Únor 2012

Osud?!.:40.Díl.: Historické drama?!

29. února 2012 v 20:37 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)

Naruto:
Připadám si jak Achilleus po oslavách vyhrané bitvy. Akorát bez litrů vína a tří až pěti milenek. Mně zbyla jenom ta únava. Taky se vleču pár kroků za Sasukem a doufám, že umřu sám od sebe.
Ale jako bych ho svou myšlenkou přivolal, otočí se, podá mi ruku a usměje se: "Pojď, ty moje unavené zlato."
Idiot.
Usměju se a nabízené ruky se chytím. Doufám, že ze sebe máš skvělý pocit, Sasuke…
Do domu dojdeme mlčky, naštěstí. Ze svátečního kimona se vyklepu v rychlosti a nějaké skládání mě vůbec nebere, prostě to nechám ležet na hromadě na zemi tak, jak to svlíknu a jenom ve spodním prádle se vydám do koupelny. Není tak prostorná jako ta, co jsem měl doma sám pro sebe, ale není to nic na co bych si nezvykl. Chvíli přemýšlím, ale nakonec usoudím, že bude nejlepší se naložit do vany a prostě vypnout. Možná se tu dneska i vyspat. Sice mě bude trochu bolet za krkem - několikrát jsem ve vaně usnul, ale to byl čistý omyl, dnes by to bylo kýžené a zcela záměrné.
A nemyslím, že to je zlý nápad, jakkoli se mi dnes přemýšlení nedaří. Nebo ne nedaří, spíš… jsem dnes dost apokalyptický. A celý jsem nějaký… nevím. Napustím si horkou vodu do vany, ta to vyřeší za mě, buď tu usnu, nebo ne.

Sasuke:
Je v té koupelně přes tři hodiny. Možná bych se měl ujistit, že je v pořádku. Na druhou stranu, pokud se utopí, budu mít klid, že?
Né, vlastně ně. Co mi to říkal Itachi? Jsem za něj zodpovědný. Pokud se mu něco stane, klan mě napíchne na kůl a vystaví na odiv ostatním a tohle není metafora. Nehodlám riskovat, jdu ho zkontrolovat. Zaklepu na dveře, tiše, abych ho nevyděsil, ale ne, nezdá se, že bych ho vyděsil, to bych ho totiž musel nejdřív vzbudit. Fakt tam usnul, jako děcko.
"Naruto," zašeptám, pomalu a tiše k němu přejdu a posadím se na kolena, abych ho mohl pohladit po tváři. Nic, spí fakt tvrdě. Sáhnu do vody, je studená, neprobudí ho ani chlad…? "Naruto!" stisknu mu paži, ještě jednou, trochu důrazněji - stalo se mu -
Ne, reaguje, v pohodě, otevírá oči. Jenom vytuhnul.
"Sasuke…?" zamumlá rozespale a trochu zmateně.
Oddechnu si a uvědomím si, že jsem se posledních pár vteřin zapomínal nadechnout. Huh, takhle mě vyděsit, že se nestydíš, Naruto! "Usnul jsi, Růženko."
Jak v nějaké telenovele.
"Čekal jsem na polibek." ujistí mě, protočí oči a chytí se okraje vany, aby se mohl posadit.
Pousměju se, měli bychom se uklidnit a začít se chovat jako dospělí, já vím. Pohladím ho po tváři a naznačím mu, aby ji otočil ke mně a když to poněkud nechápavě udělá, políbím ho krátce na rty. Jak v telenovele.
"Ale já si tě nemůžu vzít, Chozé Armando! Jsem těhotná a čekám Chudžovo dítě…!"
"Já vím, nezapomeň, že jsem ženatý s Marií Stuartovnou…"
Věnuje mi skeptický pohled hraného znechucení: "Kejmy, spletl sis telenovelu s historickým dramatem."
Poškrábu se na šešulce: "Fakt? A já myslel, že to je to samé…?"
Chvíli asi ani jeden z nás neví, jestli je na místě se rozesmát, ale jak si tak chvíli hledíme do očí, nejde to jinak. Rozesmějeme se jako blázni. A čím víc se smějeme, tím dříve z nás opadává ta očividná dnešní nesnášenlivost.

Naruto:
Je to lepší, než se ho pokoušet zabít. Je to mnohem dospělejší. Nebo… no, každopádně je to mnohem zodpovědnější, než ho prošpikovat jeho vlastními kunaji. Teda, ne že by to nebyla možnost. Je to možnost a myslím, že Keigh by ze mě byla nadšená.
Nevím už ani, čemu se smějeme. Je to prostě jenom pocit. Aspoň se nehádáme. Nás mích trvá déle, než by bylo obvyklé. A musím uznat, že se mi zase vrátilo moje okouzlení/zamilovanost, kterou cítím a vždycky jsme cítil k Sasukemu. Je to jako lidský tep, jednou dole, jednou nahoře, ale ta zamilovanost to pořád je. Možná už to je i láska, to , že vidím a přiznávám i jeho chyby. Nešílím po něm, jako čtyřicátnice po Wieveghově novém románu. Vím, že není bezchybný, ale přesto jsem ochotný se přes ně přenést a milovat ho.
Já vím, jsem fakt nechutný.
"Nechceš pomoct? Třeba… umýt záda?" navrhne mi.
…klišé…
"Jo, díky."
"V pohodě." ujistí mě, sáhne po sprchovém gelu a beze slova mě umyje. Jsem jako dítě. Padne mi pohled na žlutou gumovou kachničku a snažím se nevyprsknout smíchy. Ale keigh by měla přestat psát takové úchylárny. Nepřežil bych, kdyby jednou fakt to slovo dodržela a narvala Heechulovi do prdele i ten traktor, to bych psychicky nezvládl. Teda, já psychicky, ale nevím, jestli Chulie fyzicky. Ačkoli pravda, Luli vždycky říká, že jeho prdel je jak černá díra.
Sakra - já přemýšlím na prdelí Kima Heechula, zatímco mi můj snoubenec myje záda. Netušil jsem, že můžu klesnout tak hluboko!

Sasuke:
Zase se zatváří tak znechuceně,jako u té večeře.
"Mám odejít?" zeptám se.
Podívá se na mě dost udiveně, aha, takže ten pohled nepatřil ničemu, co dělám, teda, aspoň teď ne. "Proč?"
"No… nezdá se, že bys ze mě byl nadšený." …znělo to jak hysterická čůza po padesátce. Fakt se cítím ukřivděně?! Jó! Starám se o něj, jenom aby měl to nejlepší a pocit, že ho mám fakt rád a ono to… doprdele. On není ani rád, natož aby byl třeba vděčný!
"Ne, to ne, jsem rád, jenom… mám v hlavě moc velký zmatek. Nějak… jsem se stal zahořklejším."
To je dost přirozená reakce na začlenění se do klanu. "A já doufal, že si udržíš svůj optimismus, alespoň něco by mě udřelo při zdravém rozumu."
Zasměje se, ale moc vesele to nezní. "Není důvod uchovávat humor, když ho nikdo neocení."
To je fakt. Na druhou stranu… "Ale tobě by bylo lépe. A je celkem jedno, jestli by to ostatní zajímalo nebo ne."
Mlčí. Zajímalo by mě, jestli nad tím přemýšlí, nebo ne. Podle toho, jak zamyšleně hladí do jednoho místa bych řekl, že se spíš snaží neusnout a vypadat poměrně chytře. Ale kdoví. Třeba fakt přemýšlí.
Neměl bych ho podceňovat.
No jo, a taky bych mu neměl lhát, když už jsem u toho, že?
A taky bych mu neměl zatajovat jisté skutečnosti, vymýšlet si, předstírat, … jó, neměl bych. Ale to by mi v sobotu stopro neřekl ano.
…Divný, co?

Osud?!.:39.Díl.: Pan Tučňák?!

29. února 2012 v 20:31 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)
Sasuke:
Připadám si jako idiot. Měl bych mu něco říct, něco… co by mu pomohlo, ne aby si o mě myslel, že jsem totální retard. A možná mí i recht, možná fakt tady všichni jsme retardi. Naše výchova je v tomhle - hele, tohle mě vlastně vůbec nenapadlo! Může to být moje plus, když teď Naruto vidí, že za svou neschopnost vlastně nemůžu! No jó, hlavně mít vždycky dobrou výmluvu, sakra, jak mě to Keigh učila?! Dobrá výmluva nade vše.

Naruto:
…Jsem stoprocentně přesvědčen o tom, že Itachi je ze stejné planety, jako Dr. Hauz. Prostě není možné, aby týpek z téhle rodiny nebo z tohohle klanu, měl takovou povahu, jako má on. Uchihové by ho museli zabít, kdyby to tak bylo. … A já k nim jdu na převýchovu vlastně skoro dobrovolně…!
Klid, Naruto, klid. To je v pohodě. Ty budeš imunní. Nebo zabiješ Sasukeho ve spánku. No jo! To není špatný nápad!
Co mě Keigh učila? Když to nejde násilím, nepoužil jsi ho v dostatečném množství. Fajn, zabít Sasukeho. Nakonec mi z toho všeho hrábne a oběsím se na zácloně se znakem Uchiha. Ha, napadlo mě… mají i ponožky s tím úchylným znakem?
Paráda, od zbabělosti, uřvanosti, nevyrovnanosti, vzteku, předstíraného smíření a relativní ufňukanosti jsem se dostal k apatickému cynismu.
No to je báječné. Přesně se mi v hlavě vybaví Rimmerův výraz, když tohle říkal o šílenosti té vraždící doktorky. Za chvíli budu chodit v růžově kostkovaných šatečkách irské dojičky krav s mluvící loutkou pana Tučňáka na pravé ruce?! Tohohle se nechci dožít.

Sasuke:
Tváří se nějak… nevím, přijde mi, že je ve svých myšlenkách trochu sarkastický. Tváří se znechuceně, ale nemyslím, že by to bylo nad jídlem, co snědl. Protože bylo výborné, jistě. NA druhou stranu, žádný ramen = žádná spokojenost.
"V pořádku?" zeptám se tiše.
Zvedne hlavu až po pár vteřinách a dívá se na mě trochu zmateně, pak se rychle zahlédne a narovná se, chopí se pořádně hůlek a dá se spořádaně do jídla.
Zamračím se a chvíli přemýšlím, jestli mě ignoruje záměrně, nebo…
"Promiň, říkal jsi něco…?" zeptá se po pár vteřinách.
…Plácnu se co čela. Ach jo, jak se říká té situaci, když už ani facepalm nestačí? "Jestli je všechno v pořádku. Nelíbí se mi ten tvůj cynický výraz."
"Promiň, mám se rozbrečet?" zeptá se a sarkasmus z něj přímo tryská. Tse, no tak!
"Ne, tak jsem to nemyslel, nechtěl jsem ti-"
"Jste fakt pošahaní." přeruší mě.
"No… jó, to jsme. Proto jsi na mě tak nepříjemný?" zeptám se a myslím to jako otázku, ne jako rýpavou otázku, prostě se jenom ptám.
Nechci, aby se zamyslel nad tím, co říká, nebo aby se za to zastyděl, vůbec ne, fakt chci jenom vědět, proč je najednou tak… nad věcí a cynický, když ještě dneska odpoledne byl jako vystrašený králíček, co se schovává v houští před liškou.
Wha?! Moje metafory fakt ztrácejí na lesku. Jsem jako Dr. Hauz bez vicodinu, nebo jako Zoubková víla bez kamery, nebo jako -
"Víš ty co? Nestarej se, buď tak laskav. O tvoje pokrytectví fakt nestojím." zvedne se od stolu. "Jdu na záchod. Nechoď za mnou."
A fakt odejde.
É… co?!

Naruto:
Jakkoli od jídla vstávám s hrdostí a zdánlivě naprosto stoicky, fakt je mi do breku. Ničím si nejenom život, ale i psychiku. Připadám si jako dítě, nebo jako naprostý idiot. Ale nemůžu přece za to, že i Hauz má víc smyslu pro lidskost než Sasuke! Co než Sasuke, než celý ten zatraceně idiotský klan!
Aniž bych skutečně na toaletu potřeboval, zamířím tam a zamknu se. Posadím se na vanu, myšlenky mi po hlavě poletují tak volně a tak… nikam, že je nemůžu ani zaznamenat. Asi jsem moc mimo, nebo moc líný nebo unavený nad nimi přemýšlet. Nebo na to prostě nemám. Čím víc nad svou situací přemýšlím, tím více se mi zdá naprostým výsměchem. Mně, jemu, rodinám, vesnici, zemi, světu. Je to jako obrovské ANO pro mít a proti válce.
Je to… nevím. Moje ano bude jako kočka, co adoptuje štěně. Nikdo to nebude chápat, ale všichni se budou rozplývat. A říkat, jak jsem skvělý a báječný, že tohle podstoupím pro dobro vesnice… a nějaké další plky, které mě absolutně nezajímají.
Buď si zničím život, nebo psychiku. Ale dycky je další možnost. I tady je třetí možnost. Můžu se zabít. Můžu. To mi nikdo nezakázal.
Lidi se zasebevraždili i z mnohem banálnějších důvodů, než je ten můj.


Sakra, co to tu melu?! Skloním se k umyvadlu a opláchnu si tvář ledovou vodou. Whoa, fuj.
Ale účel to splnilo, žádná sebevražda, blbečku. Co ti Keigh říkala?! Když jsi v prdeli, zabij všechny ostatní. Sebe až už nebude žádná jiná možnost ani z těch naprosto nemožných možností, ale nikdy dřív. Jo, já vím. Žádná sebevražda. A taky… zemřít jako panic je prý faaakt nechutné. Měl bych ji víc poslouchat.
Klid, potřebuju si to všechno srovnat v hlavě. No, ono vlastně vůbec není co srovnávat. Udělal jsem mu nechutnou scénu. Nemyslím, že bych byl hlasitý, ale můj odchod, poněkud rychlý a poněkud neoprávněný, byl zaznamenán snad všemi, hlavně proto, že jsem hrdina/atrakce/vetřelec/nechutný červ dne. Prostě… jo. Klid. Vrátím se tam, budu se tvářit mile. A omluvím se Sasukemu. Není to sice spravedlivé, ale je to moudré. Všechno svedu na stres.
Hm, hm.

Sasuke:
"Nemyslím, že by to bylo přehnané," odporuje mi. "uvědom si, v jaké situaci je, Sasuke. Snaž se ho pochopit."
Jo, pořád dokola, snaž se ho pochopit. Ale… co mám chápat?! Jo, jasně, má to těžké, je pod velkým tlakem, já vím. Ale chová se jak malé děcko, musí přijmout zodpovědnost, a pořád nic. "Nemá na to, porodit a vychovat dítě." shrnu veškeré svoje pocity do jediné věty.
"Ne, drahý Sasuke, nemá. Protože když nemá podporu, nemůže mít ani zodpovědnost." ušklíbne se a zase odejde.
Paráda, takže teď všechno moje vina?! Díky, Itachi, fakt díky! Já přece nemůžu za to, že on je neschopný a že pořád vidí na těhotenství nějaký problém. Necelých osm měsíců, co to pro ninju je?! Furt dokola, já musím mít dítě, ty se akorát flákáš a hovno z toho, prostě…
Kdybych mohl, řvu na celé kolo.
"Uhn, Sasuke…" ozve se za mnou něžně.
Zavřu oři, počítám do pěti, až pak se k němu otočím s úsměvem. "Naruto, bál jsem se o tebe."
Přikývne. "Já vím, omlouvám se. Trochu jsem… to přehnal."
Taky myslím. "Vůbec ne, to je… vím, jak náročné to pro tebe je. To nic, posaď se. Budeš ještě jíst?"
Snažím se usmívat, myslím, že mi to jde, věří mi to, ale velice pravděpodobné je, že i on je jako předstíraný orgasmus. No… předstírá to.
…Doktor Uzel by měl radost, fakt. Jsem sexuálně frustrovaný a moje jediná vyhlídka na sex je jednou jedinkrát s tady tímhle předstíratelem. Prásknu hlavou o stůl, aniž bych předem domyslel kauzální pravděpodobnost blízké budoucnosti a to dvojí: pohoršení u stolu a bouli na hlavě.
Kruci.
Já předstírám, on předstírá… jo, myslím, že budeme mít šťastné manželství.

VMP: kapitola pátá

26. února 2012 v 18:24 | Loretten |  V mém postavení!
Tak jsem z Loretten vytáhla patý díl... Trvalo to dlouho tak si stěžujte jí...no teď jsem na řadě já takže se může te těšit na to na co na konci Lore nararáží...

Bylo to už pár dní od jejího rozhovoru se Sasukem. Po té době už se ho tolik nebála, ale pořád to byl jen její smluvený manžel. Nic víc, nic míň. Za okny bylo slunečné odpoledne a paprsky světla dopadaly na onen darovaný hřeben. Musela se náležitě upravit. Byla teď členem vážené rodiny a hlavní bylo, že manželka Sasukeho bratra má narozeniny. Nakonec si na sebe vzala tmavě zelen šaty, které zdobily zlatavé a světle zelené výšivky květin. Sasuke se tomu uznale usmál. Opravdu vypadala krásně. Ve vlasech se jí skvěl ten zlatý hřeben posázený smaragdy.
888
Večírek na oslavu Hinatiných narozenin byl opravdu krásný. Opulentní výzdoba a všude služebnictvo, lidé v úžasných šatech...Něco takového Sakura dosud nepoznala a připadala si jako malá, světaneznalá holka. Problém byl ten, že si uvědomovala, že se do téhle společnosti se nehodí a nepatří tam. Zavěšená do Sasukeho rámě společně s ním prošla zdobnou chodbou, kde bylo několik mramorových sloupů, pak vešli do velkého sálu. Linula se tam temperamentní melodie z píšťal a tančilo tam několik spoře oděných tanečnic. Sakura si povzdechla. Většinu těch lidí neznala, ale podle toho jak vypadali nebyli všichni členy rodiny Uchihů. Jen Mikoto tam nikde neviděla. Byla to sice urážka, ale ona věděla, jak moc Sasukeho matka Hinatu nesnáší.
Večírek už byl pomalu v plném proudu. Sakuru Uchihové zajímali. Chtěla se něco dozvědět, ale nevěděla koho se zeptat. Napadla ji oslavenkyně. Také se, stejně jako ona, musela vdát za někoho koho neznala, tak proč by jí nemohla pomoct. Sasuke se bavil s několik, jak se zdálo, vysoce postavenými muži a Sakura se rozhodla najít Hinatu. Ta však v sále nebyla, což bylo zvláštní. Sakura se pozdravila s několika ženami, aby neporušila etiketu a pak se nepozorovaně vytratila ze sálu. Všechny chodby jí připadaly stejné. Všude fresky, mozaiky, barevné výjevy květin, nebo různé geometrické obrazce. Jak ztracená si tu připadala. Náhle jí zlákala vůně květin. Pootevřela zlacenou mříž a vešla do rozlehlého atria, které sloužilo jako zahrada. Rázem zapomněla na hledání Hinaty. Květiny a jejich vůně jí připadali zajímavější. Rozhlížela se k několika květům přivoněla, pak jí něco vyrušilo. Byl to zvláštně znějící výkřik. Rozhlédla se a po vyštěrkované cestičce šla za zvukem. To co spatřila jí téměř zastavilo srdce. Na pečlivě sesekané trávě ležela Hinata oddávající se aktu lásky s pro Sakuru neznámým blonďatým mužem. Skrčila se za jeden z vyšších keříků, aby ji ti dva nezahlédli. Byla si vědoma toho, že by to pro Hinatu znamenalo smrt, v případě že by se to kdokoli jiný dozvěděl. Rychle šla opět zpátky do domu, do sálu, kde se konal večírek. Hned u dveří jí zdržel Sasuke.
"Kde jsi byla?" sevřel jí zápěstí.
"J...já byla jsem se trochu projít...u-udělalo se mi trochu špatně..." vykoktala celá vyděšená. Sasuke jí s úšklebkem pustil.
"O...omlouvám se," špitla. Sasuke si povzdechl. Teď vypadala tak nádherně že už se na nic nevyptával. Jeho úmysly s ní byly vcelku jasné. Sakura tušila co přijde hned jak se odtud vrátí. Uvnitř ji sevřela zvláštní úzkost....

Osud?!.:38.Díl.: Znásilnění Fugakem?!

24. února 2012 v 19:57 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)
Naruto
Připadám si fakt nervózní. V tom svátečním kimonu musím vypadat jako idiot. A taky mi není o nic líp, když musím být zavěšený do Sasukeho. Procházíme celým sálem a zdravíme všechny ty kamenné xichty, teda, členy klanu Uchiha, samozřejmě.
Nejvíc ze všeho mě děsí, že budu muset asi být jako oni. Prostě… kamenný xicht, žádné emoce, žádné blbnutí s kamarády, nic, jenom… kruci.
"Dobré odpoledne," usměju se na postarší a poněkud prostorově náročnější ženu, čekám asi kamenné kývnutí, nebo arogantní pozdrav, ale ona se usměje! Vážně usměje, hezky, přátelsky, živě! Že by Uchiha klan měl i černé ovce? - teda, vzhledem k protikladu to asi budou spíš bílé ovce, že?
"Dobré odpoledne, Naruto, moc ti to sluší. Sasuke, máš štěstí, že to osud přisoudil právě jeho, vaše čakry spolu sice soupeří, ale v mnohém se skvěle doplňují, to osud věděl už tehdy." usměje se a odcupitá.
"Vědma, huh?" zamumlám.
K mému údivu se místo protočení očí nad mou poněkud nevhodnou poznámkou jen zasměje. "Není vědma, ale její empatie jsou natolik silné, že poměrně přesně dokáže odhadnou sympatie a nesympatie dvou lidí, kteří spolu třeba jen mluví. Je velice vnímavá a moudrá žena."
Empatie? Vcítění se, soucit - tohle vážně funguje i v Uchiha klanu?! "Jakto, že jste ji ještě neupálili?"
Teď se rozesměje skutečně, až se po nás někteří přítomní otočí. Je mi jasné, co si myslí, ten blonďák je tak blbý, až to rozesmálo našeho prince, ale Sasuke mě políbí na tvář: "Vážně se mi líbí tvůj humor."
…Ale já to myslel smrtelně vážně…
"Chie Uchiha je jednou z nejváženějších lidí v klanu, je členkou naší rady. Moudrá a vysoce spravedlivá žena. Skutečně."
Jméno tomu odpovídá, Chie je pokud vím moudrost, nebo moudrá. No, jasnovidka by se mi hodila víc. Potřebuju nějak přežít svatební noc a na výmysly a zabití se nebo něčeho obdobně šíleného a nepravděpodobného mám už jenom dva dny.
Za dva dny spolu lehneme. Popelem, samozřejmě.

Sasuke:
Vidím na něm, jak moc se mu tady nechce být, jak moc by mnohem raději zůstal u Hinaty se všemi dívkami, místo aby se přetvařoval před klanem, aby se mu zalíbil, a oni ho přijali mezi sebe, ačkoli on do něj vůbec nechce patřit.
Svět je plný paradoxů, ale ten jeho je nejsmutnější. Vážně je mi ho moc líto. Chtěl pro něj něco udělat, cokoli, ale vím, že to, co by mu udělalo největší radost, je dost v rozporu s tím, co udělat musí.
Nemám jak mu pomoci. Ačkoli bych příšerně rád, už jenom proto, abych mohl vidět jeho smích. Možná kdybych věděl, že teď je jenom nervózní, že je to jenom počáteční strach a že se to pak srovná, neměl bych takové výčitky, ale vím, že on se s tímhle nesrovná nikdy. Musí se obětovat pro blaho vesnice. Pro blaho země. Pro mír na celém světě.
Kdo by to byl řekl. Jedna jediná svatba. A kolik tisíců, desetitisíců životů to zachrání.

Naruto:
Je to jako banket upírů. A všichni by chtěli ochutnat mou krev, protože jsem jediný člověk široko daleko. Kam jsem se to sakra nechal zatáhnout?! Ale je pravda, že to není tak příšerné, jak jsem předpokládal. nám teď spoustu Uchihů jménem, většina z nich je poněkud… řekněme… neveselá, ale někteří, třeba ta Chie, nebo několik mladších žen členů Uchiha. Ženy všeobecně jsou docela normální, myslím tady, v klanu, ale jejich partneři?
Sakra, kam jsem se to dostal?! No jo, jediný normální chlap široko daleko je Itachi, který se pořád usmívá a flirtuje s dospívajícími slečnami. Jo, na něj to sedí. Ačkoli… nevím. Říká se, že teplí teplé poznají. Byl jsem si jím poměrně jistý, co jsem ho trochu lépe poznal, ale podle toho, jak intimně něco šušká do ouška té slečně v bílém kimonu, to tak moc nevypadá.
Prohlídnu si celou společnost. Ačkoli mnozí lidé mi nepřipadají dvakrát sympatičtí, je fakt, že mě nikdo neděsí a nedeprimuje tolik, jako Fugaku. Jasně, všichni se tváří zatraceně vážně, kamenně, tak… nijak, no. Ale Fugaku, to je král zamračenců a depkařů, asi vím, kde se zrodilo emo. Ale už se fakt vůbec nedivím, proč je Sasuke takový, jaký je.

Sasuke:
Nudí se. Ale jinak se zdá v pohodě. Další proslov o dokonalosti klanu, přednáška z historie klanu a taky hrdost klanu, názory klanu, přesvědčení klanu, cíle klanu a klan klanu…
Bóže, jestli Naruto do deseti minut nepráskne hlavou na stůl spánkem spravedlivých, je fakt frajer. Ale on fakt poslouchá. Docela… se zájmem. Myslím, že ho naše historie dost zaujala. Pravda, neví o ní nikdo mimo klan, jenom pokud nastávají takové situace, jako mimo klanové sňatky.
Chvíli mám pocit, že fakt spím. Ale hned se zase vzpamatuju, střelím pohledem po okolí, jestli so toho nikdo nevšiml, ale nezdá se že ano, takže se zase uklidním a sleduju Narutovu tvář z profilu. Je fakt… no, aspoň jednoho z nás to zajímá. Teda, je fakt, že jsem ho párkrát přistihl, jak převrací oči, zvlášť u toho, když se hovoří o cti a čestnosti a hrdosti klanu a taky se několikrát zdůrazní, že klan Uchiha je nejlepším klanem v Konoze, v celé zemi Ohně a nakonec tomu otec dodá korunu, když řekne, že jsme nejlepší klan na téhle planetě. To protořím oči i já chceme ukázat klan v tom dobrém světle, ne se ještě víc shodit! …pokud to ještě jde… O čemž zrovna teď pochybuju.
Doufám, že tahle příšerná večeře už skončí, fakt mě tyhle stále se opakující kecy nudí. Nejlepší klan… s nejlepší oční technikou… a nejlepší… a super nejlepší…a mega nejlepší … a totálně nejlepší…
Ježišimarja, něco jako skromnost, nebo aspoň soudnost radě Uchiha klanu nic neříká?! teď se za nás spíš stydím, než že bych byl hrdý, nebo vděčný, do jakého super prostředí jsme se to narodil.
Nakloním se k Narutovi a zašeptám: "Nemůžu se začlenit raději do vašeho klanu?"
A v téhle chvíli to myslím fakt vážně. Jako, ne že bych tohle fakt chtěl, ale v téhle chvíli bych byl mnohem raději kdekoli jinde, asi i v Oroxichtově náruči raději, než tady. Chovají se jak mistři světa, idioti. Ačkoli je už vůbec nevnímám, raději si hraju s hůlkama.
"Taky si říkám." zašeptá mi do ucha Naruto a já se musím usmát, aspoň sám pro sebe. Zdá se, že budeme společného aspoň něco. Anebo je to jenom nějaký malý zázrak, který brzy pomine…
"…a přeji dobrou chuť."
Hurá! Chvíli počkám, ať nevypadám jako hladovec, ale rýžové kuličky si nenechám ujít. Hej, Naruto tu nemá svůj oblíbený ramen, jak na tohle mohli zapomenout?! Tradiční jídlo, a u stolu chybí, no to snad není pravda.
Ale Naruto se nad tím vůbec nepozastaví, prostě si nabere od každého trochu, stejně toho moc nesní, jak si později všimnu. Zdá se dost nervózní.

Naruto:
Ačkoli jsem vždycky věděl, že klan Uchiha je extrémně namyšlený a arogantní už ve své podstatě, natož, když se sejde celý, ale některé ty kecy mě i tak překvapily. Myslím, jako v negativním slova smyslu. Bylo to jako když katolický kněz předčítá pasáž, kde vstal Ježíš Nazaretský z mrtvých - pravda to nebyla, ale on to podával takovým způsobem, že tomu uvěřili i Židé.
Tse.
Na tohle by se měly vydávat zbrojní pasy. Nedivím se, že všichni v tomhle klanu vypadají a chovají se jak zombie v představách Lisy Cuddy pod narkózou. Tohle je fakt nakažlivé, tohle sebevědomí, umělá váženost, je to prostě hnus. Nechápu, jak tohle prostředí mohly všechny ty děti přežít. …Náhle trpím nepochopitelným soucitem k Sasukemu. Fakt si u těchhle magorů musel vytrpět svoje. A nejspíš ještě trpí.
Povzdechnu a dál se v jídle přehrabuju jak ženské ve výprodeji u Louise Vuittona. Přijde mi, že je tohle totální noční můra a já tady fakt nemám co dělat. Doprdele, co bych dal za to, abych se teď probudil…! Možná bych byl ochoten vyslechnout i Rimmerovu přednášku o sbírce telegrafních sloupů XX. století.
A taky bych měl přestat bát cyničtější než Kayleigh s Dr. Hauzem dohromady, kdoví, jakou sviňárnu by mi provedla, kdyby zjistila, že jí fušuju do řemesla.
…Třeba by mě nechala znásilnit Fugakem?!

Osud?!.:37.Díl.: Jak dlouho?!

20. února 2012 v 16:38 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)
Sasuke:
Čím blíž jsem k sídlu Hyuuga klanu, tím pomaleji jdu. A to jsem původně z lesa běžel. Sakra, jsem příšerný srab, fakt. Holky mě budou nejspíš chtít zabít, protože jim beru jejich mazlíčka. A navíc všechny znají mou povahu. Sakra. Asi ze mě bude hodně brzy mrtvý Sasuke.
Navzdory obavám o své zdraví a život přece jen tempo chůze zrychlím. Itachi má pravdu, Osudu se musím postavit čelem. Ať už je ta svině ohavná jakkoli, tím, že před ním budu vytrvale utíkat, ho nezměním. Aby se změnil můj osud, musím s tím něco udělat sám. Jasně, bude to o nervy a ztratím svou pověst, ale…
Ach jo. Musím se na pověst vykašlat. teď je důležitý jenom Naruto a nikdo jiný. Ani já, ani klan a dokonce ani to dítě, co spolu máme počít. teď se musím soustředit na Naruta a na to, aby byl relativně v pohodě. Relativně, to je důležité slovo. V pohodě asi jen tak nebude.
Sakra. Už jsem u dveří. Ani jsem si nevšiml, kdy jsem prošel branou. Mimoděčně se ohlédnu, růžové zahrady jsou v plném květu, všechno vypadá hezky, barevně, svěže. Ještě jednou si povzdechnu a zazvoním.
"Jé," udělá Lee tak nějak… nevím, jako, zklamaně? Kdo si myslel, že jsem? "Myslel jsem, že to bude Kiba. Ahoj, Sasuke, pojď dál."
"Ahoj," snažím se být milý, což ho asi překvapí, jeho obrovské oči se zdají ještě větší, z cesty mi ustoupí mlčky, projdu okolo něj a nechám se zavést nahoru, nejspíš do Hinatina pokoje. Fialová, modrá a bílá je všude, stěny, koberce, postel, polštáře, záclony a závěsy a mezi tím vším leží na zemi klubko lidí a prohlížejí si hotové pozvánky. Něco růžového, to bude Sakura, vedle trocha fialového a fialovějšího,Hinata a Ino, pak to zelené, to je Lee, pak trocha bílého a červeného, Tenten? A vedle ní trocha bílého včetně očí, jo, Neji a samozřejmě veselé znuděno, Shiki nemůže chybět. Ušklíbne se, když mě spatří. No jo, jasně, a pak můj milovaný oranžový budoucí manžílek, co leží uprostřed toho chumlu. Ta oranžová fakt razí.
"Ahoj," pozdravím je vespolek, většina z nich s sebou trhne a otočí se, nejvyděšeněji asi Naruto.
S ním to asi nebude moc jednoduché. Nevím, co mám udělat, aby byl ještě v pohodě, už mi došly nápady. Asi budu muset jenom čekat, to je všechno. Ale jak dlouho?!
Naruto:
Nečekal jsem, že přijde tak brzy. Vlastně… jsem doufal, že nepřijde vůbec. teď, ve společnosti přátel je mi skvěle. Bavím se, směju se, neřeším to, co přijde. A přijde to zatraceně brzy. Přijde mi, že jsem si ještě nestihl nějak přerovnat priority, ujistit se, že výchovu dítěte zvládnu, to je jako… já nevím, jako… prostě, sám jsem ještě dítě, jak můžu vychovávat své vlastní? Vždyť je to naprostý paradox.
"Odvedli jste skvělou práci." pochválí nás Sasuke. "Moc vám za to děkuju."
Nakloním hlavu na stranu, trochu jsem to nepobral.
Sasuke. Řekl. Dvě. Věty. … Najednou. A v těch větách nebylo nic po aroganci a nadnesenosti, jako u něj vždycky. No já asi vykukuju z hrušky, nebo co.
"Díky," ozve se jako první Hinata. Jo, holka, zachraňuješ den. "Byla docela makačka tohle tolikrát přepsat a ještě udržovat stejně úhledné písmo."
"Jste vážně dobří, hodě jste nám s Narutem pomohli."no ne, ledový princ se dokonce usmívá! To si asi budu muset někam napsat a až budu hokage, vyhlásím v ten den konožský svátek. "Takže nemusíme nic podepisovat?" zeptá se ještě.
"Ne, nakonec jsme se shodli na tom, že stačí, když budou v záhlaví naše jména, napsaní zdobným písmem a všechna stejná."odpovím stručně, vlastně se snažím, aby se mi neklepal hlas.
Usměje se na mě, hezky, hřejivě a hlavně - usměje se přede všema a jenom na mě. "Děkuju. Vám všem samozřejmě."
"Nemáš zač, udělali jsme to rádi," ozve se Sakura. "A teď je musíme roznést."
Pohlédnu na tu kupu svátečních svitků. Vážně tam bude skoro celá Konoha, netušil jsem, že mám tolik přátel. Z té kupy vezmu dvě a odložím je. "Tyhle předáme zítra našim rodičům osobně, na oběd jsme pozvaní k vám, Sasuke, na večeři nás zve máma."
Přikývne. "A tyhle ostatní… no, neměli bychom našemu klanu, myslím Uchiha klanu, všechny pozvánky předat dnes na oficiálních zásnubách?"
Sakra. Na to jsem skoro zapomněl, na tu zatracenou ceremonii dnes večer. Bude tam skoro celý Uchiha klan a budou si mě prohlížet a zkoušet mě a opovrhovat mnou, koho že jim to do klanu Osud přihodil. Vlastně budu mít štěstí, když mě nebudou chtít rozřezat a prohlédnout si mě i zevnitř. "Ano, to by bylo přinejmenším vhodné…" zamumlám a ačkoli je to fakt, nejraději bych vzal nohy na ramena.
"Jaké oficiální zásnuby?" zeptá se Ino, trochu se mračí.
"Sejde se celý Uchiha klan a na Narutovu počest bude uspořádávána hostina, právě dnes Naruta klan přijme jako svého plnohodnotného člena." vysvětlí klidně Sasuke, dokonce se pořád tváří docela příjemně. "Naruto, bude ti navrženo, abys přijal jméno Uchiha."
Polknu. Jó, něco podobného jsem předpokládal, ale tak nějak jsem nedomyslel, že se fakt jednou budu představovat jako Naruto … Uchiha. Doprdele. Ono to asi bude fakt pravda.
"Jo." trochu se mi zadrhne vzduch v plicích. "S tím počítám."
Usměje se na mě a natáhne ke mně ruku. Jak moc by to bylo faux pas, kdybych ji nepřijal? Ale nejsem takový zmetek. Těch pár kroků, co k němu musím udělat, se mi sice třesou kolena, ale za ruku ho chytím.
"Mockrát děkujeme." usměju se na celou místnost a doufám, že to nevyznělo tak zoufale, jak se cítím.
"Ale no tak,. přece si nemyslíš, že tohle všechno roznesete sami," ozve se tou svou mírnou arogancí Ino.
"Proto tady přece jsme, ne? Pomůžeme vám až do konce." přidá se k ní Sakura, obě mají přichystané batohy, jak jsem si všiml, hned se k nim vrhnou a po okraj je naplní svitky v ozdobných rukojetích.
Asi to znělo trochu jako výzva pro ostatní, protože se taky chopí svitků, kolika mohou, my se Sasukem se na sebe podíváme trochu překvapeně a trochu nerozhodně, ale musím se usmívat, když pokrčím rameny, pustím Sasukeho ruku a chopím se taky hromady svitků. Je super, mít přátele.

VMP: kapitola čtvrtá

16. února 2012 v 22:33 | Jituí |  V mém postavení!
Po hodinách strávených v posteli přemýšlením o tom, co jí řekla Mikoto se opatrně zvedla a pomalým krokem se došourala do koupelny. Včera si ji ani pořádně neprohlédla, ale teď musela uznat, že Uchihovi si prostě žijí v něčem lepším než znala ona. Byť jen z vyprávění. Pohledem skenovala středně velkou místnost. Zdi byli zdobené bílými a tmavě-modrými kachlíky se vzory květin, nebo jiných rostlin. Menší bazének, paraván oddělující kus koupelny na převlečení a jak si pamatovala i malá stolička a plátna na utření přebytečné vody ulpělé na těle. Vetší skříňka vysoká k pasu ze světlého dřeva na níž stáli různé byliny, masti olejíčky a parfémy, ale i měděná mísa podobné té co viděla ráno. Na zdech byli připevněné olejové lampy. Na jedné stěně bylo zdobné zrcadlo které ladilo ke zbytku místnosti. Jelikož byla včera podrobena dvěma umíváni tak se jen opláchla a oblékla si vhodné domácí oblečení. Prošla dveřmi kterými včera do koupelny vstoupila a vešla do obývacího pokoje. Co ji zaujalo nejvíce byl asi nízký stolek kolem kterého byly urovnané zdobně vyšívané polštáře. Několik metru od toho ležel zdobený koberec. Na stěnách vyseli tapiserie a gobelíny a to vše podtrhovala užší okna s lomeným obloukem. Vešla do další místnosti ve které byli další dveře. Jedny vedli do sklepa a druhé do spíže. Tak se moc nerozhlížela, pouze si ještě prohlédla vkusně ohraničené otevřené ohniště a hliněnou pec. Vrátila se do obývacího pokoje a vydala se do jiných dveří. To kam se dostala ji překvapilo. Byla v knihovně. Všude byly vyřezávané police s knihami. Uměla číst to ano ale nebyla v tomto směru zrovna pokročilá. Měla jen základní vzdělání. To jest malé kupecké počty, čís uměla jen pomalu a koktavě a psát uměla jen tak, že sotva dokázala napsat své jméno. Znovu se rozhlédla a zastavila pohled na jednom místě. Na zemi byly položené další vyšívané polštáře podobné avšak úplně jiné od těch v obývacím pokoji. Tomuto však věnovala jen pramalou pozornost. Mezi mini stál nízký stůl v barvě ladící k policím a na něm stálo to co zaujalo její pozornost. Malá vyřezávaná skříňka z hodně tmavého dřeva zdobena pozlacením. Ještě stále si vzpomínala na babiččinu naléhavou prosbu aby toto dědictví neodmítala jako to udělala její matka. Pomalinku k němu přišla, sedla si na jeden z polštářů a do roztřesených prstů vzala skříňku a pomalinku ji otevřela. Samým překvapením vydechla zadržený dech, který jak si až teď uvědomila, zadržela. Na podkladu z hedvábí ležel zlatý hřeben do vlasu a v něm byly zasázené smaragdy v barvě jejích očí. V hlavě se jí vybavila slova její babičky je její matka toto odmítla. Proč by ale něco tak cenného odmítala?
***
Šla pomalým krokem půl metru za Sasukem a čekala až promluví. Jelikož nevypadal, že se na to v nejbližší době chystá začala si broukat písničku kterou jako malá slýchávala a prohlížela si zahradu kolem sebe. Pár stromů, jezírko, fontána, zdobená studna, upravené cesty a krátce střižená a udržovaná tráva.
"Co je to za melodii?" Zastavila se v polovině kroku jakoby se lekla. A taky že ano. Myslela si že na ni nepromluví a tak se přestala soustředit a zakoukala se do okolí.
"Ehm…Když-když jsem byla malá zpívala mi matka píseň. Jak jsem stárla matka přestávala a slova doprovázející píseň se vytratila. Zbyla mi v mysli jen melodie," odpověděla tiše. Byla z něj nervózní. Zvláště po minulé noci.
"Svou matku velmi ctíš, je to tak?"
"Ano. Matka pro mě byla vždy vším. A jelikož pro ni nebylo možné přivést otci na svět další potomky zaměřila se hodně na mne. Vždy, když jsem ji potřebovala byla tu pro mne."
"Takže nemáš sourozence?" podivil se. V té době byla rodina s jedním dítětem něco vlemi neobvyklého.
"Bohužel. Matka při mém porodu utrpěla nehodu. Ženy z naší vesnice říkali že bylo štěstí že to sama přežila. A otec jinou manželku neměl. Dalo by se říct že k matce cítil náklonnost a nechtěl žádnou jinou. Též ona mi vybrala jméno. Podle matky to byl o něj vzácný dar."
Sasuke se uchechtl. Jeho výchova byla jiná. On ke své matce měl vřelý vztah, ale byl vychován v myšlence, že ženy jsou matky a nic víc. Tohle byla ta role jež jim podle něj příslušela. "Aha," hlesl, "tvůj otec...co je zač?"
"Otec?...Otec je vůdce. Myslím, že se dá říct, že mě měl i rád, ale slyšela jsem jak ječí na matku že mu dala bezcennou dceru. Dá se očekávat že chtěl syna, ale teď mu myslím přišlo vhod že jsem dívka a uzavřel dohodu s tvým otcem a vdal mě za tebe."
"Vůdce..." ušklíbl se, "Řekni mi Sakuro, co pro tebe znamenají muži?"
"Záleží na tom jaký muž to je."
"Lépe řečeno, co pro tebe znamená tvůj muž?"
"Svého muže neznám dost na to abych ho mohla posuzovat. Ale nejspíš někdo s kým prožiju zbytek života a jak řekla jeho matka, i když mě to děsí, dám mu děti."
"Děsí?"
"Ano."
"Proč?"
"No-…Já…mám strach z toho co bude na konci," zamumlala sotva slyšitelně.
"Bojíš se porodu?" zeptal se vážně. Mlčky přikývla a sklopila svůj pohled k zemi. Sasuke se zamračil: Čeho se na tom tak bojí?

Kdo je Tobi?

12. února 2012 v 16:14 | Jituí |  VIDEA
Hodně lidí si pokládá otázku: Kdo je Tobi? je tady pár faktů pteré si protiřečí s tím, že Tobi je Madara. Podle faktů z načtené mangy jsem zjistila kdo to je jelikož to tam vysvětluje.
V díle kdy se Kabuto vydá za Tobim a najde ho, vyvolá Kabuto rakve s mrtvými členy Akatsuki + jednu do kreré neni vidět. A právě té poslední se Tobi zalekne. Proto otázkou je: Kdo je v té rakvi? V pozdějším díle je ukázáno (přesně jak jsem si myslela) že v té poslední rakvi je pravý Madara. Ovšem na to navazuje další otázka: Kdo se skývá pod maskou když Madara je skutečně mrtvý? A proč se dotyčný tzv. Tobi vydává za Madaru? Jisté je že pod maskou se skrývá člen klanu Uchiha jinak by nebylo možné aby měl sharingan, jelikož jediný žijící jedinec který vlastní sharingan a není příslušník již zmíněného klanu je Hatake Kakashi. Takzvaný Tobu je totiž Madarův klon, dá-li se to tak nazvat. Je samostatně myslící bytost která má stejné myšleny, vzpomínky, plány, cíle a na co vše si vzpomenate, stejné jako Madara. Takže je to vlastně Madara? V díle kdy oživí Madaru je vše vysvětluje.Když všek začne pravý Madara bojovat zjistí se že má rinnegan, který jak si všichni myslí Tobi ukradl Peinovi. Zkutečnost však je že když byl Pein malý Tobi mu ho propůjčil. Jenže jak mohl propůjčit malému Peinovi rinnegan když sám měl pouze sharingan? Jak se později vysvětluje v rodinném sídlu Uchiha klanu je deska na které je tajný návod/jutsu které dokočí sharingan do poslední fáze a to jest rinneganu.
Doufám že jsem to objasnila tak abyste to pochopili. Kdyby jste se chtěli na něco zeptat popřípadě vysvětlit nebojte se to napsat do komentářů. Když to bude v mých silách pomohu. Jen upozorňuju. TOBI neni OBITO!!
Jituí♥


☺☻Jen tak pro zasmátí☻☺

Jelikož jsem žádný video nenašla tak alespoň obrázek

VMP: kapitola třetí

9. února 2012 v 19:43 | Loretten |  V mém postavení!
Sakura zamrkala. Víčka měla těžká a horko těžko se jí nakonec podařilo otevřít oči. Hřbetem ruky si otřela jen lehce zpocené čelo. Opřela se o lokty a rozhlédla se po místnosti. Nebylo jí dobře a čelo jakoby jí hořelo. Ztěžka se nadechla a pak se rozkašlala. Nepřikládala tomu význam, ale vykašlala i několik kapek krve. Pokusila se zvednout, ale nohy ji neposlouchali. Najednou byla strašně zesláblá. Dveře naproti posteli se otevřeli. Stál v nich Sasuke a žena kterou viděla na svatbě. Přívětivý obličej, dlouhé černé vlasy a elegantní postoj. Byla to Uchiha Mikoto, Sasukeho matka. Něco svému synovi řekla a pak prošla místností k Sakuře. Přisedla si k ní a chvíli si ji mlčky prohlížela.
"Jsi v pořádku?" zeptala se pak. Sakura vynaložila všechny síly na to, aby mohla přikývnout.
"Ale, vidím že nejsi" pronesla konejšivě a sáhla Sakuře na čelo a na tvář. Sakura si ji zmateně prohlížela zarudlýma očima.
"Jsem v pořádku" namítla Sakura. Mikoto se usmála a na chvíli se ztratila z místnosti. Nakonec se vrátila s kusem bílé smotané látky a svazkem usušených bylin. Položila to vše na malý stolek vedle Sakury a znovu odešla. Pak ještě donesla měděnou nádobu s horkou vodou. Do vody namočila několik bylinek. Rostliny se drželi na hladině a voda začala pomalu nabírat lehce zeleny nádech. Místností se rozlinula příjemná vůně bylin. Připomínala meduňku, ale né tak docela. Mikoto do vody ponořila kus smotané látky a pak jej přitiskla Sakuře na čelo. Sakuru teplá voda a vůně bylinek uklidňovala. Mikoto se na ni usmála. Nepůsobilo to falešně.
"Pokrč nohy a dej si je od sebe" přikázala jí klidně. Sakura, vyděšená nakonec uposlechla. Jak Mikoto předpokládala, byla od pasu dolů nahá.
"Klid, teď se ničeho neboj" řekla Mikoto a vnikla do ní jedním prstem. Jen na okamžik a pak Sakuře dovolila zase se přikrýt.
"Takže vše proběhlo podle tradice" usmála se na Sakuru. Ta zprvu nechápala.
"Nejsi už panna, tudíž je z tebe žena." Sakura konečně pochopila.
"Bolí tě to ještě?"
"Ne už ne, jen jsem se bála" řekla Sakura a vděčně se na Mikoto zadívala.
"Jsi silná, né jako ta špinavá Hyuugovic holka. Před sňatkem jsem se radila s věštkyní a ty mi máš dát silná a zdravá vnoučata. Hvězdy to předpověděly."
Sakura se vyděšeně podívala na překvapenou Mikoto.
"Ď-dítě?"
"Jistě. Musíš se stát matkou."
"Matkou?" vykřikla Sakura zděšeně.
"Samozřejmě moje milá. Itachiho manželce hvězdy nepřejí, nemůže počít."
"Ale, a…ale to-to…" posadila se Sakura.
"Klid, jen lež…"
Mikoto se zvedla k odchodu. Jakmile se za ní zavřely dveře Sakura se rozbrečela.
Co se to jen stalo s jejím životem?

Diplomek za spřátelení pro mě od Hizukimaru

8. února 2012 v 16:40 | Jituí |  Diplomky + Blendy
Takže tenhle diplomek je pro mě, za spřátelení, od Hizukimaru. Arigatou.



Diplomek za spřátelení pro Luchiu

7. února 2012 v 21:48 | Jituí |  Diplomky + Blendy
Tákže tohle je pro Luchiu. Chodim na její blog dost často a rozhodla jsem se s ní spřátelit. Tedy píšu si s ní a beru ji jako kamarádku takže spíš naše blogy. Vím sice že nemá moc času na blog a obíhání ale i tak to stojí za to. Takže tady je diplomek. :)
Jituí♥


VMP: kapitola druhá

2. února 2012 v 15:57 | Jituí |  V mém postavení!
Sakura slyšela vzrušené šeptání ostatních vesničanů. Bylo pozdní odpoledne. Podívala se na sebe do zrcadla. Vypadala dokonale. Jediné co kazilo její dokonalý vzhled byl smutný výraz v jejím obličeji. Do pokoje za ní přišel otec. Úžasle si jí prohlédl.
"Dokonalá…" splynulo mu ze rtů.
"Děkuji, otče" odpověděla mu a přijala nabídnuté rámě. Otec ji vyvedl ven. Bylo šero. Kail Haruno vedl svou jedinou dceru k hloučku lidí kteří se kupili u posvátného ohně. Celou cestu měla Sakura pohled stočený do země. Otec předal její ruku jejímu budoucímu manželovi. Když ucítila pevný ale né bolestný stisk zvedla pohled a podívala se na majitele ruky držící tu její. Pohlédla do sametově černých očí. Uhnula pohledem a prohlédla si jeho tvář. Alabastrová pleť, pevné svaly… Celkově se jí líbil. Byla si jistá že v jiné situaci než je tato by byla její reakce na tohoto muže jiná. Teď mu však koukala nenávistně do očí. Odpovědí jí byl ovšem jen neprostupný chlad. Začala vnímat slova které pronášel kněz.
"…budete svému manželovi věrná, budete se starat o jeho dům a děti, budete poslušná a nikdy se neprotivíte jedinému jeho slovu. Souhlasíte?" Sakura byla zmatená. Proto trochu roztřeseně odpověděla: "S-souhlasím s podmínkami mě určené pro budoucí svazek." Koutkem oka zahlédla jak její vlastní otec souhlasně přikyvuje.
***
Sasuke viděl jak Kail Haruno přivádí nádhernou růžovlasou dívku. Věděl že jako manželka bude dobrá. Její tělo bylo dokonalé. Okamžitě po něm zatoužil. Nemalou radost mu udělal fakt že to tělo bude jeho. A ne jednou. Bude přece jeho manželka a on si ji hodlal nárokovat co nejvíce to půjde. Její otec mu ji předal. Vnímal celé její tělo stojící před ní. Nezajímalo ho jaká je. To nejdůležitější už viděl. "S-souhlasím s podmínkami mě určené pro budoucí svazek." Zaslechl její nádherný hlas a už se nemohl dočkat až ho bude slyšet sténat a vzdychat pod vlnami rozkoše.
"… zajistíte jí a budoucím dětem domov a postaráte se o ně když to bude situace vyžadovat. Souhlasíte?" Sasuke pozvedl pravý koutek úst a pronesl sebevědomě to, co všichni očekávali: "Souhlasím s podmínkami mě určené pro budoucí svazek."
"Podmínky byly proneseny a odsouhlaseny. Prohlašuji tento svazek za skutečný." Zahlédl jak jeho otec nenápadně přikývl a jak se otci jeho, teď už manželky, tvář zkroutila v úlevném výrazu. Zatímco se se Sakurou loučili lidé z její vesnice a nakládali její věci na vůz, jejich otcové podepisovali smlouvu. Pak přešli k nim. Sasukeho otec přešel ke své manželce a Itachimu a jeho manželce Hinatě. Sakury otec nesl měšec a předal ho Sasukemu. Sasuke si uklidil do vnější kapsi svého obleku. Pak si s jejím otcem podal ruku. Na řadu přišla Michyo, její matka. Objala Sakuru a něco jí pošeptala do ucha. Sakuře stekla slza, ale s úsměvem přikývla a postavila se vedle Sasukeho. Ten podal její matce ruku. Ona mu jí podala. Na prosbu ať se jí o Sakuru postará pouze přikývl. Jak on nesnášel tyhle situace a tyhle pitomé řeči. Ale vydržel to. Za její tělo to stojí řekl si. Doprovodil svou manželku do vozu kde už všichni byli a pomohl jí do něj. Pomalu odjížděli. Jen Sakura ještě mávala a dávala poslední sbohem.
***
Ozvalo se bouchnutí při zavření dveří. Sasukeho věci už tam byli a její tam dovezli chvíli před nimi. Sasuke se vydal hlouběji do domu a rukou vyzval Sakuru by ho následovala.
"Támhle je koupelna…" ukázal rukou na jedny dveře "…pak vyjdi těmi druhými dveřmi." Sakura nechápala co to vše znamená. Má se jít umýt? Nelámala si tím zbytečně hlavu a udělala co po ní chtěl.

Vyšla z teplé, voňavé vody a začala hledat něco v čem by mohla spát. Když nic nenašla obmotala si kolem sebe měkký ručník a roztřeseně vyšla ven druhými dveřmi než vešla. Pohlédla do místnosti. Viděla velkou postel, před kterou byl ručně tkaný koberec. Vyřezávané skříně. Celá místnost vypadala dost honosně. Pohledem se zasekla na tmavé siluetě u užšího okna s lomeným obloukem, se zdobenými rámy a různými obrazci. Sakura chtěla přejít ke skříni a najít si něco v čem by mohla spát. Zadržel jí jeho hlas.
"Lehni si do postele" nekompromisně, chladně a tvrdě jí bylo oznámeno co má udělat. Lekla se ale udělala to jí nařídil. Lehla si do postele a chtěla se zakrýt ale zabránil jí v tom zase on. Chytil její ruku a přitiskl ji jí nad hlavu. Chtěla si druhou rukou osvobodit tu první, ale dosáhla jen toho, že neměla volnou ani jednu. Sasuke jí druhou rukou začal pomalu sundávat ručník. Sakura se lekla. Nevěděla co dělá a k tomu neměla šanci se bránit. To se jí ani trochu nelíbilo. Sundal jí ručník úplně a odhodil ho na zem. Chtěla něco říct ale ten chlad linoucí se z jeho pohledu ji úplně zmrazil.
"Co-co to děláš?" zašeptala bojácně. Ušklíbl se a sklonil se k jejímu uchu a potichoučku pronesl: "Svatební noc." Pochopila to. Vybavil se jí rozhovor s matkou.
"Svatební noc?" zarazila se a vyděšeně pohlédla do klidných matčiných očí.
"Jistě. Manželství to očekává..."
Sice stále nechápala co se od ní očekává, ale malé útržky od žen od ní z vesnice se jí pospojovali do něčeho smysluplného. Strčil mě na postel… nemohla sem pak několik chodit…bolelo to…hrozně jsem krvácela… nechtěla jsem tak…neumíš si představit to ponížení…Vyděsila se. Cítila, jak jezdí rty přes její ňadra a rukou klouže po jejích nohách. Do očí se jí drali slzy, ale nebyla ochotna je pustit ven. Sevřela pevně oči když jí rukou vjel mezi nohy. Když pak do ní prsty vnikl unikl jí tichý vzlyk. Prsty vjel jen tak hluboko dokud nenarazil na překážku. Pohyboval jimi ale dál jak za tu překážku ne. Není to zatím tak hrozné pomyslela si úlevně avšak předčasně. Sasuke si hrál s jejím tělem jak se mu zachtělo. Mezi rty jí unikl dlouho střežený zvuk. Zasténala. Ústy jí přejížděl a líbal všude kde jen se mu zlíbilo. Krk, dekolt, ňadra… sundal ruku z jejích rukou a vysvlékl si lehké kalhoty na spaní. Sakura si toho ani nevšimla. Opatrně se zlehka dotkla konečky prstů jeho vypracované hrudi. To Sasukeho malinko zarazilo, ale nedal to na sobě znát. Nikdy nezažil ten pocit, že by se ho někdo tak dotýkal. Kurvičky z chudinské čtvrti si to buď nedovolili nebo mu při orgasmu zaryli nehty do zad. Ještě chvíli si hrál s jejím tělem, ale pak zní vytáhl prsty a prudce a bolestně do ní vnikl. Hlouběji než si v ní hrál s prsty. Vykřikla bolestí. Z jemného dotyku se najednou stal silný vzdor. Ale ne dost silný aby mu zabránil v pokračování. Nedal jí ani chvilinku na vzpamatování a začal do ní prudce přirážet aby ukojil svou bolestivě napjatou erekci. Cítila tupou bolest jak se jí rozlévá od podbřiška. Zatínala zuby a slzy. Cítila, že s každým dalším přírazem přibližuje k bezvědomí. Pak už ucítila vlhké horko jak se jí rozlévá tělem a pak už jen sladké bezvědomí