Adamově. Dlaněmi se snažil zakrýt, co se dalo a do tváří se mu nahrnula krev. Doufal, že když udělá, co ten prokletý Uchiha chce, dostane se pak z tohohle hradu hrůzy ven. "Lehni si." Pronesl Sasuke už opět vyrovnaným tónem. Naruto ho obdařil podezíravým pohledem, ale Sasuke se zamračil. Narutovi se zdálo, jakoby mu na okamžik v očích zableskl zlověstný oheň a došlo mu, že černovlasý chlapec ztratil trpělivost. Ačkoli si připadal tak pitomě, jako snad ještě v životě ne, rozpačitě se vyhoupl na pelest a křečovitě se položil na záda. Instinkt mu napovídal, že ať už se teď bude dít cokoliv, nebude to dobré. Zachvěl se strachem. O to víc se vyděsil, když se Sasuke začal také svlékat. Rudočerný plášť mu sklouzl z ramen k nohám. Košili sice neměl, ale zatáhl za tkanici černých volných kalhot. Naruto krvavě zrudnul, protože pod nimi už nic kromě nahého těla neměl. Ne že by Sasuke nestál za pohled. Vlastně naopak, jeho tělo bylo až nadpozemsky dokonalé, štíhlé a dobře stavěné, pevné a jeho pokožka byla hladká, smetanově zbarvená bez jediného kazu. Důvod, proč Naruto ihned odvrátil zrak, byl jiný. Přece nebude okukovat nahýho kluka! Ježíši, proč se proboha svlékal? Leda že by… Narutovi to došlo o vteřinu dřív, než se Sasuke ladně vyšvihnul k němu na postel.
"Ne!" vyjekl blonďák a prudce se napřímil do sedu, "ne! Co… co chcete udělat?!".
"Že by ti to konečně docvaklo?" ušklíbnul se lehce pohrdavě Sasuke.
"Ne, ani náhodou, na to zapomeňte!" rozkřikl se Naruto, který pro panický strach, který ho začal zaplavovat, úplně vypustil z hlavy fakt, že se vlastně černovlasého chlapce bojí, "v žádném případě! Já nejsem žádná… děvka!". Jen o sekundu později byl Naruto přišpendlen k matraci, s rukama zkroucenýma nad hlavou a sevřenýma pravačkou Sasukeho, který se mu usadil na nohách a levou rukou ne zrovna jemně stisknul blonďákovo hrdlo. Naruto lapal po vzduchu a Sasuke se k němu naklonil, až Naruto ucítil jeho dech ve svém obličeji.
"Něco si ujasníme." Zasyčel Sasuke studeným nebezpečným tónem, "ty budeš dělat to, co já chci a nebudu se s tebou pokaždé dohadovat. Mýlíš se, teď nejsi nic jiného než moje děvka a já si s tebou budu dělat, co budu chtít. Jestli budeš vzdorovat, potrestám tě. Když ne… umím být i velkorysý.". S posledními posměšnými slovy pustil Narutovo hrdlo. Blonďáček se chvěl po celém těle, kašlal a do očí se mu samovolně vtlačily slzy. Tohle bylo zatraceně špatné. Sasuke se teď sklonil k jeho krku a jazykem zkusmo olíznul kůži. Na chvíli to vypadalo, že přemáhá sám sebe, ale pak opustil místo, kde pod kůží tepala krev a přitisknul se svými rty na ty Narutovy. Blonďák ztuhl a snažil se odvrátit hlavu. Ještě nikdy se nelíbal ani s holkou, natož s klukem. Když ucítil cizí vlhký jazyk, instinktivně stiskl zuby. Mezitím už Sasuke přejížděl dlaní po jeho hrudi v hladivým dotecích. Naruto se třásl, napůl hrůzou, napůl… napůl pocitem, který ještě nezažil. Byly to jakési drobné ohnivé vlny, které mu probíhaly tělem. Takové jemné šimrání v podbřišku, zvláštní rozechvění. Nasucho polknul, když se Sasuke ústy přesunul níž a oblíznul jeho klíční kost. Dělo se s ním něco podivného. Jak Sasuke vsál do úst jeho levou bradavku, Narutovi zaškubalo ve slabinách a tělem se mu rozlil teplý pocit. Pořád ještě se bál, pořád ještě to bylo potupné a ponižující, ale tak nějak… to nebylo až tak nepříjemné. Naruto zavřel oči a pokoušel se nemyslet na to, co černovlásek dělal, jenže to moc dobře nešlo. Vlastně to vůbec nešlo, protože ten se teď zaměřil na jeho druhou bradavku, cucal ji a olizoval a Naruto začal zrychleně dýchat a srdce se mu rozběhlo mnohem rychleji, než by mělo. V duchu si stále a stále opakoval, že to je špatné a zvrácené, ale nemohl si pomoct… hormony dělaly své a on nedokázal vzdorovat těm vzrušujícím pocitům, které v něm doteky vyvolávaly. To, že je vzrušený, si uvědomil až ve chvíli, kdy se jeho napřímený penis otřel o Sasukeho stehno. Naruto sebou škubnul jakoby se probral z transu.
"Ne, dost, to stačí!" zachraptěl a zkusil se vytrhnout. Kroutil zápěstími v sevření Sasukeho pravačky, ale ten jen o trochu víc stiskl prsty a zavrčel. Naruto vypískl, když ho Sasuke kousnul do bradavky. Ne moc silně, aby neporušil kůži, ale úplně jemně taky ne. "Nechte mě být!" bránil se a vzepřel se pod Sasukeho tělem. Tmavovlasý chlapec se naštvaně posadil a zúžil oči do tenkých škvírek.
"Mám ti zopakovat pravidla?" procedil skrz stisknuté zuby.
"Tohle přece nemůžete! Je to… perverzní! Bůh vás za to potrestá!" vyrazil ze sebe Naruto první, co ho napadlo. Uchiha se doopravdy rozesmál a ten zvuk způsobil, že se Naruto znovu zachvěl, ale tentokrát čirým strachem. Byl to tak řezavý, chladný smích, plný posměchu a pohrdání.
"To si vážně myslíš? Fakt věříš, že mě nějaká vyšší spravedlnost potrestá za to, co dělám?" otázal se pobaveně Sasuke.
"Ano." pravil Naruto, ale znělo to dost nejistě, protože upřímně, v Boha doopravdy nevěřil, "dostanete se do pekla!". Sasuke opovrživě zkřivil horní ret.
"Celý můj život je peklo. A bude i nadále… dokud bude slunce zapadat a vycházet." Pravil drsně, avšak Naruto v tom tónu vycítil náznak bolesti a byl z toho dost zmatený, i z obsahu těch slov.
"Cože?" zeptal se nepříliš chytře.
"To je jedno. Klidně si věř, že tě někdo pomstí. Ale myslím, že… už na tom stejně nezáleží." Pokrčil rameny černovlasý. Z jeho odpovědi nebyl Naruto o nic moudřejší. Zato moc dobře pochopil, co bude následovat, když najednou Sasuke sklouznul rukou do jeho klína.
"Ne, prosím!" zajíkl se Naruto a začal sebou škubat. Sasuke se k němu přitiskl celým tělem, čímž mu znemožnil únik.
"Nebraň se." Zašeptal zlověstně, "o to to bude horší.". Naruto ze sebe vydal jakýsi přidušený zvuk. Původně to byl nějaký protest, jenže v tu samou chvíli se Sasukeho ruka na jeho vzrušeném údu pohnula a Narutovi nadávka uvázla v hrdle. Sasuke se ušklíbnul, když se Naruto kousnul do rtu, jak mu to bylo příjemné. Obzvlášť když Uchiha neustával, klouzal levačkou nahoru a dolů, střídavě zrychloval a zpomaloval, přejel prsty přes krví naběhlý žalud… Naruto skoro ani nepostřehl, kdy se k němu Sasuke znovu přitiskl ústy. Najednou jen vnímal jeho překvapivě měkké rty na svých a zapomněl se bránit, když mu do ústní dutiny vklouznul vlhký jazyk. Protože to bylo neuvěřitelně skvělé! Takovým zvláštním novým způsobem. Naruto poprvé zasténal a samovolně pohnul boky proti Sasukeho ruce. Ten usoudil, že už je blonďák dostatečně pohlcen slastí sexu, že mu může pustit zápěstí a použít pravačku k daleko zábavnějším činnostem, jako třeba k lehkému tření a hnětení Narutových bradavek. Narutem se šířilo vzrušení jako oheň v suché trávě. Už se mu téměř vypařilo z hlavy, za jakých okolností se sem dostal a že by to neměl dělat, že by neměl Sasukemu dovolit, aby si s ním takhle hrál. Vlastně, jeho tělo si reagovalo po svém a mysl byla příliš slabá, než aby tomu dokázala vzdorovat. Úplně automaticky ovinul ruce kolem černovlasého chlapce a začal mu dlaněmi přejíždět po zádech, po žebrech a bocích… a v tu chvíli mu to připadalo úplně normální, stejně přirozené jako dýchání. Sasuke se sám pro sebe ušklíbl, když cítil Narutovy nesmělé doteky. Zakrátko už se blonďák přestal ovládat a hlasitě vzdychal, snažil se oplácet polibky podle Sasukeho vzoru a jeho tělo se napínalo prožívanou vášní. Když mladý Uchiha poprvé zavadil prstem o jeho anální otvor, Naruto si toho skoro nevšiml, ale když ucítil tlak, jak se ukazováček postupně zabořil dovnitř, silně sebou trhl. Panebože, co to tady sakra dělal?! "Ne!" zachraptěl a vzepřel se, "ne tohle… tohle ne!".
"Co tak najednou?" podivil se posměšně Sasuke, "přece se ti to líbilo.".
"Ale tohle nechci." Zakňoural Naruto a pokusil se odtáhnout, což nešlo, protože Sasuke se ani nepohnul.
"Co chceš nebo nechceš je mi dost volný." Ujistil ho Uchiha a zasunul do něj další z prstů.
"Dost!" zavřískl Naruto a snažil se ho odstrčit. Připadalo mu ale, jakoby se jeho ruce opíraly o skálu, jakoby se snažil odstrčit stoletý dub. Vůbec nechápal, kde se v tom tmavovlasém chlapci bere taková síla. Děsilo ho to, veškeré vzrušení z něj rázem opadlo. "Prosím… nechte toho!" zaškemral a kousnul se do rtu, když Sasuke prsty roztáhnul od sebe. Ne že by to vyloženě bolelo… ale bylo to hrozně divné a šíleně ponižující. Naruto se kroutil a svíjel, zarýval nehty do Sasukeho silných paží, ale ani o centimetr s ním nepohnul a navíc se ještě zdálo, že jeho snaha Uchihu docela baví. Když náhle ucítil, jak prsty z jeho útrob zmizely, oddechl si. Ne však na dlouho, jelikož Sasuke zaujal novou pozici. Složil nohy pod sebe a pak uchopil Naruto v bocích a přitáhl si jeho zadek do klína. "Néé!!" vykřikl Naruto vyděšeně, když mu došlo, co mladý šlechtic zamýšlí. Do očí se mu vehnaly slzy, ačkoliv se ještě nic nedělo. Sasuke mu mezitím násilím odtáhl stehna od sebe a nasměroval svůj tvrdý penis ke vstupu do jeho těla. "Ne… prosím… nedělejte to!" zavzlykal Naruto a slané potůčky mu stekly po lících. Na okamžik se jejich oči střetly. Uhlové oči pohlédly do těch modrých uslzených a Sasuke zachytil ten prosebný zoufalý pohled. Přestože to trvalo maximálně pět vteřin, oběma se to zdálo jako věčnost, co se tak dívali jeden na druhého. Jedny oči plné úpěnlivé zapřísahající prosby, druhé studené a černé jako zimní noc. Na chvíli se zdálo, že Sasuke zaváhal. Něco v těch blankytných studánkách ho přimělo zauvažovat nad tím, že by toho doopravdy nechal, na kratičký moment to vypadalo, že se stáhne, že ustoupí. A pak černovlasý mladík přirazil. Naruto vyjekl bolestí, když se do něj tak náhle surově vecpal. Z očí se mu vyřinuly nové pramínky slz. Sasuke se nijak nezdržoval s tím, že by dal Narutovi čas, aby si zvyknul, rovnou se začal pohybovat. Naruto si musel zacpat pusu, aby nekřičel, a pevně zavřel oči. Nechtěl to vidět, nechtěl se dívat na to, jak si ho Uchiha bere. Tma byla milosrdnější. Ale o to víc vnímal jinými smysly. Naprosto přesně věděl, jak se měnila hloubka a úhel pronikání, cítil svůj vlastní pot, jak mu perlí na kůži, slyšel Sasukeho rychlý přerývaný dech, uvědomoval si tu horkost, která jím prostupovala. V jedné chvíli, kdy do něj černovlasý opět hluboko přirazil v zase trošku jiném úhlu, otřel se jeho vzrušený úd uvnitř o drobnou uzlinku, která způsobila, že Naruto zalapal po dechu a otřásl se, tentokrát však nevídanou slastí, která v něm vybuchla úplně zčistajasna. Zaslechl, jak se Sasuke tiše pobaveně zasmál - neušla mu jeho reakce a svoje další pohyby nasměroval přímo na to místečko a zároveň zabloudil rukou do Narutových slabin a začal třít jeho penis. Blonďák si do pusy narval téměř celou ruku, protože nechtěl dát najevo, co s ním nynější situace dělala. Protože tohle už nebolelo, naopak. Bylo to tak zatraceně skvělé, že si to neuměl nikdy představit. Jako elektrické impulsy se jím šířily vlny ohnivé slasti, rozechvívaly ho a proklatě se mu to líbilo. Hlasité vzdechy tlumil jen s vypětím všech sil. Sasuke, aniž by přestal přirážet, se k němu naklonil.
"Jen se nepřemáhej, klidně křič. Stejně vím, že se ti to líbí." Zašeptal do jeho ucha. Naruto zavrtěl hlavou, ale sám věděl, jak sprostá je v tom gestu lež. Sasuke přirazil prudčeji a Narutovi i přese všechnu snahu uniklo zasténání. A pak už se ani nesnažil cokoliv předstírat. Potřeba uspokojení odsunula stranou veškerou hrdost a rozum. Jelikož ještě nikdy neměl žádnou zkušenost se sexem, neznámé pocity slasti v něm utvářely hotovou smršť extáze a rozkoše. Zaryl Sasukemu nehty do paží a samovolně mu začal vycházet vstříc pohyby pánví. Oči nechával stále zavřené, ale už neměl sílu na to, aby tlumil svůj zrychlený dech a sténání. Také Sasuke se ani trochu nedržel zpátky. Když viděl, že Naruto spolupracuje, jeho přírazy trochu zdrsněly a byly výrazně rychlejší a prudší. Levačkou přitom dráždil Narutovu chloubu, pak se sklonil, aby mohl blonďáka políbit. Jejich jazyky se propletly a vzájemně prozkoumávali ústa toho druhého. Po několika minutách dosáhla jejich touha maximální hodnoty. Přestali se líbat a soustředili se čistě jen na styk, který se stal ještě divočejším a zvířečtějším. Sasuke pevně stiskl Narutovy boky a zběsile přirážel a blonďák mu vydatně pomáhal. Oba cítili, jak se rychle blíží k vyvrcholení. Narutovi srdce bušilo jako o závod a krev mu tepala v žilách neuvěřitelnou rychlostí. Na rozdíl od Sasukeho sténal a na kůži mu perlily kapičky potu. Ještě několik prudkých pohybů, několik divokých přírazů… a pak… Několik věcí se událo téměř současně. Naruto vykřikl rozkoší, prohnul se a dosáhl orgasmu. Zároveň s tím prudce otevřel oči… a srdce mu vynechalo několik temp. Protože v tu samou chvíli vyvrcholil do jeho těla i Sasuke a najednou se jeho tvář proměnila v děsivou masku. Oči mu změnily barvu z černé na zářivě rudou s černými znaky. Byly to tytéž ďábelské oči, které Naruto viděl tam dole u jezera. Zničehonic byla v jeho obličeji vtištěna vražedná krvežíznvost, taková šílená touha po krvi. Naruto jakoby ve zpomaleném záběru sledoval, jak se ty červené rty pootevřely a za nimi se zablýskly velice ostré protažené špičáky, které rozhodně před tím neměl. Nejhorší však byla právě ona zběsilá chuť rozsápat Narutovi hrdlo, cítit teplou nádhernou krev, zabořit zuby jako břitvy do horké tkáně, která z něho přímo vyzařovala. Naruto vnímal, jak se mu Sasukeho nehty zaryly hluboko do stehen a díval se, jak se černovlasému zachvělo chřípí ve vidině brzkého ukojení své žízně. A pak se jejich oči podruhé za ten večer setkaly. Rudé pohlédly do modrých, které neměly ani pořádně čas pocítit strach. Byly klidné a hleděly do těch nachových s tichou odevzdanou výčitkou. Naruto si pořádně neuvědomoval, co se doopravdy děje, věděl jen, že zírá do těch vražedných očí a každou vteřinou očekával smrtelný útok, kterému se nešlo vyhnout, taková silná touha po karmínové tekutině, jež mu proudila v žilách, k němu doléhala od mladého Uchihy. A pak najednou všechno zmizelo. Sasukeho planoucí rudé oči zčernaly, špičáky jakoby se zatáhly zpátky do dásní, vytratil se i ten šílený výraz. Naruto se nedokázal šokem ani pohnout. Celá situace k němu doléhala až zpětně. Nepohnul se ani když Sasuke vstal, oblékl se a odešel pryč. Nepohnoul se ani potom, ležel strnule jako prkno, jen v hlavě mu hučelo jako v úlu. Co se to tady sakra stalo?!

Upíří doupě...1

29. září 2011 v 18:48 | Smajli |  Upíří doupě


Kapitola I.

Psal se rok 1420 a právě probíhala pravá letní noční bouře. Vítr burácel a rval ze stromů listí, les se naplňoval ozvěnou svistu, šumění a hlasitých hromů, z nichž člověk vždy téměř ohluchl. Z nebe padaly těžké provazce studeného lijáku a bičovaly ztemnělou krajinu, kterou však každou chvíli osvítil zlověstnou září některý blesk, jež se klikatily po obloze v častých intervalech. A uprostřed té spouště se krčil v nízkém mlází poblíž louky blonďatý sirotek Naruto. Sedlák ho vyhnal ze dvora a vesnická mládež, která považovala za ohromnou legraci ho týrat, za ním běžela až do lesa, kde se mu konečně podařilo je setřást, když začala ta hrozná bouře. Naruto se bál zůstat v lese, věděl, že do vysokých stromů rád bije blesk, proto nahonem doběhl k téhle louce a promočený na kost se ukryl v houštině. Ještě před pěti lety by se byl v takové chvíli možná modlil, ale víru v Boha už dávno ztratil. Věděl, že jestli mu někdo pomůže, Bůh to nebude. Tak jenom doufal, že ten nečas ve zdraví přežije. Nedaleko zaslechl šplouchání, jak kapky deště dopadaly do vody. V okolí moc lesních tůní nebylo, ale nacházelo se zde jedno jezero, říkalo se mu Ježíšovo oko, protože mělo téměř dokonale kruhovitý tvar. Blesk opět prořízl noční nebe a Naruto spatřil v dáli obrys temného hradu. Patřil prastarému rodu Uchihů. Nikdo už si dnes nepamatoval, kdy a odkud sem vlastně přišli Uchihové. Byli tu prostě odedávna, vládnoucí vrstva, patřil jim hrad a přilehlá půda, včetně vesnice, ve které Naruto žil. Ve vsi se však o nich vyprávěly divné pověsti. Především proto, že téměř nikdy ze své tvrzi nevycházeli. Jen občas se projížděli po svém panství na koních, jak to bylo tehdy u šlechty zvykem, ale nikdy nechodili do kostela a vlastně je všechny pohromadě nikdo nikdy nespatřil. Hrad byl opředen tajemstvím, údajně v něm mělo dojít ke strašlivé bitvě mezi Uchihy samotnými a jen sám purkmistr se prý občas vídal s nejstarším z jejich rodu - s Madarou Uchihou, kterému odváděli daně. Obecně ale platilo, že se lidé báli přibližovat k hradu a o jeho obyvatelích kolovaly hrůzostrašné historky. Naruto sice minimálně polovině z nich nevěřil, ale přesto v něm kamenná stavba i s majiteli vyvolávala neklid. Vtom lesem zaburácel ohlušující hrom, obloha se rozzářila světlem téměř jako ve dne a zazněla rána, při níž Narutovi doopravdy zalehlo v uších a celý se roztřásl. Věděl, že někde blízko udeřilo do stromu. Schoulil se v mokré trávě do klubíčka, chvěl se, oči měl pevně zavřené a mysl mu opanoval strach. Pouhou minutu po tom strašném dopuštění cítil, jak ho někdo bere pod paží a nepříliš jemně zdvihá na nohy. Otevřel oči a při tom pohledu se mu z hrdla vydral zděšený výkřik. Hleděl do očí samotnému démonovi. Musel to být démon, satanáš, sám ďábel, protože mu oči žhnuly v důlcích jasnou červení s podivnými černými znaky. Ty oči mu svítily, zářily jako dva rudé měsíce tak jasně a pronikavě. Naruto samým leknutím omdlel.
Když se mladý blonďák probral, zvuk bouře k němu doléhal jen vzdáleně a jakoby tlumeně. Zrovna tak to bylo se dvěma hlasy, které někde nablízku hovořily. Jak se pomalu vzpamatovával, zněly hlasitěji a hlasitěji, až mohl dokonce rozeznat jednotlivá slova.
"…je z vesnice, pane, a navíc nevíme, jestli to přežije, je úplně prochladlý a tenhle hrad je studený."
"Tak běž a zapal louče a ohně v krbech."
"Ale pane, co bude s tím chlapcem? Nechcete snad… slíbil jste mi, že zde nikoho zabíjet nebudete! Já… nedovolím vám, abyste se zde dopustil toho strašlivého hříchu!"
"Jak to se mnou mluvíš?! To JÁ tady rozhoduji, kdy a co budu dělat na SVÉM hradě. Běž zapálit ty ohně a hned!". Nějaké kroky se odšouraly z místnosti a zavrzaly dveře. Naruto ležel zřejmě na podlaze, jak usoudil, protože zem pod ním byla tvrdá jako z kamene a studená jako led. Stále nechával oči zavřené. Bál se, že kdyby je otevřel, že by zas uviděl ty červené ďábelské oči. Dveře opět lehce vrzly a dovnitř přišel někdo další. K tomu původnímu hlasu se přidal nový a Naruto si byl jistý jen tím, že oba byly mužské.
"Co se tu děje? Slyšel jsem, jak se hádáš se Sarutobim."
"Ále, to nic nebylo."
"Hele, kdo je ten kluk?". Naruto se zachvěl. Bylo mu jasné, že to muselo platit na něj a téměř cítil, jak ho ti dva muži probodávají pohledem. Došlo mu, že to musí být ti tajemní Uchihové, pokud byl na hradě… jiný hrad tu v okolí nebyl. A pokud ten muž, co ho sem přinesl, byl Uchiha… pak to všechno musela být pravda! Uchihové byli opravdu démoni, démoni s rudýma očima. Mozek mu začala zaplavovat hrůza.
"Nějaký hoch z vesnice. Našel jsem ho na louce u jezera. Byl sám, tak jsem si říkal, že ho nikdo nebude postrádat."
"Uhm… a co s ním?"
"Nevím. Máš hlad?"
"Ne, včera jsem lovil. Překvapuje mě, že sis ho nevzal ty."
"Já jsem sytý. Proč myslíš, že jsem byl dneska večer venku? Měl jsem ho tam nechat. Počkej, už to mám. Třeba by si ho vzal Sasuke."
"Nejsem si jistý, byl včera na lovu se mnou."
"To je jedno. Před dvěma dny měl narozeniny ne? Dám mu ho jako dárek. Pokud nebude mít hlad, aspoň si ho vezme pro zábavu."
"Když myslíš."
"Geniální. Kde je?"
"V salónku jako obvykle."
"Tak jdeme.". Naruto slyšel, jak se jeden z nich přiblížil až k němu a roztřásl se. Napůl zimou, napůl strachem. Cítil, jak ho silné paže vytahují na nohy. Nebylo zbytí, musel otevřít oči. Nacházel se v kamenné téměř prázdné místnosti. A před ním stál muž, vysoký a s tvrdými rysy. Měl černé dlouhé vlasy, volně rozpuštěné a trochu rozcuchané a jeho oči nebyly červené, nýbrž taky černé. Byl velice pohledný, oblečen v tmavě modrém plášti a na rukou se mu blýskaly zlaté prsteny. O kus dál, u těžkých dveří, stál ten druhý. Taktéž vysoký, dlouhé tmavé vlasy měl sepnuté do ohonu a v obličeji se mu od očí táhly vrásky, přestože věkem byl očividně mladší, než první muž, Naruto mu hádal něco málo přes dvacet let. Jeho plášť byl tmavě hnědý. "Pojď." Pobídl ho ten před ním, stiskl mu paži a hrubě ho postrčil ke dveřím. Naruto, který ze sebe nedokázal vypravit slovo, jen vyděšeně proklopýtal na chodbu, co nejdál to šlo od druhého muže, který ho pozoroval prázdným pohledem havraních očí. "Bež." Zavelel pak ten první, když oba Uchihové vyšli za ním. Narutovy nohy se hýbaly zcela automaticky, tělo ho neslo jako ve snách studenou chodbou ozářenou loučemi. Procházeli několika takovými, až konečně v jedné z nich ho ten s modrým pláštěm zastavil a chytil ho za rameno před dřevěnými dveřmi. Jako první vstoupil ten druhý muž. Neobtěžoval se klepáním, prostě vešel a hned za ním prostrčil starší Uchiha Naruta. Dveře se za nimi se skřípotem zavřely. Tahle místnost už byla o něco útulnější. Po kamenných stěnách byly rozvěšené gobelíny s různými výjevy, několik obrazů, podlaha byla dřevěná a kolem zdí bylo pár skříní s těžkými knihami. Ve velkém krbu plápolal oheň a před ním byla tři ozdobně vyřezávaná křesla. A právě z jednoho z nich se pomalu zvednul třetí muž. Jeho zjev Naruta velice překvapil. Byl mladý, na první pohled nejmladší z nich, jeho rysy byly sice ostře řezané, ale ještě spíše chlapecké. Měl na sobě černé kalhoty a rudočerný plášť měl rozepnutý. Košili nenosil a Naruto překvapeně zíral na jeho odhalené tělo. Bylo se tedy na co dívat. Ten kluk měl světle mléčnou pokožku, na hladkém plochém břiše se mu rýsovaly svaly, na holé hrudi se mu pohupoval černý medailon a jeho oči byly temně onyxové. V prstech svíral prázdnou sklenku od vína a pronikavě si trojici prohlížel.
Naruto hádal, že mu nebylo víc než jemu samotnému. Všichni tři muži si byli hodně podobní. Všichni měli uhlově černé vlasy, celkem dost bledou pleť a velice tmavé oči - tak tmavé, že zorničky nebyly rozeznatelné od duhovek. A kromě toho byli všichni velice krásní. Ale takovým zvláštním, temným způsobem.
"O co tu jde?" promluvil ten nejmladší tichým melodickým hlasem. Ačkoliv měl příjemný hlas, jeho tón byl studený a nebezpečný.
"Dodatečný dárek k tvým narozeninám. Všechno nejlepší, Sasuke." Odpověděl mu nejstarší z nich a postrčil Naruta kupředu.
"To má být vtip?" optal se chlapec jménem Sasuke a ledovýma očima si přeměřil třesoucího se blonďáka.
"Ne, Madara ho našel dole u jezera. Mysleli jsme, že by se ti mohl líbit." řekl ten prostřední s ohonem, plavě přešel místností a natáhl se do křesla.
"Včera jsme byli lovit, Itachi. Řekl bych, že i ty jsi dostatečně inteligentní, aby ti došlo, že teď nemám potřebu mu ublížit." Zavrčel tiše Sasuke a místo na Naruta se díval na muže v křesle.
"Darovanému na zuby nehleď, bratříčku. A tu svojí aroganci si laskavě odpusť. Nezapomeň, kdo je tady starší, ty malej prevíte." Ušklíbl se Itachi. Místností se rozlehlo děsivě zuřivé zasyčení. Naruto s hrůzou sledoval, jak se ten hrozný zvuk line od nejmladšího Uchihy, který obnažil zuby a připomnělo mu to nějakou lítou šelmu. Měl z něho strach. Co byli sakra ti Uchihové zač?! Jejich řečem vůbec nerozuměl.
"Uklidni se, Sasuke." Přikázal nejstarší z mužů, podle všeho samotný Madara Uchiha, "jestli nemáš hlad, tak si ho vem pro zábavu, je mladý a má pěkné šťavnaté tělo… příjemné zpestření ne?". Při jeho slovech Narutovi přeběhl mráz po zádech, ten tón se mu nelíbil. A už vůbec se mu nelíbilo, že se o něm bavili jako o "dárku", jakoby byl nějaká věc. Přes všechnu hrůzu a strach, který mu koloval v žilách, pocítil i narůstající vztek. Sasuke se nejprve přimhouřenýma očima podíval na Madaru, pak na Itachiho a nakonec přistoupil k Narutovi blíž. Blonďák si všiml, jak si ho prohlížel - jako kus masa někde ve výloze. Ještě víc ho to naštvalo. Nakonec se černé oči zastavily na jeho modrých.
"Jak ti říkají?" tiše pronesená otázka a přesto vyřčená tak trochu pohrdavě. Naruto se zamračil.
"Co je vám do toho?! Poslyšte, okamžitě mě nechte ode-" odvětil vztekle, ale než mohl doříct, na jeho tvář dopadla překvapivě tvrdě mladíkova dlaň. Šokovaně si přejel po tom místě vlastní dlaní. Pálilo to.
"Tak znovu. Jak ti říkají?" zeptal se nezměněným hlasem Sasuke a nedal ani mrknutím oka najevo pohnutí, že před pár vteřinami Naruta uhodil.
"Na-Naruto." Vyhrkl blonďák a rozšířenýma očima hleděl na chlapce před sebou.
"Naruto…" opakoval černovlasý mladík jakoby se s tím zvukem seznamoval. Z jeho úst to znělo zvláštně. Nevyslovil ho s žádným citovým zabarvením, přesto to vypadalo jakoby to jméno ochutnával. Naklonil trochu hlavu na stranu, když beze studu pronesl: "Svlékni se.".
"Cože?!" vyjekl Naruto a vytřeštil oči. Slyšel správně?!
"Řekl jsem, aby ses svléknul. Hned!" přikázal Sasuke znovu a do chladného hlasu se vmísila netrpělivost.
"Ne." odmítl Naruto a přestože se klepal strachy, rozhodl se stát si za svým. Přece po něm nikdo nemůže chtít něco tak bezostyšného!
"Ne?" podivil se tiše nejmladší Uchiha. Jeho ledový šepot byl zlověstný a měl daleko větší efekt, než kdyby to slůvko zařval.
"Ne." zopakoval Naruto rozechvěle a neměl dost odvahy, aby se podíval do těch černých očí před sebou. Itachi, který se během jejich krátkého rozhovoru stačil ponořit do četby jakéhosi tlustého starého svazku, se teď krátce uchechtnul, aniž by zvedl oči od knihy. Madara, jež doposud jen mlčky přihlížel, protočil oči v sloup a šel se posadit do druhého křesla ke krbu naproti Itachimu.
"Takže s tím chceš trochu pomoct." Zašeptal Sasuke a přimhouřil oči. Nebyla to otázka, spíš konstatování. Naruto se nadechl k nějaké odpovědi, ale k žádné větě už se nedostal. Protože tmavovlasý chlapec k němu přistoupil tak rychle, že to nestihl ani zaznamenat, ucítil nepříjemný tah a zaslechl zvuk trhající se látky. Vzápětí se cáry jeho už tak dost potrhané košile válely na podlaze. Jenže mladý Uchiha se nezastavil jenom u vršku.
"Ne, prosím!" bránil se Naruto a pokoušel se odstrčit mladíkovy ruce. Překvapila ho však síla, s jakou Sasuke jednal. Zrovna tak by se mohl pokoušet odstrčit stoletý strom. Trvalo to jen pár vteřin, než mu černovlasý chlapec násilým serval kalhoty. Naruto tu teď stál úplně nahý a do očí se mu draly bezmocné slzy. Dlaněmi se pokoušel zakrýt se a přes vodní závoj v očích viděl rozmazaně. V uších mu hučelo a nahé tělo se mu roztřáslo v chladném vzduchu. Sasuke od něj ustoupil o krok a zkoumavě si ho prohlížel. I přes to, že se mu okolí rozplývalo, Narutovi neušlo, že se teď na něj ze svých křesel dívají i Madara s Itachim. Za svého krátkého života už zažil leccos, ale ještě nikdy nic tak šíleně ponižujícího.
"Hn…" zamručel Sasuke a přemýšlivě svraštil obočí, "je možná trochu moc hubený, ale měl jsi pravdu, Madaro. Vezmu si ho na dnešní noc k sobě.".
"Výborně." Souhlasil nejstarší Uchiha a ze stolku sebral zvonek, kterým několikrát zazvonil. Po chvíli se vrzavě otevřely dveře a dovnitř se všoural jakýsi stařec. Ježaté vlasy měl už stářím celé prokvetlé stříbrem, stejně tak jako špičatou bradku. V obličeji, zvláště kolem očí, se mu rýsovaly vějířky vrásek.
"Zvonili jste, pánové?" zeptal se, očima zalétl k třesoucímu se nahému Narutovi a zamračil se.
"Ano. Vezmeš toho hocha do Sasukeho komnat. Dnešní noc stráví s ním." Oznámil Madara věcně a ledabyle mávnul rukou směrem k blonďákovi.
"Dej mu najíst a taky pořádnou koupel. Za dvě hodiny přijdu." Dodal Sasuke, ještě jednou sjel Naruta černýma očima a pak se vrátil ke krbu, aby mohl obsadit poslední křeslo.
"Jak poroučíte." Zahučel Sarutobi, přišel blíž a vzal Naruta za paži, "tak pojď, chlapče.". Naruto, který se třásl napůl strachy, napůl zimou, se vyděšeně podvolil. Jakmile byli venku z místnosti, Sarutobi znepokojeně pohlédl na chvějícího se blonďáka a svléknul svůj starý plášť. "Tumáš." Zahalil do něj nahého Naruta, "řekl bych, že takhle máš zaděláno na pěkný zápal plic.".
"D-děku-ju." Zadrkotal Naruto zuby. Sarutobi si povzdechl a naznačil mu, aby ho následoval. Naruta napadlo, že by měl zkusit utéct, ale bál se, že by ho chytili. Protože ti Uchihové rozhodně nebyli normální lidé. Byli… vlastně nevěděl, co vlastně byli. Prošli několika chodbami, cestou míjeli několik obrazů, ale Naruto byl v příliš velkém šoku, než aby jim snad věnoval nějakou pozornost. Prostě jen slepě kráčel za Sarutobim a pořádně ani nevěděl, která bije. Konečně stařec zastavil před dalšími těžkými dubovými dveřmi, které odemkl velkým mosazným klíčem, jichž měl na měděném kruhu na provázku kolem pasu hned několikero. Pobídl Naruta dovnitř a blonďák jako ovce uposlechl. Překvapeně zamrkal, když se ocitl v obrovském pokoji. Po kamenných stěnách byly rozvěšené gobelíny, vesměs s přírodními motivy, a také kůže divokých zvířat. Na podlaze se rozprostíral sametový rudý koberec a v krbu plápolal oheň, který zde musel hořet již delší dobu, neboť byla místnost celkem i prohřátá. Nacházelo se tu něco drahého vyřezávaného nábytku a také ohromná postel s nebesy. Na jedné zdi byly také pověšeny dva zkřížené meče. Sarutobi beze spěchu přešel ke krbu a vzal odtamtud jednu ze tří velkých nádob s aspoň přijatelně ohřátou vodou a vylil její obsah do jakési kruhové díže v rohu místnosti. Poté totéž učinil i s tou druhou a třetí a do vody vysypal několik sušených bylinek z látkového pytlíčku, který visel nad krbovou římsou.
"Pojď sem. Teplá voda ti pomůže se zahřát." Vyzval Naruta a kývl směrem k "lázni". Blonďák se obezřetně přiblížil a podezíravě se zahleděl na připravenou koupel. "Neboj se, je to jen voda s bylinkami." Ujistil ho Sarutobi, "spláchneš ze sebe tu špínu, uvolníš se a bude ti tepleji.". Naruto tedy váhavě a neochotně svlékl staříkův plášť, stydlivě se zakryl dlaněmi a vstoupil do ohřáté nádoby. Musel uznat, že to doopravdy bylo příjemné. Minimálně ho přešla ta zima. Stále měl ale strach. Nechápal, co se to tu vlastně děje.
"Co se mnou bude?" vyhrkl na starého muže, "jak to mysleli, že si mě ,vezme na noc k sobě'? Co to znamená?". Sarutobi od něj odvrátil pohled a předstíral, že nic neslyšel. Sebral ze země svůj plášť a přehodil si ho přes ramena.
"Dojdu ti pro nějakou večeři, jak pán nařídil." Zamumlal a vyšoural se z místnosti, zanechaje za sebou Naruta samotného. Venku na chodbě, když za sebou zavřel dveře, se ohlédl na postavu, kterou už ovšem nemohl vidět. "Chudák chlapec." Zašeptal tiše, povzdechl si a zamířil chodbou pryč.

Itachi, Itachi , Itachi...

28. září 2011 v 20:34 | Jituí |  VIDEA