Březen 2012

Osud?!.:44.Díl.: Při smyslech?!

27. března 2012 v 22:21 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)
Sasuke:
To si ze mě dělá prdel. Že?
Já sakra ani nevím, co mám říct, prostě jenom sedím a držím ho za ruku a koukám na něj, jak on kouká do země a asi zase pláče, nevím, a nejsem schopný se ani rozesmát! A to už je jakože moc, sakra!
A on mi to dělá snad schválně - to snad přece -
"Hej, tady jste! Myslela jsem, že jste zapomněli!" jó, Ino, tys mi tu teďko chyběla, fakt.
Jak to Naruto povídal o té ironii?!
"Hej, Naruto, co je? Je na tebe Sasan zlý?" zeptá se podezřívavě. "Ho zbiju!" hodí po mně výhružný pohled.
Ani jeden nepromluvíme, nějak… asi nemůžem, nebo co. Ino vytáhne Naruta na nohy a sotva zmobilizuju síly, abych ji požádal ještě o chvilku - zkurveného!!! - strpení, objeví se zčista jasna i ta druhá piraňa (už chápu, proč piranice - a proč se je pak snažil dostat zpátky!), jenom růžová, a hned na nás mává, že makejte, čekáme na vás.
Proč teď netoužím po ničem jiném, než zůstat s ním sám, obejmout ho, chvíli ho držet v náruči a utěšovat, pak si s ním promluvit, vyřešit to, uklidnit ho, nějak - nevím vlastně, co bych mu řekl. Jak vyřešit situaci, ve které ke mně cítí to, co já nikdy nepoznal?!

Naruto:
Nemám odvahu se na něj ani podívat. Je mi - vlastně nevím. Čekal jsem, že mi bude hůř, když mu to povím. Ale vlastně… je mi pořád stejně. Nedostal příležitost zareagovat, já vím. A jsem mu vděčný, že to neřeší před holkama. Já vím, že ony to vědí, ale jen pro pocit. Anebo taky proto, že asi nechci, aby věděly, že mi ruply nervy. To se stává i lepším, ne?
…NE?!
Trochu mě zamrazí, když si uvědomím, že jsem měl zatraceně mlčet. Jo, jasně bylo mi pěkně na hovno - ale že by mi teď bylo líp, to říct zatraceně nemůžu! Vlastně je mi snad ještě hůř. Jak se to říká o tom, že mlčeti je zlato? Proč jsem -
"…. a posloucháš mě vůbec, Naruto?"
"Jasně," vzpamatuju se rychle. Sice nemám páru, o čem to mluví, ale to je jedno. Udělám cokoli, co vymyslí. I kdyby mě chtěly upálit, je mi to fuk. Horší než teď to být nemůže.
"Tak pojď rychleji, než nám odtamtud všichni zdrhnou!" zasměje se a táhne mě dopředu.
Kam, co? Kdo? Odkud - a pak vběhneme do lázní. Aha. Proč do lázní? Ačkoli je pravda, že teplá voda mi udělá dobře -
"Hej, už jsme mysleli, že nepřijdete!"
"Kde se flákáte? Čau, Naruto!"
"Ahoj, no konečně,"
Všichni jsou tu. Hinata, Tenten, Shiki, Choji, Lee, Kiba, dokonce Shino a Neji! Jsou tu všichni se mnou. Hlavně Shiki. Trpím nevysvětlitelnou potřebou se mu zhroutit do náruče a všecko mu požalovat.
"Ahoj," vydechnu, na víc se nevzmůžu. Ani nevím, jak Sakuře a Ino poděkovat. Podívám se na ně, na Sakuru, co mě drží za ruku a Ino za druhou, usměju se a ony mi úsměv vrátí - nemusíme spolu mluvit, abychom si rozuměli.
"Do šaten!" zavelí Ino a všichni ji poslechnou.
"Ve čtyři musím -"
"Být na zkoušce," doplní mě Shiki. "my víme."
"Jo, a doprovodíme tě, teda vás," opraví se Lee.
Rozhlédnu se, vidím Nejiho. Nemá mě moc v lásce, nikdy neměl, přesto je tady. "Děkuju, že jste…"
"Sakra, klid. Jsme tu pro tebe, ty hrdino dne," plácne mě po rameni Kiba.
Vím, že on by dal cokoli za to, aby mohl být hrdinou dne sám. Klidně bych mu svatbu se Sasukem přenechal. A taky to všechno kolem. Dokonce i Neji se pousměje. Je to…zvláštní. Z nejlepších přátel už mi tu chybí jenom… Gaara. Vlastně je to docela…

Sasuke:
Připadám si tu neuvěřitelně nepatřičně. Mezi Narutovými přáteli nemám co dělat. Sem já prostě nepatřím. Měl jsem Sakuře říct, že jí ho přenechám a vyzvednu si ho až na zkoušku. Ale je mi jasné, že tohle není nejlepší plán. On kvůli mně dělá mnohem horší věc. Takže jenom mlčím a snažím se být nenápadný. Ne že by mi to šlo.
Shiki se na mě ani nepodívá. Asi se rozhodl mě zcela ignorovat. Říká se o něm, že chodí s Temari. Ta je zatraceně nebezpečná. A Neji se jako zabiják tváří pořád. Ale zdá se, že na mě je ještě navíc mračí.
… Mami?

Naruto:
"Tys mu to řekl?!?"
"Si děláš prdel, tywe,"
"A jako, při smyslech?!"
"Proč?!?"
Že já nebyl ticho.
"A co ti na to řekl?" jediná Hinata - jako vždy - podá logickou otázku.
"Nic." vidím, jak se Ino nadechuje k nějaké sarkastické urážce na Sasukeho hlavu, takže rychle dodám: "Nestihl zareagovat, Hned co jsem domluvil, přišla Ino se Sakurou a odtáhly nás pryč."
Obě se tváří trochu přistiženě a provinile, "Nemohly jste za to," ujistím je. "Nemohly jste vědět, o čem mluvíme."
"I tak -"
"Myslím, že je to tak lepší. Sasuke… má čas si rozmyslet, co řekne." přeruším ji.
Sakura už nic neřekne.
"Co myslíš, že se mu teď honí hlavou?"
Všichni se shodně zadíváme na druhou stranu lázní, kde tak nějak zůstal s Nejim, Shinem, Kibou a Leem.
"Myslíš, že se odváží k tomu tématu vrátit?" zeptá se Shiki.
Jak je možné, že je ten kluk dycky tam, kde řeknu něco fakt důležitého? A taky… jak je možné, že jemu moje homosexualita vůbec nevadí? No, nejspíš je moc líný se tím zabývat a vůbec to nemyslím ve zlém.
"Co tu řešíte?" ou, Lee.
Ne že bych ti nevěřil, ale jsou věci, které bych nerad, aby se dostaly-
"Naruto se zamiloval do Sasukeho a dneska mu to řekl." práskne mě Ino a myslím, že teď mám chuť ji fakt zabít.
"Sakra! A já si říkal, že je úplně mimo! Jako, jasně, dycky je mimo, ale dneska je to teda extrém. dokonce vůbec neodpověděl na Nejiho otázku, jakou se teď učí oční techniku. A to si v tomhle docela rozumí."
…Jeho to taky vůbec nepřekvapuje? Co jsem komu udělal?!
"Vyjádřil bych ti lítost, kdybych věděl, že tě to ještě víc nerozesmutní, Naruto." pokračuje Lee a posadí se do horké vody naproti mně. "Nedokážu si ani představit, čím teď -" střelí pohledem po Sakuře… a už nedopoví. Zčervená, chvíli na ni němě hledí, pak zatřepe hlavou, pohled sklopí do vody a něco si mumlá pro sebe.
Nemyslím, že bych byl jediný zamilovaný magor. Ono nás asi bude víc.

Sasuke:
"Co je s tebou? Mluvím na tebe už kolik minut a ty vůbec nereaguješ. Jasně, chápu, že teď je pro tebe asi nejdůležitější právě svatba a též otázka založení rodiny, ale mohl bys aspoň předstírat, že mě posloucháš, ne? Co se děje? Jsi nějak… hodně mimo."
Vlastně ani teď nejsem nějak schopen ho vnímat. A nejenom vnímat. Ono to tak nějak… nevím. Nevnímám vůbec nic. Prostě hledím do vody, tak nějak… ani nevím kam… a ony ty myšlenky se v té vodě tak nějak rozpouští. Vybavují se mi jenom okamžiky, kdy ke mně mluvil a vysvětloval mi, že mě miluje.
"Miluje mě."
"Co? do? Kdo tě miluje, Sasuke?"
"Miluje mě."
"Ale kdo, sakra? Sasuke, vnímáš nás vůbec? Je s ním něco, neji?"
"Ne, zdá se v pořádku, jenom je asi trochu… v šoku. Co se stalo, Sasuke? Kdo tě miluje?"
"Naruto."

Osud?!.:43.Díl.: Miluje mě!?!

26. března 2012 v 22:13 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)

Naruto:
Nečekal jsem od něj takovou hezkou věc. Jsem rád, že se tak zajímá. Nevím, čím to je. Že by mě třeba fakt měl rád? Ne, to asi ne. Naruto! Stará se o tebe jenom proto, že mu musíš porodit zdravé dítě! Jinak to nejde a tohle všechno by Sasuke podstupoval zbytečně, tuhle otravu se mnou.
Stařík mě vidí strašně rád, teda to aspoň říká. A taky říká, jak jsou na mě všichni hrdí. A že jsem mu chyběl, můj smích.
Jó, staříku… ten už asi neuslyšíš. A hlavní důvod sedí vedle mě. Stařík vypadá překvapeně, že tu Sasukeho vidí. Ale nějak jej opomíjí. Mluví jenom se mnou. Tak všeobecně. Že mi ještě ani neblahopřál ke složení jouninských zkoušek. A že je neuvěřitelné, že jsem porazil Shikamara. A taky se mě ptal, jak dopadla Hinata, prý tu docela často chodí. A že nechodí sama. Prý ji hodně vídá s Kibou.
…Blesk hadra.
Na druhou stranu je fajn slyšet obyčejné nudné věci. A neřešit vážná životní rozhodnutí. Prostě se jenom smát, jak tu byl nějaký cizinec a nevěděl, jak se drží hůlky a taky jak se zkoušela další Kakashiho skupina zjistit, co má pod maskou a využívali podobných metod, jako my. A přesto to doposud nikdo nezjistil. Nebo aspoň nikdo, koho učil.
Vlastně Sasukeho vedle sebe ani nevnímám. Sním jednu misku ramenu. Sasuke i stařík hned vyzvídají, jestli nejsem nemocný, nebo co mi je. Říkám, že jsem v pohodě.

Sasuke:
Sakuro, kruci… makej! Předpokládal jsem, že sní aspoň čtyři misky, jako vždycky, ale on je asi fakt hodně v prdeli. Nejí ani svoje oblíbené jídlo. Asi je na čase vrátit se do Sakuřina bytu.
Zaplatím za obě misky, ačkoli se Naruto chabě brání, že ramen si zvládne zaplatit sám, neberu ho v potaz. Vezmu ho za ruku, chce jít… nevím, ale odcházel směrem k Uchiha čtvrti. Asi už mu hráblo, když tam chce jít dobrovolně.
"Pojď, půjdeme za Sakurou, třeba už tu práci dokončila, co ty na to?"
Nevypadá, že by mě vnímal. Ani nepokrčí rameny, nebo nijak nezareaguje. Prostě jde se mnou. Je jako hadrová panenka. Do Sakuřina byt dojdeme trochu pomalým tempem, zastavíme na chvíli v parku, Narutovi se líbí ta scenérie, děti na prolézačkách a houpačkách. Asi přemýšlí nad minulostí, podle toho, jak se usmívá, ale hned se jeho tvář bolestně zkřiví. teď myslí na budoucnost.
"Jsem tady, Naruto. Jestli chceš mluvit, mluv," vyzvu ho, snažím se o něžný tón, myslím, že se mi to daří, Naruto zvedne tvář a chvíli mi hledí do očí, pak se pousměje.
"Je tu pár věcí, které jsem ti měl říct a ke kterým jsem neměl odvahu. Možná proto, že jsem srab, možná proto, že jsem tě nechtěl zatěžovat, možná proto, že jsem doufal, že tohle je jenom příšerná noční můra, možná proto, že jsem prostě doufal a věřil, že když se to nedozvíš, bude to jednodušší."
Jak to myslí? A proč najednou zní tak vážně? vezmu ho za ruku a jdu s ním kousek dál z hlavní ulice, do toho parku, projdeme ho mlčky až na druhou stranu, tam se posadíme na lavičku. Naruto ztěžka vydechne, nic neříkám. Asi mi chce říct něco důležitého, pokud mi to musí říct teď hned, před svatbou a tak.
"Věci, které se… týkají nás dvou, nás obou. Kdysi jsem o tom hodně přemýšlel a říkal jsem si, že nejspíš není důležité to, kým jsem, dokud za mě mluví moje činy. A tak jsem činil, jak nejlépe jsem uměl. A byl jsem šťastný, žádné problémy nenastaly, protože jsem… si vždycky vymyslel nějaký důvod, proč se tím nezabývat. Bylo jedno, co si vymyslím, dokud to fungovalo."
Nemám tušení, o čem to mluví. Ale budu ho poslouchat a budu ho vnímat, dokud nezmlkne. Možná jenom potřebuje mluvit a sám neví o čem. Někdy je dobré ze sebe své myšlenky chrlit a vychrlit a je jedno, kdo poslouchá.

Naruto:
Možná to není dobrý nápad, možná jsem se zbláznil, možná jsem zoufalý. Nebo jenom nutně potřebuju vědět, že svět se ještě nezbláznil. Pokud Dr. Zloun tvrdí, že všechno se dá logicky vysvětlit, kromě počtu členů Kelly Family, musí mít racionální vysvětlení i moje chování.
"Věděl jsem, že naše nemůžu zklamat, jsem jediné dítě hokageho, jediné dítě klanu Namikaze. přestože jsem se ne vždy choval moudře a přestože… ale to je jedno. Vždycky jsem si myslel, že všechno se děje z nějaké příčiny. Ne že bych věřil na Osud, ale ani nevěřím na absolutní náhodu. A pokud je nám dvěma souzeno být spolu, je to vlastně docela ironické.
Ty jsi nikdy neprojevil zájem o nikoho, jen jsi toužil být lepší, než je tvůj bratr. lepší, než jsou všichni členové klanu. Pro otce jsi byl zklamání vždycky, ne proto, že bys byl špatný, ale proto, že byl naštvaný sám na sebe. Itachi je úžasný, jednoznačně nejlepší z celého klanu, tvrdí to všichni, i váš klan samotný, Sasuke, nedívej se tak, je to pravda. Ale bohužel, nikdo nemůže být dokonalý, to Osud potvrdil jasně. Itachi je neplodný a ty musíš dát klanu potomka. Není to tak, že bys byl špatný. Jsi skoro stejně dobrý, jako Itachi. Ale nejsi on. To je důvod, proč je Fugaku zklamaný. Tys ho nikdy nezklamal, Sasuke, to on sám, ó, mocný Fugaku Uchiha je ten, kdo zklamal, když zplodil potomka s genetickou vadou.
Stejně tak Osud docela pěkně zapracoval na nás, protože jakkoli v něj nevěřím, nebo věřit odmítám, ničí jiná zásluha tohle být nemůže.
Ironie vládne světu, to jsem zjistil už dávno. není to tak, že někdy nedostaneš to, co chceš. Dostaneš jenom určité množství toho, co chceš a ten zbytek je ti upřen, nebo vrícen zatraceně ironicky. Tys nechtěl, aby o tebe měly dívky zájem, ale ony měly. Čím víc jsi je odstrkoval, tím víc po tobě toužily. Čím jsem chtěl být silnější, čím víc jsem pro to trénoval a učil se, tím víc jsem toho zapomínal, tím víc jsem slábnul.

Sasuke:
Ani mě nenapadne ho přerušit, ačkoli se na chvilku odmlčí. Tak nějak mi připadá, že mi musí říct něco velikého, něco tajného a přitom…
Když znova začne mluvit, na tváři se mu usídlí skutečně sarkastický úšklebek. Na té mrtvolně bledé tváři a červených podlitých očí s temnými kruhy to vypadá jak z hororu. Trochu mu stisknu ruku, neprotestuje, nereaguje. Ale pořád mluví.
"Je to skoro až cynické. Musím si tě vzít, ačkoli nás nepojí vůbec nic, jenom to, že svým rozhodnutím buďto započnu nebo zabráním válečnému konfliktu, pravděpodobně celosvětovému. Živý inkubátor kontra válka. Co zvítězí? Dobro nebo zlo? A je vůbec ještě nějaké dobro?
Víš, párkrát jsem si říkal, že tohle už nemůže být náhoda a Osud se mi skutečně vysmívá. Mám všechno, co jsem chtěl, vyjma jedné - ne, tří věcí, ale dvě z nich spolu velice úzce souvisejí.
Ta první je, že když mi bylo čtrnáct, začal jsem chápat, že něco se mnou není moc normální, ačkoli jsem jako dítě dost navyváděl okolo Sakury, pochopil jsem, že to nebylo proto, že bych ji chtěl, ale proto, že chtěla tebe, nějaká morální touha se ti vyrovnat, já ji ani tak nechtěl, jako jsem chtěl, aby ona chtěla mě. Nevím, jestli je to dost srozumitelné. První věc, kterou jsem nechtěl, bylo zjištění, že jsem gay.
A ta druhá a třetí věc, co spolu souvisejí, byly poměrně pochopitelné. Jediný, do koho jsem se mohl zamilovat, protože by to nedávalo vůbec žádný smysl a já bych byl za debila, jsi byl ty. Miluju tě už dva roky pořád stejně a když už jsem se začínal vyrovnávat s faktem, že mě to prostě musí přejít, že se musím soustředit na něco jiného, na někoho jiného, třeba začít pěstovat kaktusy, to je jedno, právě v té chvíli, kdy jsem si byl jistý, že už to zvládám, mi otec oznámil, že si mám svou lásku vzít.
Miluju tě, Sasuke. Miluju tě a nenávidím zároveň, protože ti to teď musím říct, aniž bych chtěl. A musím ti to říct proto, abys pochopil to, co pochopit nemůžeš, protože jsi byl vychovám v tak nekvalitním prostředí, že prostě netušíš, co to je láska. Ale vědět bys to měl, protože tě chci požádat, abys tohle jednak nikomu neříkal a jednak… jednak proto, že už tohle prostě neunesu. Říkal jsem si, že mi možná bude líp, když ti to řeknu. Ž že možná pochopíš, jak těžké pro mě je, tohle zvládat. Miluju tě, beru si tě, ale… úplně jinak a za úplně jiné situace, než bych si přál ve svých snech.
Miluju tě, Sasuke."
Počkat. Takže... jestli tomu správně rozumím... snaží se mi Naruto právě říct...
...
...
...
Že mě miluje?!?!

VMP: kapitola sedmá

10. března 2012 v 21:07 | Loretten |  V mém postavení!

Jelikož nemám internet bude trvat déle než něco nového přibude ale pokusím se s tím něco udělat. Komentovat SB blogy budu méně ale budu. Omlouvám se ale můj Ufonův "fofr" net mě opustil a já si musím měsíc až dva počkat na jinej. Jituí♥


Hinatiny dlouhé vlasy splývali po jejích ramenech. Stála u okna ozdobeného lomeným obloukem a hleděla k načervenalému horizontu. Slunce se právě, doprovázené rudou září, dralo zpoza černých kopců na oblohu. Brečela a po tvářích jí tekly hořké slzy. Slovy jde jen špatně vyjádřit, jak se cítí odsouzenec, který nechce zemřít a se smrtí se už smířil. Její duše byla rozpolcená. Víra jí dodávala naději - bude očištěna, ale bolest - té se bála. Ale ona již předtím věděla čeho se dopouští. Byl hřích podlehnout fyzickým pudům a ona to věděla. Chápala zákony, chápala Sakuru, zahlédla ji jak je zahlédla, chápala Itachiho svého manžela. Šabía. Hinata se zhluboka nadechla. Naruto byl již mrtvý, ale jí čekala smrt mnohem bolestivější a pomalejší - a to vše v zájmu ochrany, v zájmu rodiny, v zájmu cti.

Dveře do pokoje se otevřely na Hinatu, stojící tam jen v bílé košili, zabalilo několik žen do velkého bílého plátna. Zabalili jí však i ruce. Pak už si musela vzít tradiční oděv, ale výjimečně v bílé barvě. Jen rukávy byli prázdné. Mohla dělat jen drobné krůčky. Za pomoci ostatních žen z vesnice vyšla pomalu ven z domu. Prošla celou vesnicí kde ji míjely nenávistné pohledy ostatních lidí.

"Coura…" zaslechla co si o ní špitaly dvě postarší ženy. Nakonec se po kamenité cestě dostala ona i ostatní kousek za vesnici. Byla tam v hlíně asi metr a půl hluboká jáma. Byli tam shromážděny už všichni z vesnice a pak i Sasuke se Sakurou. Sakuřiny oči nebyli pod šátkem vidět, ale brečela. Nakonec z davu vyšli dva muži a nebohou Hinatu "položili" do jámy, tak že na zemí byla vidět jen její hlava a ramena. Pak jí až po ramena zaházeli hlínou. Dusila se prachem z přihazované zeminy a oči jí pálily od slz. Teď se nemohla ani pohnout - jako ironické bylo, že její jedinou nadějí by bylo vyhrabat se - pak by jí Alách odpustil. Ale jak mohla?. Bílé roucho ji tisklo ruce pevně k tělu.

Nakonec už byla po úplně po ramena ponořená v hlíně. Před ní se shromáždila celá vesnice. Všichni jí zahrnovali nenávistnými a opovržlivými pohledy. Pak vzali do ruky ostré malé oblázky. S urážkami na rtech je po ní začali házet. Kameny jí drásali obličej. Po bradě jí stekl proužek krve. Přilétaly další kameny. Trhali jí rty i kůži. Brečela. Kolem ní se nesl děsivý pach krve a hlíny. Modlila se a prosila o odpuštění. Krev se dál mísila s hlínou. Po vyčerpávajících hodinách zoufalství a nelidské bolesti konečně zemřela a dav konečně dostal to co chtěl. Hinatu pohřbili za Itachiho domem a dál se o tom nemluvilo. Jen Sakuře se začalo hnusit náboženství v nějž věřila a odmala jí v něm vychovali, ale promluvit o tom nemohla…


Pro Loretten k narozkám

10. března 2012 v 21:01 | Jituí |  Diplomky + Blendy
Není sice nic moc ale mám jen omezený počet obrázků tak kdyby se ti nelíbil tak mi to naoiš a až budu mít internet a čas tak ho pedělám. Jituí


VMP: kapitola šestá

5. března 2012 v 21:19 | Jituí |  V mém postavení!
Na oslavě byli ještě hodinu. Sakura byla po celou dobu po sasukeho boku a přemýšlela o tom co viděla. Věděla, že kdyby to někomu řekla, Hinatu by ukamenovali pro nevěru. Na druhou stranu, pokud to nikomu neřekne, bude jí to trápit. Hinatě se nepodívala ani do očí, když ji se Sasukem přáli k narozeninám. Byla nervózní. Napůl si oddechla až doma. Tušila co se bude teď odehrávat. Nebyla nervózní tak jako poprvé, ale jistá nervozita tu byla.
"Jdi se odstrojit a vykoupat. Pak přijď." Vydal jednoduchý příkaz Sasuke a ona musela, chtě nechtě, poslechnout. Splnila jeho rozkaz a teď, jen v ručníku kolem těla, stála před dveřmi do ložnice a zhluboka dýchala aby se uklidnila. Nádech a výdech. Nádech, výdech. Nádech. Otevřela dveře a vešla do ložnice. Zarazila se po pár krocích. Sasuke seděl na okně a za pomoci měsíčních paprsků si, jen v kalhotách na spaní, četl knihu. Měsíční světlo dopadající i na jeho tělo zvýrazňovalo jednotlivé svaly i bezchybnou tvář. Jindy černé vlasy vypadali tmavě modré. Jakmile zachytil její přítomnost, zvedl hlavu a zavřel knihu. Sakura stála neschopna pohybu a slova. Sasuke si položil knihu na noční stolek a zadíval se na ni. Jako zhypnotizovaná došla k posteli na kterou si následně lehla. Sasuke obešel postel a sedl si k ní. Vše probíhalo beze slov. Sasuke se k ní naklonil a zastavil se těsně u jejích rtů. Zlehka po nich přejel svými rty a pak ji políbil. Vnikl do jejích úst jazykem. Vše se jí zdálo jiné než poprvé. Poprvé se bála a nevěděla co očekávat. Teď to věděla. I na Sasukem byla vidět jistá změna. Zdál se jí uvolněnější. Nesměle mu začala polibek oplácet. i přes její nezkušenost se zdálo, že to Sasukeho potěšilo. Jednu z rukou, které měl položené vedle její hlavy, jí položil na týl a prsty jí vpletl do vlasů. Na chvíli se od ní oddělil a Sakura si myslela, že proto aby jí vynadal. Proto jí překvapilo, když se jen pousmála znova se sklonil k jejím ústům. Svými rty pohyboval těmi jejími. Po nějaké době sklouzl polibky na její krk a následně i dekolt. Potichoučku vzdychla slastí. Sasuke se do polibku usmál. Ruku vypletl z jejích vlasů a pomalu jí sundal ručník obmotaný kolem těla, a odhodil ho pryč. Sklonil se k jejímu prsu a rty si hrál s její bradavkou. Sakura opět vzdychla. Nesměla zvedla ruku a špičkami prstů se dotkla svalů na jeho hrudníku. Chtěla ruku stáhnout, ale Sasukeho ruka jí to nedovolila. Právě naopak. Přitlačil si k hrudi celou její dlaň. Po chvíli se Sakura osmělila a přidalas na hruď i druhou ruku. Obě po malém zaváhání přesunula na jeho záda. Nehty ho pohladila po zádech. Bála se Sasukeho reakce, ale souhlasný výdech se jí nezdál jako něco co by se mu nelíbilo. Zavřela oči a užívala si jeho doteky a sama pohybovala prsty po jeho zádech. Z tohoto pocitu ji vytrhla až slova: "Neboj se," a vniknutí do jejího těla. Zprvu se lekla, ale nebyla v tom bolest jako poprvé, jak si myslela. Za začátku se bála, ale teď chápala Hinatu, která si to s tím blonďatým mužem zřejmě užívala. Uslyšela Sasukeho hlasitý sten a teplo šířící se jí z klína. Cítila se kupodivu dobře. Sasuke z ní vystoupil a lehl si vedle ní. Přitáhl si Sakuru do náruče, což se stalo poprvé.
"Už chápu Hinatu, proč si to dnes v zahradě užívala." Ani si neuvědomila, že tu myšlenku vypustila nahlas. Chybu si uvědomila až když ucítila jak její manžel ztuhl a napjal svaly.
"Co jsi říkala?" Sasukeho hlas jí zněl najednou cize.
"Ee…n-nic…" Tak strašně se začala bát.
"Pravdu, Sakuro!"
"Prosím, ať se nikdo nedozví, že to víš ode mě." Po tváři jí stekla slza strachu.
"Máš mé slovo."
"Chtěla jsem se na něco zeptat oslavenkyně, Hinaty, ale v sále nebyla tak jsem se jí vydala hledat do zahrady, ale jakmile jsem ji uviděla zapomněla jsem co jsem chtěla udělat a začala si ji prohlížet. Nějak jsem se dostala dál když jsem slyšela výkřik. Šla jsem tam odkud jsem ho slyšela. Našla jsem tam Hinatu s mnou neznámým blonďatým mužem jak…ehm…"
"Chápu."
"Zlobíš se?"
"Ty víš, co to znamená...co znamená nevěra..."
"Smrt…," šeptla.

Osud?!.:42.Díl.: Trénink na svatební noc?!

3. března 2012 v 19:28 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)
Takže pro ty co čekají na nový díl VMP tak se asi dočkají zítra když budu mít čas přepsat to do počítače. Jituí♥

Sasuke:
Vůbec netuším, co bych měl dělat. Vím, že v noci brečel, ale neměl jsme tušení, co mám udělat, co mu mám říct, co…
Tak jsem dělal, že spím. A přitom mi bylo neuvěřitelně špatně. A kdybych věděl jak na to, stopro bych taky brečel.
Neměl jsem tušení, co dělat. Místo abych s ním mluvil a aspoň zkusil, co se asi tak může dít, proč konkrétně pláče, nějak to zahnat a říct mu, že bude všechno dobré, že ho mám rád a … a já neudělal vůbec nic. Možná ze strachu, že udělám nějakou blbost. Jsem příšerný srab. Dneska ráno se mu nemůžu ani podívat do očí.
Je mi ze sebe samotného strašně špatně. Fakt na blití. Tohle nemůžu říct ani Itachimu, zabil by mě. A Nevím, co mám říct Narutovi. Vůbec nevím, co mám dělat. Připadám si tak neschopný, tak strašně moc, že jsem zklamal a přitom vím, že jsem fakt zklamal!
Je to jako vyšetřovat vraždu a říkat si, že se tu asi stalo něco nehezkého. Jakoby se Hauz smál příznakům na tabuli, nebo jako by se Kayleigh zamilovala. Je to blbost a přitom je to strašně špatně.
Ale stejně si pořád říkám, že Naruto přehání a přitom mu rozumím. Celý život zkažený kvůli nesmyslnému osudu. Celý život bude muset být se mnou, aniž by chtěl, buse muset nést jméno Uchiha, ačkoli sám je nositelem jména Namikaze, které musí zaniknout ve prospěch klanu Uchiha.

Naruto:
Všechno probíhá příliš rychle. Zkoušení kimona proběhne jako ve snu, musí mi ho trochu zúžit, za poslední týden jsem zhubnul - to je ze stresu. Oběd u Sasukeho rodičů nevnímám ani trochu, … zítra si ho budu brát. Všichni švitoří a okolo mě chodí po špičkách. Na obědě se dokonce objeví máma s tátou. Líbají mě na čelo a objímají mě a slibují hory doly a máma mi pak něco říká o těhotenství, nebo co, nevím. Vůbec ji neposlouchám. Ne že bych nechtěl, ale tak nějak mi to nejde. Zaslechnu a pochytím jenom něco o ranní bolesti, únavě, zvracení náladovosti a spoustě chutí. A táta mluví o tom, jak jsem úžasný a že pro hokageho je čest mít tak statečného a obětavého syna a že rada už o mém činu ví, že jsou velice spokojeni a že dělám pro vesnici víc než všichni hokage kdy udělali, protože zabraňuju válce a blablabla.
Ono, asi před dvěma týdny bych byl štěstím bez sebe, že jsem lepší než všichni hokage, že mě obdivuje celá vesnice a uznává a tak, ale dneska bych celý post hokageho a všechny tyhle chvály vyměnil za instantní ramen, svou postel ve svém pokoji a kázání od mámy, že mám v pokoji bordel.
Chci být dítě. Ještě aspoň chvíli. Nechci mít v šestnácti zodpovědnost za všechno, co dál udělám, zodpovědnost za miminko, rodinu, sebe samotného…
Můžu se jít zabít?
Prosím?

Sasuke:
Vezmu ho za ruku, je úplně mimo. Skelný pohled, kruhy pod očima, bledý skoro jako členové klanu, když se červenají. - Takhle bledý nebyl nikdy. Pohladím ho po čele. Zvedne ke mně pohled, chci mu něco říct. Ale nějak to … nejde.
Sedneme k obědu a ačkoli na sebe táta a Minato velice zle zahlížejí, konverzují spolu nuceně nenuceně. A Kushina po mě vrhá velice zlé pohledy. A všimnu si, že máma taky. A taky brácha. …Hej! No tak, to, že je v prdeli, přece neznamená, že jsem mu něco udělal! Ještě si budou myslet, že ho týrám, nebo tak něco. Přisunu se k Narutovi blíž a pohladím ho po rameni, chvíli myslím, že nebude reagovat, ale reaguje. Usměje se a otře si hlavu o moje rameno. Paráda! Není naštvaný! Jo!
"Mám tě rád, Naruto. Zvládneme to spolu, ano? Slibuju, že ti s čímkoli pomůžu." šeptám mu a tak trochu chci, aby to slyšeli i ostatní, hlavně Itachi, u kterého si jsem jistý, že ještě chvíli, a zabije mě.
"Jo. Promiň, jsem jak děcko. To je v pohodě." vidím, jak příšerně je unavený.
Takhle jít k oltáři přece nemůže. Vypadá hrozně a cítí se ještě hůř. "Mami?" oslovím ji. Zvedne hlavu. "Potřebujete nás k něčemu fakt akutně?"
"No… jenom na zkoušku svatby, ale jinak můžem všechno zařídit bez vás." mluví pomalu a dívá se na Kushinu, ta přikyvuje.
Naruto se nimrá ve svém jídle, za poslední dny toho moc nesnědl. Nedivím se, jeho oblíbený ramen na stole opět chybí.
"V kolik je ta zkouška?"
"Ve čtyři. Venku v altánu." odpoví máma, trochu zaraženě, asi překvapená tím, jak jsem akční.
"Dobře, ve čtyři tam budeme." přikývnu, vstanu a pohladím Naruta po rameni, vezmu ho za ruku a trochu ho za sebou vytáhnu. Tváří se překvapeně, trochu zvědavě a dost unaveně, ale neprotestuje, vstane a nechápavě se mnou odejde.

Naruto:
Co to zase děláš, Sasuke? Měl bys mě vrátit. Určitě mě chtějí mít někde jinde. Ale je pravda, že jako Sasukeho manžel(ka) musím poslouchat výhradně jeho. Tak jdu za ním, ať už má v plánu cokoli.
Třeba budu mít štěstí a on se rozhodne, že mě na místě zabije…! Ale pravda, to bych to měl moc jednoduché. Jdeme dokonce pryč z Uchiha čtvrti. A pokud se nepletu, tamto je Sakuřin byt. Proč jdeme za Sakurou?
"Ahoj," pozdraví ji Sasuke. "můžu s tebou na chvilku mluvit?"
"No…" váhá a dívá se na mě trošku podivně. Pak si všimnu, že za jejími zády pokukuje Ino. "Jasně."
"Naruto, počkáš chvilku tady s Ino, že?" ujistí se a popostrčí mě do jejího bytu, zatímco on sám si odvede Sakuru.
…Jde trénovat na zítřejší svatební noc…?

Sasuke:
"Potřebuju ho zabavit, vymyslet program, který by ho uklidnil. Vím, co bych měl dělat, ale neumím si to zorganizovat a sám to taky nezvládnu. A ve čtyři musíme jít na zkoušku svatby, on se vůbec nesoustředí. Myslím, že je duchem úplně mimo. Nechci, aby z toho měl strach, vím, že tohle nejde jen tak… přejít a prostě si na to zvyknout, ale…"
"Rozumím, klid, Sasuke. V prvé řadě, vezmi ho do Ichiraku, nech ho sníst, co zvládne, pak se vrať sem," dá mi do ruky klíče. "Seženu kámoše a půjdem do lázní. Pak na tu zkoušku, půjdeme tam všichni, podržíme ho, budeme s ním. A potom si ty půjdeš po svých a necháš nám ho na rozlučku, připravujem ji už několik dní." usměje se tajemně. "Chápeš?" a otevře dveře do svého bytu, Ino Narutovi právě něco vykládá a on se usmívá.
"Ne! Nevyprávíš mu tu historku, jak jsem vlezla na pánské záchodky, že ne!" zděsí se Sakura, ale rozesměje se a sedne si k nim na zem, Ino přikývne a obě se rozesmějou, Naruto se po chvíli přidá, vážně se směje. Jo, přesně tohle potřebuje.
"Naru, máme teďko nějakou práci," začně Sakura a Ino se na ni zamračí, ale Sakura zavrtí hlavou. "Sasuke říkal, že tě vezme do Ichiraku, hodný, že?" a pomůže mu vstát. "Uvdíme se později, ahoj."
…Tohle jsem trochu nepochopil, ale budiž. "Viděl jsem, jak se rýpeš v jídle a napadlo mě, že bychom si konečně mohli dát jídlo, které máš rád." usměju se na něj a podám mu ruku.
"Jo…?" nevěří mi?
"Jasně, pojď," popoženu ho gestem, nemusím mu říkat dvakrát, zrychlí. Dokonce mě vede, kudy mám jít. Ichiraku m zvedne náladu, to jo. Měl jsem to udělat už před tím.
"Nevěděl jsem, že máš rád ramen."
"No, matka má extrémní zálibu v rizotu a rýžových kuličkách a tak, takže ramen bude příjemná změna." a nelžu, fakt na něj mám chuť.
Jen nevím, jestli to není tím, že vím, že Narutovi bude líp. Už jenom mluvení o něm mu dělá dobře.

Osud?!.:41.Díl.: Mám ho?!

3. března 2012 v 19:24 | Kayleigh McCamyo |  Osud?! (od Kayleigh McCamyo)
Naruto:
Protáhnu se a mimoděčně se mi vybaví takové ty gorilí tlupy v největším horku, jak akorát občas zařvou. Pekelná nuda. Poškrábu se vzadu na krku a přejdu z koupelny k posteli. A pak mi dojde… že bych asi měl cestou o něco zakopnout. Ale nezakopnul.
Moje kimono visí na věšáku na skříni.
Uh. Sasuke po mně uklidil moje věci. Sakra.
…Asi nebudu moc dobrá hospodyně. A asi taky nebudu moc dobrá matka, tomu věřím. Na druhou stranu, nechci být holka. Jako, ne že nechci mít děti, ale nechci být jako holka. Ačkoli to holky mají jednodušší. Důvěřují mnohem více věcem. Mají kamarádky, kterým říkají všechno. A fakt není těžké jim něco nakukat. Ale všechno moc řeší a všemu dávají moc velký význam. Ale umějí důvěřovat. "Kdybych byl holka, mohla bych věřit jenom dvěma věcem."
Sasuke zvedne hlavu trochu nechápavě. "Hm?"
"Horoskopům a periodě."
Vidím na něm, že se chce zasmát, ale neudělá to, asi si není jistý, nakolik je můj skepticismus hraný a nakolik ironický, takže se nahlas a očividně nezasměje. Ale vidím na něm, že se zasmát chce.
"Ale takhle, s penisem mezi nohama…" a chvíli nevěřím, že jsem to řekl nahlas, ale pak mi dojde, no co. Navzdory faktu, že jsem gay, ten penis přece jenom pořád mám, takže bych o něm snad mohl mluvit, aniž bych se červenal, ne?
…Mám ho?!
"Nechceš věřit ničemu, co si sám neověříš?" pousměje se a je až neuvěřitelné, s jakou přesností parafrázuje Honzu Kunzeho. Vlastně my oba.
"Co neprověřím." poopravím ho se zadostiučiněním.
Sklopí pohled zpátky ke knize. "Hlavně nepanikař."
Oblíbený básník? Že bychom se shodli i dnes…? "Jsem z toho jak couravá myš."
"Neměli bychom být jasnější?" zeptá se a vím, že se ptá zcela řečnicky.
"A věci si říkáme tak napůl upřímně." trocha sarkasmu, pravda, ale nemyslím, že by to mé výpovědi ublížilo.
Jeho texty jsou až příliš přesné na to, abychom je mohli přejít beze slova. "Spíž korektně." opravím ho.
"Nebo vůbec."
Pravda. "Víš, jak moc neupřímní k sobě jsme?" zeptám se a posadím na postel.
"Jo. Neumím ani říct, kdo z nás dvou toho předstírá víc. Ty si myslíš, že jsem sebestředný mimozemšťan a já, že jsi ufňukaný protiva."
Zásada šťastného manželství je přetvářka. "No… aspoň to víme, že."
Mlčíme docela dlouho, než se zvedne i Sasuke a vydá se bezeslova do koupelny. Urazilo ho něco? Vlastně jsme si řekli jenom čiročirou pravdu. Pravda prý zabíjí vztahy. Nedivím se, na druhou stranu, pokud je pravda vrahem a lež tedy živitelem vztahu, není to lež, kdo přijde k zatracení, pakliže je lež tou jedinou, díky níž můžeme milovat, ne?
A co teda znamená pravdu? Keigh vždycky říká, že pravda je bludnou ledvinou androidů, a asi jsem až teď pochopil, co to znamená. Nejdřív jsem přemýšlel nad tou bludnou ledvinou a co to asi může znamenat, pohyblivou pravdu? Nesedící pravdu, dvojí pravdu, něco takového. Ale až pak mi došlo, že androidi nemají lidské orgány.

Sasuke:
Pokud mě nezabije tohle, tak už nevím. Sakra, kdo mě za co trestá?! Co jsem komu udělal? Neumím ani lhát. Kde je sakra moje vychování?! Musím se uklidnit. Dýchat. Nádech a výdech. Jo. Teplá voda se zdá být docela dobrým stimulem na očištění myšlenek. Což vysvětluje, proč má tolik lidí rádo sex ve sprše. …Jenom myšlenka na sex mě samozřejmě přivede do pozoru. Jó, jasně, kámo, tys mi tu chyběl.
Povzdechnu si a trochu vyčítavě se uchopím do dlaně. Aspoň z části budu uvolněný, až zalehnu do postele.

Naruto:
Jakkoli jsem se včera bál s ním sdílet postel, dnes je mi to úplně jedno. Ne takovým tím způsobem, že si namlouvám, že je mi to jedno. Ono mi to totiž fakt jedno je. Ale snažím se soustředit, vypadat uvolněně, docela klidně a smířeně, ale nějak mi nejde odstranit ten cynicko-epický úšklebek ze rtů. Jsem jako Kayleigh při sledování Titaniku, povzbuzuju umírající, aby skočili do ledové vody. A když přijdu kuchyně s další dávkou popkornu, zeptám se, jestli ten Casanova ještě šuká tu nymfomanku.
Doprdele. Fakt mě to ovlivňuje. Otočím se k němu zády a chvíli čekám, jestli bude nějaké mazlení jako včera, ale nevypadá to. Nevím, jestli mi to vadí, nebo jsem rád.

Sasuke:
Trochu jsme to přehnali. Neměli bychom se takhle deptat. Myslím, že úplně stačí, že nás budou deptat všichni ostatní. Zítra budou zkoušky té svatby, aby se na nic nezapomnělo. Jdeme si vyzkoušet naše hotové kimona a taky se ujistit, že má Itachi naše prsteny. A budu muset přežít oběd u Narutových rodičů. Ale nemyslím, že to bude tak zlé. Kushina je prý strašně na měkko. Měl bych jí donést kytku. Sakra. Budu se ženit.
…Pohled mi sklouzne na tu hromádku cynického neštěstí.
…Budu se ženit s tímhle. A musím tomu udělat dítě.
Najednou se mi chce strašně bláznivě smát. Přijde mi to jako totálně vtipný joke. Nebo jsme prováděl tak příšerné věci a choval se tak arogantně, že se mi celá vesnice nádherně pomstila.
Nebo jemu, usoudím nakonec. Chudák. Odnese to za mou neschopnost se chovat. Nebo to odnesu já za to, že on neumí být svině? Kdoví.
Každopádně bychom se neměli vzájemně deptat. Otočím se na bok, čelem k jeho zádům a trochu ho obejmu. Jenom položím dlaň na jeho bok. Nic neříká. Možná už spí. Nahnu se nad něj a pohladím ho po vlasech, nespí. Políbím ho na tvář a ruku přehodím přes jeho bříško. Chvíli si myslím, že mě bude prostě ignorovat, ale pak ke mně natočí tvář a bezeslova na mě hledí.
Chtěl bych umět číst v lidech z jejich pohledů, byl bych fakt vděčný. Ale smůla. Takže jenom čekám, jestli něco řekne, jestli něco naznačí. Ale nic. Jenom na mě kouká. Co po mně chceš, Naruto?

Naruto:
Netuším, co teď vlastně cítím. Co bych chtěl, nebo co bych mohl změnit. Všechno je tp až příliš… nevím. Nevím. Fakt nevím, i kdyby pro mě byla budoucnost, i kdyby věci měly ještě cenu a i kdyby moje budoucnost měla šanci na nějaký normální život, nevím, jestli bych s tím uměl naložit. nechápu nic. Nechápu nikoho. Nechápu ani sám sebe.
A pak se najednou Sasuke skloní k mé tváři a líbá mě. Nebráním se. Nevím, co chci. Chci se bránit? Chci mu říct, ať tohle už nedělá?
Miluju ho.
Nevím, co chci. Musím si ho vzít, mít s ním sex a porodit mu dítě. To je všechno. Je to jako kryse v bludišti. Najdi sýr, bejby…!
Nechám se líbat. Nedostaví se žádný příjemně vzrušený pocit. Nedostaví se představa toho, že tohle bude jednou dobré. Že se spolu naučíme žít. Miluju ho. Ale on…
Počkám, než mě přestane líbat. Nemám náladu jako včera, že jsem byl z našeho líbání rozrušený a šťastný a fakt trochu… nevím, vzrušený ne, ale bylo to fakt hodně příjemné. Dneska to se mnou nějak… nehne. Nevím, čím to je. Přitom vím, že Sasukeho pořád miluju.
Jemně ale docela rázně ho od sebe odstrčím, otočím se k němu zády a zamumlám přání dobré noci. Nechci být a myslím, že ani nejsem nepříjemný.
Mlčí.
Přitulí se, nebráním mu.
"Dobrou noc." zašeptá a strašně hezky mě pohladí po vlasech.
Brečím tiše do polštáře skoro celou noc.